A tak tu stojím. S krosnou na zádech, pohorami na nohou a v tričku s nápisem ,,Pojďme měnit svět!” Jsem to stále já, jen úplně jiná než před těmi pěti lety, kdy jsem o hnutí Brontosaurus poprvé slyšela. Musela jsem se tehdy smát. B-R-O-N-T-O-S-A-U-R-U-S. A navíc slovo hnutí? A to jako vážně tam někdo jede pracovat, a ještě za to platí? Platí za to, že někde dva týdny spí pod stromem, každý den snídá chleba s neviditelnou vrstvou marmelády, pět hodin nosí kameny z bodu A do bodu B, aby je druhý den mohl nosit zpět, a odměnou za to  mu je odpolední běhání po lese? Ano. Přesně tak to je. A je to báječné! Na každou další akci se těším jako malá holka a pak z ní odjíždím div ne se slzami v očích. S vidinou toho, že se už zase vracím do šedé reality, mezi obyčejné lidi, všední problémy a povinnosti.

,,Hrad Lukov si už dnes bez Brontosaurů nedokážu vůbec představit,“ přiznává kastelán Jiří Holík. Když se na hradě cokoliv kdykoliv šustne, je to právě on, kdo s úsměvem a energickým krokem vystupuje ze svého zeleného off-roadu a pohotově řeší veškeré problémy. Dnes už by mu ale na cestu ke zřícenině na příkrém kopci klidně stačil běžný městský vůz. I na tom mají podíl Brontosauři nejen z článku Fénix, kteří zde pravidelně už třicet let každé léto přijíždějí pomáhat. Nosí kameny, upravují cesty, zdí hradby, nebo vysekávají nálety.

Samostatný projekt kulturní/psaná žurnalistika