Vytisknout tuto stránku
st., 6. prosinec 2017 23:55

Sbormistryně z autobusové zastávky

  Hana Vyroubalová bydlela s rodiči v domku, jehož zahrada sousedila se zahradou sbormistra Karla Klimeše. Když jednou v pěti letech čekala s maminkou na autobus, pan Klimeš stál zrovna na zastávce. Maminka se mu svěřila, že by chtěla, aby malá Hanička chodila zpívat a konkurz tedy proběhl přímo tam. Živě si pamatuje, že zpívala strašně vysoko. Dnes je Hana Vyroubalová sbormistryně a již dvacet pět let vede úspěšný sbor Music BoDo, který po studiích sama založila.

 

Sbor jste začala navštěvovat již v pěti letech, ovlivnilo vás to v životě?

Myslím, že sbor hodně ovlivnil nás všechny a ovlivňuje lidi i dál. To, že děti chodí do mých sborů a že my jsme chodili ke Klimešovi (Karel a Jiří Klimešovi založili dětský pěvecký sbor Campanella, pozn. autorky) nás celý život nějakým způsobem směřuje. Přemýšlela jsem nad tím, že z holek, které se seznámily u mě ve sboru, jsou pak kamarádky na celý život a teď
už se třeba znají přes dvacet let. A máme to tak vlastně všichni. I my jsme spolu
 v Campanelle zestárli a teď spolu stárne zase další generace. A lidi to ovlivnilo a ovlivňuje
i co se týče výběru povolání, tedy alespoň pokud to berou tak, jak to brala naše generace.
Do sboru jsme chodili celé roky a žili jsme v něm v podstatě druhý život.

 

Přivedlo vás tedy navštěvování sboru a potažmo Jiří Klimeš, kterého jste zmínila,
k tomu, že budete sbormistryně?

Od malička jsem chtěla být učitelkou, ale o sbormistrovství jsem nikdy neuvažovala.
V osmnácti letech, když jsem studovala střední pedagogickou školu, se mě ale Jiří Klimeš zeptal, jestli bych mu nechtěla pomáhat s přípravným oddělením Campanelly - Berunkami. Tehdy jsem ve sboru zpívala už asi třináct let a na jeho nabídku jsem kývla. Pomáhala jsem ve zkouškách a začalo mě to bavit. Nikdy jsem od něj ale nedostala větší příležitost mít svůj sboreček, o který bych se starala. Zároveň jsem ale měla pocit, že bych to chtěla zkusit a že bych to určitě zvládla. Po vysoké škole jsem si proto založila svůj vlastní sbor, a tak to všechno začalo. První nakopnutí ale bylo tehdy od Jirky Klimeše.

 

Inspirovaly vás techniky nacvičování, nebo přístup Jiřího Klimeše i při vedení vlastního sboru?

Myslím, že můj přístup ke sbormistrovství je ovlivněn návštěvou Campanelly. Jiří Klimeš nás hrozně driloval a dbal na disciplínu. A disciplínu vyžaduji po dětech i já. Když se například koná akce, tak tomu podřídíme všechno, co můžeme. A to máme v sobě zakódované právě
od Klimeše. Rozdíl v přístupu ke sboru jde vidět i u holek, které dříve chodily do Campanelly a do ženského sboru přešly ke mně a těmi, které dříve nechodily. Ty to berou úplně jinak, lehkovážněji.

 

Jak dlouho sbor funguje a kolik má oddělení? Byla jeho struktura stejná již od samého počátku?

Založila jsem ho v roce 1992 a od té doby se vlastně pořád rozrůstal až do současné podoby. Nejprve to byl malý sboreček, ale jak postupně přibývaly děti, tak se rozrostl do aktuálních čtyř oddělení rozdělených podle věku. Na začátku tedy bylo oddělení pouze jedno,
ale přicházely za mnou maminky s tím, že k nám chodí zpívat třeba sedmileté děti a že mají
i pětileté, které by chtěly dát do zpívání. To nám ale nezapadalo do kategorie, kterou jsme měli. Proto jsem založila Alenášek, což jsou předškoláci. Na druhou stranu ke mně chodily holky už několik let, za tu dobu vyrostly, ale se zpíváním chtěly dál pokračovat. Tak se založil další dívčí sbor, ze kterého už je dneska sbor ženský. Tak se ten původní malý sbor rozrůstal oběma směry, dolů i nahoru. Na konec se rozdělilo i oddělení Music BoDo na starší a mladší.

 

Kromě nejmenších dětí z Alenášku zpíváte i s dospělými v Kasiopee. V čem se liší práce s dětmi a dospělými zpěváky?

Často vzpomínám na Jiřího Klimeše, který říkal, že je po psychologické stránce jednodušší pracovat s dětským sborem. Děti totiž udělají to, co jim řeknu, jsou poslušné a hodné. Dospělí už mají vlastní názor a občas se tak snaží ovlivňovat například výběr repertoáru, nebo se snaží do mnoha věcí mluvit. Na druhou stranu nácvik písní s dětmi je pomalejší a složitější než
s dospělými, což je logické. Dospělí zpěváci už mají přece jenom něco za sebou, tak stačí věc párkrát přezpívat a už se na ní dá dále pracovat.

 

S jak starými sboristy se vám pracuje nejlépe?

Sama jsem nad tím několikrát přemýšlela, ale řekla bych, že to nemám vyhraněné tak, že by se mi s jedněmi pracovalo lépe než s druhými. Ráda pracuji s dětmi, ale těším se i na dospělé, protože s nimi se dá tvořit i náročnější repertoár. U dětí je to limitovanější a hodně záleží
na složení. Za ty roky, co sbor vedu, byla doba, kdy byl dětský sbor na poměrně vysoké úrovni, protože tam bylo hodně dětí a někteří z nich byli i starší. Potom ta vlna šla zase dolů
a teď mám hodně mladších dětí, takže bude trvat tak tři čtyři roky, než si je zase vypiplám, pokud tedy u sboru vůbec vydrží. Momentálně jsou v Music BoDo děti od druhé až do osmé třídy. Ale opravdu pracuji ráda s oběma sbory.

 

Jaké hudbě se ve sboru věnujete?

Snažím se proplouvat všemi žánry, protože je hodně důležité, aby to lidi bavilo. Zaměřujeme se na lidové písničky, zpíváme ale i skladby současných autorů. Teď máme například oblíbeného Přemysla Kočího z Hradce Králové, který má moc hezké úpravy písniček pro děti. Při výběru repertoáru mě také ovlivňuje to, že jsem několik let zpívala s kapelou. Na závěr koncertu proto přidáváme například nějaké show číslo- zpívali jsme Babičko, nauč mě charleston a jedna slečna tam dělala babičku, zpívala a tančila charleston a děti jí odpovídaly, nebo jsme zpívali swingové písně jako Že kočka není pes, že včera není dnes, nebo
Ezop a brabenec. Děti to hodně baví.

S Kassiopeou děláme starou muziku, lidové písně i úpravy swingových věcí, Noty sháním na jednom internetovém portálu, kde jsou úpravy i moderních písní například od skupiny
The Manhattan transfer. Holky mají rády také spirituály. Snažím se proto zařadit od každého kousek. Nejsme žánrově vyhranění pouze na jednu věc. Myslím, že tak to je zajímavější i pro posluchače.

 

Snažím se, aby ve sboru byla láska, pohoda a aby se měli všichni rádi

 

Váš sbor spolupracuje s Moravským divadlem Olomouc. Jak jste se ke spolupráci dostala a v jakých inscenacích zpěváci účinkují?

Jednoho dne mě kontaktovala Lubomíra Hellová, sbormistryně opery a operety v Moravském divadle Olomouc s tím, že se bude připravovat opera Carmen, do které potřebují dětský sbor. Já jsem už jako dítě zpívala v Jakobínovi a v Nabuccu, mám na to hezké vzpomínky a moc mě to bavilo. Proto jsem byla za tuto nabídku velmi ráda a těšilo mě, že i děti z mého sboru poznají divadlo z druhé strany. Tenkrát se Carmen nacvičovala ve francouzštině,
je to poměrně dlouhé dílo a jazykově to nebylo pro děti úplně jednoduché, ale zvládli jsme to nacvičit. S divadlem jsme podepsali smlouvu na dva roky, nakonec se ale Carmen hrála šest let. Tím, jsme se v divadle zapsali jako sbor, který tam účinkuje, a na další inscenace už nás automaticky oslovovali znovu. Postupně se to tedy rozšířilo a hrajeme v Perlách paní Serafínky, v Bohémě, v Zemi úsměvů a hráli jsme i v Polské krvi a  Carmen, které už skončily. Je to sice vždy náročné, protože divadelní zkoušky jsou v době, kdy děti chodí do školy a já mám své děti, pro které musím sehnat hlídání, ale vždy jsme to nějak zvládli zorganizovat. Myslím si, že je to pro děti skvělá příležitost, baví je to a celé rodiny se na ně přicházejí dívat na představení.

 

 Zmínila jste, že pro vás byly divadelní zkoušky náročné i proto, že máte malé děti.
Jak jde skloubit rodina s odpolední a večerní prací?

Je to poměrně obtížné. Dokud jsem měla jenom jednu dceru, tak se to ještě dalo zvládnout. Bez pomoci babičky a partnera by to ale se dvěma dětmi nejspíš nešlo. Pokud jde o odpolední zkoušku nebo akci, tak je třeba můžu vzít s sebou. Pokud to je ale večerní představení,
tak děti musí jít samozřejmě spát, musí mít svůj režim.  V těchto případech je s nimi doma partner, nebo hlídá babička. Tento měsíc jsme ale měli například menší krizi. Moje maminka byla v lázních, partner byl pryč, a tak jsem prosila všechny možné kamarádky, aby mi dcery ve středu večer od čtyř do osmi, kdy máme zkoušky, pohlídaly.

 

Zpívají vaše děti ve sboru, nebo chcete, aby zpívaly, až budou starší?

Starší dcera má čtyři roky a je hudebně moc šikovná. Má dobrý sluch, pamatuje si písničky, když slyší nějakou skladbu, tak si prozpěvuje i mezihry a moc hezky zpívá, takže jsem ji už ve třech a půl letech přihlásila do Alenášku. Už má za sebou jeden letní koncert a teď budeme mít i vánoční koncert a zatím ji to baví. Rozhodně ale nechci dcery k ničemu nutit.
Pokud jednoho dne přijdou s tím, že to dělat nechtějí, tak se nebude dát nic dělat.
Nechci, aby zpívaly za každou cenu jen proto, že to chci já. I když musím přiznat, že by to pro mě bylo jednodušší kvůli hlídání. Pokud by chodily se mnou do sboru, tak bych nemusela řešit, kde děti mám a věděla bych, že jsou se mnou. Ale jak to bude dál, ukáže až čas.

 

Čeho si za svou kariéru nejvíce považujete?

Nejvíc si asi považuji toho, že sbory pořád fungují. Vypiplala jsem si je úplně od začátku,
z ničeho. Nenavazovala jsem na nikoho a je to takové moje dítě. Jsem vděčná, že se to udrželo už těch pětadvacet let od založení prvního oddělení. Navíc považuji za velký úspěch, že jsme se udrželi i přes to, že jsme měli zkoušky ve stejné budově jako Campanella Jiřího Klimeše. Campanella pořádala zahraniční zájezdy, chodilo tam hodně dětí a měli vybudovanou také velkou základnu přípravných oddělení. Měla jsem tehdy pocit, že toho všeho já nemůžu nikdy dosáhnout a nikdy jsem se ani nepovažovala za konkurenci Jiřího Klimeše. Pro mě je tedy osobní úspěch už jen to, že sbory přežily tolik let a fungujeme i dnes.

 

Se sbory jste se v minulosti podílela na akci Česko zpívá koledy, plánujete se jí účastnit
i letos?

Když začínal první ročník této akce, tak nás organizátoři oslovili a my jsme rádi přijali.
Letos jsem si ale říkala, že už to je několikátý rok a že je docela možné, že budou chtít změnu. Nabídka ale přišla i letos. Bereme to už pomalu jako tradici. Tak jak máme svoje koncerty, tak zpíváme i na Česko zpívá koledy na náměstí. Je to moc příjemné, náměstí je vždy plné lidí a všichni zpívají s námi.

 

Právě jste se vrátili ze soutěže v Praze. S jakým sborem jste se jí zúčastnila, o jakou soutěž šlo a jak jste se umístili?

Byl to dvacátý sedmý ročník Mezinárodního festivalu vánoční a adventní hudby s Cenou Petra Ebena. Zúčastnili jsme se jí s ženským pěveckým sborem Kassiopea a celkově tam bylo dvacet jedna sborů. V naší kategorii jich pak soutěžilo devět. Umístili jsme se jako stříbrní
a myslím, že spravedlivě. Slyšeli jsme zpívat sbory po nás a před námi a také výherce všech kategorií na soutěži grand prix, kde se vybíral absolutní vítěz, a musím říct, že výherci byli vážně skvělí. Jen u jednoho sboru jsem měla pocit, že jsme byli lepší než oni, ale jinak byly všechny ostatní sbory zaslouženě mezi těmi nejlepšími, takže jsme měli radost i ze stříbra.

 

Zpíváte v současnosti ve sboru i vy sama?

Bohužel ne, to už bych časově nezvládla. Přemýšlela jsem, že bych se přidala do AMOCu, ale zatím bych to nestíhala, takže teď jenom sbormistruji.

 

Co považujete ve sboru za nejdůležitější?

U sboru je strašně důležité, aby děti nejenom zpívaly, ale aby měly společně hezké vzpomínky, aby se utvářel dobrý kolektiv. Vždycky jsem se snažila ve sboru udržet dobrou náladu. Jezdíme na soustředění, pořádáme akce i mimo zpívání a nechci, aby to pro zpěváky byl pouze dril, nebo aby byli vystresovaní. Jakkoli kýčovitě to zní, myslím si, že by ve sboru měla být láska, pohoda a všichni by se měli mít rádi. To se snažím dětem předat a vložit
to i do celého sboru.

 

Zobrazeno 1912 krát
Naposledy upraveno: čt., 7. prosinec 2017 09:17
Kristina Jochmannová

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste