Po převratu v roce 1948 se Komunisté začali zbavovat vnějších nepřátel z řad politických odpůrců, církevních představitelů, Skautů, Sokolů a Orlů. Orlové se každoročně kolem mariánského svátku v srpnu sjížděli na orelské pouti na sv. Hostýně na Moravě. I v roce 1948 se na tomto poutním místě sešlo na sto tísíc Orlů. Čelní představitelé Orla se sešli na organizační schůzce, která však byla na udání prozrazena a označena jako protistátní činnost. Toto se stalo záminkou k odstartování série zatýkání. V důsledku toho bylo pak následně zatčeno a uvězněno čtyři sta členů Orla. Členkou Lidové strany a katolické tělovýchovně vzdělávací organizace Orel byla i Anežka Mišoňová, moje prababička. Byla okresní vzdělavatelkou Orla pro okres Náchod.
Zatýkání prvních Orlů
Již 24. prosince 1948 byl zatčen první orel Bohuslav Koukal a postupně následovali další. Na Nový rok 1949 byl přímo v kostele po mši na kůru zatčen Státní bezpečností Miroslav Kozlovský z Brna, ústřední člen rady Orla, který se uchýlil před zatčením do bytu mých prarodičů na Boušíně. Po zatčení byl odvlečen do královéhradecké věznice, kde zažil již první vyslýchací metody Stb - bití, kopance, následkem byly vyražené zuby, zlomené žebro...
Následně byl M. Kozlovský převezen do věznice v Uherském Hradišti, kde pokračovalo vyslýchání. Členy Stb zajímalo, kde se ukrývají další Orlové, informace o tom jaký má Orel program, kolik má žup, do kterých se tato organizace dělila. Elektrické šoky, bití hadicí po chodidlech, to byly oblíbené metody tehdejších vyšetřovatelů. 24. června 1949 byl Miroslav Kozlovský v Brně odsouzen spolu s dalšími členy organizace Orel k 18 letům vězení. Následoval Leopoldov, Mírov, Illava a další. Propuštěn byl po 12 letech díky amnestii v roce 1960.
Uvěznění Anežky Mišoňové
Na Tří Krále 1949 byla zatčena i moje prababička. Babička Marta, které v roce 1949 bylo 6 let, vzpomíná na den, kdy byla její maminka Anežka Mišoňová zatčena. Ten den se vracela ze školy se svými sourozenci, sedmiletou sestrou a tříletým bratrem, kterého vedly ze školky.„Asi ve dvou třetinách cesty domů proti nám přijíždělo černé osobní auto, přibrzdilo a v něm byla maminka. Přes stažené okénko nám řekla, že jede do Prahy a že se brzy vrátí. Vedle ní a před níseděli pánové v hnědých kožených kabátech. Jeden z nich byl tatínkův známý, kterého tatínek těsně po válce zachránil svou osobní statečností před ostudou, která mu hrozila pro nějakou zpronevěru. To byla tedy z jeho strany odplata za prokázané mu dobro! Maminka se z „Prahy“ vrátila až za čtyři roky!"
Prababičku Anežku odvezli nejprve do Hradce Králové, potom do Brna na Cejl, následovalo Uherské Hradiště, Jičín, Lomnice nad Popelkou a konečně pracovní tábor v Hostinném. Uherské Hradiště bylo jedno z nejtěžších vězení. Soud měla v Brně, byla odsouzena na tři roky za velezradu. Při odvolacím řízení byl rozsudek ještě zpřísněn. Nakonec byla odsouzena k sedmi letům vězení. Tím ale zájem o rodinu mé prababičky ze strany Stb neopadl. Nasledovaly domovní prohlídky, často i v noci. Státní bezpečnost hledala zbraně, které se údajně skrývaly pro protistátní vzpouru. Tyto prohlídky končily obráceným domem vzhůru nohama. Vyházené knihy, rozbitý nábytek. U toho ale nezůstalo. Můj pradědeček, úředník, byl nucen nastoupit „do výroby" k zednické partě. Ráno brzy odcházel a vracel se až pozdě večer. Starost o tři malé děti tedy zůstala na stárnoucích prarodičích mé babičky. Maminku poprvé děti uviděly až po třech letech při návštěvě ve vězení. Babička se svými sourozenci zažila ve škole posměšky ze strany některých spolužáků. V obci se ale našli i lidé, kteří rodině svou pomocí různým způsobem usnadňovali nesnadný život, třeba poskytli oběd, vyprali prádlo a podobně.
Návrat domů
Prababička byla nakonec propuštěna na svobodu po čtyřech letech. Zasloužila se o to i iniciativa lidí, kteří v dopisech opakovaně žádali prababiččino propuštění. Věrně popsat návrat Anežky Mišoňové domů k rodině mohou opět jen vzpomínky mé babičky Marty.
„Věděli jsme, že maminka přijede vlakem. Běžely jsme jí, my děti naproti do Olešnice k vlaku hned z kostela, kde jsme byly na mši, aniž bychom se zastavily doma. Maminka však už byla doma, ale schovaná v kůlně, protože nechtěla, aby ji lidi až půjdou z kostela viděli ve vězeňském mundůru, který jí byl zapůjčen na cestu domů, a fara byla zamčená. Potom tedy zase běžela ona za námi a my do smrti uslyšíme v uších její volání: „Děti moje, děti moje!“ Obrátili jsme se v kopci v lese a hnali se dolů a všichni jsme najednou vlítli do její náruče a pro všechny tam bylo místo.“Pak už byla Anežka Mišoňová na svobodě, ale skutečnost, že byla vězněna se s rodinou táhla celou dobu komunistické vlády. Zpočátku nemožnost studovat, později hrozba vyloučení ze školy. Zájem neztratila ani Stb. Sledování a obcházení kolem domu probíhalo stále. Moje prababička zemřela v roce 1986 Úplné uvolnění nastalo až po roce 1989.
