Do parlamentních voleb se v roce 2017 zapojilo 7 524 občanů. Politické strany lákaly voliče na své programy, hesla, dárky a někdy i na zajímavé osobnosti. Na kandidátních listích se objevilo mnoho mladých lidí a důchodců. Stejně tak i lidé, kteří o politiku vlastně nestojí. V rozhovoru se dočtete, co takové lidi motivuje vstoupit do politiky nebo jaké jsou jejich cíle. Otázky spojené s parlamentními volbami rozebral politolog Tomáš Lebeda.

Samostatný projekt - záměr

1. Cíl práce
Samostatný projekt je výsledkem kombinace mé praktické a tematické specializace, kterou jsme si v rámci studia volili. Já jsem absolvoval televizní a sportovní žurnalistiku. Cílem této práce je natočit reportáže, které se budou týkat sportovního tématu. Obě reportáže jsem natáčel o stejném tématu, a to stolním fotbálku. Cílem delší reportáže, je všeobecná osvěta a poukázání stolního fotbálku jako sportu a ne jen hospodské zábavy. Kratší reportáž monitoruje přímo jeden z turnajů Studentského fotbálkového poháru v Olomouci.

2. Výběr tématu

Téma obou reportáží reflektuje mé specializace, které si v průběhu studia zvolil. Z toho důvodu je projekt z praktického hlediska televizní a z tematické specializace sportovní. Téma je mi velmi blízké, jelikož se sám už třetím rokem účastním pravidelných turnajů v tomto sportu. Dalším faktorem, který mě ovlivnil při volbě tématu je neprozkoumanost a veřejná neznalost tohoto tématu. Stolní fotbálek shledávám jako populární, nejen mezi studenty, ale pouze v případě zábavy při návštěvách hospod. Veřejnost málo ví, že je to plnohodnotný sport s pravidly, ligami a různými typy a metodami hraní.

3. Zdroje a stav problematiky

O stolním fotbálku je na YouTube hodně videí, ale žádné z nich nezachycuje téma ve stejném podání jako já. Všichni pouze ukazují triky nebo se snaží diváky naučit techniky, ale žádné z videí se nezabývá pravidly, ani regionálním pojetím tohoto tématu. Většina těchto videí, je tvořena profesionálními hráči, kteří však často zdaleka neumí to, co amatérští nadšenci. Jedná se takzvaný ligový přístup, kdy se hráči profesionálních soutěží naučí jednu střelu, která funguje, a opakují ji stále dokola, jako stroje. Jsou cvičeni vyhrávat, kdežto amatéři se snaží naučit co nejvíce možných výstřelů, přechodů a technik, které je budou bavit. Ani jedno z těchto videí se nezabývá obecným představením fotbálku, jakožto sportu. Jako sport to někteří lidí vnímají až od profesionální úrovně, ale faktory sportu můžeme vidět i na nejnižších amatérských úrovních.

Co se týče zdrojů, informace o pravidlech jsem čerpal z oficiálních pravidel vydaných Mezinárodní federací stolního fotbálku dostupných z https://www.tablesoccer.org/rules/documents/2016_Rulebook.pdf. Použil jsem anglickou verzi, jelikož v češtině jsou poslední dostupná pravidla z roku 2007, a od té doby proběhlo několik změn. Bližší informace o turnajích jsem zjišťoval z jejich oficiálních stránek www.sfp.g-a-f-a.com. Informace ke zpracování a editaci videí a zvuku jsem čerpal ze svých zkušeností, které jsem získal díky absolvování předmětu Audiovizuální technika, Praktikum televizní žurnalistiky, Workshop televizní žurnalistiky a Moderování.

Problematiku jsem vyhledával na YouTube pod hesly stolní fotbálek, foosball nebo turnaj ve stolním fotbálku. Při průzkumu jsem narazil na různá videa s návody, ale i záznamy turnajů. Při této rešerši jsem narazil na problematiku ligových hráčů proti amatérským. Bylo by zajímavé rozpracovat tuto problematiku do hloubky, já však neznám nikoho z ligových hráčů osobně a nekorespondovalo by to s mým prvotním plánem.

4. Ideový plán

a) Studentský fotbálkový pohár
Hlavním cílem této reportáže je přiblížit atmosféru turnaje ve stolním fotbálku. Tyto turnaje se v Olomouci konají pravidelně, zahrnují jak studenty, tak i pracující. Jedná se o popsání konkrétního cyklu turnajů, které organizuje respondent z druhé reportáže. V reportáži šlo o zachycení prostředí, ve kterém se turnaj odehrává, o poukázání atmosféry a přiblížení samotné hry. Půjde o zachycení atmosféry přímo v dané hospodě, kde se turnaj bude odehrávat. Mimo záběrů z nich chceme znát pohled na turnaje několika z účastníků, zachytit jejich emoce a jejich nasazení v jednotlivých zápasech. Dalším respondentem bude organizátor turnajů, který podá informace o turnaji a zhodnotí letošní ročník. Výstupem bude klasická televizní reportáž, kde reportér na místě zpovídá účastníky a přináší divákům pouze základní informace a pohled na jiný druh sportu, než bývají diváci zvyklí. Ve sportu často dostávají nejvíce prostoru majoritní sporty, jako je fotbal nebo hokej a sporty, stolní fotbálek bývají úplně opomíjeny.

b) Stolní fotbálek na Olomoucku
Hlavním cílem mé práce je předložení pohledu na stolní fotbálek jako na sport, ne pouze vybavení hospody. Toho docílím popisem základních typů stolů, míčků, střel a obecně představením stolního fotbálku. Dalším faktorem, který mi v tomto představení pomůže, je vypíchnutí nejdůležitějších pravidel, které pokud kdokoli bude dodržovat, uvidí sportovní stránku této hry a dojde ke zkvalitnění jeh zápasů. Bez dodržení základních pravidel není možné si kvalitně zahrát, dodržet fair play a využít tento sport v celé jeho kráse. Proto je dílčím cílem ukázání základních pravidel. Dalším dílčím cílem je reflektovat situaci okolo tohoto sportu na Olomoucku. Zjistit, jaká je tu komunita a jaké jsou zde možnosti se ve stolním fotbálku rozvíjet.

Celé téma jsem zpracovával do reportáže, kterou jsem natáčel při metodě zúčastněného pozorování a aktivního zapojování. Snažil jsem se zachytit co nejvíce detailů a praktických informací, které nejsou nikde vysvětlené. Zaměřil jsem se především rozhovor s respondentem, který se ve fotbálkovém prostředí pohybuje téměř dvacet let a je nejlepším amatérským hráčem na celém Olomoucku. Jeho teorii jsem se rozhodl doplnit o praxi v podobě instruktážní části reportáže, kde on sám vysvětluje pravidla za podpory obrazového materiálu. Zároveň respondent předvedl střely a triky, na které je třeba řádná dávka tréninku a neumí je každý.

Výstupem reportáží bude popis základních informací, základních pravidel a shrnutí situace o stolním fotbálku v oblasti Olomoucka. Divák by měl proniknout do hloubky typů stolů, míčků, ponaučit se o pravidlech, bez kterých tento sport není sportem, zjistit, co vše je možné dokázat s míčkem a hráčem, a zjistit, jak si stojí Olomoucko, co se týče tohoto typu hry.

5. Postup práce
V této kapitole bude chronologicky popsán můj postup práce, budou zde zachyceny nejdůležitější momenty, ať již pozitivní, či ty, co natáčení ovlivňovaly negativně.

a) Studentský fotbálkový pohár v Olomouci
První reportáží je Studentský fotbálkový pohár v Olomouci. Reportáž měla za cíl přiblížit samotný cyklus turnajů a jejich atmosféry, rozhovory s účastníky a ukázka jejich hry. Reportáž byla určena pro studentskou televizi UPTV.
Před samotnou reportáží jsem si potřeboval zařídit redaktora, který se ke mně přidal v rámci předmětu Workshop televizní žurnalistiky. Jelikož jsem základní informace o turnajích znal, sjednali jsme si schůzku, předal jsem mu základní informace a domluvili jsme se na cíli reportáže. Následovala schůzka s organizátorem turnaje, který chce zůstat v anonymitě. Na schůzce nám sdělil základní informace o turnaji, datum, lokalitu, časový harmonogram turnaje, počet týmů a systém, kterým se turnaj hraje. Redaktor mu nastínil otázky, na které se ho budeme ptát, protože tím, že nechce vystupovat před kamerou, si je potřeboval připravit.

Samotný turnaj se konal 20. dubna 2017. Na místo konání jsme spolu s redaktorem došli s časovým předstihem, abychom se stihli připravit a abychom si zmonitorovali terén a podmínky pro natáčení. Hlavně ty světelné. Jelikož jsem se na tomto turnaji staral pouze o kameru, většinu času jsem stál přímo u fotbálkového stolu a s obezřetností sledoval hru, emoce a jednotlivé detaily. Při tom jsem pomáhal redaktorovi s formulováním otázek pro účastníky, jelikož jsem turnaj již druhým rokem hrál, nebylo tak těžké vymyslet správné otázky a domluvit respondenty. Mezi natáčením samotných zápasů jsme spolu s redaktorem natočili i rozhovory s dvěma účastníky a s organizátorem. Po skončení turnaje bylo nutné natočit předávání cen vítězným týmům, bohužel nám nikdo z vítězů neposkytl rozhovor.

Po turnaji následoval střih videa, který jsme spolu s redaktorem dělali dohromady. Nejprve jsme vymysleli, jaké dodatečné komentáře budeme do videa chtít namluvit, následovalo jejich natočení, rozstříhání do úseků a poskládání za sebe. Spolu s redaktorem jsme následně vytřídili záběry a vybírali jsme vhodné do naší reportáže. Po poskládání záběrů a komentářů dohromady jsme video zveřejnili pod hlavičkou Studentské televize UPTV.

Největším problémem při natáčení byla velmi rozdílná světelnost v jednotlivých částech hospody, kde se turnaj konal. V podniku se střídaly světla s různým tónem a stolní fotbálek má sám o sobě osvětlení, takže se většina záběrů točila v protisvětle. Dalším výrazným ztížením bylo, že organizátor turnajů nejprve vůbec nechtěl vystupovat před kamerou, to se nám povedlo překonat díky předem poskytnutým otázkám. Zanedbatelnou komplikací byla také menší účast na turnaji, kterou však napravila participace jednoho ryze ženského týmu a jednoho týmu zahraničních studentů.  

Odkaz na realizaci: https://www.youtube.com/watch?v=sTsO6LxIL2c

b) Stolní fotbálek na Olomoucku

Druhá reportáž vznikla nezávisle na první s jiným cílem. Tato reportáž má ukázat studentům, že fotbálek není jen druh hospodské zábavy, ale jedná se o sport, který má mnoho obdob a možností. Reportáž vznikla za účelem samostatného projektu a použít dá se použít jako propagační video pro samotný Studentský fotbálkový pohár.

Tato reportáž si žádala větší a odbornější přípravu. Vše jsem řešil s člověkem, který zde organizuje turnaje, rozumí stolnímu fotbálku velmi dobře a brilantně ho hraje. Na začátku jsem si důkladně promyslel, co vše budu chtít v reportáži zahrnout. Jsou to základní informace, výběr ze základních pravidel, ukázka triků a různých střel a v neposlední řadě zhodnocení fotbálkové situace na Olomoucku. Na jednom z turnajů, které jsem hrál, jsem se o tomto záměru bavil s organizátorem, se kterým jsem si domluvil jeho participaci na tomto projektu. Poté jsem udělal rešerši informací o základních typech stolních fotbálků, typech míčků, různých střelách a organizovaných turnajích po okolí.

Následovalo nastudování oficiálních pravidel stolního fotbálku, které vydala Mezinárodní federace stolního fotbálku. Pravidla obsahují od etického kodexu, přes definice míčků a tolů, nedovoleného hraní až po oblékání na jejich oficiálních turnajích. Sami o sobě mají dvacet stran. Poté jsem si vyjednal schůzku s organizátorem, který mě pozval k sobě domů a domluvil jsem si natáčení u něho. Má doma americký stůl Tornado, který patří k jednomu z nejkvalitnějších a nejrychlejších stolů. Na Olomoucku je jediný kus svého druhu. Jelikož jsem byl při natáčení této reportáže sám kameramanem, reportérem i střihačem nemusel jsem absolvovat žádné porady.

Následovalo samotné natáčení u organizátora doma. Pro toto natáčení jsem volil jak statické záběry z různých úhlů, tak i pohyblivé záběry. Začal jsem natáčením hry ze stativu a postupně jsem přecházel na jednotlivé detaily. První den natáčení jsem udělal záběry na stolní fotbálek, detaily, a ukázku triků. Další natáčecí den pak byl o vysvětlení pravidel a jejich praktické aplikaci a rozhovoru s organizátorem, který prokázal hluboké znalosti a zájem o stolní fotbálek. Nakonec zhodnotil situaci týkající se tohoto sportu v oblasti Olomoucka. Tyto informace jsem nabíral pomocí nestrukturovaného rozhovoru, jelikož v případě strukturace by mohly uniknout zajímavé a podstatné informace, ke kterým bychom se v rozhovoru nemuseli dostat.

Po natočení všech záběrů následovala práce ve střižně. Tam jsem nejprve vybral vhodné záběry, jelikož jsem měl velké množství materiálu, ale ne všechny záběry byly zajímavé a použitelné. Následně jsem si sepsal text, který reportáž doprovází a namluvil jsem si svůj komentář. Poté jsem vybral použitelný hlas organizátora, který jsem upravil a vytvořil tak koncept reportáže, od základních informací až po místní hodnocení. Následovalo skládání záběrů za sebe a synchronizace zvuku.

Největším problémem natáčení této reportáže byl omezený prostor u organizátora doma, který má stolní fotbálek v obýváku a tudíž nebylo možné mít záběry čistě jen na celý stůl, bez jakéhokoli pozadí. Oproti tomu divák může vidět typ stolu, který je na Olomoucku jediný a nesetká se s ním obyčejně v hospodě. Problémem bylo stejně jako v minulé reportáži, že organizátor turnajů nechce vystupovat před kamerou, což omezilo možnost záběrů postoje, pohybů celého těla a vzdálenějších záběrů, které nemíří jen na fotbálkový stůl. Také proto jsem musel do reportáže tuto informaci přidat. I přesto se ale sám nabídl, že pravidla vysvětlí prakticky a bude je ukazovat přímo na stole, což lidé potřebují kvůli vizuálnímu vnímání a jednoduššímu pochopení celého výkladu.

Odkaz na realizaci: https://www.youtube.com/watch?v=Ibhvk2Izd5k&feature=youtu.be

6. Sebehodnocení

Úkolem samostatného projektu bylo vytvořit sportovní reportáž, což jsem podle mě splnil. Myslím však, že v reportáži z turnaje je určitě prostor pro zlepšení. Šlo by zapojit více hráčů do rozhovorů a položit i jiné otázky než jen zjisti, za jaký tým hraje a jak často se účastní. Myslím, že atmosféru turnaje se nám však zachytit podařilo a svůj účel tak tato reportáž splnila.
Co se týká reportáže Stolní fotbálek na Olomoucku, nejsem spokojený na sto procent. Záběry jsou pouze z jednoho typu stolu a celou reportáž se opakují jen prostřihy mezi detaily a záběry na plochu fotbálku, což může diváka, který nemá o stolní fotbálek moc zájem rychle odradit. Další mou chybou při natáčení této reportáže bylo natáčení příliš dlouhých statických záběrů, což znamenalo velké množství materiálu, ale daný materiál byl neustále stejný. Myslím, že mi práce na projektu přinesla značný posun v mých dovednostech, co se týká střihu, ale i točení. Do budoucna mám možnost poučení se ze svých chyb.
Téma by se určitě dalo rozpracovat víc do hloubky, zaměřit se na jednotlivé rozdíly mezi jednotlivými druhy stolů a míčků. Zároveň by se dala vypracovat specifika každého stolu. Například mezi stoly je někdy rozdíl i 120 kilogramů a mezi míčky 10 gramů. Zajímavé by mohlo být sledovat dlouhodoběji turnaje v přímo v Olomouci a porovnat je s vesnickými, jelikož dle slov organizátora olomouckých je o fotbálek na vesnicích větší zájem. Dalším možným zpracováním by mohlo být přinesení náhledu do profesionálních soutěží a lig. Tam by se mohlo pracovat i s nejlepšími českými hráči, reprezentanty a porovnat jejich smýšlení s amatéry.

7. Zdroje a literatura

Ke své práci jsem žádnou literaturu nevyužíval, jelikož jsem spoléhal na znalosti z absolvovaných kurzů. Pouze při rešerši jsem otevřel pravidla stolního fotbálku. Veškeré informace jsem získával od organizátora, který si říká Shadow a je na něm vidět, že fotbálkem žije. Díky němu jsem se i já sám zlepšil ve hraní, rozšířil si obzory a zjistil veškeré podstatné informace, které umožnily natočení reportáže. Velmi mi pomohl i jeho web, kde jsem si mohl vyhledat podrobné informace o turnajích a výsledcích. Přínosem mi byla i jeho přednáška s názvem Fotbálkové doučování, kterou jsem absolvoval a kterou dále rozšiřuje skrz Facebook Doučování Stolní fotbálek Olomoucko. Velké plus je i to, že se Studentského fotbálkového poháru už tři roky účastním a o stolní fotbálek se sám aktivně zajímám.

Příběh jedné politické kariéry může začít třeba tím, že Petr Hannig přijde s cédéčkem. Přesně to se stalo mladé slečně, která zrovna ve svém zmrzlinovém stánku v Havlíčkově Brodě vyráběla rolovanou zmrzlinu.

Skoro čtyřicet dětí a pět dospělých stojí v sobotu ráno před pobočkou Naděje v Borku. Jedno z nejodlehlejších sídlišť České Třebové, které od zbytku třebovského světa dělí dlouhý pás železničních kolejí, a kde žije zhruba jedenáct set obyvatel, má jeden malý obchod s potravinami a je asi třicet minut pěšky od centra města. Místní si to ale momentálně nepřipouštějí, vesele se spolu baví a někteří už dokonce v rukou drží černé pytle na odpadky. Hlouček se ztiší až ve chvíli, kdy mezi ně vstoupí vedoucí místní pobočky Naděje Jan Holub. „Teď musíme poslouchat,“ upozorňuje svoje vrstevníky malý chlapeček romského původu.

Na Vysočině se do výběrového řízení o voličské hlasy přihlásilo čtyři sta devatenáct odvážlivců. Celkem dvacet čtyři politických partají se přetahovalo o naše sympatie. Parlamentní volby 2017 přinesly krásné exempláře politického bizáru. Co ale teprve lidé, kteří jen vytváří politické křoví a vyplňují prázdná čísla na kandidátkách. Kdo jsou ti lidé, kteří dobrovolně vstupují do politiky?

Profilace: psaná/politická

Realizace:

Žánrově nezačlenitelný text ("otvírák") - Ghetto, které boří mýty

Story - Pár lidí kazí pověst celému sídlišti. Mně se tam líbí, strach nemám, říká dívka, která prožila celý život v českotřebovském ghettu

Rozhovor - Pokud přestěhujeme školu na Borek, může se ghetto ještě zvětšit, varuje Milan Nádvorník

Rozhovor - S dopravou problémy nejsou. Všichni lidé v Borku mají auta, říká místostarostka

Komentář - Město ve městě opředené bajkami

Hospoda U Puškaře, Katedra bohemistiky Univerzity Palackého a poezie. I tak by se dal charakterizovat Bohemistický počet. Akce, která se pomalu začíná stávat tradicí, probíhá pod záštitou studentů naší univerzity.

Profilace: psaná/politická

Realizace

Žánrově nezačlenitelný text (publicistika s reportážními prvky) - „Nerušit, jsem v zahraničí!“ aneb kdo se uchází o naše hlasy na Vysočině?

Story - Stačilo podepsat papír, říká třiadvacetiletá zmrzlinářka

Rozhovor - Lidé nemusí mít žádný politický záměř, a přesto kandidují, říká politolog Lebeda

Story č. 2 - Za devatero horami, devatero řekami a devatero volbami 

1. Cíl práce

 Samostatný projekt slouží k předvedení znalostí, které jsme získali v předmětech profesní žurnalistické profilace. Vzhledem k mé sportovní specializaci, a k tomu, že již od mala sleduji různé sporty a posledních pět let píši reportáže a rozhovory z fotbalu v Mladé Boleslavi, bylo jasné, že se bude projekt ubírat tímto směrem. Otázkou byl způsob provedení, jelikož jsem absolvovala psaná i rozhlasová praktika a workshopy. Rozhodujícím elementem byla má srpnová praxe ve sportovní redakci Českého rozhlasu Radiožurnál, kde jsem získala další zkušenosti, které jsem během vypracování projektu upotřebila. Vznikl tak samostatný projekt v kombinaci sportovní a rozhlasové žurnalistiky.

Cílem práce je tedy formou rozhlasové reportáže zprostředkovat sportovní život dvaadvacetiletého Jana Friše. Atleta, který se specializuje na středně dlouhé tratě, ale původně začínal jako dítě s běžeckým lyžováním. Především, ale mladého muže, který se dostal z rodné České Třebové a malého sportovního klubu v Chocni až do nejlepšího atletického klubu v České republice ASC Dukla Praha. Kromě Honzovy sportovní cesty z Chocně přes Vítkovice až do pražské Dukly je v práci zachyceno také to, že to byla jeho nejen sportovní, ale také životní cesta, která ho velmi ovlivnila. Ze školy, od rodiny a od kamarádů odešel totiž jako teprve patnáctiletý kluk, což bylo jeho velké životní rozhodnutí. Další rovinou práce je aktuální pohled, kde je ukázáno, že kombinace vrcholového sportu spolu se studiem vysoké školy, či hledáním partnerky nebo vyžitím s přáteli, není zrovna jednoduchá…

Pro dosažení objektivity je v projektu věnovaný prostor také třem lidem z Honzova okolí, kteří ho představí ze své perspektivy. A to nejen z pohledu dneška, či posledních několika let, ale také z Honzových školních let. Jedná se o kamarádku Dominiku Kubištovou, Honzova partnera z běžecké skupiny a také spolubydlícího Josefa Šimsu a v neposlední řadě také trenéra Pavla Červinku, jehož je Honza svěřenec již od přestupu do pražské Dukly.

Motivací celého projektu tak je ukázat život profesionálního atleta, který sportu obětoval celý svůj život a už od „teenagerovských“ let si jde za svým snem. A to i přes veškeré překážky, které to s sebou přináší.

 2. Zdůvodnění volby tématu

Vzhledem ke svému zájmu o sport a mou zvídavost jsem se chtěla od začátku zaměřit na nějaký neobvyklý příběh, který bych mohla prostřednictvím projektu dostat do podvědomí posluchačů.  Pocházím z Mladé Boleslavi, kde již pět let píši reportáže a rozhovory ze zdejšího fotbalu a měla bych tak poměrně jednoduchý přístup k některému z hráčů, či fanoušků tohoto sportu. Chtěla jsem ale vypracovat projekt spíše o nějakém ne tak populárním sportu, jako je právě fotbal, či hokej.

Další volbou tak pro mě byly kuželky, které hraji závodně již deset let a splňovaly by kritérium, že nejsou jako sport tak známé (lidé si je například velmi často pletou s bowlingem nebo si myslí, že je to to samé, to se ale velice pletou, protože se jedná o dva zcela odlišné sporty). V našem klubu, ani v jiném ve svém okolí, jsem ale neobjevila nikoho s natolik zajímavým příběhem, abych získala dostatek materiálu pro svůj Samostatný projekt. Většinou se totiž jedná o lidi, kteří tento sport mají rádi a především z tohoto důvodu se mu věnují. Nebo je k němu přivedl nějaký rodinný příslušník, či kamarád. V kuželkách se sice jezdí i na Mistrovství České republiky, či Mistrovství Evropy a máme i reprezentační výběr, ovšem ve svém okolí nemám žádného člena reprezentačního týmu, či takového nadšence, který by s tímto mužstvem jezdil po světových soutěžích.

Musela jsem se tak zamyslet nad jiným sportovním odvětvím. Nakonec jsem díky své spolužačce z Olomouce poznala Honzu Friše. Na první pohled normálního kluka, který se jen tak mezi řečí zmínil, že závodně běhá. Pro mě jako pro sportovního nadšence to bylo něco výjimečného a musela jsem zjistit víc. Objevila jsem tak skvělý příběh o mladém muži, který je velmi skromný, byť toho už na sportovním poli dokázal spoustu. K tomu mě navíc zaujal jeho životní příběh, a tak bylo rozhodnuto, že právě o něm bych chtěla svůj projekt natočit. A Honza k mé radosti souhlasil. Bylo tak už jen otázkou domluvy a času dát dohromady scénář a s tím i plán, co přesně budu potřebovat a kdy se sejdeme, abychom to všechno uskutečnili.

Z počátku jsem byla rozpačitá z toho, jestli Honza nebude jako většina sportovců, se kterými jsem prozatím pracovala. Po prvních minutách hlubšího rozhovoru jsem ale zjistila, že je to velmi inteligentní a hlavně upovídaný člověk, který bude hlubokou studnicí informací do mého projektu a rozhodně se od něj nedočkám známé otřepané fráze „tak určitě“. To se nakonec i potvrdilo a získala jsem od Honzy spoustu zajímavých myšlenek a postřehů, ale některé z nich se mi bohužel do stopáže projektu ani nevešly…

3. Zdroje/stav problematiky

Námětem k mé práci mi byl projekt Olympijský rok sportovní redakce Českého rozhlasu Radiožurnál. Během své srpnové stáže zde jsem byla u domlouvání jednotlivých natáčení se sportovci a měla jsem i možnost pobavit se s autory těchto dokumentů. Zjistit, jak se na ně připravují, jak probíhá natáčení jako takové a i například to, jak je složité se nakonec zorientovat v tak obrovském množství materiálu. Z těchto celoročních prací sportovních novinářů vzniklo osm časosběrných dokumentů o příbězích a cestách za úspěchem jednotlivých sportovců před letošními zimními olympijskými hrami v Pchjongčchangu. Rozhlasové dokumenty, které v přibližně pětadvaceti minutách popisují přípravu během celého roku na největší sportovní událost, jaká může pro sportovce vůbec být. Letos se ale nejednalo pouze o sportovce, jako například rychlobruslařku Martinu Sáblíkovou, biatlonistkau Gabrielu Koukalovou, či skokana na lyžích Romana Koudelku. Jeden z příspěvků byl také o trenérovi české hokejové reprezentaci Josefu Jandačovi. Tento dokument byl oproti ostatním o trochu odlišný a autor František Kuna na to hned v počátku upozornil slovy „Ostatní kolegové natáčí dokument s mladými slečnami a já mám trenéra zpocených hokejistů“. Posluchač se zde dozví například jak trenér Jandač začínal, či jak se dostal ke koučování. Nebo také jak vypadá příprava národního týmu na takovou akci, jako jsou právě Olympijské hry, či jak vybírá hráče do mužstva.

Stejný projekt spustil Český rozhlas Radiožurnál již v roce 2016 před letními olympijskými hrami v brazilském Rio de Janeiru. Tehdy novináři sledovali celý rok přípravu devíti sportovců. Mezi nimi byl například i budoucí zlatý olympijský medailista judista Lukáš Krpálek, ale také vodní slalomář Vavřinec Hradílek, či atletka Anežka Drahotová. Zajímavostí je, že během obou ročníků projektu Olympijský rok nezapomněli autoři ani na naše paralympijské sportovce. V roce 2016 tak sledovali celoroční přípravu cyklisty Jiřího Ježka. A před letošními zimními olympijskými hrami přípravu slabozrakého lyžaře Patrika Hetmera.

Při realizaci projektu mi byly zdrojem především moje poznámky z předmětů profesní žurnalistické profilace. V rámci přípravy a později i samotného nahrávání mi vzhledem k charakteru práce byli zdrojem informací pouze respondenti, kteří v projektu vystupují. Především Honza, který mě nechal nahlédnout nejen do svého sportovního života, ale také do toho osobního. A to například i do toho, co se jemu a jeho nejbližším honilo hlavou ve chvílích, kdy se rozhodoval jestli udělat v patnácti letech tak velký krok, jakým byl odchod do bez mála dvou set kilometrů vzdálené Ostravy. Nebo i to, zda nyní zpětně něčeho lituje, či nikoliv, či, i když je to již takové klišé, co mu sport dal a co vzal. A v neposlední řadě se se mnou Honza podělil také o své plány a vize do budoucna a to jak v oblasti sportu, tak případně i mimo něj. Kromě toho jsem měla možnost poznat také jeho přátele a být součástí jeho tréninkového programu.

Projekt by nebyl kompletní, kdyby v něm kromě Honzy nevystupovaly také další osoby. Tou nejpovolanější z pohledu na Honzu jako sportovce je jeho trenér z ASC Dukla Praha pan Pavel Červinka. Muž, který je kapacita ve svém oboru, což prozrazuje celého jeho jméno RNDr., PaedDr. Pavel Červinka, Ph.D.. Kromě trenérství je pan Červinka totiž také vyučujícím a odborným asistentem na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. S tím souvisí i jeho bohatá publikační činnost. Je autorem mnoha odborných publikací jako například Možnosti řízení tréninkového procesu u vytrvalců z roku 2014 či Využití biochemických parametrů v bězích na střední a dlouhé tratě z roku 2011. Kromě toho je také editorem a spoluautorem publikací jako Vancouver 2010 – oficiální publikace Českého olympijského výboru nebo JAR 2010 – XIX. Mistrovství světa ve fotbale. Od roku 1974 byl Pavel Červinka aktivním závodníkem a o čtyři roky později se začal věnovat trenérství, kterému se věnuje do dnes.

Pohled do Honzova dětství v projektu zprostředkovává jeho spolužačka ze základní školy a posléze i gymnázia v České Třebové Dominika Kubištová. Díky jejím postřehům v práci zazní, jaký byl Honza jako teenager, jak Dominika a její spolužáci snášeli Honzův odchod do Ostravy, či, že spolu s ostatními přáteli Honzovi neustále fandí, i když od jejich společných dnů ve školních lavicích uběhlo již sedm let.

Posledním, ale neméně důležitým respondentem je v mojí práci Josef Šimsa. Honzův partner z pražské běžecké skupiny a také spolubydlící. Díky tomu zná Josef Honzu i z jiného pohledu než jen jako atleta na dráze a i to na Honzu prozradil.

4. Ideový plán

Některé části ideového plánu projektu jsem již zmínila v předchozích částech záměru mé práce. Vysvětlila jsem, proč jsem si vybrala právě kombinaci rozhlasu a sportu a proč jsou mi tato odvětví blízká. Zároveň jsem zmínila, proč jsem si pro svůj projekt vybrala právě Honzu Friše. Jednoduše řečeno, práce by měla být obrazem sportovce, který dokázal, ve věku, kdy někteří jeho vrstevníci ještě ani nevěděli, čemu by se chtěli v budoucnosti profesně věnovat, udělat rozhodnutí, které ovlivnilo celý jeho život.

Obdobně jsem zmínila své prvotní obavy, jaké vyjadřovací schopnosti bude Honza mít a jestli dokáže shrnout a poskytnou mi takové informace, které by byly pro můj projekt stěžejní. Se stejnými myšlenkami jsem šla také na rozhovor s Josefem jakožto sportovcem a částečně i s Honzovým trenérem, protože jsem tehdy ještě netušila o jakou kapacitu se jedná. Na tom se shodují i všichni svěřenci z jeho běžecké skupiny. Naplno se prý znalosti pana Pavla Červinky projeví především v okamžiku, kdy se rozpovídá o tréninkovém plánu, stylu běhu a podobně. Ve všech třech případech ale moje obavy zmizely po několika prvních minutách natáčení. A po jeho skončení jsem si byla jistá, že mám dostatek kvalitního materiálu pro zpracování projektu.

To bylo dle mého názoru zapříčiněno také tím, že především Honza, ale i ostatní respondenti se dokázali v rámci natáčení oprostit od mé pozice, jakožto budoucí novinářky, která pracuje na školním projektu a řekli mi spoustu zajímavých a někdy až osobních věcí. Nevadilo jim ani, že jejich slova uslyší naprosto cizí lidé. Ba naopak mi v některých momentech přišlo, že jsou rádi, že některé věci mohou zmínit, a ty, že se tak dostanou k dalším lidem.

Původně jsem plánovala zachytit atmosféru na nějakém z Honzových závodů. Kde by o ruchy a tím pádem i kvalitní podkresy pod naše slova, nebyla nouze. Bohužel ale Honza v jarní části halové sezóny absolvoval v České republice jen dva závody, na které se mi nepodařilo dostat. Vstupenky na lednový mezinárodní atletický míting Czech Indoor Gala v Ostravě, byly dlouho dopředu beznadějně vyprodané. Mohla jsem tak jen u televizní obrazovky sledovat, jak Honza dobíhá na trati dlouhé 3 000 metrů v novém osobním rekordu. Předposledním závodem Honzovi halové sezóny bylo Mistrovství České republiky juniorů, kde byl ze všech nejrychlejší a získal tak svůj premiérový titul halového Mistra České republiky.

Nakonec jsem se tak musela smířit „pouze“ s tréninkem, kde jsem ale měla výbornou příležitost pro natočení reportážních prvků práce a také pro vyzpovídání nejprve trenéra a pak také samotného Honzy. 

5. Postup práce

Natáčení montáže probíhalo výhradně na diktafon Sony ICD-UX522 a následný střih jsem provedla v programu Sound Forge Pro 10.0.

Aktivní práce na mém samostatném projektu začala v prosinci loňského roku. V tu dobu jsem začínala hledat téma, jak jsem zmínila výše, a následně dávat dohromady scénář, postup práce a tím i finální podobu projektu. Nyní mohu říci, že od úplně první verze scénáře se konečná podoba mojí práce zcela liší. Původně jsem myslela, že se budu soustředit výhradně na Honzovu cestu od běžeckého lyžování přes atletiku v Chocni a ve Vítkovicích až do pražské Dukly. A to včetně hlubšího prozkoumání jeho působení v jednotlivých klubech, neopomínaje lidi, se kterými tam spolupracoval. Od tohoto úmyslu jsem ale nakonec upustila a soustředila jsem se na Honzu v průběhu celé jeho kariéry. Zaměřila jsem se také na emoce, které Honzův sportovní život přinesl a přináší a to nejen jemu, ale také jeho rodičům a kamarádům.

Jako nejtěžší se nakonec ukázalo vymyslet termín, kdy budeme mít s Honzou oba volno a budeme tak moci natočit nosnou část projektu. Vzhledem k více než pětitýdennímu soustředění Honzovi běžecké skupiny v Jihoafrické republice, byla v té době komunikace s ním poměrně obtížná. Letos navíc poprvé zkusili variantu, kdy se skupina vrátila ze zimního soustředění až těsně před začátkem závodů. Od 25. ledna tak opět naskočili do kolotoče závodů a kromě dvou v České republice, které jsem zmínila v jedné z předchozích kapitol, běžel Honza také na mítincích ve Vídni a ve francouzském městě Mety. Následně také v polské Toruni, kde se Honza představil v rámci World Indoor Tour a na závěr halové sezóny ke konci února běžel také v irském Athlone. Náš první společný volný termín tak vyšel až na začátek března.

V ten samý den měl Honza také trénink a podařilo se mu s trenérem domluvit, že si nahraji jak trénink, tak právě pana trenéra Pavla Červinku. Natáčení probíhalo v prostorách klubu ASC Dukla Praha a také na atletickém oválu stadionu Juliska. Během natáčení bylo znát, že pan trenér je odborník ve svém oboru a moc dobře tak věděl, o čem mluví. Na druhou stranu prostřednictvím jeho neverbální komunikace bylo zřetelné, že je to bývalý sportovec a stále aktivní člověk, který musí neustále nějakým způsobem zaměstnávat své ruce. V rámci celé jeho promluvy jde tak slyšet cinkání klíčů, se kterými si po celou dobu natáčení pohrával a to i například během udávání pokynů atletům, či během domlouvání času a termínu následujícího tréninku. Trenér Pavel Červinka mi řekl spoustu zajímavých věcí, ale bohužel vzhledem ke stopáži výsledné montáže jsem byla nucena jeho promluvu velmi zredukovat. Ovšem kdybych v budoucnosti pracovala na nějakém podobném tématu, tak rozhodně vím o respondentovi, který bude znát velké množství podstatných informací a na kterého se budu moci beze strachu obrátit.

Po tréninku jsme měli čas si s Honzou sednout v místnosti hned za recepcí ASC Dukla Praha a natočit vodící linku celého projektu. Při prvotním pohledu na diktafon Honza lehce znejistěl, ale v momentě, kdy začal mluvit o svém životě a o lásce ke sportu, tak byl opět sám sebou. Získala jsem tak necelou hodinu poutavého hrubého materiálu. Během jeho nahrávání vládla příjemně uvolněná a přátelská atmosféra, což je dle mého z nahrávky znát. Následně jsme se s Honzou přemístili zpět na atletický ovál stadionu, kde se Honza vyběhával po tréninku a já natáčela reportážní části projektu. Na vedlejším hřišti trénovali fotbalisté pražské Dukly a já jsem se od Honzy dozvěděla zajímavost, že Dukla je jedno z mála českých sportovišť, kde mají v záběru hřiště přednost atleti právě před fotbalisty. Vzhledem k časovému omezení délky práce jsem ale nakonec musela několik zajímavých částí vypustit, což mě na jednu stranu mrzelo, ale na druhou stranu musím uznat, že to nakonec bylo ku prospěchu celé práce.

O deset dní později jsem jela do Prahy znovu. Tentokrát za Josefem Šimsou. Honzovým sparingpartnerem a spolubydlícím, jak jsem zmínila v předchozích kapitolách. Josef dokázal popsat Honzu v jiném světle, než jsem ho do té doby znala. Dalo se poznat, že jsou kluci dobří kamarádi, kteří mají společné tři velké lásky – atletiku, jídlo a zábavu. U natáčení byl přítomný i Honza a tak se několikrát stalo, že se začali smát, z čehož jsem měla sice lehce obavu, ale nakonec se mi tyto části podařilo střihem odstranit. Toto setkání bylo zároveň dobrou příležitostí pro dotočení dvou otázek, které mě ještě na Honzu napadly v následujících dnech po prvním natáčení. 

V následujícím týdnu jsem se v Olomouci setkala se svojí spolužačkou žurnalistiky Dominikou Kubištovou. Ta pochází stejně jako Honza z České Třebové a znají se tak od dětských let, přesněji od prvního ročníku na základní škole. Dominiky vyjádření o Honzovi mi poskytlo další pohled na něj. Tentokrát jako na vedoucí osobnost třídy, jejíž spolužáci posléze těžko nesli jeho odchod do Vítkovic. Zároveň Dominika zmínila proměnu vztahu mezi ní a Honzou, kdy se zpočátku neměli příliš v lásce, ale teď jsou z nich nejlepší kamarádi a když Dominika může, tak Honzu jezdí podporovat buď přímo na stadiony nebo mu drží pěsti alespoň na dálku u počítače. Bohužel jsem i v případě této části práce musela z velice zajímavého hrubého materiálu vybrat jen nějaké části, které do práce nejlépe zapadly.

Samotná montáž jednotlivých částí práce se mi podařila již na první pokus. Na začátek práce jsem zvolila Honzovu vzpomínku na reakci rodičů, když jim oznámil, že by chtěl odejít kvůli atletice do Vítkovic. Tato část se mi velmi líbila především z toho důvodu, že posluchače ihned uvede do kontextu a také kvůli tomu, že ukazuje začátek Honzovi kariéry. Velké množství práce mi ale dal následný střih, během kterého jsem brala v potaz také rady a doporučení vedoucí práce inženýrky Radoslavy Kvasničkové. Vznikla tak práce, kdy se do hlavního Honzova příběhu prolínají promluvy jednotlivých lidí z jeho blízkého okolí.

Lehkou představu o hudební složce práce jsem měla již od začátku. Chtěla jsem použít hudbu, kterou si Honza pouští při běhání. Během rozhovoru mi ale Honza vysvětlit, že když je s běžeckou skupinou na soustředění nebo i na klasickém tréninku na Julisce, tak si raději povídá s ostatními, než aby byl zavřený do vlastní bubliny se sluchátky v uších. Pomáhá mu to totiž prý i následně během závodů, kdy mu nevadí hučící tribuny. Honza si ani nechodí zaběhat ve svém volném času do parku, jak to dělají ostatní lidí, kteří při tom většinou poslouchají hudbu, protože by tím mohl pokazit tréninkový plán, který trenér skupině nastavil. Když už si Honza hudbu pustí, tak většinou jen na dlouhé výběhy a bývá to taková muzika, co má rytmus, který se tak dobře přenáší do běhu a pomáhá mu například i s pravidelným dýcháním. Dalším důležitým kritériem pro výběr hudebního podkresu bylo také, aby se jednalo o instrumentální skladbu. Hlas zpěváka by totiž ve finálním střihu s promluvami jednotlivých respondentů působil rušivě. Z toho důvodu jsem musela zamítnout všechny oblíbené skladby, které mi Honza poslal, protože se mi nepodařilo najít ani jejich verze beze slov. Nakonec jsem tak jako skladbu pro svůj projekt zvolila Sweet lovin´ od Sigaly, která splňuje Honzovy požadavky na rytmičnost. Ovšem vybrala jsem pouze karaoke verzi zbavenou slov právě z výše zmíněných důvodů.

6. Sebehodnocení

V úvodu této části bych chtěla nejprve zmínit, že se k sebehodnocení uchyluji velmi zřídka a většinou velmi nerada a pouze, když si to situace vyžaduje. Dle mého názoru totiž nemá příliš smysl, aby sám autor hodnotil to, co vytvořil. To by měl udělat někdo jiný, nejlépe nezaujatý divák, který dokáže jasně a objektivně práci zhodnotit. A to například i z toho důvodu, že si jsem sama vědoma faktu, že vzhledem k délce času, kterou jsem nad projektem strávila, je možné, že v něm již nevidím nějaké chyby, které by nezaujatý posluchač mohl zachytit. Zároveň jsem ale při pohledu na práci v celku spokojená a nejsem si vědoma nějakých závažných chyb, kterých bych se v ní dopustila.

Hlavní úlohu v tomto projektu má můj hlavní respondent Jan Friš, na němž tak stála úspěšnost celé této práce. A to nejen z pohledu, již zmíněných obav z jeho vyjadřování, ale také z již zmíněných časových důvodů. Kdybychom totiž s Honzou nenašli společný volný termín, či našli, ale byl by již pozdní, tak by to vážně ohrozilo včasné odevzdání tohoto projektu. Ani na jeden z těchto hrůzných scénářů nakonec naštěstí nedošlo a moje práce je tak kompletní.

Našla bych ovšem několik věcí, které by se daly v případě další práce rozpracovat. Jednou z nich by bylo dostat se na nějaký z Honzových závodů. Vznikla by tak povedená reportážní část plná skvělých zvuků díky atmosféře na stadionu. Navíc by bylo zajisté skvělé pokusit se zachytit také bezprostřední reakce po skončení závodu. A to jak Honzy, tak jeho trenéra, či nějakého sparingpartnera z běžeckého družstva. Kromě toho by se hodilo rozpracovat nabrané rozhovory, ve kterých je velký potenciál, ale které jsem musela bohužel velmi zkrátit. A vyjma těchto poznatků by se hodilo také nahrát přímo Honzovy rodiče, kteří by mohli poskytnout pohled z úplně jiné strany na Honzovo sportování. A to jak z Honzova dětství, či z toho, jak nyní prožívají momenty, kdy jejich syn běží na populární ostravské Zlaté tretře nebo když se účastní šampionátů jako jsou Mistrovství Evropy nebo Mistrovství světa.

Kromě výše zmíněného si jsem vědoma také toho, že tento projekt stojí na znalostech, které jsem získala především na praktiku a workshopu rozhlasové žurnalistiky. Chtěla bych tak touto cestou poděkovat paní inženýrce Radoslavě Kvasničkové, která vedla nejen tyto specializační kurzy, na kterých nám tyto znalosti předala, ale také tento projekt.

7. Literatura, zdroje

Jak jsem zmínila v přechozích kapitolách zdroji pro mou práci mi byli především moji respondenti, na jejichž výpovědích jsem projekt postavila. Mimo to již jen webové stránky projektu Olympijský rok Českého rozhlasu Radiožurnál, který pro mě byl inspirací během práce a stránky Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.

• Olympijský rok 2016 – rozhlas.cz [cit. 25.04.2018]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/olympijskyrok/_zprava/olympijsky-rok-2016--1697126
• Olympijský rok – rozhlas.cz [cit. 25.04.2018]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/olympijskyrok
• RNDr., PaedDr. Pavel Červinka, Ph.D. – ftvs.cuni.cz  [cit. 25.04.2018]. Dostupné z: https://www.ftvs.cuni.cz/FTVS-708.html
  

Již více než rok platí v České republice nový hazardní zákon, který se mimo jiné dotýká i online pokeru. A to mnohem výraznější měrou než by kdo předpokládal. A především než by bylo vůbec nutné.

Poker byl až na výjimky vždy spíše na okraji zájmu české společnosti. Onu výjimku tvořily především velké úspěchy českých hráčů na živých turnajích. Vše začalo v jeden prosincový den v pražském hotelu Hilton.

Stál u zrodu Asociace pokerových hráčů České republiky, která se snaží o úpravu hazardního zákona a zlepšení prostředí pro online poker v Česku. Vedle toho se dlouhodobě pokerem živí a své znalosti předává dál formou koučinku, strategických článků či videí. Vypadá to, že nedostatkem práce Lukáš Horák v současnosti rozhodně netrpí. „Měl jsem i nabídku vstoupit za Piráty do politiky, ale myslím, že těch svých aktivit mám už tak dost.“

„Stejně mě nevezmou,“ říkal si Zoltán Bán, když narazil na možnost podat přihlášku do pokerové stáje bitB (zkratka pro best in the Business), která právě nabírala nové členy. Stále rostoucí projekt trojice veleúspěšných pokerových hráčů Patricka Leonarda, Samuela Vousdena a Tomiho Brouka lákal nové tváře, ale toto trio rozhodně nemělo zapotřebí vzít každého zájemce. „Z jejich jmen určitě pramení exkluzivita té stáje. Za dva roky, co jsem byl v bitB, jsem viděl, jak nebyli přijati třeba hráči s profitem dva miliony dolarů. Zkrátka si můžou vybírat ty nejlepší hráče,“ vzpomíná Zoltán Bán na své působení v momentálně nejlepší pokerové stáji světa. O to větší překvapení pro něj bylo, když se dozvěděl, že zrovna on byl přijat, i když sám měl v té době s MTT turnaji (multi-table tournaments – vícestolové turnaje), na které se bitB zaměřuje, minimální zkušenosti.

1. Cílem tohoto projektu je přiblížit čtenářům karetní hru zvanou poker a hlavně lidi pohybující se kolem této hry. Tato práce chce čtenářům představit zajímavé osobnosti z českého pokerového prostředí a ukázat, že poker lze brát jako koníček, který se ale postupem času může stát i živobytím.

Realizace

Rozhovor

Story

Komentář

Zpráva

Záměr projektu

Cíl práce

Svůj samostatný projekt jsem nazvala Současný život bývalých vrcholných politiků. Jeho cílem je náhled na život politiků, kteří dříve působili na vrcholných postech a nyní se již politice vůbec nevěnují, či jenom na komunální úrovni. Základem pro mou práci byly rozhovory se Zdeňkem Škromachem a Františkem Luklem, které jsem doplnila komentáři lidí z obcí, ve kterých žijí či jsou součástí obecního zastupitelstva. Získané informace jsem pak zpracovala do rozhovoru, storky, komentáře a zprávy.

Zdůvodnění volby tématu

Pocházím ze Slovácka, přesněji maličké vesnice jménem Skoronice. I přesto, o jak malou oblast se jedná, pochází z mého okolí poměrně vysoký počet politiků, jejichž jména jsou veřejnosti známá. Zdeněk Škromach pochází z nedalekého Rohatce a ve vysoké politice se pohyboval posledních dvacet let. Starostou města Kyjova, kde jsem navštěvovala osmileté gymnázium, je už více než deset let František Lukl, který působil půl rok ve vládě Jiřího Rusnoka. Oba tito muži jsou v mém okolí známí a oba se dnes věnují politice pouze na komunální úrovni.

Abych byla upřímná, úplně prvním impulzem pro zvolení tohoto tématu bylo zjištění, že kancléř Vratislav Mynář pochází z Kyjova. Jedná se o velmi kontroverzní postavu, která ovlivňuje svými praktikami dění v celé České republice. Mynář však není bývalým politikem, a proto se jej mé téma netýká. Byl pouze inspirací pro mou další činnost. V tu chvíli jsem si však uvědomila, jak je náš kraj důležitý pro celou zemi, neboť něj pochází opravdu zajímavé osobnosti. Nejzajímavější na většině z nich však je, že se politice na vrcholové úrovni již nevěnují. Přemýšlela jsem tedy, jak vlastně dnes žijí? Je obvyklé, že politice, kteří se dopustili veřejného skandálu, odejdou dobrovolně, či naopak pod tlakem veřejnosti z politiky. To však není případ ani jednoho z výše zmíněných pánů. Frnatišek Škormach neobhájil ve volbách v roce 2016 senátorský post, a proto opustil Prahu a vrátil se do rodného Rohatce, kde působí jako člen obecního zastupitelstva. František Lukl se po svém krátkém působení v úřednické vládě Jiřího Rusnoka rozhodl v roce 2013 kandidovat do sněmovny, ale neuspěl. Žádný z nich se tedy nerozloučil se svou pozicí dobrovolně. Kladla jsem si tedy otázku, jak tito lidé dnes žijí? Přáli by si, vrátit se zpět? Nebo jsou naopak spokojeni zpět doma, na bezpečné pozici v obecním zastupitelstvu. Ve funkcích, které dříve zastávali, měli totiž jinou moc a disponovali také mnohem lepším finančním ohodnocením.

Jako studentka žurnalistiky si uvědomuji, že setkávání s politiky je součástí práce novináře. Nejsem si však jistá, že se bývalým politikům někdo v tomto ohledu věnuje. Nemyslím tím, že bychom jim měli věnovat zvláštní péči či něco takového. Ale samotný pohled na jejich dnešní život může být opravdu zajímavý. Jak se dokáže člověk, jenž pracuje pod neustálým tlakem medií vyrovnat se skutečností, že už vlastně nikoho nezajímá?

Zdroje/Stav problematiky

Zdrojmi pro práci na zvoleném tématu mi v první fázi byl celkově internet, kde jsem hledala informace týkající se pana Škromacha a pana Lukla. Měla jsem totiž v plánu sejít se s oběma při rozhovoru, na který jsem samozřejmě nemohla přijít nepřipravená. Bylo důležité projít si do detailů jejich politickou kariéru, která například u pana Škormacha začala ještě před mým narozením. Nebylo tedy možné, abych si o obou pánech předem něco nenastudovala. Důležité bylo také pročíst články, které o nich v posledních letech vyšly, neboť vlastní slova a názory jsou nejlepších zdrojem.

Njedůležitějším zdrojem pak byly rozhovory se samotnými politiky. Ptala jsem se jich samozřejmě na věci týkající se jejich minulosti, na ni nelze zapomenout. Celkově jsem se ale věnovala především současnosti a případně budoucnosti. Pana Škormacha i pana Lukla jsem oslovila přes email a oba mi pohotově odpověděli a souhlasili se schůzkou. Jejich ochota mě překvapila, nebyla jsem si původně vůbec jistá, zda budou mít zájem bavit se studentkou žurnalistiky o své budoucnosti. Během rozhovoru jsem dostala odpověď na každou danou otázku, i když jsem se upřímně nedotkla žádných ožehavých témat z jejich minulosti. Což vlastně ani nebylo třeba, nebyly předmětem rozhovorů. Pro lepší zachycení problematiky jsem se zeptala na názor na politické působení těchto můžů i lidí, kteří žijí v jejich rodné vesnici či městě. Měla jsem to štěstí, že jako absolventka kyjovského gymnázia znám mnoho lidí z Kyjova a někteří byli ochotní odpovědět mi na pár otázek. Co se týče Rohatce, odkud pochází Zdeněk Škormach, i zde se na mě usmálo štěstí. Moje teta s rodinou totiž ve vesnici bydlí, a proto i jsem se i zde měla na koho obrátit.

Stav zkoumané problematiky byl jediným, kterým jsem si nebyla jistá. Myslím totiž, že se bývalým politikům v Česku nijak zvlášť nevěnujeme. Otázka zní, zda bychom vůbec měli. Čas od času vychází v novinách rozhovory s bývalými politiky, jako je Topolánek či Paroubek, kteří v své době byli jedněmi s nejvýznamnějších osob v republice. Nelze však říci, že by se jednalo o komplexní zachycení problematiky. Jedná se vždy o chvilkový zájem o jednu osobu, která brzy opadne. Proto nemohu říci, že bych čerpala z nějakých jiných zdrojů, které by mi byly přímo pomocníky či mě rovnou vedly.

Ideový plán

Důvodem, proč jsem se rozhodla zpracovat právě toto téma bylo, že jsem chtěla zjistit, jaký život dnes bývalí politici žijí. Chtěla jsem se komplexně podívat na problematiku odchodu z veřejného života, což není vždy příjmený a zdaleka ne dobrovolný proces. Nebyla jsem si jistá, že tázaní politici budou ochotní odpovídat na mé otázky. Netušila jsem totiž, na kolik je zasáhlo, že nebyli znovu zvoleni. Na jejich profesi je totiž důležité, že je volí lidé a rozhodojí, zda budou ve svých funkcích pokračovat. Nebyla jsem si tedy jistá, jak na ně zapůsobila ona skutečnost, že už jim spoluobčané nedali svůj hlas. Tedy že jim nedůvěřovali na tolik, aby svěřili svou budoucnost do jejich rukou.

Tato práce není myšlena jako ukázka nešťasných životů politků, jenž už působí pouze v obecních zastupitelstvech. Nejedná se o žádné nářky pánů, kteří už nežijí svůj život před blesky fotoaparátů. Snažila jsem se zachytit, jak se se změnou povolání vyrovnávají lidé, kteří dříve rozhodovali o našich životech. Mým cílem je ukázat, zda cítí trpkou pachuť v ústech, když mluví o své minulosti či jsou na pyšní. Zda svých rozhodnutí litují, neboť jisto jistě ovlivnila do značné míry jejich osobní životy. Zda si myslí, že chybovali, když si zvolili tuto cestu. Jednoduše chci ukázat, jestli mají dnes jiný žvot než mi, ,,obyčejní" lidé.

Postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení

Nejtěžším úkolem, který přede mnou vyvstal hned na počátku, bylo oslovení samotných politiků. Nebyla jsem si jistá, zda se mnou budou chtít vůbec mluvit, neboť novináři mají v poslední době špatnou pověst. Také jsem samozřejmě netušila, jaké mají oni sami zkušenosti s žurnalisty s předchozích rozhovorů, kterých bezpochyby mají za sebou mnoho. Když jsem psala emaily, považovalo jsem za důležité zmínit, že jsem si oba pány vybrala hlavně z toho důvodu, že pocházíme ze stejného kraje. I přesto jsem si nebyla jistá, jak budou reagovat. K mému překvapení oba odpověděli brzy a Zdeněk Škromach dokonce ocenil můj zájem o politiky, kteří právě opustili vrcholnou politiku. Zde je třeba zmínit, že oba tyto rozhovory proběhly v listopadu 2017, neboť jsem nehtěla nechávat práci na závěrečném projektu na poslední chvíli. Každopádně dalším obtížným úkolem bylo domluvit si schůzku. František Lukl působí už od roku 2005 jako starosta města Kyjova, a proto bylo poněkud náročné, aby si na mě našel čas. Dříve se mi tedy povedlo domluvit termín s panem Škromachem.

Vzhledem k tomu, že přes týden jsem obvykle v Olomouci, domluvili jsme si schůzku na 12. listopadu v neděli odpoledne. Abych byla upřímná, byla jsem před setkáním velmi nervozní. Zdeněk Škormach je přeci jenom osoba, kterou jsem často vídávala v telelevizi a já nikdy předtím s nikým podobným nemluvila. Dlouhou jsem si připravovala vhodné otázky a dokonce se ptala, zda není něco, na co by se jej chtěli zeptat. Rozhovor byl naplánován na třetí v kavárně na náměstí v Hodoníně, neboť toto město leží vedle Rohatce a ani od mých rodných Skoronic není příliš daleko. Dorazila jsem s deseti minutových předstihem, protože chodit pozdě není slušné. Když jsem vešla do kavárny, pan Škromach na místě ještě nebyl. Na jednu stranu jsem bla ráda, ale na druhou stranu mně to lehce znervoznilo, neboť on netušil, jak vypadám. Každopádně jsem se usadila k oknu, abych měla rozhled na příchozí a obědnala si cappuccino. Čekala jsem, čekala a čekala. Sraz byl domluvený na třetí hodinu, ve čtvrt na čtyři jsem v kavárně stále seděla sama. Objednala jsem si dortík a začala mít špatný pocit. Před čtvrtou jsem volala rodičům, kteří mě přivezli a jeli si mezitím nakoupit do Kauflandu, že se pan Škromach zatím neobjevil. Rodiče se nabídli, že můžeme klidně jet domů, ale já rozhodla ještě počkat a objednala si další cappuccino. Neměla jsem číslo na nedochvilného politika, nezbývalo mi tedy, než mu napsat email. Pochybovala jsem, že by sedl do auta a vyrazil za mnou, ale chtěla jsem, aby věděl, že jsem na něj čekala. Před pátou mi volali rodiče, že jedou domů, a tak jsem lehce rozmrzelá opustila kavárnu.

Ještě ten den večer mi přišel email od pana Škromacha, kde se mi omlouval, že mu to večer nevyšlo. Osobně si myslím, že na mě zapomněl, to je ale nakonec stejně jedno. Důležité bylo, že se nabídl, že se můžeme sejít v Olomouci. Měl totiž naplánované pracovní setkání v Ostravě, odkud cesta zpět domů vede přes Olomouc. Souhlasila jsem tedy s jeho návrhem a na středu jsme si domluvili druhý termín. Jako místo setkání jsem vybrala jednu kavárnu na Dolním náměstí a čekala, až přijde středa. Před setkáním jsem už nebyla příliš nervozní, přece jen jsem si stresu užila v neděli až až. Na rozhovor jsem vyrazila s dostatečným přestihem, ale pan Škormach mě velmi překvapil. Na místo dorazil s asi dvaceti minutovým předstihem, což mi sdělil sms zprávou. Dost mě tím vyděsil, neboť jsem byla v půlce cesty a zbytek jsem urazila v poloběhu. Je třeba napsat, že setkání od začátku probíhalo v příjemné atmosféře a pan Škromach se choval velmi slušně a zároveň profesionálně. Po podání rukou jsem si objednala své oblíbené cappuccino i se zákuskem, neboť můj společník byl sice na dietě, ale malá sladkost přece nemůže uškodit. Celý rozhovor poté trval celou hodinu, kdy mi pan Škromach odpovídal snad pravdivě a upřímně na všechny položené otázky. Dostali jsme se ke všem důležitým tématům, avšak je pravda, že asi jako každý politik velmi rád mluví. Nedostalo se tedy na žádné otázky navíc, které se mi ke konci hodiny honily hlavou. Je to škoda a jsem ráda, že mi pan Škromach nabídl případné zodpovězení všech dodatečných otázek. Po hodiny jsme tedy interview ukončili a můj společník zaplatil účet, neboť jsem musela při původním plánovaném setkání sedět sama v kavárně.

Když jsem přišla z kavárny domů, pustila jsem do práce. Přepsala jsem si celý rozhovor z diktafonu do notebooku a pustila se do zpracovávání otázek. Zpracování rozhovoru může působit na první pohled velmi jednoduše, avšak je taková, že je těžké vzhledem k nutným úpravám textu zároveň zachovat typ mluvy tázaného. Když jsem interview zpracovávala, uvědomila, že opravdu vím vše, co jsem k práci na samostatném projektu potřebovala. Na druhou stranu vyvstalo mnoho dalších otázek, které odbíhají od tématu, ale bylo by jistě zajímavé znát na ně odpověď. Pan Škromach má totiž opravdu přehled, co se týče české politiky. Je dokonce dlouholetým přítelem prezidenta Zemana, o čemž jsme samozřejmě také mluvili. Proto, ať už člověk s jeho názory souhlasí či nesouhlasí, musím oznat, že je opravdu zajímavou osobou. Netřeba zmiňovat jeho kativitu na internetu, čímž si získal pozornost mnohých obyvavtel republiky. Otázka je, zda se jedná o pozornost příjemnou či nepříjemnou. Nebo lépe, zda mu jeho prezentace na facebooku zajišťuje pozitivní nebo spíše negativní reklamu. Například před naší první smluvenou schůzkou se pohádal na facebooku s mým spolužákem ze žurnalistiky. Otázka je, zda je podobné chování nutné. Ale ona i negativní reklama je reklama, že ano.

Druhým rozhovorem, který jsem měla naplánovaný, byl s Františkem Luklem. Pan Lukl mi nabídl pondělí 20. listopadu, které jsem přijala, neboť se jednalo o začátek týdne a v pondělí jsem stejně neměla výuku. Schůzka byla domluvená na tři hodiny odpoledne na radnici, což jsem si ten den dopoledne raději ještě ověřila telefonátem. Slečna sekretářka mě ujistila, že jsem na radnici očekávaná a já se mohla ve dvě hodiny vydat na autobus do Kyjova. Ten den nebylo vůbec pěkné počasí, a tak jsem s deštníkem zamířila rovnou na místo setkání. Na radnici jsem zpočátku lehce bloudila, neboť jsem ji předtím nikdy nenavštívila. Tedy myslím její vrchní patra, kde mají kanceláře měští zastupitelé. V přízemí jsem byla se školou několikrát, často se zde totiž pořádají výstavy. Nakonec jsem nalezla dveře vedoucí do kanceláře primátora města, za kterými se skrývala místnost, jíž vládly dvě sekretářky pana starosty. Obě se mě ihned ujaly, ukázaly mi pohovku, na které jsem se mohla usadit a nabídly mi čaj. Čaj, který jsem samozřejmě s radostí přijala. Poté mě upozornily, že panu starostovi může chvilku trvat, než bude mít čas, ale příliš dlouho to zase trvat nebude. K překvapení všech nás tří se ukázalo už asi za tři minuty, že pan Lukl je volný. Přesunula jsem se tedy do jeho kanceláře, slečna sekretářka mi přinesla můj čaj a rozhovor mohl začít.

S Františkem Luklem jsme se hned na začátku dohodli, že se pokusíme celé interview zvládnout za půl hodiny. Považovala jsem čas za přijatelný, neboť pan Lukl nemá ještě tak dlouhou kariéru jako Zdeněk Škromach. A mi nepřipadal jako příliš upovídaný člověk. Rozhovor pobíhal podle plánu, pan Lukl upřímně odpovídal na otázky týkající se jeho krátinké kariéry v Praze i jeho neúspěchu ve volbách do poslanecké sněmovny. Dokonce se vyjádřil i k otázce týkající se jeho osobního života, neboť oficiálně nežije v žádném vztahu. Neměla jsem v plánu vrtat se jakkoliv v jeho osobním životě, avšak na druhou stranu jsem chtěla vědět, zda je za tuto situaci odpovědný jeho život politika. Kyjovským starostou se totiž stal již před svými třicetima, a proto mě přirozeně zajímalo, zda lze říci, že na osobní život nemá čas. Pro srovnání, Zdeněk Škormach je otcem dvou dětí, jenž jsme mu však narodily ještě před revolucí, tedy předtím než se stal poslancem a vstoupil do vysoké politiky. Nyní si uvědomuji, že jsem se ho na osobní život nijak podrobněji nestihla zeptat, ale neslyšela jsem o tom, že by měl se svou ženou nějaké vážnější problémy. Nicméně kvůli tomuto mi přišlo zajímavé se i osobnímu životu, protože ten se mění se změnou kariéry člověka. Zda máte čas či nemáte silně ovlivňuje vztahy všeho druhu a může se jednat o důvod, proč kyjovský primátor zatím žije primárně svou prací. Jak jsem zmínila na úvodu odstavce, rozhovor se odehrál za půl hodiny. Pan starosta mluvil k věci, avšak nebyl skoupý na slovo. Když jsem vyplnula diktafon, nabídl mi, že klidně zodpoví mé případné další otázky, stačí se mu ozvat emaile.

Z Kyjova jsem mířila ihned domů a odtud ještě večer do školy, kde jsem si ihned přepsala rozhovor do notebooku. Bylo mi jasné, že součástí projektu nebudou dva rozhovory, ale i tak jsem chtěla mít jeho slova černé na bílém, lépe se mi totiž pracuje s napsaným textem než s nahrávkou. A později bych se do přepisování musela moc nutit, nejedná se o dvakrát zábavnou činnost. Pan Lukl se mi vyjádřil ke všem mým otázkám a přiznal, že asi do smrti primátorem Kyjova nebude, ale zatím je se svým povoláním spokojený. V té době jsem ještě nemohla prímo říci, zda jsou s ním spokojení i obyvatelé Kyjova, avšak upřímně, za osm let, co jsme ve městě studovala, si na něj nikdo nestěžoval. Což je vzhledem k jeho třináctiletému působení ve funci primátora úctihodné. Kdoví, třeba jsem mluvila se špatnými lidmi.Pan Lukl není členem vystupuje jako nestraník, proto jsme se příliš nevěnovali této problematice, tedy až na případné nabídky jiných stran na ůčast na jejich kandidátce. V tomto ohledu bylo interview rozdílné od dřívějšího s panem Škromachem, který je již přes dvacet let členem ČSSD. A poslední dobou se značně rozchází ve svých názorech, což mi přiznal i v mém rozhovoru. Avšak jedná se o starší problém a osobně si myslím, že zde svou roli hrají i osobní důvody a jeho hlasitá podpora prezidenta Zemana. I tak bylo interview se starostou Kyjova zajímavou zkušeností, neboť mi nepřipadalo, že by jej příliš mrzel neúspěch ve volbách do sněmovny. Stále může kandidovat znovu, právě i kvůli tomu, že je ještě poměrně mladý. Obzvláště vezmeme-li věkový průměr české politiky.

Po základním zpracování materiálů jsme vydala konzultaci za Mgr. et Mgr. Karlem Páralem. Na první pohled může působit divně, že jsem se s ním nešla poradit ještě před uskutečním rozhovorů. Pravda je však taková, že již při volení tématu pro můj samostaný projekt jsme se dohodly, že udělám rozhovor s oběma pány a poté vše nějak zpracuji. Nyní jsme tedy potřebovala pouze vědět jak. Mgr. et Mgr. Páral mi navrh, abych jeden z rozhovorů nechala rovnou jako rozhovor a druhý zpracovala jako storku. Otázkou bylo, jak dále pokračovat ve zpracovávání problematiky. Rozhodli jsme se, že by bylo rozumné zeptat se lidí, jenž zmíněné politiky znají nebo žijí v jejich vesnici a městě, na názory na ně. Na jejich chování jako politků i jako obyčejných lidí. Na jejich úspěchy a prohry. Tedy na věci, které se v novinách nedočtete, protože novináři obvykle s lidmi nekomunikují v jejich přrozeném prostředí. Jedná se vždy o stylizivané setkání, a proto by mělo vyjádření sousedů působit mnohem reálněji. Z konzultace jsem tedy odcházela s úkolem promluvit si z několika obyvately Rohatce a Kyjova a pokusit se dozvět co nejvíce o bývalém senátorovi Škromachovi a bývalém ministrovi Luklovi.

První jsem se pustila do získávání informací o panu Luklovi, neboť jsem znala ze svých školních let několik Kyjovjáků. Oslovila jsem tedy bývalého spolužáka a spolužačku, přičemž mi oba ochotně odpověděli na pár otázek. Z jejich odpovědí bylo znát, že se svým primátorem opravdu problém nemají, i když se vždy najdou věci, které se všem nelíbí. Ukázalo se však, že poměrně pozitivní názory na jeho osobu vysvětlují, proč se tolik let drží napozici starosty města. S panem Škromachem byla situace poněkud obtížnější. V Rohatci jsem neznala příliš mnoho lidí, nakonec se mi ale povedlo získat vyjadření manželského páru, který bydlí nedaleko politikova výstavního domu. Opravdu, šla jsem okolo něj nespočetněkrát. Chtěla jsem však ještě minimálně jeden další názor na něj, až se mi nabídl zdroj z opravdu nečekané strany. Spolupracovnice mé matky totiž žije s mužem, který pochází z Rohatce a pana Škormacha zná z mládí. Dodnes si nejsem jistá, zda jej ke krátkému rozhovoru nepřinutila partnerka, neboť působil značně nemluvně, avšak i to mi stačilo. Byla jsem za tento zdroj ráda, neboť mi nabídl na jeho osobu rozdílný pohled.

Sebehodnocení

Hlavním cílem mé práce bylo zjistit, jakým životem dnes žijí lidé, kteří se pohybovali ve vysoké politce. Zpočátku jsem si nebyla jistá, co přesně od tohot projektu očekávám, ale myslím, že se mi nakonec povedlo splnit zadání. Popsala jsem v rámci možností dnešní život veřejně známých politků, kteří se dnes spíše nedobrovolně pohybují v oblasti komunální politiky. Seznámila jsem se s názory jejich nejbližších spoluobčanů na jejich politické aktvity. A mimo jiné si uvědomila, že by se minimálně chtěli znovu do oblasti vysoké politiky znovu vrátit. Nebo se tam spíše opravdu vrátí.

Dodnes si nejsem jistá, zda jsem pokládala správné otázky, neboť jsem přeze všechnu svou snahu byla lehce nervozní. Člověk se nesetkává denně s celebritami s televize. Zpětně si totiž nejsem jistá, zda jsem kladla panu Škromachovi ty správné otázky. Mám pocit, že rozhovor s panem Luklem se mi povedl víc. Myslím, že čtyři názory poskytlé různými lidmi na činy obou pánů byly zajímavé, ale do budoucna jsem mohla rozšířit okruh tázaných.

Duležitým bodem v této části je to, že jsem v komentáři a ve zprávě skouzla k menšímu podtématu, kterým jsou letošní komunální volby. Vzhledem k tomu, že se oba rozhovory uskutečnili již v listopadu, zapomněla jsem se pana Škromacha zeptat, zda hodlá znovu kandidovat v komunálních volbách. Osobně si však myslím, že ano. Řekla bych, že bez politiky by se nudil. Jak je zmíněno ve story, pan Lukl hodlá s největší pravděpodobností letos znovu kandidovat, neboť ještě nestihl vše dokončit. Osobně mi přišlo zrovna toto téma zajímavé na zpracování do komentáře, protože si nejsem jistá, jak bych se k němu měla postavit.

Každopádně si myslím, že jsem vytvořila podklad pro mnohem větší projekt, který by poté mohl z toho tématu vzniknout. Bývalí politici totiž o své minulosti rádi mluví a my bychom se mohli dozvědět mnoho zajímavého o jejich životech. Co se týče budoucnosti, nejsou si jí nikdy jistí, protože obvykle netuší, co by vlastně chtěli dělat. Jenže to je asi problém všech lidí.

Pomalu se blíží říjnové komunální volby, ve kterých se bude starosta Kyjova snažit už po čtvrté obhájit svou pozici. To stejné čeká v nedalekém Rohatci bývalého senátora Zdeňka Škromacha, kterému po vyhoření při volbách do senátu nezbylo nic jiného, než se věnovat vesnické politice. Oba se už přes patnáct let, oba si už prošli ledas čím. Škromach byl svého času na výsluní, velká ryba v ČSSD a kamarád prezidenta Zemana. Proplul k nim až z KSČ, jejíž členem byl před revolucí a pak s převratem přeplaval do jiného rybníčku. Rybníčky se mu stali každopádně osudovými. Budoucí generace si ho budou pamatovat jako toho, kdo dělal zdarma reklamu bazénkům a posléze hubnoucím pilulkám. Stále fotí selfie, na které nezapoměl ani při návštěvě Terezína. Což ale dle jeho vlastních slov nebyla pravda, fotil si pouze paní ministryni, která kráčela za ním. Jsem si jistá, že při pohledu na fotku paní mistryně se mu teď vždy vybaví všechny hrůzy, které se v Terezíně odehrávaly. Každopádně Škromach má nyní prázdniny a trpělivě čeká, co mu přinese budoucnost. Možná znovu post senátora, možná poslance či třeba samotného prezidenta. Kvalitní reklamu se udělat umí a sám tvrdí, že cílí na stejné voliče jako Zeman. Stačilo by mu tedy jen obrátit dav ke své maličkosti. Než se však cokoliv z tohoto stane, čekají Českou republiku komunální volby, kterých se pravděpodobně zúčastní na kandidátce města Rohatce. Otázkou zůstává, zda o něj Rohatčáci stojí. Do senátu jej volili, protože byl jejich. Jenže když volí u sebe doma, jsou všichni jejich. Nejsem si jistá, že komunální politika je pro bývalé vrcholné politiky ten nejlepší nápad...

HODONÍNSKO – V říjnu proběhnou v České republice komunální volby, kterých se budou účastnit i někteří bývalí vrcholoví politice. Do zastupitelstva obce Rohatec bude pravděpodoběn znovu kandidovat bývalý senátor Zdeněk Škromach. V posledních volbách do senátu jej porazila starostka vesnice Ratíškovice Anna Hubáčková, která zvítězila s poměrně značným rozdílem hlasů. Její výhra překvapila některé Rohatecké rodáky, například pana Dolejšího: ,,Divil jsem se, že nevyhrál volby do senátu, všichni jsme mu doma fandili. Někteří lidé ho chválí, někteří na něj nadávají. Podle mě to byl dobrý politik, pro Moravu tady toho udělal dost. A určitě neublížil nikomu, vždyť ho znám už dětství, jsme stejně staří." Dolejší už v Rohatci nežije, přestěhoval se za ženou do Vlkoše, ale rodnou vesnici stále navštěbuje. Ví tedy, že je Škormach členem obecního zastupitelstva, ale nijak se jej to netýká, neboť již žije jinde. Podobný názor jako pan Dolejší mají na Škromacha také manželé Salčákovi z Rohatce: ,,My jsme Škromacha ve volbách do senátu volili, protože je Rohatčák. Jinak nejsme sociální demokrati, ale chtěli jsme ho podpořit, protože je z naší vesnice. Jinak tady v Rohatci bydlí kousek od nás, na konci ulice. Samozřejmě se už roky známe, je to skoro soused, takže jsme mu tu výhru přáli."

,,Já jsem byl od mala obklopen lidmi, kteří měli k politice blízko. Ne, že by v ní aktivně byli, ale zajímali se o ni," řiká primátor města Kyjova František Lukl. Strávit polovinu života v desetitisícovém městečku na Slovácku mu bylo dáno už od narození. Před čtyřiceti lety se zde narodil a absolvoval gymnázium. ,,Dědeček měl hodně kamarádů, kteří se po revoluci vrátili z emigrace a já s nimi mohl diskutovat. Možná jsem byl už tehdy trochu jiný, protože mí kamarádi se dívaly na Beverly Hills a já si četl Hovory s T. G. Masarykem." Poprvé se zúčastnil voleb ještě za Unie svobody, což byla velmi zajímavá zkušenost, ale bylo mu tehdy teprve devatenáct. Za pravou, aktivní politku považuje až svoje pozdější působení na pozivi starosti. Na vysokou musel do Brna, vystudoval zde právnickou fakultu Masarykovy univerzity. ,,Dva dny po skončení školy jsem nastoupil jako právník okresního úřadu Hodonín a asi za rok jsem se dostal do pozice vedoucího kontrolního oddělení referátu kanceláře přednosty okresního úřadu." V roce 2002 se rušily okresní úřady, díky kterým byly zaměstnanci přiděleni na nové pozice. Lukl byl poslán do Kyjova, kde od 1. ledna 2003 zastával funkci vedoucího odboru kanceláře starosty. Kyjovský starosta Jan Letocha uspěl roku 2005 v krajských volbách, což znamenalo, že se musel vzdát své funkce starosty. Termín dalších komunálních voleb byl stanoven na rok 2006 a zastupitelům města nezbývalo nic jiného, než si vybrat vhodného zástupce za dosavadního starostu. Muselo se jednat o velmi schopného člověka, Jan Letocha zastával post primátora od roku 1990, tedy douhých patnáct let. Zastupitelé nakonec zvolili tehdy sedmadvacetiletého Františka Lukla, který tuto pozici zastává dodnes.

Samostatný projekt - kulturní specializace/rozhlasová žurnalistika

Bývalý senátor, poslanec, místopředseda vlády a člen ČSSD opustil v roce 2016 po dvaceti letech vrcholnou politiku a vrátil se domů na Slovácku. Nyní působí na půl úvazku na úřadu práce a médii čas od času proběhnou zprávy o jeho údajné kandidatuře na prezidenta či do poslanecké sněmovny za Zlínský kraj. Zdeněk Škromach nevylučuje, že by jednoho dne znovu kandidoval, ale zatím je vcelku spokojený. Sešla jsem se s ním v jednu listopadovou, chladnou středu na Dolním náměstí v Olomouci a mluvili jsme o ČSSD, prezidentu Zemanovi, ale i hovorech z bazénku a selfies.