Magdalena Pastrňáková
Sportovní a volnočasové aktivity pro vozíčkáře na Ostravsku.
Ostrava – O tom, že život na dvou kolech nemusí být jen boj s překážkami a bariérami, ví své například vozíčkáři v Číně. Velmi oblíbená mezi nimi je totiž speciálně upravená sestava tradičního bojového umění tai chi. Dalším hitem mezi aktivitami pro vozíčkáře je světová sportovní novinka s názvem pole wheeling, tedy obdoba nordic walkingu, kdy si sportovec pomáhá při pohybu speciálními hůlkami, kterými se odráží. Otázkou zůstává, jestli jsou tyto aktivity dostupné i pro vozíčkáře na Ostravsku. Sestavili jsme pro vás proto tematickou dvoustranu věnovanou sportovním a volnočasovým aktivitám pro vozíčkáře i s přehlednou infografikou pro rychlejší orientaci.
Bylo by vhodné začít tvrzením, že vozíčkáři tvoří nezanedbatelnou část ostravského obyvatelstva. Žádná konkrétní data ani statistiky ohledně počtu vozíčkářů na Ostravsku ovšem neexistují, nebo nejsou veřejnosti přístupná. „Víte, pro nás není ani tak důležité, kolik osob na vozíku je, jako spíše to, jak jim konkrétně můžeme pomoci,“ upřesnil vedoucí ostravské pobočky Centra pro zdravotně postižené Libor Schenk. „Z volnočasových aktivit nabízíme například výtvarnou a kreativní činnost během našich pravidelných setkání Čaj o páté,“ doplňuje jej sociální pracovnice Jana Martínková.
Početně nejvíce zastoupené jsou ovšem aktivity sportovní a pohybové. Svou obdobu pro hendikepované má většina oblíbených sportů. Z těch halových například florbal, stolní tenis a boccia, což je hra podobná francouzskému pétanque. „Florbal hrajeme každé úterý a čtvrtek v tělocvičně SŠ Zdeňka Matějčka v Ostravě-Porubě. Pořád nabíráme členy, takže může přijít, kdo má zájem,“ zve na pravidelné tréninky organizátorka sportovních aktivit za občanské sdružení ABAK-počítadlo Renáta Staňková. Na stejném místě probíhají tréninky hry boccia. „Bocciu trénujeme každé pondělí od půl třetí. Lekce jsou pro všechny hendikepované zdarma,“ uvádí Staňková. V areálu střední školy prof. Zdeňka Matějčka každý týden probíhá také plavání pro hendikepované pod vedením trenéra Alexandra Gebauera. „Přijít může každý, jen je třeba se dopředu domluvit a zarezervovat si místo,“ upozorňuje Gebauer.
Stolnímu tenisu pro vozíčkáře se věnuje Sportovní klub vozíčkářů Ostrava. Stolní tenis pravidelně trénují každé pondělí od tří do šesti odpoledne ve vlastní herně v sídle Ostravské tělovýchovné unie na náměstí Svatopluka Čecha v Přívoze. „Všichni zájemci se mohou přijít na trénink podívat, vyzkoušet si hru a třeba začít pravidelně chodit. Otevřeni jsme všem, co mají chuť si zahrát,“ zve na tréninky trenér Radek Skyba. „A komu by neseděl čas, můžeme se domluvit individuálně a jít si zatrénovat téměř kdykoliv jindy,“ dodává.
V městské části Mariánské hory pak pravidelně trénuje wheelchair rugby team Koníci speciální ragby pro vozíčkáře zvané quadrugby. Tréninky se konají každý čtvrtek od 15:45 do 18:00 v tělocvičně Střední zdravotnické školy na ulici 1. máje 11. „Přijďte se podívat a vyzkoušet ragby,“ nabádá předseda klubu Pavel Ermis. „Budeme rádi za ochotné doprovody na pomoc při přesedání, foukání a výměně galusek,“ dodává.
Ze zimních sportů nabízí občanské sdružení ABAK-počítadlo každoroční lyžařské kurzy a zájezdy do Krkonoš. „Každý rok v zimě jezdíme na kurz ve spolupráci s Centrem hendikepovaných lyžařů v Janských Lázních. Tyto kurzy pořádáme převážně pro naše studenty,“ uvedla místopředsedkyně sdružení Renáta Staňková. Náplní kurzu je jízda na speciálních lyžích monoski a biski. „Monoski je lyžařská pomůcka pro hendikepované, která má jednu lyži, biski má lyže dvě. Pro zajištění bezpečné jízdy hendikepovaní lyžaři používají takzvané stabilizátory, tedy speciálně upravené lyžařské hůlky zakončené malými lyžemi, pomocí kterých se odráží, určují trasu, zatáčejí a také brzdí,“ upřesnila Staňková.
Zájemcům o horskou turistiku nabízí své služby sedmačtyřicetiletý šerpa Zdeněk Pácha z Kunčiček u Bašky na Frýdecko-Místecku. Hendikepovaného, který je jištěný na speciální sedačce na zádech šerpy, vynáší na vrcholy hor sám, nebo spolu s kamarády, kteří jsou stejně jako on nadšenci do vysokohorské turistiky. Založili skupinu šerpů s názvem Šikulové. V letošním roce plánují několik expedic na vrcholky i několikatisícových hor. „V červnu plánujeme například vrchol beskydské Lysé hory, v červenci zase tatranské Rysy,“ vyjmenovává šerpa nejbližší cíle. V srpnu je ještě čeká výprava na Sněžku a dokonce nejvyšší hora francouzských alp – Mont Blanc.
Těm, kteří by chtěli vyzkoušet možnosti cykloturistiky pro hendikepované na takzvaném handbiku, otevírá dveře občanské sdružení ABAK-počítadlo. „Před dvěma lety jsme s pěti dospělými handbikery jeli na třítýdenní expedici Brémy-Gibraltar. Letos pro naše studenty plánujeme pobyt v Rakousku, kde budeme stanovat, jezdit na raftech a také na handbiku,“ vyjmenovala cyklistické aktivity sdružení jeho místopředsedkyně Renáta Staňková.
Netradiční aktivity hendikepovaným nabízí lektorka sociálního cirkusu Leona Macurová. Ve workshopech cirkusových dovedností se mohou zájemci naučit základy žonglování, párové akrobacie, divadelního a pohybového projevu a další dovednosti podle zájmu. „Zatím jsem spolupracovala vždy s nějakou organizací, která si mě přímo najala pro své klienty. Do budoucna bych ale určitě chtěla zavést pravidelné otevřené tréninky pro všechny zájemce,“ uvedla lektorka Macurová. „O sociálním cirkusu a jeho možnostech se mezi hendikepovanými zatím moc neví a je to škoda. Ráda bych to změnila,“ dodala.
Tanci a pohybu s hendikepovanými se věnuje ostravské občanské sdružení Bílá holubice. Hendikepovaní i zdraví tanečníci trénují každé úterý a čtvrtek v baletním sále Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Své motto „nemůžeš chodit, můžeš tančit“ na tréninzích naplňují do poslední tečky. „Přijít se podívat na trénink a zatančit si s námi mohou všichni hendikepovaní tanečníci,“ uvádí lektorka tance Alžběta Kosová. „V současnosti ale hledáme také zdravé tanečníky, kteří by nám s tancem a vedením na hodinách vypomohli,“ dodává. „Tančíme vždy od půl šesté do sedmi, přijďte se podívat a zkusit si to taky. Nejde jen o tanec, je to svým způsobem pohyb, relaxace a terapie v jednom“ zve na taneční hodiny lektorka Kosová.
Co se týče jednorázových volnočasových a sportovních aktivit pro hendikepované, těch je v jarním období na území Moravskoslezského kraje více, než kdy jindy. Například 19. dubna se v Městských sadech v Opavě konal asistovaný běžecký závod JOY RUN, jehož hlavním cílem byla integrace hendikepovaných sportovců. Celý šestikilometrový závod běžci absolvovali v týmech, které byly složené vždy ze zdravých i hendikepovaných sportovců. Obdobou opavského závodu bude i ostravský benefiční běh RUN and ROLL, který se uskuteční v zábřežském in-line parku u Ferony v sobotu 25. dubna od desáté hodiny dopolední. „Hlavní myšlenkou našeho běhu je uspořádat akci pro hendikepované děti a ukázat všem, že není třeba se styku s hendikepovaným bát. Společnou akci si chceme především užít. A i když by se mohlo zdát, že hendikepovaní se sportem nemají nic moc společného, tak v našem běhu jsou tím nejdůležitějším článkem,“ uvádí organizátorka závodu Karolína Vachová.
Výjimečný bude celosvětový fenomén Rainbow run tour, který se uskuteční v Dolní oblasti Vítkovice 23. května od druhé hodiny odpolední. „Závod bude dlouhý 5 kilometrů a bude plný barev, smíchu a radosti,“ slibují na svých internetových stránkách organizátoři akce. Účast na akci přislíbili také sportovci z občanského sdružení ABAK-počítadlo. „Sice toho moc neuběhneme a spíše půjdeme, ale určitě se zúčastníme,“ uvedla za své svěřence Renáta Staňková. Výtěžek ze startovného, které činí 490 korun, půjde na dobrou věc – na podporu dětské hematoonkologie.
Šerpa Zdeněk Pácha s hendikepovaným Michalem Šmídem na sedáku. Doprovod jim při výšlapu na Lysou horu dělá jeho devítiletý syn David.
FOTO: Alexandr Satinský, MAFRA
Sportovci na benefičním běhu JOY RUN v Městských sadech v Opavě.
FOTO: Michal Berger
Cirkus bez bariér: „Cílem je posunout své hranice“
Ostrava - Sociálnímu cirkusu se na Ostravsku věnuje osmadvacetiletá artistka a sociální pracovnice v jednom Leona Macurová. Ke své vysněné a tvůrčí práci s hendikepovanými a jinak sociálně znevýhodněnými a vyloučenými lidmi se dostala přes dlouhou životní cestu od vystudování sociální práce až k účinkování v jednom z ostravských cirkusů. V současnosti vyučuje cirkusové dovednosti ty, kteří by takovou možnost jinak neměli.
Co přesně si pod pojmem sociální cirkus máme představit?
Sociální cirkus je v České republice poměrně nově rozvíjející se obor. Jde o kombinaci cirkusových dovedností, cirkusové pedagogiky a současně sociální práce. Formou zážitků se snaží posunout jedincovu osobnost a jeho hranice. Během lekcí dochází k takzvanému „přesahu“, což je chvíle, kdy se dostaneš na hranici svých možností. Často je to o tom, že si myslíš, že něco nedokážeš, pak tento cíl s pomocí lektora překonáš a dostaneš se dál, než kdykoliv dřív. Tím, že to zvládneš, posouváš své hranice. To je cílem sociálního cirkusu společně se sociální inkluzí a integrací. Tedy začleňováním hendikepovaných a jinak znevýhodněných a sociálně vyloučených jedinců do společnosti.
Jaké cirkusové disciplíny na svých workshopech hendikepované učíš?
To se různí. Každý klient vyžaduje a je schopný vykonávat jiné disciplíny. Nejčastěji ale vyučuji divadelní průpravu, základy pantomimy a projevu, žonglování, prvky z klasické akrobacie i párovou akrobacii, někdy také základy akrobacie na šálách. A dále učím netradiční žonglování s poikami (speciální míče připevněné na provázcích, pozn. red) a kruhem hoola-hoop (obruč, která se točí kolem těla, pozn. red).
Jak probíhá cirkusová hodina pod tvou taktovkou?
To je také různé. Jak jsem již říkala dříve, každý klient potřebuje a zvládá něco jiného, nemusí ho také bavit všechny aktivity. Proto začínám každou první hodinu tím, že se nejprve seznámíme. Každý řekne, jak se jmenuje, co dělá, co ho baví a jaké jsou, podle něj, jeho silné i slabé stránky. Od toho se poté odvíjí aktivity, které spolu děláme a učíme se. Po seznámení začneme pohybovou část hodiny nenáročnými, zahřívacími a seznamovacími hrami. Pak se jde na samotné disciplíny. Pracuji s každým individuálně a podle jeho potřeb, proto ani v programu hodiny není nic, co by bylo nekompromisně dané a neměnné.
Co je cílem tvojí hodiny?
Cílem lekce či sérií lekcí je, stejně jako u sociálního cirkusu obecně, sebezdokonalování klienta. A to jak jeho jemné motoriky, pohybu a projevu, tak i komunikačních dovedností a fungování ve skupině. Snažím se se skupinou pracovat tak, aby to posílilo vazby mezi nimi, aby museli spolupracovat a měli z toho radost. Pokud chtějí, a většinou chtějí, je výstupem workshopů představení. Většinou během druhé hodiny vymýšlíme téma vystoupení, každý získá svou roli a pak na tom pracujeme společnými silami. Podobně to například probíhalo, když jsme vystupovali na koncertu Všechny barvy duhy v Divadle Antonína Dvořáka, které je mimochodem bezbariérové. Tohle ovšem bylo výjimečné tím, že v hledišti neseděla jen rodina, pečující a nejbližší přátelé, ale přibližně pět set dalších lidí.
Znáš nějaký případ, kdy sociální cirkus doopravdy hendikepovanému pomohl i v každodenním životě?
Konkrétně jeden ze sportovců pražského cirkusového souboru Cirk La Putyka ochrnul od pasu dolů následkem nešťastného pádu. La Putyka poté vymyslela projekt, představení RISK, ve kterém onen sportovec aktivně vystupuje – na vozíčku. Se svou kolegyní předvádějí párovou akrobacii ve výšce. On, je například jedním z těch, kterým sociální cirkus ovlivnil život. Cirkusem si dál vydělává, aktivně vystupuje jako umělec. Je to průkopník sociálního cirkusu u nás.
Kam by ses chtěla profesně posunout? Je nějaký cíl, kterého bys chtěla pomocí sociálního cirkusu dosáhnout?
Zatím nejsou tady v Ostravě možnosti sociálního cirkusu moc známé. Ráda bych měla pravidelné otevřené hodiny pro, kdo by měli zájem se naučit něco nového a jiného. Prostory pro workshopy mám zařízené, zatím ale pracuji jen s organizacemi, které mě osloví. Také bych chtěla participovat na tvorbě cirkusové metodiky pro Českou republiku.
Leona Macurová se svým klientem při jednom z prvků párové akrobacie během představení Všechny barvy duhy 2013 na jevišti Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě.
Foto: J. Zerzoň
Nemůžeš chodit, můžeš tančit
Ostrava – Se členy ostravského občanského sdružení Bílá Holubice jsem se poprvé setkala přibližně před rokem na hudebním festivalu Colours of Ostrava. Stejně jako já byli součástí velkého a barevného sambového průvodu. Bylo jich jen několik, ale jejich energie a nadšení z tance se zdály obrovské. Přibližně patnáct lidí, někteří na vozíku, někteří bez něj, skotačilo v centru průvodu za doprovodu zvučných brazilských bubnů a inspirovali další kolemjdoucí, aby se k průvodu přidali. Byl to krásný a intenzivní zážitek. Rozhodla jsem se proto vydat na jeden z jejich pravidelných tréninků a zjistit jak se tančí s hendikepem.
Do vestibulu ostravské konzervatoře doslova vlétne mladá žena s neposlušnými vlnitými vlasy a jde si na recepci pro klíč k baletnímu sálu. Čekám na ni, takže vím, jak se jmenuje. Alžběta Kosová, lektorka tance a pohybu Bílé holubice, má na sobě rozevlátou sukni a tematické černé tričko s nápisem „postiženi uměním“. „Tak půjdeme,“ říká směrem ke mně a k ostatním čekajícím, se kterými jsem se již stihla letmo seznámit. Dneska budou tančit Michal a Káťa na vozíku, nevidomá Kajka a dále Anička a Zuzka s Tomem a Ondrou, kteří mají po dětské mozkové obrně problémy s motorikou.
Vyrážíme k baletnímu sálu a jde se na to. Všichni se převléknou do pohodlného a shromažďují se v prostředku místnosti. „Každou lekci začínáme tím, že si sedneme do kruhu, pozdravíme se a řekneme si, co je nového,“ vysvětluje Bětka. „Já jsem se tak těšila, doma už jsem se nudila,“ s úsměvem přiznává Zuzka a ostatní se přidávají. Atmosféra pohody a radosti je téměř nakažlivá. Možná proto mě právě Zuzka přesvědčí, abych dnes tančila s nimi a zažila si to na vlastní kůži.
„Dneska začneme klasicky, takže si najděte místečko pro sebe a zavřete oči,“ navádí nás Bětka a zároveň na hi-fi věži pouští klidnou ethno hudbu se zvonečky, loutnami a exotickými bubny. Za zvuků uklidňující hudby si leháme na taneční linoleum, Michal a Káťa zavírají oči na vozíku. „Uvolněte se, sledujte svůj dech, představujte si, jak se vám svěží kyslík toulá tělem s každým nádechem a každý výdech z těla odnáší napětí a stres,“ ponouká nás Bětka. Chvíli se snažíme uvolnit a jde to překvapivě snadno. S tím, jak se hudba stává živější, si máme představovat, že jsme malí ptáčci ve vajíčku. Máme si to pořádně procítit, živě představit a postupně se líhnout. V kombinaci s hudbou je to doopravdy téměř hypnotické cvičení. Máme stále zavřené oči, prociťujeme svá malá křídla a postupně se učíme létat. Nakonec se naučíme i to, otevíráme oči a „létáme“ jeden k druhému, chvíli spolu, chvíli každý sám. Je to uvolňující a zábavné.
Po této netradiční rozcvičce přichází na řadu pohyb v páru. „Dneska to zkusíme trošku jinak,“ říká Bětka. Máme si najít parťáka a určit, kdo bude vést a kdo bude vedený. „Zkuste se úplně uvolnit a reagovat na podněty toho, který vede. Můžete do sebe dlubat, tahat se, pohladit druhého nebo ho polechtat a jen sledujte, jak na to vaše tělo reaguje,“ navádí nás a zároveň předvádí, jak tento improvizovaný pohyb může vypadat, třeba jako scénický tanec. „Zkuste, aby vaše pohyby byly plynulé a navazovaly jeden na druhý“. Tak tedy zkoušíme být citliví a uvolnění a necháváme tělo, ať reaguje. Je to pro mě nečekané, do své intimní zóny totiž pouštím jen své nejbližší a teď mám takhle tělo na tělo tančit se Zuzkou. Ale jde to překvapivě snadno a poté, co se uvolním je to doopravdy zábava. Všichni doslova blbnou.
Lekce uběhla doopravdy rychle, i když musím přiznat, že ke konci už jsem doopravdy unavená a protože jsem zapomněla dýchat, tak mě pořádně píchá v boku. Hodinu Bětka končí tak, jak ji začala. Po rychlé swingové hudbě a uvolněném reggae pouští opět uklidňující hudbu. Tentokrát hraje australské didgeridoo se strunnými nástroji. Uklidňujeme svůj dech a myšlenky. Chvíli jen tak ležíme a užíváme si příjemnou únavu. Celý trénink končíme kolečkem důvěry. Bětka se všech ptá, jak se jim dnes tančilo a co se jim honilo hlavou. V tu chvíli se nadšeně ozve Michal na vozíčku. „Bětko, já jsem moc rád, že jsem tady dneska po tak dlouhé době byl. Můžu ti dát pusu?“ Bětka se s úsměvem zvedne a jde k Michalovi, který ji políbí na líčko. „Tak jsme se polůbali,“ řekne s uvolněným úsměvem Bětka a zdá se, že idyličtější konec lekce nad ani nejde vymyslet.
Byl to doopravdy hluboký zážitek. Je inspirativní seznámit se s lidmi, kteří se nestydí za své tělo a za svůj hendikep, ale pracují s nimi a mají z toho radost. Mohli bychom se od nich učit.
Jeden z tréninků Bílé Holubice v baletním sále ostravské konzervatoře.
FOTO: archiv Bílé holubice
„Když chceš něco dokázat, nesmíš mít strach,“ tvrdí Michal Šmíd, který na handbiku dojel až na nejjižnější bod Evropy – Gibraltar
Frýdek-Místek: Handbikerů, tedy cyklistů, kteří jezdí na speciálně upraveném kole podobném trojkolce, je v České republice zatím poměrně málo. Handbikerů, kteří na jeden zátah projeli půl Evropy, je ještě méně – v České republice konkrétně pět. Jedním z nich je i dvaatřicetiletý handcyklista a dobrodruh Michal Šmíd, rodák z Místku. Právě s ním jsem si povídala o jeho neopakovatelné cyklistické expedici Brémy-Gibraltar a handbiku obecně.
Jak jsi se k handcyklistice dostal?
Původně jsem jezdil na tříkolce, kterou mi vyrobil otec z normálního horského kola. Ale ta byla vysoká a ne až tak stabilní, párkrát jsem z ní i spadl. Pak jsem ale jednou přes kamaráda Radka Krupu, který je taky na vozíku, vyzkoušel handbike, který koupil klub vozíčkářů ve Frýdku-Místku. Jízda na handbiku mě úplně nadchla. Oproti tříkolce jsem dojel podstatně dál, nebylo to tak namáhavé a nestabilní. Zpočátku jsem chodil do klubu a handbike si půjčoval a zkoušel, kam až dojedu. Radek mě ale motivoval, ať jezdím dál a dál. Jezdil jsem čím dál tím víc a nakonec jsem si handbike od klubu odkoupil.
Jak se zrodil nápad jezdit ultramaratony?
No, ultramaraton, to je asi siné slovo. Všechno to takříkajíc spískal můj kamarád Radek Krupa a já jsem mu za to neskonale vděčný. Kdyby mi kolo prvně nepůjčil a pak mě ještě nemotivoval ke stále větším a větším výkonům, tak nevím, jestli bych se k handbiku a k maratonům vůbec kdy dostal. Každý rok od té doby, co jsem začal jezdit, jsem měl tréninkově najeto tak tisíc kilometrů, fakt mě to bavilo a s kolem jsem se dostal všude, kam jsem chtěl.
Co byla tvoje zatím nejdelší trasa a největší úspěch?
Jednoznačně expedice Brémy-Gibraltar. To je známá cyklistická trasa, která má zhruba tři tisíce kilometrů. Jeli jsme ji štafetovým způsobem devatenáct dní. Ten nápad, že bychom tu trasu mohli jet, vymyslel Radek Krupa s tím, že to je něco, ještě žádný Český handbiker před námi neudělal. V podstatě celé to organizovala Renáta Staňková a taky s námi potom jela jako doprovod. Celkem nás bylo pět hadbikerů – Radek Krupa, Mirek Večeřa, Matěj Kužílek, Luděk Benada a já. Ještě s námi jeli jako doprovod další cyklisté a řidiči dodávek, ti se vystřídali v polovině trasy.
Jak vypadal váš všední den na expedici?
Vstávali jsme přibližně v pět šest hodin. Pak jsme se nasnídali a vyrazili z kempu. Zpočátku jsme jezdili štafetově, ale pak jsme od toho nápadu upustili, protože to bylo časově náročné a expedici bychom v našich časových možnostech prostě nestihli. Takže jsme plánovali a vymysleli druhý způsob. Vždy vyrazil handbiker v doprovodu cyklisty, ujeli svůj úsek, na jehož konci na ně čekala dodávka. Z toho samého místa, ale ještě před jejich příjezdem, vyrazil další pár handbiker-cyklista a tak dále. Doprovod na kole vždy věděl, kam máme dojet, a měl plán. Handbiker se měl soustředit hlavně na samotnou jízdu a v tom bylo to hlavní kouzlo celé expedice. Nikdy jsem dopředu nevěděl, co nás čeká, jaký terén a jaká místa. Na konci dne jsme se vždy přesunuli do kempu, který byl po cestě, a přenocovali jsme.
Bylo něco, co tě během expedice překvapilo?
Hlavně jsme měli štěstí, že nám za ty tři týdny ani jednou nepršelo, maximálně kráplo dvacet minut. Překvapení každopádně čekalo na mě a mého „doprovoda“ na cestě Belgií. Cestou jsme dojeli k ohradě, kde končil asfalt, naše cesta podle plánu vedla dál za ní. Byla to taková louka a nemohli jsme ji objet, protože bychom si moc zajeli. Tak jsme se vydali přes trávu, po té to ale na handbiku ani na normálním kole moc nešlo. Takže můj doprovod vzal přes rameno svoje kolo, do rukou můj handbike a šli jsme pěšky několik kilometrů, vedle pasoucích se belgických krav. Na konci louky jsme ještě museli přelézt ohradu, to jsme doopravdy nečekali. Jinak snad proběhlo všechno podle plánu.
Jaký byl tvůj největší zážitek během expedice?
Určitě Verdun ve Francii. Navštívili jsme tam památník obětí druhé světové války. To bylo silné. Tolik bílých křížů na jednom místě jsem nikdy neviděl, leda tak ve Forrestu Gumpovi. Na jedné straně jsem měl radost, že jsem se dostal tak daleko od nás a na místo, kde se stalo něco tak velkého. Na druhou stranu to bylo velmi smutné, musela to být neskutečná katastrofa. Byl to každopádně silný zážitek.
Vyskytly se během cesty nějaké komplikace?
Radkovi se stala kuriózní věc. Vždycky když jsme kola nakládali do dodávky, tak jsme je museli rozebrat a pak zase složit dohromady. No a Radkovi se stalo to, že měl při jedné jízdě špatně upevněné kolo. A zrovna, když byli s doprovodem někde na jihu Španělska u vodního kanálu a narazili na nějakou nerovnost. Za jízdy se mu uvolnilo zadní kolo a předjelo ho – jeho vlastní kolo. On se vyvrátil do trávy, ale jenom se modlil, ať to kolo nikoho nezraní a nespadne do toho kanálu, protože to by pro něj byl asi konec expedice. Vše dopadlo zázrakem dobře. Kolo nasadili, utáhli a jelo se dál. Teď už je z toho úsměvná historka.
Máš nějaký další cíl či sen, který by sis chtěl splnit?
Já neplánuju nic, chci prostě jezdit. Jen bych se ještě rád podíval do ciziny. Pokud bude nějaká další expedice, tak se moc rád přidám. Co vím určitě, tak stejně jako každý rok, pojedeme s Radkem, Luďkem a Matějem na čtyřiadvacetihodinovku kolem Rychnova. To je štafetový závod, který se jezdí někdy v půlce srpna.
Co ti osobně handcyklistika a expedice dala?
Volnost, tu hlavně. Hromadu zážitků a taky jsem se podíval do světa. V průběhu expedice jsem sám na sobě poznal, že když člověk opravdu chce něco dokázat, je schopen poprat se i s těmi nejprudšími terény. A taky jsme si všichni posunuli hranice, v tom smyslu, že jsme poznali na vlastní kůži, že i v extrémně vysokých teplotách se dá podat kvalitní sportovní výkon. Což jsme si v našich teplotních podmínkách, nemohli nikdy vyzkoušet.
Co bys vzkázal všem vozíčkářům, kteří ještě váhají, jestli handbike taky nezkusí?
Jestli aspoň trochu můžete, nebojte se a sportujte. Nestyďte se a jděte do toho. Mě to kolikrát štve, jak málo lidí dneska sportuje, a přitom je to strašně pozitivní ventil. Přál bych si, aby lidi sportovali víc.
Handbiker Michal Šmíd po příjezdu do cíle – nejjižnějšího bodu Evropy. Z německých Brém do Gibraltaru jela skupina paracyklistů a doprovodných cyklistů na kole devatenáct dní.
Foto: Alexandr Gebauer
V popředí handbike, speciální tříkolka pro paracyklisty. Za ním jsou téměř všichni členové expedice Brémy-Gibraltar 2013.
Foto: Renáta Staňková
Renáta Staňková: Člověk na svém místě
S Renátou Staňkovou, organizátorkou nesčetného množství sportovních aktivit pro hendikepované, jsem se setkala na pravidelném tréninku hry boccia. Tato disciplína podobná francouzskému pétanque je vhodná pro hendikepované a vozíčkáře obzvlášť. Jako většina aktivit pořádaných paní Staňkovou a občanským sdružením ABAK-počítadlo má ostravská boccia základnu v areálu porubské střední školy prof. Zdeňka Matějčka. A právě tam jsem se za paní Staňkovou vydala i já.
Do tělocvičny, kde má za pár chvil proběhnout pravidelný otevřený trénink hry boccia, docházím s předstihem. Stihnu se tak ještě před příchodem trenérů a samotnou hrou seznámit se členy týmu – s Petrem, Tomášem a Pascal, kteří jsou na vozíku, nevidomou Kamilou i s jejím asistenčním psem Charliem a dále s Aničkou, Robinem a Terkou s Aspergerovým syndromem. Přesně na čas přichází trenér Alexandr Gebauer, kterému ale všichni říkají Saša. Hned za ním přichází kvapným krokem Renata Staňková obtěžkaná dvěma kufříky s koženými koulemi – tedy vším potřebným ke hře boccia.
Všichni se se všemi zdraví, ale není proč ztrácet čas a tak se jde ihned na věc, tedy na hru. Trenér Saša rozděluje hráče do týmů, sám dělá rozhodčího jednomu týmu a druhou skupinu vozíčkářů vede Anička. Využijeme proto s paní Staňkovou chvíli klidu a jdeme hru sledovat z lavičky u stěny tělocvičny.
Vedle mě sedící a energií překypující žena mi vysvětluje základní pravidla hry a vypráví o své práci ale zároveň ani na chvíli nespouští z očí všechny přítomné a sleduje, jestli vše probíhá v naprostém pořádku. Je uvolněná a směje se, ale zároveň se plně soustředí na svou práci – tak se podle mě pozná člověk na svém místě.
Dostáváme se k tomu, proč jsem tady, tedy k aktivitám pořádaným občanským sdružením ABAK-počítadlo, ve kterém Renáta Staňková zastává funkci místopředsedkyně. „Kromě boccii každý týden pořádáme tréningy florbalu pro vozíčkáře a také plavání,“ vyjmenovává. Většina aktivit je přitom otevřena nejen studentům ale i všem hendikepovaným, kteří mají zájem. „Sportovní aktivity v tělocvičně jsou zdarma. Jak říkám, peníze na dobrou věc se dají sehnat vždycky, jen tomu člověk musí věnovat trochu času a energie,“ dodává. Většina aktivit ABAKu je totiž, jak mi paní Staňková vysvětluje později, financována z grantů, sponzorských darů a projektů. „Díky tomu jsme například mohli postupně získat pro florbalisty deset sportovních vozíků, každý rok jeden. Klukům se hraje o moc lépe a já jsem ráda.“
Kromě pravidelných aktivit pořádá sdružení také pobytové a sportovní zájezdy. „Každý rok jezdíme do švédského města Malmö, kde se účastníme otevřených her pro hendikepované sportovce. Už jsme si přivezli několik medailí.“ A vedle soutěží, mistrovství a závodů pro hendikepované děti i dospělé pravidelně pořádá zimní kurzy lyžování na monoski a biski lyžích v Krkonoších, dále raftování a stanování v Rakousku, a také paracyklistiku na handbiku a tříkolce. „Mimo jiné jsme zařizovali také úspěšnou cyklistickou expedici z Brém do Gibraltaru,“ dodává.
Paní Staňková, zdá se, jen potvrzuje pravidlo, že když se člověk do něčeho vrhne po hlavě a třeba i trochu riskuje, může to přinést své ovoce. „Před pěti lety jsme s kolegou žádali na ministerstvu o akreditaci praktického vysokoškolského kurzu Motorika pro hendikepované. Skoro jsme na to zapomněli, ale před nedávnem nám bylo oznámeno, že akreditace vyšla,“ vysvětluje. Takže teď kromě celoživotní péče o maminku v invalidním důchodu, pedagogické činnosti na střední škole a dobrovolnické práci s hendikepovanými vyučuje s trenérem Sašou také na Ostravské univerzitě.
„Největší radost pak mám, když se mí zdraví studenti po letech vrací a pomáhají, asistují a dobrovolně tráví svůj čas s námi. To pak vidím, že to má smysl,“ dodává paní Staňková.
Kromě pozitiv, ale narážíme také na stinné stránky sportu hendikepovaných. „Štve mě, že lidé, jak hendikepovaní, tak ti zdraví, sportují čím dál méně. Jsou líní a nechce se jim,“ konstatuje. „Potom ale třeba poznáte kluka, který do osmnácti žil „normálním a plnohodnotným životem“, pak ale přišla nehoda a s ní invalidní vozík. Když mu ovšem dáte druhou šanci, tak ho to může začít bavit a sport se pro něj může stát novým smyslem života. To je důvod, proč to dělám.“
Renáta Staňková (uprostřed) se svými studenty po tréningu hry boccia.
ZDROJ: Magdaléna Pastrňáková
BOCCIA: tak trochu jiný pétanque nejen pro vozíčkáře.
ZDROJ: Magdaléna Pastrňáková
Štafetového běhu se zúčastnili zdraví i hendikepovaní sportovci
Na bruslařském okruhu u Ferony v Ostravě-Zábřehu se v sobotu dopoledne konal benefiční štafetový závod Run and Roll. Každý z týmů měl v průběhu závodu na starost hendikepovaného na speciálním vozíku s třemi koly. „Cílem není v prvé řadě v závodu zvítězit, ale spíše si ho užít a umožnit hendikepovaným být součástí sportovní akce, které by se jinak účastnit nemohli, a to jako její hlavní článek“ uvedla organizátorka akce Karolína Váchová. Do cíle nakonec doběhli, dojeli či došli ve zdraví a s úsměvem na tváři všichni z účastníků. „Kdyby ale nebylo Vojty, kterého jsme tlačili a který se celou dobu neuvěřitelně křenil, tak bychom asi nedoběhli,“ dodal jeden ze sportovců, běžec Matěj Misař.
FOTO: Petr Kaďuch
Infografika
Boccia
Kdy: pondělí od 14:30
Kde: SŠ prof. Z. Matějčka, Ostrava-Poruba
Kontakt: Renáta Staňková, tel.: 606 386 563
Web: www.abak.wz.cz
Cirkusové dovednosti
Kdy: dle domluvy
Kde: dle domluvy
Kontakt: Leona Macurová, tel.: 724 236 639
Web: macurovaleona.wix.com/home
Florbal
Kdy: úterý a čtvrtek, 14:30-16:00
Kde: SŠ prof. Z. Matějčka, Ostrava-Poruba
Kontakt: Renáta Staňková, tel.: 606 386 563
Web: www.fbc-abak-ostrava.cz
Handbike
Kdy: dle domluvy
Kde: dle domluvy
Kontakt: Renáta Staňková, tel.: 606 386 563
Web: handbike-mojekolo.webnode.cz
Plavání
Kdy: úterý od 14:30
Kde: SŠ prof. Z. Matějčka, Ostrava-Poruba
Kontakt: Alexandr Gebauer, tel.: 733 690 597
Web: www.abak.wz.cz
Ragby
Kdy: čtvrtek 15:45-18:00
Kde: Střední zdravotnická škola, Ostrava-Mariánské hory, 1. máje 11
Kontakt: Pavel Ermis, tel.: 595 781 901
Web: www.skostrava.cz
Stolní tenis
Kdy: pondělí 15:00-18:00
Kde: herna v sídle Tělovýchovné unie, Přívoz
Kontakt: Radek Skyba, tel.: 603 162 933
Web: www.skvostrava.cz
Tanec
Kdy: úterý a čtvrtek, 17:30-19:00
Kde: Janáčkova konzervatoř, Ostrava centrum
Kontakt: Alžběta Kosová, tel.: 774 633 072
Web: www.bila-holubice.cz
Záměr
Cíl práce
Tento samostatný projekt je vypracován v rámci technické specializace psané a tematické specializace zdravotně sociální. Cílem projektu je přehledně nastínit možnosti volnočasového vyžití a sportovních aktivit určených osobám s omezenou schopností pohybu, které při pohybu v prostoru používají invalidní vozík. (dále v textu vozíčkáři či lidé na vozíku).
Cílem projektu bude nabídnout vozíčkářům (a nejen jim) přehledný a pestrý výběr různorodých aktivit a současně osobních výpovědí těch, kteří tyto aktivity organizují či s nimi mají přímou a vlastní zkušenost.
Představeny v sérii textů rozmanitých žánrů budou konkrétní možnosti volnočasových aktivit a kulturního života pro osoby s výše zmíněným hendikepem. Uvedeny a rozepsány blíže budou aktivity sportovní, pohybové a umělecké. Součástí projektu budou také osobní výpovědi a zkušenosti lidí na vozíku a jejich lidský příběh. Prostor ovšem dostanou také organizátoři a lektoři netradičních sportů, aktivit a zážitkových zájezdů či pobytů pořádaných pro vozíčkáře dle jejich specifických a individuálních potřeb.
Prostorově budou dané možnosti zaměřeny na oblast Ostravska a Moravskoslezského kraje, zejména proto, že pokrýt širší oblast by si sice bylo zajímavé, co se pestrosti nabídky týče, ovšem technicky, časově i finančně velmi náročné. Osobně navštívit všechna místa a aktéry či organizátory nabízených aktivit a napsat o nich články by proto bylo v rámci této práce téměř neproveditelné.
Projekt by měl kromě představení nabídky volnočasových aktivit pro vozíčkáře také nabídnout hlubší vhled do toho, co to znamená být odkázán na vozík a žít život „na dvou kolech“. Cílem není v lidech, kteří hendikep nemají, vyvolat lítost ale spíše zamyšlení se nad tím, že i lidé na vozíku potřebují kromě svých základních lidských potřeb naplnit i ty „kulturní“, „společenské“ a v jistém slova smyslu „nadstavbové“.
Kromě prostého výčtu aktivit a jejich představení si projekt klade za cíl představit konkrétní vozíčkáře a jejich životní příběhy – na jedné straně zkušenosti, které zažívají při svém každodenním životě na vozíku, ale na straně druhé také činy a dobrodružné či neočekávané zážitky, které mohou být inspirací a motivací pro ostatní hendikepované – a nejen pro ně.
Zdůvodnění volby tématu
Toto téma jsem si vybrala proto, že jsem se jako dobrovolník účastnila ostravského koncertu Všechny barvy duhy 2014, který je zaměřen na setkávání a kulturní aktivity pro všechny lidi s hendikepem. Zajímavé na tomto projektu je to, že na jednom jevišti (Ostravského Národního divadla Antonína Dvořáka) se setkávají a postupně představují nejen sami hendikepovaní, ale také profesionální umělci a často v rámci jednotlivých scének spolupracují.
Jako dobrovolník jsem asistovala třem vozíčkářům s kombinovaných hendikepem při cirkusovém vystoupení Klauni a Opičky. Během tohoto, pro mě intenzivního, zážitku jsem „nahlédla pod pokličku“ světa hendikepovaných a seznámila jsem se jak s vozíčkáři a lidmi s kombinovaným postižením, tak s jejich asistenty a organizátory sdružení, kteří hendikepovaným pomáhají při řešení situací a překážek všedního dne a také při jejich integraci do společnosti.
Obrázek 1: Vystoupení Klauni a opičky na Všech barvách duhy 2014 v ostravském Divadle Antonína Dvořáka. Výsledek spolupráce příspěvkové organizace Čtyřlístek a Cirkusu trochu jinak.
Hendikepovaní navíc představují doopravdy nezanedbatelnou část společnosti, i přes to jsou ovšem některá témata s postižením spojená dodnes velkým společenským tabu. O hendikepovaných se „nemluví“, a pokud ano, tak jedině lítostivě či s předsudky z neznalosti. I to jsou důvody, proč jsem si jako téma svého závěrečného samostatného projektu zvolila problematiku hendikepu.
Ráda bych tímto projektem představila možnosti volnočasového vyžití nejen samotným vozíčkářům, které může inspirovat a motivovat k činnosti či skupinové aktivitě, ale také veřejnosti, která s hendikepem nemusí mít přímou zkušenost. Není výjimečné, že lidé bez zdravotního omezení díky neznalosti a nedostatečné informovanosti často neví, jakým způsobem k hendikepovanému přistupovat a jak s ním mluvit. Skoro se zdá, že z velké části ve společnosti převládá tendence hendikepované přehlížet či si nevšímat jejich existence, jejich potřeb a problémů.
Hlavním cílem, ale také důvodem vzniku tohoto projektu je tedy zejména motivovat, inspirovat, a demonstrovat jaké jsou možnosti překonání bariér a předsudků všeho druhu nejen vozíčkářům ale také široké veřejnosti.
Zdroje a stav problematiky
Ideální by bylo uvést tuto část práce statistickými údaji o počtu všech osob odkázaných na invalidní vozík na území Moravskoslezského kraje a města Ostravy. Takováto data ovšem neexistují, či nejsou veřejnosti přístupná. Statistiky o počtu hendikepovaných osob na vozíku nevede Český statistický úřad, ani Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Podobnými daty nedisponují ani organizace specializované na pomoc a péči hendikepovaným osobám. Pro ně, dle slov vedoucího ostravské pobočky Centra pro zdravotně postižené Libora Schenka, není až tak důležité znát konkrétní počet hendikepovaných, jako spíše vědět, jak a s čím jim mohou pomoci.
Hendikep neboli tělesné postižení Světová zdravotnická organizace (WHO) charakterizuje jako „porušení funkce ve vztahu jedince a společnosti u osob se zdravotním postižením, kdy jsou narušeny role, které postižený ve společnosti zastává: soběstačnost, schopnost cestovat, partnerská a rodinná role, pracovní a zájmová činnost.“
V oblasti zdravotnictví a sociálních služeb je užíváno velké množství klasifikací hendikepovaných osob, ale ani odborníci nejsou v klasifikaci tělesných vad jednotní. Světová zdravotnická organizace dělí zdravotní postižení do tří skupin: impairment (vada, poškození), disability (omězení, chybění) a handicap. Například Opatřilová a Záměčníková dělí tělesné hendikepy na vady, obrny, deformace, malforace a amputace. Oproti tomu Renotiérová rozděluje hendikepy na dvě skupiny podle toho, zda se jedinec postižený narodil či postižení získal během svého života.
Jako nejčastější příčiny toho, že je jedinec při orientaci v prostoru odkázán na invalidní vozík, jsou uváděny úrazová postižení míchy a dále dětská mozková obrna.
Pro účely tohoto projektu ovšem nebude rozlišováno mezi tím, zda se jedinec hendikepovaný narodil, nebo je jeho pobyt na invalidním vozíku následkem prodělání dětské mozkové obrny či je na vozík upoután kvůli úrazovému postižení míchy.
Havránková (2014, s. 22) uvádí, že významným faktorem, který výrazně ovlivňuje osobnost jedince s tělesným postižením a jeho psychický stav, je závažnost pohybového omezení jedince. Rozhodující je zde jedincova úroveň soběstačnosti, kterou lze chápat jako samostatnou lokomoci, která umožňuje nezávislost a schopnost sebeobsluhy.
Dalším podstatným faktorem, který uvádí Havránková, je vlastní činnost hendikepovaného jedince. Pod tuto zahrnuje Havránková jedincovy reakce na okolní svět, reakce na vztahy, vlastní aktivitu vyvolávající odezvu okolí, prožívání vlastní činnosti a také to, jak na činnost reaguje okolí.
Jako podstatný faktor ovlivňující jedincovo fyzické i duševní zdraví a kondici je chápána takzvaná kvalita života. Ta se rozděluje na objektivní a subjektivní kvalitu života. „Objektivní kvalita života zahrnuje materiální zabezpečení, sociální podmínky života, sociální status a fyzické zdraví,“ uvádí Havránková (2014, s. 24). Oproti tomu subjektivní kvalita života je zaměřena na vnímání osoby z pohledu jedincova postavení ve společnosti. Havránková uvádí, že jedincova spokojenost je zde závislá na jeho osobních cílech, očekáváních a zájmech.
Všechny výše uvedené faktory jsou úzce spojené s tématem tohoto projektu, tedy s volnočasovými a zejména sportovními aktivitami pro vozíčkáře. Při těchto aktivitách jsou totiž mimo jiné posilovány právě samostatnost a soběstačnost jedince. Důraz je při nich kladen na vlastní aktivitu hendikepovaného a jeho prožívání dané činnosti. Součástí většiny aktivit jsou také reakce okolí na jedincovu činnost, které bývají veskrze pozitivní. Důležité při vykonávání volnočasových a sportovních aktivit je také to, že skrze ně a vlastní činností jedinec dosahuje osobních cílů a zájmů.
Při vykonávání volnočasových a sportovních aktivit navíc jedinec neposiluje jen svůj stav tělesný a duševní, ale také naplňuje své sociální tedy společenské potřeby. Pomocí volnočasových a sportovních aktivit hendikepovaný může zintenzivnit svůj sociální kontakt a zároveň se integrovat, a to jak mezi hendikepované, tak do společnosti osob bez zdravotního postižení.
Dle Kábeleho pravidelné cvičení a vyvíjení sportovní aktivity pozitivně ovlivňuje zdravotní, psychické i sociální klima vozíčkářů. Cíle volnočasových a sportovních aktivit pro hendikepované osoby vymezil Kábele následovně:
1) Rozvoj základních pohybových schopností a dovedností
2) Osvojení regeneračních a kompenzačních metod
3) Formování psychických vlastností
4) Překonávání sociálních bariér
5) Předcházení vzniku tzv. civilizačních chorob například z nedostatku pohybu nebo nevhodné životosprávy
Z výše uvedeného tedy, alespoň dle mého názoru, jasně vyplývá, že věnovat volnočasovým a zejména sportovním aktivitám pro vozíčkáře zájem a pozornost je nejen přínosné, ale zejména potřebné. Proto by také uvedené aktivity a osoby s nimi spojené měly mít možnost vstupovat do mediálního prostoru. Je to také jeden z důvodů proč jsem se rozhodla tomuto tématu věnovat ve svém závěrečném samostatném projektu.
Ideový plán
Projekt bude sérií článků vztahujících se k tématu volnočasových aktivit pro vozíčkáře. Ideálně bych tématu věnovala celou novinovou dvoustránku a volnočasové aktivity pojala jako téma dne – odpočinkové, nenáročné a inspirativní čtení pro odlehčení novin.
Téma bude čtenářům přiblíženo pomocí žánrů reportáž, story, rozhovor, úvodní zprávy v rozšířené podobě a fotografie s popiskou. Součástí realizace projektu bude také přehledná infografika, ve které stručně uvedu základní údaje o dané aktivitě a současně kontaktní údaje o konkrétních organizacích nabízejících rozličné sportovní a jiné aktivity.
V rámci série textů nebudu rozlišovat mezi vozíčkáři, kteří se jako hendikepovaní narodili a mezi těmi, kteří jsou na vozík odkázáni následkem úrazu či náhlé zdravotní komplikace. Rozhodla jsem se tak proto, že ani organizátoři volnočasových aktivit a péče pro hendikepované osoby s postižením vozíčkáře nečlení do oddělených skupin, ale spíše se je snaží takzvaně integrovat, propojovat a různě zapojovat do společnosti. Navíc, při vykonávání sportovní ani jiné volnočasové aktivity není důležité, jak se člověk na vozík dostal, ale spíše jakou má motivaci se svým postižením dál pracovat a jakou má chuť něco dělat.
Vybrané žánry
ZPRÁVA V ROZŠÍŘENÉ PODOBĚ
Zpráva v rozšířené podobě bude informační článek, který celé téma uvede a dále bude přehledným výčtem, jehož cílem bude představení jednotlivých možností volnočasových aktivit pro lidi na vozíku. Tato zpráva bude celý projekt tzv. „zastřešovat“. Půjde o publicistiku souhrnného typu. Vždy bude uvedena konkrétní aktivita, přičemž bude blíže představena a specifikována. U každé z vyjmenovaných aktivit bude minimálně jedna citace pověřené osoby, tedy trenéra, organizátora a podobně. Cílem této zprávy bude přehledně nastínit, jaké volnočasové a převážně sportovní aktivity mohou lidé na vozíku na Ostravsku vyzkoušet.
ROZHOVOR
Ideálně budou na dvoustránce dva rozhovory se zajímavými lidmi. Rozhovory by měly představit respondenta a přiblížit aktivitu, které se věnuje. První rozhovor povedu s lektorkou cirkusových dovedností, průkopnicí ostravského sociálního cirkusu a zkušenou cirkusovou artistkou Leonou Macurovou. Respondentem v dalším rozhovoru bude lektor kitingu (což je vodní či zimní sport při kterém se využívá speciální padák) pro vozíčkáře i osoby bez hendikepu Vítězslav Adamíček z Ostravy.
STORY
Ráda bych na dvoustranu zařadila také žánr story. A to zejména pro její čtivost a čtenářskou oblíbenost. Pomocí story se navíc skvěle zachycují zajímavé životní příběhy a čtenář je doslova vtažen do děje. Konkrétního a ideálního člověka se zajímavým příběhem jsem ještě nenašla a nekontaktovala, ale věřím, že se mi to podaří poté, co kontaktuji některé z organizátorů aktivit pro vozíčkáře či některé ze sociálních pracovníků, kteří těmto lidem pomáhají při řešení problémových situací a při integraci do společnosti či hledání zaměstnání.
REPORTÁŽ
Součástí série článků bude také reportáž. Při rešerši možností volnočasového a sportovního vyžití jsem narazila na občanské sdružení Bílá holubice, které se zaměřuje na taneční aktivity pro hendikepované a konkrétně i na lidi na vozíku. Ráda bych přišla na nějaký z jejich otevřených tréninků a napsala o jeho průběhu čtivou reportáž. Byla bych ráda, kdyby se mi podařilo atmosféru daného místa a události přenést skrze článek až ke čtenáři a suplovat mu tak samotný zážitek.
INFOGRAFIKA
Celou dvoustránku vizuálně doplní plánovaná infografika, která bude vycházet z informací z úvodního článku a bude tak jeho grafickým doplňkem. Infografika bude sestávat z konkrétních dostupných aktivit a sportů s přesnými údaji o tom, kde a kdy si je hendikepovaní mohou vyzkoušet. Dále bude uvedena kontaktní osoba, na kterou se v případě zájmu mohou lidé na vozíku obrátit a také webové stránky organizace, která je provozuje. Infografika by měla být stručná a přehledná, aby zájemci nemuseli informace dlouze a složitě vyhledávat, ale nalezli je všechny na jednom místě. Některé z uvedených informací navíc na webu ani nejsou, nebo jejich nalezení není úplně snadné.
FOTKA S POPISKOU a FOTOREPORT
Každý ze článků se pokusím doplnit aktuální fotografií, aby čtenáři jasně viděli, o kom, či o čem se v daném článku píše. Aktivity či osoby, které se mi nepodaří zachytit, budou doplněny již existujícími fotografiemi jiných autorů. U každé fotografie bude uveden její autor.
S žánrem fotoreport jsem se poprvé v praxi setkala v redakci Moravskoslezského deníku, kde jsem byla na praxi. Protože to je žánr velmi vděčný a bohatě ilustrační, rozhodla jsem se jej zařadit do projektu. Fotoreport je složen z poutavé a zajímavé fotografie, která zachycuje něco nevšedního a delšího informačního popisku nebo zprávy v základní podobě. Může sloužit místo delšího článku, protože fotografie a popisek jsou natolik vypovídající, že další popis a informace již nejsou potřeba.
Postup práce a zdůvodnění způsobu zpracování
Rešerše a hledání kontaktů
Prvotní záměr zpracovat téma volnočasových a sportovních aktivit pro vozíčkáře v tomto projektu vznikl již na konci minulého roku. Jako dobrovolník jsem se účastnila benefičního koncertu Všechny barvy duhy, kde jsem asistovala třem vozíčkářům s kombinovaným postižením při jejich představení Klauni a opičky. Protože se koncertu účastnila také řada zajímavých osobností, se kterými jsem měla možnost navázat vztah a vzít si na ně kontakt, napadlo mě, že toto prostředí a tato společnost by mohly být ideálním a velmi zajímavým tématem pro závěrečný samostatný projekt.
Druhým velkým zdrojem informací a kontaktů pro mě byl internet. Vyhledávala jsem konkrétní ostravské organizace, které se věnují péči o zdravotně postižené jedince a také volnočasovým a sportovním aktivitám speciálně upraveným podle individuálních potřeb hendikepovaných. Dále jsem hledala konkrétní kontaktní údaje na pověřené osoby tedy organizátory a lektory daných aktivit.
Na internetu jsem také pročítala periodika zaměřená na vozíčkáře – časopis Vozíčkář, Vozíčkářské noviny a dále časopis Vozka. Zaprvé jsem se potřebovala inspirovat, jaké sporty jsou pro vozíčkáře nejvhodnější, nejoblíbenější a jaká je jejich nabídka. S informacemi jsem dále pracovala a třídila je. Za druhé jsem zkoumala, jakým způsobem se v těchto periodicích o vozíčkářích píše. Zajímavostí je, že tato periodika z velké části tvoří autoři, kteří jsou sami hendikepovaní a odkázaní na život na vozíku.
Dále jsem hledala různé zajímavé články v zavedených masových médiích, zejména ovšem v jejich internetové podobě. Největší prostor v nich byl věnován článkům zaměřeným na sportovní aktivity hendikepovaných a vozíčkářů. Našla jsem hodně článků, ve kterých se psalo o výsledcích turnajů a lig sportů pro vozíčkáře – nejčastěji ovšem pro kvadruplegiky, kteří se na vozík dostali následkem úrazu.
Členění a třídění vyhledaných informací, přesnější lokalizace a vymezení aktivit.
Původním plánem bylo na základě nalezených informací kontaktovat zajímavé osobnosti, vozíčkáře, trenéry a organizátory volnočasových aktivit z různých míst České republiky a zaměřit tak projekt územně na celé území ČR. Protože by to ovšem nebylo časově ani finančně možné, musela jsem lokalitu zúžit na území Moravskoslezského kraje a konkrétně Ostravska.
Na základě doporučení od známé, která se věnuje sociální práci, jsem se osobně vydala na ostravskou pobočku Centra pro zdravotně postižené, kde jsem měla schůzku s vedoucím pracoviště Liborem Schenkem a dále se sociální pracovnicí Janou Martínkovou. Ta mi dala základní informace ohledně jejich obecně prospěšné společnosti a seznámila mě se základy práce s hendikepovanými.
Mimo jiné mě odkázala na řadu zajímavých osobností na poli sociálních služeb, dobrovolnictví a konečně volnočasových aktivit pro vozíčkáře. Díky ní jsem si později našla kontakt na Renátu Staňkovou a její občanské sdružení ABAK-počítadlo. Upozornila mě také na expedici Brémy-Gibraltar a handbikera Michala Šmída, který ji v roce 2013 absolvoval. Na Michala Šmída jsem získala kontakt od Renáty Staňkové.
Kontaktování pověřených a zajímavých osob
Na základě informací získaných od sociální pracovnice Jany Martínkové jsem kontaktovala Renátu Staňkovou. Od ní jsem získala telefonní kontakt na paracyklistu Michala Šmída, se kterým jsem si také domluvila osobní schůzku. Současně jsem se snažila zkontaktovat telefonicky i přes email Vítězslava Adamíčka, který se věnuje kittingu (což je vodní ale také zimní sport, při kterém je používán speciální padák) pro vozíčkáře na Ostravsku. Nezvedal telefon a na email neodpovídal, takže schůzka s ním se nakonec neuskutečnila.
Dále jsem kontaktovala svou kamarádku Leonu Macurovou, která se věnuje sociálnímu cirkusu a práci se sociálně vyloučenými a hendikepovanými osobami. Mimoto každoročně organizuje a vede jedno mnoha představení na benefičním koncertě Všechny barvy duhy.
A také jsem kontaktovala svou známou Alžbětu Kosovou, která je lektorkou tance za občanské sdružení Bílá holubice, které se věnuje tančení s hendikepovanými. Domluvila jsem si s ní, že se přijdu podívat na jeden z jejich pravidelných tréninků.
Osobní schůzky s kontaktovanými a tvorba jednotlivých článků
Osobní účast na tréninku Bílé holubice – REPORTÁŽ
Nejprve jsem se vydala na taneční trénink Bílé Holubice, který vedla moje kamarádka, lektorka Alžběta Kosová. Pravidelně trénují v baletním sálu ostravské Janáčkovy konzervatoře. Na lekci jsem nakonec vyrazila dvakrát, v úterý a ve čtvrtek.
Poprvé byla skupinka cvičících komornější, stejně jako celková atmosféra. Jednou z hendikepovaných slečen jsem byla přizvána k nim na parket, abych si zacvičila a zatančila s nimi. Přidala jsem se k nim a myslím, že to bylo ku prospěchu věci. Tanec a celou lekci jsem si zažila na vlastní kůži a dokázala jsem pak jednotlivé věci lépe napsat a pomocí slov přiblížit i potenciálním čtenářům. Na druhou lekci jsem pak vyrazila víceméně proto, abych udělala fotky a na cvičení se podívala zvenčí. Navíc jsem si mohla zapisovat, co kdo řekl a udělal. Protože všechny mé fotky byly nakonec mírně rozmazané a ne ideální, rozhodla jsem se k článku nakonec připojit fotku z archivu občanského sdružení.
Samotná reportáž se mi díky osobní zkušenosti psala lehce a jednoduše. Přítomný čas jsem v článku zvolila proto, že se čtenář díky tomu dokáže lépe vžít do dané situace a lekci si tak mohou imaginárně zažít i ti, co na ní nebyli. Záměrně jsem využívala plnovýznamová slovesa, která děj zachycují nejlépe.
Osobní schůzka s Leonou Macurovou – ROZHOVOR
Druhou osobní schůzkou bylo setkání s lektorkou sociálního cirkusu a workshopů cirkusových dovedností pro hendikepované – Leonou Macurovou. Setkaly jsme se v jedné z ostravských čajoven v poledne, protože na těchto místech bývá v tuto dobu pro rozhovor potřebný klid.
Rozhovor je na zpracování poměrně jednoduchý žánr. Měla jsem přichystáno přibližně patnáct otázek, na místě ze samotného rozhovoru vyplynuly přibližně ještě čtyři doplňující. V konečném psaném rozhovoru jich je mnohem méně, protože jsem výpovědi na jednotlivé otázky pospojovala, protože na sebe tematicky i stylisticky navazovaly a vytvořily tak soudržný a informačně poměrně nasycený a uzavřený celek.
Osobní schůzka s Michalem Šmídem – ROZHOVOR
Velmi zajímavá byla osobní schůzka s paracyklistou jezdícím na handbiku Michalem Šmídem. Vydala jsem se za ním vlakem do Frýdku-Místku. Potkali jsme se na nádraží, a protože je na vozíku vyrazili jsme do nejbližší restaurace, abychom nemuseli jít/jet nikam daleko.
Na schůzku jsem si s sebou vzala diktafon a udělala jsem dobře. Přichystáno jsem měla podobně jako u Leony Macurové přibližně patnáct otázek a očekávala jsem, že si budeme povídat přibližně hodinu. Nakonec se schůzka protáhla na dvě a půl hodiny a Michal neustále říkal další zajímavosti ohledně sportování na vozíku, handbiku, paraglidingu a dalších sportech, které vyzkoušel.
Výpovědi, které se netýkaly zvoleného tématu, jsem do konečného rozhovoru nezařadila. Některé z jeho výpovědí jsem mírně stylisticky upravila, aby byly čitelnější. Jinak jsem se snažila do rozhovoru moc nezasahovat, aby působil přirozeně a autenticky.
Osobní schůzka s Renátou Staňkovou – STORY
Pro mě osobně velmi inspirativní a zajímavá byla schůzka s Renátou Staňkovou, organizátorkou aktivit pro hendikepované a místopředsedkyní občanského sdružení ABAK-počítadlo. Vydala jsem se za ní, z důvodu velkého nedostatku času, který měla, na trénink hry zvané boccia do tělocvičny SŠ prof. Zdeňka Matějčka v Ostravě-Porubě. Paní Staňková byla velmi sdílná a řekla mi téměř vše nejen o svých aktivitách pro hendikepované v rámci střední a vysoké školy a občanského sdružení, ale také o všech svých svěřencích, kteří s námi byli v tělocvičně. Mluvila také o tom, jak se k práci s hendikepovanými dostala ona sama. Jiné otázky jsem pokládat nemusela, protože většinu času zapáleně mluvila sama. Odpovídala přesně na otázky, na které jsem se chtěla zeptat, ale zdaleka nejen na ně.
Protože se mi po pěti minutách vybil diktafon, bylo zpracování článku poněkud náročnější. Třetí rozhovor už by byl v rámci tohoto tématu nadbytečný, tudíž jsem musela vybrat jiný žánr. Zvolila jsem story, ale bylo pro mě trochu náročnější ji zpracovat do podoby, se kterou bych byla úplně spokojená. Snažila jsem se zachytit osobnost paní Staňkové jako komplexní celek a vyzdvihnout všechny dobrovolnické aktivity, které pro hendikepované pořádá. Zároveň jsem se snažila zachytit atmosféru místa, na kterém jsme byly.
Výsledná story má jeden nedostatek, a to ten, že paní Staňkovou přímo cituji až v druhé polovině článku. Jak jsem ale psala výše, chtěla jsem ji nejdříve představit a vybarvit ji jako zajímavou osobnost a až poté rozebrat detailní informace o jednotlivých aktivitách.
Osobní účast na benefičním běhu Run and Roll – FOTOREPORT
Benefičního závodu v Ostravě-Vítkovicích jsem se zúčastnila jako divák tedy neběžec. Mým cílem bylo zachytit atmosféru a děj či skupinu běžců na fotografii a poté ji doplnit krátkým ale informačně nasyceným popiskem. Protože se mi vybil foťák, i přes to, že jsem jej předtím doma nabíjela, fotografie nakonec pořídil na tablet můj přítel Petr Kaduch.
Práce na úvodním článku – ZPRÁVA V ROZŠÍŘENÉ PODOBĚ
Úvodní článek jsem paradoxně psala jako úplně poslední. Bylo to ovšem praktické, protože jsem v tu dobu už měla všechny potřebné a konkrétní informace, které na začátku práce byly jen mlhavé a neúplné.
Článek jsem pojala jako zprávu v rozšířené podobě a jako souhrnný článek, který představuje jednotlivé volnočasové a sportovní aktivity pro vozíčkáře na Ostravsku. Snažila jsem se, aby byl výběr aktivit pestrý a zajímavý. V jisté sova smyslu bychom mohli říct, že článek je mozaikou krátkých pozvánek na dané aktivity.
Každé z představovaných aktivit byl věnován téměř stejný prostor – jeden odstavec. V každém odstavci je minimálně jeden mluvčí, který se k dané aktivitě vyjadřuje, či zve zájemce, aby si ji vyzkoušeli. Pokud je to možné, tak u každé aktivity uvádím také místo a čas, kdy a kde se aktivita koná, popřípadě, jestli je zpoplatněná.
Práce na souhrnu informací – INFOGRAFIKA
Na úvodní článek tematicky navazuje infografika. Ta by měla být vizuálním doplněním článku. Cílem infografiky je, aby byla přehledná a čtenář se v ní rychle a snadno orientoval, aby získal potřebné informace a nemusel je pracně hledat v samotném článku.
V redakci by infografiku vizuálně upravil a připravil grafik. Já grafické vzdělání zatím nemám, tudíž jsem připravila pouze její textovou podobu.
Korektura
Po práci na jednotlivých článcích bylo třeba následně doplnit chybějící informace, opravit věcné, gramatické a stylistické chyby. Dále bylo třeba doplnit všechny přiložené fotky věcnou a stručnou popiskou.
Sebehodnocení
Domnívám se, že se mi podařilo naplnit všechny cíle, které jsem si na začátku práce určila, dle naplánovaného postupu a záměru. Také si myslím, že žánrově i obsahově je projekt pestrý, zajímavý a snad i čtivý, ale to nejlépe posoudí komise.
Práce na projektu proběhla téměř bez problémů. Domnívám se ovšem, že to bylo tím, že jsem narazila na velmi sdílné osoby, které mě navíc odkázaly nebo mi daly kontakt na další zajímavé a aktivní jedince, kteří se věnují volnočasovým a sportovním aktivitám pro vozíčkáře.
Zpětně mohu říct, že jsem velmi ráda, že jsem si vybrala právě toto téma, protože celé dva týdny, během kterých jsem se projektu aktivně věnovala, pro mě byly velmi přínosné. Všechny osoby, ať už na vozíku nebo bez hendikepu byly velmi inspirativní, otevřené a sdílné. Jsem jim za to moc vděčná, protože bez jejich vstřícnosti bych projekt nikdy neudělala. Byla to pro mě velká motivace přehodnotit svůj žebříček hodnot a soudů o druhých. Absolvování podobných zkušeností, tedy možnosti nakouknout pod pokličku nějaké uzavřenější komunity, či „světa ve světě“, bych určitě doporučila každému.
To nejcennější, co mi projekt dal a jsem za to vděčná, je fakt, že když člověk něco chce, tak to dokáže a že vždycky existují nějaké hranice, které člověk může posunout a stát se tak v jistém slova smyslu svobodnějším.
Literatura, zdroje a konkurenční projekty
Literatura
HAVRÁNKOVÁ T.: Volnočasové a pohybové aktivity vozíčkářů na Ostravsku a Olomoucku. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta tělesné výchovy, 2014. Vedoucí práce Doc. Mgr. Martin Kudláček, Ph.D.
OPATŘILOVÁ, D.; ZÁMEČNÍKOVÁ, D. (2007) Somatopedie. Brno: Paido, 2007.
RENOTIÉROVÁ, M. (2006). Speciální pedagogika osob s postižením hybnosti. In Speciální pedagogika. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006.
KÁBELE, J.: Sport vozíčkářů. Praha: Olympia, 1992.
Internetové zdroje
VOZÍČKÁŘSKÉ NOVINY. Dostupný z WWW: http://www.vozickarskenoviny.cz/
VOZÍČKÁŘ. Dostupný z WWW: http://vozickar.com/
VOZKA. Dostupný z WWW: http://www.vozka.org/
VOZEJKOV. Dostupný z WWW: http://www.vozejkov.cz/
CENTRUM PRO ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÉ MORAVSKOSLEZSKÉHO KRAJE, O.P.S. Dostupný z WWW: http://www.czp-msk.cz/detasovane_ostrava.php
