Miroslav Steiger 
Jak ovlivňuje dlouhověkost pořadu proces výběru hostů?
Poslední dobou je často těžké odhadnout, který z hostů takzvaně potáhne. Jak se doba rychle mění a spolu s ní i témata, mění se i to, jací hosté mají potenciál naplnit kapacitu sálu. Ale musím zaklepat, že za poslední dva roky máme pokaždé vyprodáno. Jsou hosté, u kterých víme, že poptávka bude enormní a o prodej lístků nebude nouze. Třeba Marek Eben či Zdeněk Svěrák – zkrátka jasné trefy. Ale to bylo před dvaceti lety; tím, že se doba posouvá, tak některá jména , co táhla dříve, jsou dnes z hlediska zájmu pasé.
Byli jste někdy nuceni kvůli nízkému zájmu zrušit show?
Dvakrát třikrát se to za dobu existence pořadu stalo. Před několika lety jsem měl ve Scénických rozhovorech jednu písničkářku, která je zároveň známá herečka. Vstupenky byly vyprodané za několik hodin. Po čase jsem ji pozval znovu, protože zrovna vydala nové, velmi osobní album, a zajímalo mě, kam se za tu dobu jako osobnost posunula, jak a o čem momentálně přemýšlí. A prodalo se jen několik vstupenek.
Máte vysněnou osobnost, se kterou byste chtěl udělat rozhovor?
Vysněnou vyloženě ne. Ale v roce 2007 jsem byl blízko od svého teenagerského idolu, kterým je Paul McCartney. Někdy v osmdesátých letech jsem se vsadil s bratrem, dokonce jsme spolu sepsali smlouvu o bednu Coca-Col, že do desíti let s ním udělám rozhovor. Vůbec dnes netuším, proč zrovna rozhovor, když v té době jsem nic takového nedělal. Sázku jsem samozřejmě projel, ale splnil jsem ji se zpožděním tak napůl, protože jsem měl jako hosta Paulova bratra Mikea McCartneyho, skvělého fotografa. A nejblíž jsem Paulovi byl, když Mikeovi zazvonil mobil, do telefonu řekl „Hello, Yellow“ a ukázalo se, že je to právě Paul. Z jiného pohledu zase můžu říct, že aniž bych to věděl, tak se mi sny splnily v podobě hostů jako Suzanne Vega, nebo třeba Václav Havel, který ale v té době již rok nezastával prezidentský úřad.
Se zahraničními hosty máte mnoho zkušeností, dělal jste rozhovor například s Lou Reedem nebo Michaelem Nymanem. Jak zajišťujete, aby byl jejich profilový rozhovor relevantní pro české publikum?
Já si s tím nelámu hlavu. Ptám se primárně na to, co mě zajímá a doufám, že se to nějak setká se zájmem publika. A pokud se třeba sám nezeptám na konkrétní věc, která někoho z diváků zajímá, pak v závěru má každý možnost se zeptat. Posledních dvacet minut je vždy vyhrazeno pro dotazy z publika.
Kromě Scénických rozhovorů moderujete i Talk Show Davida Hrbka, odehrávající se na vaší domovské scéně v Olomouci, kdežto Scénické rozhovory probíhají v Praze. Liší se váš dramaturgický či moderátorský přístup v těchto geograficky odlišných projektech?
Jestli se jedná o Prahu nebo Olomouc, je úplně jedno. Když jsem začínal, myslel jsem si, že diváci v Praze jsou intelektuálně náročnější než diváci zdejší. Ale brzy jsem zjistil, že to není pravda, i když se občas najdou výjimky. Uvedu příklad: v Moravském divadle jsem hostil Davida Novotného, jehož jsem měl rok předtím ve Švandově divadle. Mimochodem, když mám jednoho hosta dvakrát, nikdy se ho neptám na totéž, pokaždé mám nově připravené otázky. No a Davida jsem se ptal primárně na věci spojené s divadelním herectvím, a samozřejmě se řeč točila často k Dejvickému divadlu, když najednou to už nevydržela nějaká starší paní, která seděla vzadu, a z té tmy před námi se na celé divadlo ozval rozhořčený hlas: „Ale pane Hrbek, vy se tady pořád ptáte na Dejvické divadlo, ale zde jsme v Olomouci, tady nás Praha nezajímá, zajímají nás Kukačky,“ tedy televizní seriál, v němž hrál David Novotný jednu z ústředních rolí. Já na to reagoval tím, že pokud se chce zeptat na něco konkrétního, tak bude mít v závěru možnost a dostane šanci na otázku jako první. No a když došlo na dotazy, tak jsem paní vyzval, vstala a řekla: „Pane Novotný, máme vás rádi.“ To bylo celé. Takže občas se někdo takový najde, ale jinak není rozdíl mezi publikem, které chodí na rozhovory do “Švanďáku“ nebo Moravského divadla.
Kdysi jste uvedl, že na rozhovory si děláte detailní přípravu s mnoha vytištěnými dotazy, ovšem většinu z nich často nepoužijete a raději sledujete linku, která se objeví v průběhu. Vnímáte schopnost opustit přípravu jako nejdůležitější dovednost dobrého moderátora?
Je to jedna z nejdůležitějších věcí. Dělal jsem rozhovor s Jaroslavem Duškem a ptal jsem se jej na improvizaci. Řekl tehdy jednu krásnou větu, a to sice že „pro improvizaci je klíčové být přítomen,“ na což si velmi často vzpomenu. Prostě bytostně vnímat ten moment i druhého člověka, co říká. Ideální by bylo pustit si konkrétní záznam rozhovoru s nějakým hostem a na něm si to rozebrat. V průběhu dialogu se vám nabízejí různé možnosti, jak a na co reagovat, takové křižovatky. Host začne odpovídat a pak trochu odbočí a vy ho buďto musíte nějak elegantně vrátit zpátky, anebo si rychle uvědomíte, že stojí za to jej na té nečekané odbočce doprovázet a původní představu o směřování rozhovoru opustíte, protože ta hostova odbočka vám nabídla mnohem atraktivnější téma.
Takže mnohokrát se k dotazům ani nevrátíte…
Ano, rozhovor ujede jiným směrem a já už se nevrátím. Pak ale nedělám jednu věc: po skončení už se nikdy nedívám do své přípravy, které otázky jsem nepoložil, protože každá z těch vynechaných by mě mrzela. Naučil jsem se po vystoupení všechno nechat na stole a odejít od toho. Důležitý je výsledek, co vidí diváci, ne to, co jsem chtěl já. Třeba bude v budoucnu ještě prostor některé nevyužité dotazy použít.
Přesto - když se chcete vrátit k původní mapě témat, co je pro vás tím „oslím můstkem“?
Hodně záleží na konkrétní situaci. Ale co třeba občas dělám? Používám věty typu: „Před chvílí jste řekl/řekla tohle, a to mě přivedlo k myšlence…“ a navážu otázkou. Normálně přiznám, že se vrátím zpět a pokračuji tímto směrem. Ale většinou se vracet nemusím a raději pozoruji linku, kterou žije host. Protože není nadto, když má rozhovor spontánní spád. A když u toho ještě funguje chemie, jiskření mezi moderátorem a hostem, to je pak čistá radost, totální estetický a někdy i skoro až duchovní zážitek. Uff, to jsem se na konec rozněžnil.
