Jolana Chovancová 
Fenomén living history pod svým názvem sdružuje lidi ztvárňující konkrétní dějinné epochy v historických kostýmech a uniformách. Snaha o maximální autenticitu prostupuje vším: od předmětů každodenní potřeby, nástrojů a oděvů přes dobové řemeslné postupy až po samotný reenactment neboli znovuoživování konkrétních historických událostí.
Žádné šicí stroje ani plasty
Living history má svá pravidla a skuteční nadšenci odmítají moderní zkratky. Oblečení se šije ručně a bez pomoci šicího stroje, podle dobových střihů a ideálně z materiálů, které byly v dané době našim předkům dostupné. Barví se pomocí přírodních barviv. Stejný důraz je kladen i na předměty denní potřeby: používají se vyřezávané dřevěné misky a příbory, keramika vyrobená na kruhu a nádoby na vodu jsou z kůže nebo speciálních lahvových tykví.
K čemu je to vlastně dobré?
Laik se může ptát, proč se někdo dobrovolně vzdá moderního komfortu. Důvodů je hned několik: kromě odpočinku od stresu a digitálních technologií plní oživlá historie obrovskou vzdělávací roli. Veřejnosti ukazuje, jak velkou dřinu dřívější život obnášel, zachraňuje před zapomněním stará řemesla a vyvrací romantické mýty známé z filmů. Pro diváky je to zážitek, který jim dá lepší představu o dějinách než učebnice. Samotným aktérům pak studium pramenů, sběratelství a nácvik dovedností, jako je rozdělání ohně či stavba dobového stanu, přináší velmi intenzivní a hluboký prožitek.
Oživování dějin v českém prostředí
V České republice má tento fenomén neobyčejně silné zázemí. Působí u nás velké množství spolků, které se věnují nejrůznějším epochám – od Velké Moravy, středověkých rytířů a husitů přes napoleonské vojáky a původní obyvatele Ameriky až po vojáky z první či druhé světové války. Všechny spojuje vášeň vystoupit z moderní rutiny a oživit minulost.
Asociace 8. historického pluku francouzské řadové pěchoty
Celosvětově i u nás patří k nejoblíbenějším tématům napoleonské války. Kořeny tohoto zájmu u nás sahají do 60. let minulého století, kdy do Československa začal jezdit Belgičan Norbert Brassine, který v uniformě francouzského granátníka navštěvoval slavná bojiště a strhl k tomuto koníčku další nadšence. Přestože komunistický režim podobným aktivitám příliš nepřál, začaly vznikat první kluby a navazovat zahraniční spolupráce.
Zlom přišel po pádu komunismu. „První klub, do kterého jsme vstupovali po roce 1989, sdružoval všechny nadšence. Každý měl ale jinou uniformu a lidé nebyli stejné nátury, protože se se na ten koníček každý díval trošku jinak. My jsme si postupně vytvořili skupinku s cílem dát uniformám věrnější podobu a přivést do reenactmentu i jiné vojáky, než byli granátníci,“ vzpomíná na začátky oživlé historie napoleonské doby Kamil Maděra, jeden ze zakládajících členů a bývalý předseda Asociace. Cíle dosáhli v roce 1993, kdy měli hotovy první uniformy a oficiálně byla založena Asociace.
Získávat v počátcích informace o podobě uniforem a zbraní bylo nesmírně obtížné. „Kromě ABC nebyla dostupná žádná literatura. V roce 1984 vyšla první kniha Slunce nad Slavkovem od Dušana Uhlíře, která na tehdejší dobu opravdu detailně popisovala, co se u Slavkova odehrálo. Tam byli první obrázky. Kamarádi, kteří se oživlé historii věnovali už déle, měli ze zahraničí knihy s fotkami uniforem a tehdy jsme vybírali, co budeme šít a nosit. Postupem času jsme začali jezdit do zahraničí, kde jsme vytvořili přátelství s jinými skupinami a zjišťovali jsme, co máme špatně, co můžeme udělat lépe. Objížděli jsme muzea, ptali se a diskutovali s kolegy ze zahraničí.“
Tito nadšenci nejsou žádnými propagátory militarismu, jak se někdy mylně traduje. Jde o lidi napříč všemi věkovými kategoriemi i sociálními vrstvami. O jejich obrovském zapálení svědčí i organizované akce, jako byl například pětidenní pochod z Jihlavy do Slavkova u příležitosti dvoustého výročí bitvy v roce 2005. „Když jsme procházeli Vysočinou, bylo skoro -17 °C, chlapi měli rampouchy na vousech a byli omrzlí. První dvě noci ještě zvládli spát venku, ale pak začali mít puchýře a sedřené nohy, protože někteří šli v původních botách,“ popisuje drsné podmínky 110kilometrového pochodu Maděra. Lidé v obcích, kudy procházeli, je ale nadšeně vítali a nabízeli jim přespání v hospodách. „Spojení s tím, že jsme byli na místech, kde se historie opravdu odehrávala, nám dávalo energii. Stát na dvousté výročí na místě, kde se ty události děly, bylo nepopsatelné.“
A v čem pro Maděru spočívá hlavní kouzlo oživlé historie? „To je opravdu individuální. Přestože jsme byli v Asociaci stejně oblečení a dělali jsme stejnou jednotku, tak si myslím, že každého naplňovalo něco malinko jiného. Pokud budu mluvit za sebe, to, co jsem čítával, jsem si mohl zkusit zažít. Přátelství mezi lidmi, kteří tam byli, hrálo také velkou roli. Pátrání v historii po zapomenutých věcech, nakrmení duše, možnost sdílet s ostatními objevy z archivů, až po jakýsi exhibicionismus v uniformách na místech, kam se běžně nedostanete. Teď už člověk nezažije, že bude bojovat v paláci ve Vallettě, a tohle všechno nám to umožnilo.“
Spolek přátel historie Morrigan
Zatímco napoleonští vojáci oživují novověk, Spolek přátel historie Morrigan míří mnohem hlouběji do minulosti. Vznikl v roce 1996 původně jako skupina zaměřená čistě na historický šerm, se kterým se účastnil rekonstrukcí bitev. Postupem času se ale jejich záběr výrazně rozšířil na období 10. až 15. století a začali se mnohem více věnovat dobovým řemeslům, hrám a lukostřelbě. Zabývají se také oživlou historií Slovanů, Vikingů a Varjagů.
„V současnosti pořádáme semináře na výrobu lukostřeleckých zbraní – tedy replik luků a šípů,“ přibližuje současné zaměření dvanáctičlenného Spolku jeho předseda Bohumil Višenka, který se oživlé historii raného středověku věnuje už 30 let. „Můj kamarád mě vzal na akci moravských rytířů na hradě Sovinec a ta atmosféra mě okamžitě vtáhla do světa oživlé historie.“
S tím úzce souvisí náročná příprava veškerých doplňků. Tvorba historického šatníku vyžaduje obrovskou trpělivost. „Záleží na tom, jak pracný kousek to je a jak poctivě jej člověk chce mít ušit. Vlněné kalhoty jsou hotové třeba za den. Košili jsem také ušil za dva dny, ale pak jsem vyšíval ozdobně vzory a jen to mi zabralo další tři hodiny,“ vyjmenovává Višenka. Větší projekty, jako je nedávno dokončený kabát i s vlastnoručně vyrobenými knoflíky, zaberou i měsíc a půl práce. Odměnou je ale radost, že člověk dokáže vytvořit něco funkčního zcela sám.
„Kromě účasti na dětských dnech nebo akcích pro firmy pořádáme ve Sterém Městě čtyři lukostřelecké turnaje. Já jsem také loni začal pořádat střelbu na třicet, čtyřicet a padesát yardů. Můj kamarád dříve dokonce organizoval úžasnou akci s názvem Historická kuchyně. Všechny recepty byly dobové, postavené na tom, z čeho se tehdy opravdu vařilo. Jednalo se třeba o různé luštěniny, povidla a marmelády, kaše.“
Na otázku, v čem spočívá kouzlo oživlé historie, odpovídá Višenka jasně: „Člověk musí mít hlavně zájem a odhodlání opravdu něco udělat. Naši předci nebyli špinaví, nebyli otrhaní, byli chytří, jenom my jsme to zapomněli, vypadli jsme z toho. Už nepřemýšlíme nad tím, co si vyrobíme a jak, protože vše máme stereotypně se to opakuje. Samotné kouzlo se tak ukrývá v radosti z tvoření a sdílení s ostatními. Myslím, že k sobě musíte mít někoho, kdo se s vámi něco snaží podnikat. Mě osobně nejvíce těší právě ta chuť a zájem si něco vyrobit vlastníma rukama. Je ale důležité k tomu vést lidi postupně, nenutit je, aby sami našli zalíbení v té snaze a něco s vámi podnikali,“ uzavírá Višenka své zkušenosti s oživováním minulosti.
