Adéla Bodláková 
Vaše okolí moc dobře ví, že fotíte. Když jedete na výlet s přáteli nebo se scházíte, projeví se tato vaše stránka fotografa, nebo tu roli přenecháte někomu jinému?
Všímám si věcí, které by se daly vyfotit nebo situací, které by stálo za to zaznamenat, takže by se dalo říct, že jsem ten, kdo fotí. Nesetkává se to vždy s nadšením ostatních, ale nakonec jsou všichni rádi, že mají fotky. Dost fotek bývá jídlo, protože focení jídla je kapitola sama o sobě. Dřív jsem to kritizoval, ale nakonec jsem to začal dělat také a v závěru je to dobrá věc. Pamatuju si díky tomu, jaké to jídlo bylo, s kým jsem tam byl a co jsme řešili.
Možností je samozřejmě hodně, co je ale věc, kterou nejraději fotíte? Ať už je to v profesním nebo soukromém životě? Nějaká konkrétní akce, příroda… jídlo?
Tak začínal jsem s přírodou. Fotil jsem kytky, západy slunce a takové věci. Momentálně fotím sport a různé akce, to je asi nejčastější, ale nejraději? Celé se to točí kolem toho, co je mou prací a nemůžu říct, že mě focení sportu nebaví. Ale mám rád, když fotky zachytí moment, který už nejde opakovat. Nemusí to ani být extrémně povedená fotka, ale musím k ní mít nějaké pouto. Je to asi trochu zvláštní odpověď. Nejde o konkrétní akci, ale spíš o ten pocit.
A víte už během samotného focení, že daná fotka bude TA speciální?
Někdy, když to vidím na displeji při akci, tak si řeknu, že je to dobrá fotka. Když ji ale znovu uvidím na monitoru počítače, když všechny fotky třídím, tak ji nakonec ani nepoužiju. Ale někdy to poznám až při editování na velkém monitoru.
Když už jsme u toho editování, jaký je vlastně celý proces od focení po konečnou úpravu?
Záleží na tom, co se fotí. Když to ale řeknu obecně, tak se domluvíme s klientem na podmínkách, jedu na danou akci, kde si nafotím materiál. To je ta akčnější část. Pak si všechny fotky stáhnu, v počítači si je roztřídím, aby to nebyl chaos. Všechny fotky projdu a označím si ty, které chci použít a upravit. A s užším výběrem následně pracuji, upravím je barevně, světelně… Jeden z finálních kroků je, že fotky vyexportuju a pošlu zákazníkům jako finální produkt.
Kdybyste měl porovnat náročnost samotného focení a editovaní, co z toho je větší výzva? Ať už časová nebo co se zkušeností týče?
Hmm, to záleží na konkrétním žánru. Když se vezme sport, kde se fotí v uzavřené hale a fotíte tam už tři roky, tak víte, jak to tam funguje, jaké je tam například světlo. Focení mi zabere asi dvě hodiny, ale finální úprava je mnohem rychlejší. Vím, jak fotky upravit, na co kliknout. Svým způsobem je to stále to samé. Ale když fotím někde, kde to neznám, kde je to něco nového, tak na to nemám vyložený postup. Je to zároveň náročnější v tom, že musím najít styl, jak to upravit, aby i celek deseti výsledných fotek dohromady fungoval dobře. Aby se nestalo, že jedna fotka uhýbá do jedné barvy a další do úplně jiné. Musí to být kompaktní celek a chvíli trvá, než se najde.
Změníme trochu téma od technické stránky. Bojíte se někdy, že budou vaši zákazníci s fotkami nespokojení? Stalo se vám to někdy?
Rozhodně. Bojím se toho, ale v poslední době si nevybavím, že by se to stalo. Vždy ale fotky jdou doupravit do trochu jiných barev.
Teď jsem si vzpomněl. Vlastně se mi to stalo minulý rok, když jsme fotili portréty pro florbalový klub. Fotky jsem odevzdal, a nakonec jsem je právě musel předělat do trochu jiných barev, pak už to bylo v pořádku.
Takže i dnes fotíte spoustu věcí pracovně, je pro vás focení momentálně spíš koníček nebo práce?
Je to obojí. Z koníčku se stala práce už před několika lety. Nedávno jsem to počítal se svým kolegou, přes kterého jsem se k focení na pracovní úrovni dostal. Bude to už devět let. Nicméně dříve to byl pouze koníček, který začal, když jsem mamce kradl foťák, protože jsem nechtěl být focený u každého stromu, na každé lavičce a všude možně. Tak jsem se foťáku ujal já a najednou jsem fotil ostatní.
Takže to vše začalo krádeží foťáku, když jste se chtěl vyhnout focení. Abyste se ale mohl posunout dál, zúčastnil jste se třeba i kurzů zaměřených na techniku fotografování nebo to šlo přirozeně?
S tím kolegou, kterého jsem zmiňoval, jsem se potkal na příměstském táboře, který byl zaměřený na focení. Následně jsem se tomu dál věnoval, to mi bylo asi 12. Začali jsme se víc bavit a scházet, dával mi různé tipy a já se to tímto způsobem učil.
Když jsme u toho učení, přemýšlel jste nad školou, která by byla zaměřená tímto směrem?
V 9. třídě jsem se rozhodl dělat přijímačky na střední podnikatelskou školu na obor digitální fotografie, kam jsem se dostal, ale nakonec jsem šel na gymnázium. Zkusil jsem i přijímačky na uměleckou vysokou školu, ale to nedopadlo. Řekl jsem si, že se tomu budu radši věnovat mimo školu, ale najdu si obor blízký focení, a proto teď studuji žurnalistiku.
Myslíte, že byste se dokázal uživit pouze focením? A pokud ano, chtěl byste takovou kariéru?
Ano. Myslím, že by to šlo. Musíte mít ale okruh zákazníků, kteří si vás najímají stále dokola. Jinak by se to jen těžko bralo jako stabilní povolání. Jsou měsíce, kdy nejsou téměř žádné zakázky, ale jsou i takové, kdy nemáte ani čas ty fotky zpracovávat. Je to částečně dost nárazová záležitost. Je tu také varianta se nechat zaměstnat jako fotograf, což je stabilní zaměstnání jako mnoho dalších, ale to je zcela jiný koncept než moje nynější práce.
