Karolína Miková 
Autorka nejprve upírá naši pozornost na motiv ruin. S těmito motivy se částečně setkáváme během celé výstavy. „Ruiny je možné v konvenčních představách číst skrze rozklad, nostalgii, paměť a další asociace,” dozvídáme se z kurátorského textu, který je divákům přístupný po celou dobu výstavy.
Obrazy nenabízí pohled na estetické stavby, zpoza plátna na diváka sálá něco starého, zlomeného a jak sama autorka říká: „ulomeného, v rozkladu, odseknutého, vytrhnutého“. Těmto artefaktům tak dodává rozměr a hodnotu.
Expozice nás dále vede do druhé části výstavy, která se nachází ve sklepních prostorách. Zde se divák ocitá před obrazem atypicky nasvíceným. V potemnělé místnosti na obraz dopadá světlo až z druhého konce místnosti. Toto vytváří zvláštní detail během něhož se divákův stín při procházení po místnosti stává součástí obrazu.
Obrazy pozorovatele vedou do temné chodby, v níž dominuje instalace z hliněných plastik pověšených ze stropu. Divák během prohlížení fragmentů vystupuje z vlastní rezistence a otupělosti, která jej v dnešním světě zastiňuje a je opojen náhlou citlivostí k věcem, jež by běžně nechal bez povšimnutí.
„Obrazy se proměňují v objekty, jejich plocha a struktura zapomínají na jednotnou formu a tvar. Hlína či banální produkty lidské i mimolidské aktivity získávají status aktivního spoluautorství uměleckého procesu.“ Za těmito úlomky autorka nechává vyznít svá slova skrze promítané video z prostředí lesa, kde se konkrétně těmto ulomeným entitám věnuje, a na základě asociací nám odpadnuté části přírody přibližuje.
Přetrvávala ve mně myšlenka, zda by nebylo pro diváka sympatičtější celou výstavu obrátit. Nebylo by lepší se nejprve ponořit do videa o ruinách a až poté by pozorovatel, opojen citlivostí, tato zákoutí v obrazech objevoval? Pojetí výstavy však ve finále působilo velice efektivně, jelikož poté, kdy se divák dostal k samotnému „jádru pudla“, se musel otočit a kolem pár obrazů, co se ve sklepních prostorách galerie nacházely, projít. Je tedy velmi pravděpodobné, že se alespoň na těch pár obrazů dívá ze dvou perspektiv. Nejen, že v obrazu začne hledat maličkosti, ale vzniká v něm i kontrast s jeho prvním úhlem vidění. Může tak vnímat proměnu jeho pohledu na obraz.
