Daniel Palička 
Proč si obecně myslíte, že umělá inteligence je pro filmaře a diváky atraktivní téma? Ať už z hlediska zobrazení ve filmech nebo s ohledem na aktuální vývoj velkých generativních jazykových modelů.
Pro filmaře je podle mě umělá inteligence atraktivní především jako nástroj, protože má potenciál šetřit peníze. Filmový průmysl je totiž vždycky o penězích, takže to osobně vnímám jako primární pohon všech změn v tomto odvětví. Umělá inteligence výrazně šetří náklady a zčásti to může znamenat, že odpadne potýkání s nespolehlivou lidskou prací. Člověk proto bude pracovat s technologií, na kterou je podle něj větší spoleh. Z pohledu diváků je AI atraktivní, protože se jedná o něco nového a neokoukaného, co se objevilo poměrně náhle. Proto se o ni všichni zajímají. Je to zkrátka velké mediální téma, které nás posledních několik let obklopuje, takže tento zájem je naprosto přirozený.
Režisér Darren Aronofsky založil produkční společnost Primordial Soup, která k tvorbě svých projektů využívá umělou inteligenci. Společnost tvrdí, že jejím cílem není nutně nahrazovat lidskou práci, ale chce využívat moderní technologie pro tvorbu produkčně náročných projektů. Nedávno tak vznikla například historická série On This Day… 1776, která byla kompletně vygenerovaná pomocí AI. Jak vůbec vnímáte proces, kdy si tvůrci najdou cestu k technologii, která rozděluje společnost, a začnou s ní plně pracovat?
Myslím, že se to v minulosti dělo mnohokrát. Kdykoliv nastupuje nová technologie, máte lidi, kteří se vůči ní vymezují – ať už to byl zvuk, barevný film, široké formáty nebo 3D. Stejní lidé časem zjistí, že se jedná o nástroj, se kterým se dá kreativně pracovat. Najdou si k němu cestu a integrují ho do svého dosavadního přístupu. To se děje běžně a bude se to dít i v případě AI. Nicméně, v případě Aronofskyho projektu panuje shoda, že výsledek je značně nepovedený, a i můj pohled je takový. Nápad možná není marný, ale samotné použití AI mi připadalo dost nešťastné, zcizující a vlastně nefunkční.
Konec herců z masa a kostí?
Když se na to podíváme čistě z hereckého hlediska, už dnes existuje herečka Tilly Norwood, která byla kompletně vytvořená pomocí umělé inteligence. Také vidíme herce jako Matthew McConaughey, kteří si nechávají patentovat svůj obličej, aby na něj měli ochrannou známku. Může tento vývoj ohrozit profesi herců?
Jsem asi špatný prorok a neodvážím se úplně prognostikovat, jak se bude situace vyvíjet. Byl bych ale nerad, kdyby AI výtvory nahrazovaly herce z masa a kostí. Zatím to nevnímám tak, že by se to skutečně dělo masově. Spíš mám pocit, že do umění zkrátka patří lidé, a to je na tom vzrušující. Totéž platí u konkrétního herectví. To nejzajímavější na něm je, že ho tvoří lidé a jejich výkon vzniká ze spolupráce, potažmo z nějakých rozporů a pnutí mezi režisérem a herci. O to bych strašně nerad přišel. Jestli se najde způsob, jak AI do stávajícího systému integrovat, aniž by došlo k narušení herecké práce, je to v pořádku. Obavy Matthewa McConaugheyho ale plně chápu. S lehkým znepokojením například sleduji, jak se dá licencovat hlas někoho, kdo už je po smrti, a použije se třeba k nahrávání audioknihy. To mi nepřijde zcela v pořádku.
Nedávný případ ukázal, že tvůrci pomocí AI doslova zrekonstruovali herce Vala Kilmera. Ten se v roce 2020 upsal filmu As Deep As The Grave od Coerteho Voorheese. Kvůli zdravotním komplikacím se ale nemohl zúčastnit natáčení, a také přišel o hlas. Režisér však do role nechtěl nikoho jiného. Proto společnost Sonantic vytvořila jeho AI podobu na základě dat, která herec dobrovolně poskytl. Ve filmu se tak nakonec objeví jeho AI podoba, a to s výslovným souhlasem Kilmerovy rodiny. Vnímáte jako překročení etické hranice, že pomocí stroje lze herce takhle snadno „oživit“? I když si herec nechá hlas nebo podobu archivovat dobrovolně, nevnímáte to problematicky?
I přesto to vnímám problematicky, protože je těžké dát souhlas s naprosto konkrétním využitím do budoucna. Ten člověk nemusí vědět, v čem všem a v jakém kontextu nakonec může být jeho podoba nebo hlas použity. Nevím, jestli jeho rozhodnutí mělo nějaké mantinely – jestli si zkrátka někdo může v budoucnu licencovat jeho projev a točit s ním cokoliv, třeba i pornografický film. Ještě větší problematičnost pak vidím u situace, kdy by souhlas k „oživení“ herce pomocí AI dali až jeho potomci po smrti. V tu chvíli nad tím dotyčný ztrácí už naprosto veškerou kontrolu.
Varování jménem sci-fi
Co nám mohou filmy, které se věnují umělé inteligenci nebo robotickým bytostem, říct o naší společnosti? V čem jsou pro diváky tematicky zajímavé?
Velkou skupinu filmů, které se tomuto tématu věnují, tvoří sci-fi, konkrétně dystopické sci-fi. Mám pocit, že v kinematografii historicky převažuje lehký tehnoskepticismus. Je to možná paradoxní, protože kinematografie je médium, které na technologii a jejím vývoji absolutně závisí. Většinou se ale jedná o filmy, které k pokroku přistupují skepticky a varují nás před tím, jak se může technologie vyvinout – od 2001: Vesmírné odysey až po novější dystopické snímky. Existují také filmy s laskavějším nádechem, jako je Vall-I, kde umělé bytosti působí roztomile, ale i tam má hlavní myšlenka fungovat jako pomyslné varování společnosti před přílišným spoléháním na moderní technologie.
Když se podíváme do historie, jedno z prvních velkých vyobrazení umělé inteligence na stříbrném plátně se odehrálo v roce 1927, konkrétně v dystopickém velkofilmu Metropolis od Fritze Langa. V čem byl tento film z hlediska ztvárnění robotické postavy průkopnický?
Z hlediska vlivu je to nesporně přelomové dílo. Jedná se o nejvlivnější rané sci-fi, které ovlivnilo generace tvůrců a spoustu dalších filmů. Funguje opět primárně jako varování. Má velice silný sociální rozměr a řeší třídní konflikt. Na konci je také naznačeno, že spojením mezi mozkem a rukama musí být srdce, což je idealistické poselství, které se dá vztáhnout i na současné technologie. Měli bychom k nim přistupovat nejen s rozumem a ohledem na jejich efektivní využití, ale také s citem.
Pokud zhodnotíte moderní kinematografii, dejme tomu po přelomu tisíciletí, lze vypozorovat nějaký společný rys v zobrazení umělé inteligence napříč žánry?
Mám pocit, že v nich stále převažuje obava z toho, co s námi AI a nové technologie mohou udělat a jak mohou negativně dopadnout na mezilidské vztahy. Typickým příkladem je film Ona. Film je médium, které nás dokáže výborně upozornit na podobné problémy. Varuje nás před tím, že bychom v sobě mohli oslabit lidství a spoléhat na technologie až příliš. Nahradit lidské vztahy tím, že se obklopíme pouze chytrou elektronikou, není záhodno.
Lidskost na prvním místě
Jak mohou robotické postavy ve filmech působit na děti? Mohou je inspirovat, být pomyslným vzorem?
Děti jsou k robotům a umělým postavám určitě přitahovány. V dětském a animovaném filmu existuje velká tradice oživování něčeho neživého, jak vidíme třeba u hraček v Toy Story. Děti to zkrátka přirozeně láká. Vidím to i na svých vlastních dětech. Nedávno jsme byli na akci, kde byly aktivity, které zahrnovaly přístroje s virtuální realitou. Právě zde probíhaly rozhovory historických postav a vrcholilo to rozhovorem dvou robotů. Můj syn byl tou poslední částí fascinovaný zdaleka nejvíc. Děti se možná obecně přirozeněji ohlížejí dopředu než do minulosti, technologický pokrok je prostě zajímá. Když dnes zapnete televizi, je velká šance, že narazíte na obsah, ve kterém hraje robotická postava důležitou roli.
Když už jsme zmínili laskavější příklady animovaných filmů, existuje jich celá řada. Za zmínku stojí například Rozbitý robot Ron, Roboti nebo Velká šestka. Já bych se ale pozastavil u snímku Rozzum v divočině, který ukazuje, jak technologie může cíleně spolupracovat s přírodou. Jdou podle vás příroda a technologie k sobě?
Myslím, že svým způsobem ano. Existuje spousta pozitivních využití AI. Když se překoná počáteční experimentální fáze, může AI přispívat ke zvládnutí klimatické krize tím, že bude například kontrolovat efektivitu využití energetických zdrojů. Potenciál pozitivní spolupráce tam určitě existuje.
Film Rozzum v divočině mám osobně moc rád, viděl jsem ho se svými dětmi. Je velice povedený a technologie se tam pojímá přece jenom pozitivněji. Naším cílem by mělo být přesně to, co Rozzum v divočině naznačuje – aby příroda a technologie vzájemně koexistovaly. Technologie totiž může mít pozitivní dopad na civilizaci i přírodu, pokud se použije chytře.
Myslíte si, že robot dokáže být citlivější než člověk?
Vím, že film nám to občas ukazuje, nebo nás o tom minimálně nutí přemýšlet. Typickým příkladem je Blade Runner, v němž se vyskytují androidi, kteří mají naprogramovaný život, ale rozvinou se u nich nefalšované city. Film si na konci klade palčivou otázku: jsou tito androidi citlivější než většina lidí, kteří je stvořili? Jestli se v tomhle ohledu filmy inspirují skutečností, nebo je to pouze kreativní invence tvůrců, to si netroufám odhadnout.
Pravidla hry se mění za pochodu
Jaké osobní zkušenosti máte s umělou inteligencí? Ptám se z pohledu běžného uživatele a vysokoškolského pedagoga.
Na univerzitě je to v posledním roce až dvou obrovské téma. Jsme vybízeni k tomu, abychom se o téma zajímali, protože studenti tyto nástroje pochopitelně používají. S některými nástroji pracuji poměrně často. Nejčastěji jde o překlady, takže mým častým pomocníkem je DeepL. Mám zkušenost i s ChatGPT a Microsoft Copilot. Snažím se ty možnosti prozkoumávat a občas pořádáme i workshopy, které nám v tom mají pomoci. Mně osobně občas AI pomáhá objevit způsoby, jak efektivněji učit, takže s ní konzultuji některé úkoly pro výuku. Všechny výstupy ale musím pečlivě revidovat. Nikdy s tím nepracuji nekriticky. Je to pro mě spíše dialog mezi mnou a nástrojem.
Využíváte umělou inteligenci přímo ve výuce v rámci studia filmu? Jak moc se o tom se studenty bavíte?
U nás na katedře je to velice různé. Někteří kolegové s AI pracují dennodenně, jiní ji naprosto odmítají. Mně se stává, že zadám úkol a řeknu studentům: „Pokud chcete, můžete AI využít.“ Zároveň ale zadávám práce, kde je použití AI výslovně zakázáno. Velkou výzvou je pak ověřit, jestli k použití umělé inteligence skutečně nedošlo, což je téměř nemožné. Méně šikovné využití ještě detekovat dokážu. Spousta studentů je ale samozřejmě mnohem dál a umí s AI pracovat tak, že učitelé to nejsou schopni rozeznat. Vede nás to ke změnám v atestacích – například k návratu k ústnímu zkoušení, abychom si ověřili, že studenti umí stále kriticky myslet. Naším úkolem je neignorovat AI, protože už napořád bude součástí našich životů. Měli bychom studenty učit s ní pracovat, ale zároveň nesmíme rezignovat na rozvoj zmíněného kritického myšlení.
Kde podle vás leží hranice mezi tím, kdy je umělá inteligence užitečným pomocníkem, a kdy už naopak naráží na etické potíže?
Na to ještě nedokážu uspokojivě odpovědět. Tuto hranici si teprve složitě vytyčujeme. Aktuálně se řeší například kvalifikační práce. Dopisují se bakalářky a diplomky studentů, kteří měli umělou inteligenci poprvé reálně k dispozici od začátku. Univerzity na to reagují směrnicemi, ke kterým ale mají často výhrady kolegové i samotní studenti. Nacházíme se tedy ve fázi, kdy se vymezují pomyslné hranice. Obecná shoda je ovšem taková, že použít AI pro formální jazykovou úpravu nebo práci s citačním aparátem je v pořádku. Stejně tak je v pořádku hrubé zpracování a vizualizace dat. Technologie by ale neměla nahrazovat samotnou kreativní práci a vyloženě generovat text bez kritického vkladu studujícího. Vývoj je ale nesmírně překotný a čeká nás ještě krkolomná cesta.
Může být umělá inteligence obecně lepší než člověk?
V mnoha dílčích věcech určitě ano. Například může být výkonnější a přesnější. Ale pokud se ptáte vyloženě takhle obecně bez jakýchkoliv dodatků, tak tvrdím, že ne. Osobně doufám, že umělou inteligenci nikdy nepůjde stavět nad hodnotu člověka a lidského bytí.
Článek je součástí souboru textů vypracovaných v rámci samostatného projektu.
