Zdravotní sestry mohou vykonávat více technickou práci, ale mediálně se tomu věnuje málo pozornosti, říká absolvent oboru praktická sestra

Zkouškové období je na mnohých školách v plném proudu. Jak se s ním vypořádáváte? 

V současné chvíli mě čekají absolutoria, které se konají v druhé polovině června. Je pravda, že mě teď nemine zkouškové, a tak se začínám pomalu připravovat. Je fajn, že se zkoušení z některých předmětů překrývá s těmi, které budou součástí absolutoria. 

Proč jste si pro studium na střední škole vybral zrovna tento obor? 

V deváté třídě základní školy, při vybírání střední, jsem neměl vůbec ponětí, co bych chtěl dělat. Techničtější věci mě moc nebavily, a tak jsem si nechal poradit od rodičů. Mamka mi navrhla, abych šel studovat praktickou sestru. Rád pomáhám druhým a ve škole mě bavilo učit se o lidském těle. Tak jsem si nakonec podal přihlášku. 

Dá se tedy říct, že jste se přihlásil hlavně na popud rodičů? 

Spíše mě nasměrovali, sám jsem si moc nebyl jistý. 

Ve třídě přece jen převažovaly holky. Jak se vám studovalo v ženském kolektivu? 

V chlapeckém kolektivu mi přijde, že se občas kluci jeden před druhým předvádí a snaží se být co největší drsňáci. Takový jsem nikdy moc nebyl, holčičí kolektiv mi proto nevadil a zvykl jsem si. Navíc jsem se neocitl jen mezi samými holkami – na škole jsou celkem tři třídy a v té naší se nás ten rok sešlo docela dost kluků, mám pocit, že šest. Bavil jsem se jak s kluky, tak i s holkami. Kolektiv byl vyváženější.

Měl jste pocit, že se k vám klukům učitelé chovali jinak než ke spolužačkám?

Myslím, že učitelé byli rádi, že se potkávají i s kluky. Často říkávali, že je kolektiv právě díky nim stmelenější. Pokud se jedná o čistě ženskou třídu, mnohem častěji se stává, že jsou holky více rozdělené na skupinky. 

A měl jste díky tomu nějaké výhody? 

To bych neřekl, všichni učitelé jsou profesionálové a nedělali mezi námi rozdíly. A jestli jsem někdy měl nějaké výhody nebo nevýhody, tak to bylo dáno hlavně tím, jak jsem se choval, a ne podle pohlaví. 

Dvě odvrácené strany praxí 

Zaměřme se na praxe, které jsou důležitou součástí studia. Jak je zpětně hodnotíte? 

Musím přiznat, že praxe pro mě byly náročné především jak po psychické stránce, tak i z hlediska ošetřovatelské práce, například hygieny. Ve většině případů byli pacienti příjemní, vděční a podporující, vždy nám poděkovali a pochválili nás. Zkušenost to pro mě byla velmi přínosná a naučná, učitelé i zdravotní personál nám vždy všechno srozumitelně vysvětlovali. Člověk si ale přece jen častěji zapamatuje ty méně příjemné zážitky. 

Přiblížíte nám nějaký? 

Nejprve nastíním, jak u nás probíhaly praktické části. Na konci třetího ročníku jsme měli souvislou praxi, byl jsem na oddělení jednotky intenzivní péče (JIP). Ve většině případů praktické části během roku probíhaly tak, že jsme byli rozdělení do dvojic a starali se celý den o jeden pokoj. U souvislých praxí jsme byli rozděleni například po čtyřech na určitém oddělení, kde jsme byli tři týdny. A zrovna na souvislé praxi byli spolužáci spolu, ale já jsem byl na JIP sám a upřímně jsem z toho radost moc neměl. 

Tuším, že zrovna na JIP jste zažil nepříjemnou situaci. 

Přesně tak, pamatuji si jednoho pacienta, kterému začínalo alkoholové delirium (závažný stav, který nastává po vysazení alkoholu u závislých osob, pozn. red.), byl více agresivní a museli jsme ho přivázat k posteli. V okamžiku, kdy viděl místo kvalifikovaného zdravotního personálu jen studenta, začal křičet a nechoval se ke mně pěkně, protože měl pocit, že si může více dovolit. Za pár minut už byl samozřejmě jako mílius, poněvadž chtěl zpátky své osobní věci. Dalším příkladem jsou lidé s demencí. Za svou nemoc a chování nemůžou, člověka ale mrzí, když se o ně celý den stará a na konci směny mu vynadají. I s takovými situacemi se ale musí počítat.

Budí podle vás zdravotní sestry-muži mezi pacienty větší respekt? 

Určitě. Na praxi jsem se vícekrát setkal s agresivnějšími pacienty. Jeden, který měl tuším už nějakou formu demence, se okamžitě zklidnil v situaci, kdy do pokoje přišel voják. Bylo to zrovna v době pandemie covidu, kdy vojáci vypomáhali kvůli nedostatku praktických sester. 

Vzpomenete si, na kterém oddělení se vám pracovalo nejlépe?

Přece jen jsem ze školy už tři roky pryč, musím trošku zapátrat v paměti (smích). Sice jsem zmínil, že jsem byl docela špatný z toho, že jsem musel jít na JIP v rámci praxe sám, ale paradoxně se mi tam asi líbilo nejvíc. Byl jsem tam bez učitelů, přímo v praxi jsem viděl práci sester – třeba to, že některé věci, které jsme se učili, se dělají jiným způsobem. Ne, že by se jednalo o postupy proti přepisům, ale některé věci se daly urychlit a sestřičky mě naučily lépe využívat čas. Kolektiv na oddělení byl navíc velmi příjemný a přátelský. Když zdravotní pracovníci viděli, že mi nějaká činnost nesedí, mohl jsem se věnovat něčemu jinému, vždy jsme se dokázali domluvit. Navíc se na JIP nacházelo mnoho zajímavých přístrojů, které nejsou na každém oddělení. 

Vybavíte si, zda jste byl na oddělení jediný muž? 

Možná na úseku byli ošetřovatelé, to už si nevzpomínám přesně. Mám ale pocit, že jako muž jsem tam byl sám. Na většině oddělení, na kterých jsme se spolužáky byli, žádný zdravotní bratr nebyl. Za tu dvouletou praxi v opavské nemocnici jsme potkali možná pouze dva.

Setkal jste se v nemocnici se situacemi, kdy by přítomnost muže v roli zdravotní sestry na oddělení pomohla?

Obecně začíná přibývat více obézních pacientů a přítomnost muže-sestry by se zdravotním sestrám a jiným pracovníkům hodila, protože polohovat člověka je samo o sobě velmi náročné. A navíc to není vůbec dobré pro záda sestřiček. Už jen samotná cesta do koupelny s pacientem může být náročná. My jsme na praxích sami často odbíhali na jiné pokoje, abychom pomáhali pacienty polohovat. Když poprvé vstávali, byli jsme u toho a podpírali je. Na každém oddělení by se podle mě našla práce pro zdravotní sestru-muže. Jsou potřební nejen z hlediska fyzických dispozic.

Nakonec jste se rozhodl, že po dokončení střední školy se oboru věnovat nebudete.

Přesně tak. Musím dodat, že zkušenost to byla opravdu přínosná a do života mi toho dala hodně. Získal jsem zejména dovednosti, jak jednat s různými typy lidí. Je zajímavé vidět, jak se u pacienta mění nálady, když se necítí dobře a hlavně proto, že není v domácím prostředí, ale leží v nemocnici. V tomto případě stačí krátký rozhovor o běžných tématech, který mu dokáže zvednout náladu. Tím, že je ale sestřiček málo, tak na to většinou nezbývá čas, což je škoda. Ačkoli to byla práce velice různorodá, během praktických výcviků jsem poznal, že mě práce přestává naplňovat, a nakonec se rozhodl, že se po střední škole budu věnovat něčemu jinému. 

Tomu rozumím. Ve zdravotnictví jste ale zůstal. 

Ano, třetím rokem studuji nutričního terapeuta v Ostravě, kde za chvíli školu dokončím – jedná se o diplomovaného specialistu. Aktuálně jsem na souvislé praxi v opavské nemocnici, a když se osvědčím a zdárně školu dokončím, mohl bych tam hned nastoupit.

Zdravotní sestra? Práce i pro muže

Myslíte si, že samotný název „zdravotní sestra“ může hrát roli v tom, že se tolik mužů na obor nehlásí? 

Určitě ve společnosti panuje mnoho stereotypů. Hlavní je za mě ten, že se jedná o ženskou práci a že se moc mužů na tento obor nehlásí.  Je pravda, že ženy přirozeně mají větší pečovatelský pud a na takových pozicích jich asi bude více, ale i tak si myslím, že je to práce i pro muže. Řekl bych, že samotný název není hlavní příčinou, proč je kluků na těchto pozicích méně. Vnímám to tak, že se člověk, nejen muž, komplexně zamyslí nad důvody, proč daný obor chce nebo nechce jít studovat. Celkově mám pocit, že nedostatek všech zdravotních sester může být dán i tím, že jsou v nemocnicích náročné směny, třeba dvanáctihodinové, a to nemusí všem vyhovovat. Každý si tak musí určit svoje priority.

Vy sám jste neměl problém s tím, že jste pojmenován jako zdravotní sestra? 

Ve škole jsme si ze sebe často dělali legraci a říkali si s kluky „sestřičky“. Jednou naše učitelka zmiňovala, že se jí jeden z jejích bývalých studentů do telefonu představuje jako „praktická sestra (jméno)“. Většinou jsme se tomu spíše smáli, než že by nám to vadilo (smích).

Když se ohlédnete na studium zpětně, co vás nejvíce bavilo? 

Měl jsem rád, dá se říct, odbornější výkony, jako například odebírání krve, nebo pozorování, jak se dávají transfuze. Dále mě bavilo učit se somatologii (nauka o struktuře a funkcích lidského těla, pozn. red.).

Proč si vybrat studium praktické sestry? 

Když člověku dává smysl, že jeho práce pomáhá druhým, že může někomu zlepšit den a že má vlastně taky zásluhu na uzdravení pacienta, pak to pro něj může být práce naplňující. Pokud má technické dovednosti, tak si může vybrat i oddělení, kde je více techničtějších přístrojů. Řekl bych, že je obor dobrá vstupenka na vysokou školu i pro jiné zdravotnické směry. Jako příklad uvedu radiologického asistenta, který je velmi technicky zaměřený. Zdravotní sestry mohou vykonávat i více technickou práci, ale mediálně se tomu věnuje málo pozornosti. To si myslím, že by mohlo přilákat více kluků. Závěrem bych dodal, že se jedná o čisté pracovní prostředí, což nejde říct o všech povoláních. 

Na mnoha zdravotnických středních školách, včetně té opavské, lze studovat i zdravotnické lyceum, které může některým chlapcům připadat jako vhodnější alternativa k oboru praktická sestra. Co si o tom myslíte?

Z toho, co nám říkali sami učitelé ve škole, je zdravotnické lyceum lepší teoretická příprava na vysokou školu, protože je zde například více chemie a fyziky, na druhou stranu se ale studenti moc nesetkají s praktickou částí výuky. Pro porovnání, když se hlásí praktická sestra a zdravotnický lyceista na vysokou, tak student z lycea může mít výhodu při přijímacích zkouškách, ale během následného studia nemá takové praktické zkušenosti jako zdravotní sestra. Ta už má představu o tom, jak to v nemocnici funguje, jak probíhají práce na jednotlivých odděleních i jak komunikovat s pacienty. Především tedy těží ze své praxe. Samozřejmě ale záleží i na tom, na jaký obor se daný člověk hlásí.

Co byste vzkázal klukům, kteří o profesi uvažují, ale nejsou si stále jistí?  

Nemusí mít strach z toho, že budou v kolektivu samých holek. Přijde mi, že se v každé třídě většinou najdou alespoň dva kluci, a situace je tak mnohem lepší, než bývávala. Je ale důležité, aby si pečlivě prostudovali, co vlastně profese praktické sestry obnáší. Podle toho si mohou uvědomit, jestli by je studium, a následná praxe, bavila. Musí totiž také zvážit i to, jestli jsou dostatečně psychicky odolní, aby zvládli i velmi náročné a emotivní situace.

Článek je součástí souboru textů vypracovaných v rámci samostatného projektu.