Tereza Janečková 
Anet, ty děláš canicross a skijering. Jaký je mezi tím rozdíl a co máš radši?
Tak já začnu canicrossem, to je běh se psem, kdy pes má postroj a běží, zatímco za sebou táhne běžce. Skijering je vlastně to samé, akorát na běžkách, takže taková rychlejší zimní varianta. Radši mám asi skijering, protože je to na sněhu větší zábava.
Mluví se podle tebe v Česku o skijeringu a canicrossu dostatečně?
Já si myslím, že poslední dobou popularita tohoto sportu vzrostla. Vychází i docela dost článků, protože Češi jsou v tomhle opravdu dobří a pravidelně se umísťují na vrcholných příčkách. Za poslední roky si myslím, že to šlo hodně nahoru. Jak úroveň sportu, tak i zájem o něj. Navíc se tomu začalo věnovat i více hobíků.
Jak se ještě dá se psem sportovat?
Dobré jsou třeba agility, to je skákání a probíhání překážkovými dráhami. To jsem zkoušela jednou na táboře a byla to zábava. Je to hodně o komunikaci, nejenom slovní, ale taky se musí dávat pozor, jak psa navodit na překážku a na mnoho dalších věcí. Kromě canicrosss a skijoringu se dá se psem ještě jezdit na kole nebo koloběžce, ale na to jsem se projevila jako antitalent. Pak mě napadají chrtí dostihy, tedy jestli se vůbec dají nazvat sportem, ale ty jsou eticky dost na hraně. Nevím, jak je to tady v Česku, ale ve Velké Británii jsou v tom docela prachy a úplně se k těm psům nechovají dobře. Už to není moc o týmu.
Ale u tebe ano. Kdo je tvůj psí parťák?
My máme psy dohromady s tetou. Jsou tři, takže ještě jeden a máme krásné spřežení. Klip, kterému je pět let, je čistě její, jeho synovi Dreamovi je teprve rok a tam uvidíme, čí nakonec bude, až vyroste. Azeri, nevlastní sestra Klipa, je moje fenečka. Všichni jsou plemeno evropský saňový pes, což je takový kříženec určený speciálně pro účel tohoto sportu. Jde o kombinaci chrta, německého ohaře, pointera a alaskána. Rádi běhají, obecně dělají rádi jakoukoliv aktivitu a občas je problém je unavit, ale dá se je naučit i odpočívat.
Může člověk takhle běhat s jakýmkoliv psem?
Sportovat se dá úplně s jakýmkoliv pejskem, spousta lidí běhá s různými teriéry, jezevčíky a podobně. Stačí pes, pro něj speciální postroj, odpružená šňůra a pro běžce sedák na zaháčení a samozřejmě dobré boty. Akorát na závodních úrovních, zejména na mistrovstvích, je pak mnohem těžší se prosadit. Ne že by tam ten pejsek nemohl, ale je tam jiná konkurence, která je na to lépe geneticky vybavená, i třeba stavbou těla. Je to taková speciální varianta border kolie na mašině.
A ty tedy běháš s Azeri?
To je složitější, určitou dobu nás stíhaly zdravotní problémy. Ale mám s ní nejvíc natrénováno a mám s ní nejlepší vztah. Je to prostě moje čubička a velká parťačka, se kterou se krásně spolupracuje. Jde o týmový sport, takže vztah mezi námi oběma je určitě důležitý, navíc se tak člověk s tím zvířetem mnohem víc pozná. Ví, co od něj očekávat v určitých situacích, protože v tom sportu se dostáváte víc do extrémů. Takže pak i v běžném životě člověk ví, kdy je to v pohodě a kdy si ho musí víc pohlídat.
Dá se běhat i s cizím psem?
Určitě dá, už jsem to i zažila. Pejsek se mi před závodem zranil a musela jsem narychlo najít jiného. Odběhl to se mnou suprově, ale neměla jsem z toho takovou radost. Já to dělám kvůli tomu vztahu se zvířetem, kvůli němu si to užívám.
Jak dlouho se těmto sportům věnuješ? A jak jsi se k nim dostala?
Když o tom teď uvažuju, tak je to už skoro deset let. Deset let od doby, co mi teta pořídila moji první čubičku, se kterou jsem pak o rok později začala běhat. K tomu sportu jsem se dostala přes ní, taky závodí. Už odmala mě to zajímalo, protože je to sport se zvířetem. Běhám už docela dlouho, ale ze začátku mě to nebavilo, protože jsem v tom nebyla dobrá a bylo to ještě bez psa. Až s ním mě to začalo bavit, prostě mi tam chyběl nějaký zvířecí parťák.
Takže máte sport se psem v rodině?
Ano, teta to dělá už dvacet let. A můj přítel běhá taky, seznámili jsme se na závodě. Vtipné je, že on se do toho dostal zase přes svého strejdu, který zná moji tetu. Já ho taky znám. Vzhledem k tomu, že jde o malý sport, se zná každý z každým.
Jak často musíte trénovat?
Míra tréninku asi odpovídá tomu, s jakými ambicemi člověk daný sport dělá a v jaké fázi se aktuálně nachází. Já sama mívám tréninky šestkrát týdně a s pejskem až čtyřikrát, ale mění se to. Hodně také záleží na tom, jak se zrovna cítím já a pejsek a jaká část roku zrovna je.
Takže třeba před sezónou víc, pak míň?
My nemáme závody sezónně, ale celoročně, pouze přes léto ne. To je horko, tak aby se nám pejsci nepřehřívali. My osobně ale jezdíme jen podzim a zimu, takže si na jaře necháváme úplně tři měsíce volno, děláme jenom procházky bez tahání. V květnu pak zase začínáme trénink na podzim. Postupně protahujeme vzdálenosti, až se dostaneme na zimní vzdálenosti, které jsou delší. Na podzim jezdíme pět až sedm kilometrů a v zimě je to tak patnáct, možná i více. Pro mě je to tak půl hodina až čtyřicet minut, takže jezdím tak třicítkou.
Jak váš trénink obvykle vypadá?
S pejskem chodíme trénovat vždycky ráno, protože jsou nejnižší teploty. Dvacet stupňů už je pro ně opravdu nepříjemné, takže chodíme brzy, v létě dokonce v pět ráno. Hodinu předtím musím dát pejskovi napít a pak se jdu rozcvičit a rozběhat. To samé pak udělám s pejskem. V létě ho ještě polívám vodou, aby vydržel, a potom se obléknu do postroje a můžeme běžet. Vodu pak máme i poschovávanou po trati, jelikož nemáme rybník. Všem, kteří ho mají, závidím. Vzdálenost se postupně navyšuje. Zpočátku pět set metrů, pak třeba kilometr, vždycky tam, pauza a zpátky.
Jaké soutěže a ceny máš doposud za sebou?
Z canicrossu mám jedinou medaili z roku 2019, kdy jsme závodili ve Švédsku. Mají tam úžasné tratě, stejně tak po celé Skandinávii. Ze skijeringu mám zlato z roku 2022 a 2023 a z obou těchto mistrovství mám i medaili z kombinace. V zimě se totiž jezdí více verzí, čistě skijering, kombinace a půlka. Půlka jsou takové sáňky, které jsou ještě zapřaženy mezi psa a člověka a váží sedmdesát procent váhy psa. Kombinace je něco na způsob triatlonu, první polovinu závodu se běží s půlkou, ta se pak v depu odpřahá a dobíhává se bez ní. A pak je ještě štafeta, která je dle mého názoru divácky nejzajímavější.
Pamatuješ si svůj první závod?
Pamatuju, ztratila jsem se na označené trati. Běželo se z Jánských lázní na Černou horu a já jsem někde přeběhla značku a skončila tak úplně jinde. V té době to ještě bylo s pejskem, který úplně neodpovídal mým běžeckým schopnostem, takže mě docela povláčel. Ale skončil tam se mnou ještě jeden kluk, což bylo vtipné. Jen jsem pak drhla ty zablácené věci a povedlo se mi zašpinit celou koupelnu.
Tak to je dobře, že tě to neodradilo. Máš nějaké vysněné místo, kde by sis chtěla zaběhat?
Já bych se chtěla na jednu zimu přestěhovat do Norska. Člověk totiž otevře Instagram a na něm všude vidí ty luxusně upravené tratě. Navíc nikomu nevadí, že si jde člověk zajezdit se psem, což je v Česku trošku problém. Právě proto jezdíme brzy ráno, ať to stihneme před rolbou, abychom nic nerozkopali. Takže tam bych si jezdila na krásných tratích, kdykoli bych chtěla.
