Mirka Jakubcová Realizace projektu zde.
CÍL PRÁCE
Cílem projektu je vytvořit souhrnnou komparativní fotoreportáž zachycující tři uskutečněné demonstrace v roce 2015, a to 26. října v německých Drážďanech, 28. října na Náměstí míru v Praze a 17. listopadu na pražském Albertově. Tento fotoprojekt je tak propojením jak mé technické specializace, kterou je právě fotožurnalistika a specializace tematické, za kterou jsem si zvolila oblast politickou. Přesahuje však i k mému druhému oboru studia, kterým je sociologie, protože na tuto problematiku můžeme nahlížet i ze sociologického hlediska. Práce obsahuje soubor dvanácti fotografií, pomocí kterých bych chtěla přiblížit průběh zmíněných demonstrací. Mým záměrem bylo zachytit vícero aspektů, které jsou pro tento typ akcí typické. Jedná se jak o projevy nesouhlasu, gesta, mimiku, symboly, s nimiž se protesty pojí a především danou náladu a atmosféru. Jelikož na všech místech probíhala ve stejný čas také kontra demonstrace, můžeme srovnat oba tábory protestujících. Fotografie jsou rozděleny do šesti odlišných kategorií po dvou snímcích, na kterých se snažím ukázat ať už shody či rozdíly protestních akcí.
ZDŮVODNĚNÍ VOLBY TÉMATU
Téma „uprchlické krize“ či „migrační krize“, jak je nynější situace médii ráda označována, je v současné době jednou z největších politických výzev. Problematika je hojně diskutována jak mezi politiky, tak širokou veřejností. Názory se v podstatě hodně liší a není těžké přehlédnout, jak se společnost značně polarizovala. Tento fakt dokládá i množství demonstrací a protestů, které se za poslední měsíce konaly. Neváhala jsem využít faktu, že se zanedlouho budou slavit dva významné české státní svátky, na které jsou naplánovány protesty Bloku proti islámu. Když jsem se navíc dočetla, že v Drážďanech už rok probíhají pravidelně každé pondělí masivní demonstrace hnutí PEGIDA proti islamizaci Západu, věděla jsem, že tohle téma musí být zpracováno. Ačkoliv jsme na podzim takřka nečetli o ničem jiném než o „migrační vlně“ a podobných přenesených názvech, rozhodla jsem se, že fotografické zpracování dokáže vystihnout podstatu dané problematiky daleko lépe než zveličelá slova a paniku vyvolávající titulky zpráv.
STAV PROBLEMATIKY
Vytvořit takovou politickou fotoreportáž, která by nebyla spíše klišé a měla v sobě kapku originality a neotřelosti, je podle mě poměrně nelehký úkol, pokud se zrovna nacházíte v situaci, kdy se nekonají žádné volby či jiná významná politická událost. Panovalo politické ticho po pěšině, za to o uprchlících a migraci jsme v podzimních měsících slýchali dennodenně. Když jsem se pro realizaci projektu tohoto tématu rozhodla, necítila jsem ve svém okolí takřka žádnou podporu. „Opovaž se na tu demonstraci jít!“ slyšela jsem doma. Neuposlechla jsem a výsledkem je, dle mého názoru, zdařilý cyklus fotoreportáží.
Vzhledem k unikátnosti politické situace nebyl dosud podobný projekt zpracován. V archivu již zveřejněných politických fotoprojektů, kterých je velice málo, jsem nenašla ani takový, který by poskytoval dokumentární momentní snímky, nebo by jeho realizace vyžadovala vlastní ohrožení. Fotografie, které se mi podařilo pořídit, by mohly být použity jako autentické záběry k článkům referujícím o zmíněných demonstracích. Celý cyklus by pak mohl být použit například k článku pojednávajícím o souhrnném dění v rámci této problematiky za poslední měsíce. Ačkoliv fotografů na daných místech bylo spousta, originálnost svého fotocyklu vidím právě ve sběru snímků z více událostí a jejich vzájemného propojení.
IDEOVÝ PLÁN
Jak jsem již nastínila v bodu cíl práce, mým záměrem je poskytnout fotoreportáž ze tří uskutečněných demonstrací. Společným jmenovatelem všech tří událostí byl nesouhlas s islamizací Západu, přijetím uprchlíků, ale také nedůvěra, strach.
Co se týče Drážďan, ty se staly klíčovým centrem protestů ve východním Německu. Demonstrace jsou pořádány hnutím PEGIDA (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes) už od října 2014. Jak již název vypovídá, nesouhlasí především s islamizací Německa.
Když na podzim roku 2014 protesty započaly, s každou další demonstrací počet demonstrantů vzrůstal, v prosinci do ulic vyšlo dokonce 17 500 lidí. Tak, jako se vytvářela platforma protestujících na straně PEGIDY, opozice na sebe nenechala dlouho čekat. V této době se konaly taktéž jejich demonstrace, největší pak proběhla ve stejné době v Mnichově, které se zúčastnilo asi 12 000 lidí.
Zakladatel hnutí PEGIDA je Lutz Bachmann, který už si za svůj život stihl odpykat dva roky ve vězení za obchodování s drogami. Sám nesmí volit, ani zastávat veřejný úřad. Předmětem jejich kritiky jsou hlavně německé imigrační zákony, dalo by se tvrdit, že celková evropská imigrační politika. Nelíbí se jim ani chování místních politiků. Mezi jejich hlavní argumenty patří například to, že politici ustupují muslimské menšině, která se podle protestujících odmítá integrovat do společnosti. Výrazně nesouhlasí s přestavbou nemocnic a škol na ubytovny pro muslimy. Za absolutní „zradu křesťanských tradic a německých hodnot“ považují pak návrh německých představitelů o zpěvu islámských písní o Vánocích. Kancléřka Angela Merkelová hnutí odmítá jako xenofobní a násilí podněcující. Za své kroky si už vysloužila řadu inovativních transparentů, ale třeba i maketu šibenice.
PEGIDA se ohrazuje tvrzením, že zastoupení pravicových radikálů je jen minimální a shromáždění nebývají otevřeně xenofobní ani násilné. Tvrdí, že proti nim němečtí politici využívají moci médií a o demonstracích podávají zkreslené informace, které často až hraničí se lží. Skutečnost, že týden před mým focením zde při demonstraci splanulo na ulici auto, mi nedává jejich argumentům moc důvěry.
To, že média otevřeně kritizují, jsem si zažila na vlastní kůži. „Média jsou lháři, přátelé, nenechte se fotit!“ V ten moment bych uvítala, kdybych němčinu radši neovládala. Tak jsem dofotila, pomyslela jsem si. Lidé začali bouřlivě souhlasně přitakávat, zatímco já jsem po několika ostrých pohledech přítomných pomalu schovávala fotoaparát do brašny a radši ani neotvírala pusu, aby někdo nepoznal, že jsem cizinka. Více však o konkrétních událostech budu psát v následující kapitole. V současné době protesty neustále pokračují.
V České republice jsou protesty tohoto typu především v režii hnutí Blok proti islámu, iniciativy Islám v České republice nechceme (dále IvČRN) a politickou stranou Úsvit – Národní koalice, které s německou PEGIDOU však úzce spolupracují. Na demonstracích v Drážďanech vystupují mluvčí z českého prostředí, na Albertově se pak promenádovalo několik Němců s pegidovskými tričky. „Jsme bratři a musíme si v této nelehké situaci navzájem pomoci,“ slyšela jsem hned několikrát.
Blok proti islámu je spolek, který byl založen v červnu 2015, jako nadstavba iniciativy Islám v České republice nechceme, která vznikla již v červenci 2009. Otevřeně sdružuje všechny ty, kteří jsou proti islamizaci České republiky. Lpí na tom, že nejsou politická strana, a proto mají náruč otevřenou jak členům politických stran, tak policistům, vojákům či jiným státním úředníkům. Blok proti islámu podporuje ve volbách kandidáty a staví vlastní. O současných politicích tvrdí, že jsou pouze zbabělí a zkorumpovaní, měli by být nahrazeni odvážnými a čestnými lidmi. S politickou stranou Úsvit – Národní koalice uzavřeli smlouvu a společně budou kráčet cestou k volebnímu klání.
Lídrem iniciativy IvČRN je entomolog Martin Konvička, tiskovým mluvčím pak Artur Fišer. Organizace spravuje vlastní webové stránky, pomocí kterých informují o nadcházejících událostech.
Jejich facebooková stránka byla nejednou zrušena z důvodu šíření rasismu a xenofobie. „Administrátoři se podobně jako v roce 2014 odvolají. Pokusí se to se společností Facebook vyřídit. Pokud to nepůjde, tak už existují záložní skupiny. Jedno je ale jisté, v roce 2014 způsobil pokus o zrušení dvojnásobný nárůst příznivců během půl roku. Jsem si skoro jist, že tomu tak bude i tentokrát,“ řekl Konvička pro iDNES.cz Dnes stránka existuje opět pod názvem Islám v ČR nechceme a má 54 735 fanoušků, což je asi pětkrát více než je vůbec odhadovaný počet muslimů v České republice. Popularita IvČRN opravdu rok od roku stoupala. Nejprve vznikla jako komunita diskutérů na sociální síti Facebook, v té době čítala však jen několik stovek členů. V prosinci 2010 měla iniciativa příznivců okolo 55 000, v prosinci 2014 přes 110 000 a v době jejího zrušení pak asi 164 000.
Mezi hlavní body IvČRN patří například naprostý zákaz tzv. halál porážek zvířat nebo taky zákaz nošení burek na veřejnosti. Ministerstvo vnitra hodnotí iniciativu jako islamofobní populistický subjekt, který se snaží zneužít vzestupu islamofobních a protiimigračních nálad ve společnosti. Ministerstvo také tvrdí, že přitom pouze záměrně využívají informace vytržené z kontextu, které jsou pak dezinterpretované a zobecněné.
Má první demonstrace
V následující kapitole bych ráda přiblížila své osobní pocity z průběhu praktické realizace mého projektu. Na akcích tohoto typu jsem se v minulosti zatím nikdy nepodílela ani se jich nezúčastnila. Najednou jsem byla v rozmezí několika málo týdnů hned na třech. S tou první se pojil právě můj zahraniční výjezd do Drážďan a lhaní mé mamince. Do Drážďan jsem dorazila v odpoledních hodinách a vyhodnotila, že bude nejspíš bezpečnější začít s davem lidí, kteří demonstrují proti PEGIDĚ. V 18 hodin byl naplánován sraz účastníků u místního soudu. Vydala jsem se tam s lehkým časovým předstihem, abych situaci zmapovala. Jelikož byl říjen, byla samozřejmě brzo tma. Ačkoliv je focení mým koníčkem, praktikovala jsem jej dříve spíše pro zábavu ve volném čase, ale profesionálněji jsem se tomu zatím nevěnovala. Najednou jsem se musela vypořádat se špatnými světelnými podmínkami, kterými byla tma a pouliční osvětlení, sevřeným žaludkem a srdcem tepajícím snad až v krku. Když jsem dorazila na místo setkání, kolem dokola už stály policejní dodávky a všude byli rozmístění policisté. Před soudem již čekal malý hlouček demonstrantů. Chodím kolem, snažím se působit nenápadně a zkouším vyfotit první snímky.
Příprava na takovýto druh focení je v podstatě docela lehká. Není totiž žádná. Jelikož se bude jednat o dokumentární momentní fotografie, musí být člověk neustále ve střehu, protože aktérům nemůže jen tak jednoduše říct „Prosím vás, můžete ten prostředníček ukázat znova? Nestihla jsem to vyfotit.“ To by asi úplně nešlo, dost možná by ho ale ukázali na mě, takže bych to nakonec přece jen vyfotila. Musíte být tedy velmi pozorní a pořád sledovat, co se kolem vás děje. To ostatně musíte i z vlastní bezpečnosti, protože když máte v hlavně neustále myšlenku, že právě tito lidé zapálili před týdnem na ulici auto, necítíte se úplně pohodlně a uvolněně. Zároveň však musí být nebojácný a tak trochu drzý. Řekla bych, že to ale platí u každého druhu focení.
Akce započala a dav se vydal na cestu do centra města. Lidé z tohoto tábora nemají problém s tím, že je fotím, místy je tomu právě naopak a někdo i chvíli zapózuje. To, že tomu bude asi o hodinu později přesně naopak, jsem v ten moment zatím netušila. Pořizuju nové a nové fotky, neustále měním nastavení, tak aby byl záběr co nejlepší. V tom se však stane něco, co mi na několik sekund snad zastavilo tlukot srdce. Nedopatřením mi padá fotoaparát z krku na zem. Zděšeně zastavuji a pozoruji, jak padá ze strany na stranu. „Tak jsem nejspíš dofotila,“ vyšlo z mých úst po několika jiných počátečních slovech. Nevím, jakým zázrakem, ale mému novému foťáku se až na jeden škrábanec vůbec nic nestalo.
Přicházíme na jedno z místních náměstí a dav zastavuje. Vystoupám na nedaleké schody a vidím, že ve vedlejší ulici je tábor PEGIDY. Mezi námi teda rozmezí asi šedesáti metrů, nespočet policistů, policejních aut a projíždějící záchranky. Hluk se zvyšuje a dostávám opravdu strach, jestli nedojde k nějakému střetu. „Jestli bude zase hořet auto, tak to bude teď,“ říkám si. Po chvíli odcházím, obcházím náměstí a doháním dav PEGIDY, od kterého si však stále držím bezpečný odstup. Přicházíme na prostranství před operou, kde je malé podium s mluvčími. V tento moment nastala právě situace, o které jsem psala již výše, kdy mluvčí přítomné vyzýval, aby nevěřili médiím a za žádnou cenu se zde nenechali fotografovat. Snímků už mám ale poměrně dost, a tak foťák raději opravdu schovávám. Zůstávám však ze zvědavosti přítomná, abych si poslechla, o čem mluví. Tento večer ve mně zanechal opravdu silné vzpomínky a profesně mi moc pomohl s vypořádáním se vnějších podmínek společně s mým psychickým rozpoložením, které nebylo zrovna lehké. Posléze jsem se dočetla, že na demonstraci bylo přítomných 10 000 – 12 000 stoupenců PEGIDY a asi 1300 jejich odpůrců.
Na další demonstraci jsem se vydala hned dva dny poté, a to k příležitosti státního svátku 28. října na Náměstí míru v Praze. Hned po příchodu zde vidím transparenty hlásající „pozdravy z Drážďan“ a plápolat vlajku PEGIDY. Jelikož se tento den konaly demonstrace hned v několika různých městech, byla zde velká obrazovka, na které se promítaly výstupy jiných řečníku z dalších měst. Situace je ale poněkud odlišná, a to hned na více rovinách. Zaprvé je krátce po poledni, a tak jsou světelné podmínky více než dobré. Tím ale pozitiva zdaleka končí. Ačkoliv zde bylo o hodně méně lidí, odhaduji kolem tisíce, atmosféra byla poněkud jiná. Kdybych měla akci porovnat s tou německou, lišila se bezpochyby v přístupu protestujících. Zatímco v Drážďanech se stoupenci fotit nechtěli, v Praze jsem mohla pozorovat, jak se lidi sami fotí, nadšeně pózují fotografům a na svou účast jsou očividně velmi pyšní.
Druhá věc, která byla velmi odlišná, byl samotný prostor mezi pro a proti tábory. V Drážďanech od sebe oddělovalo znepokojené občany prostorné náměstí a zástup policistů z každé strany. Na Náměstí míru v Praze byla tato vzdálenost zkrácena asi na pět metrů a chvílemi ani to ne. V nejkritičtějším momentě museli zasáhnout těžkooděnci a davy od sebe udržet na uzdě. Když se situace vyostřovala, místo toho, abych brala nohy na ramena, popošla ještě blíž a fotila rozzlobené tváře, vztyčené prostředníčky, opovrhující výrazy a zásah policie. Právě z této chvíle mám nejlepší snímky z celého dne.
Tou poslední byla demonstrace 17. listopadu na Albertově v Praze. Místo známé pro jiné významné události, jako třeba listopad 1989 či méně proslulý listopad 2014, kdy na prezidenta Miloše Zemana lítala vzduchem rajčata a vajíčka. Upřímně, nestačila jsem zírat. Z kritického pohledu jsem nechápala, kde se najednou vytratila všechna ta nenávist, zloba a červené karty pro Zemana, které o rok později vystřídaly jeho fotografie vyjadřující podporu, zelené karty a oslavné výkřiky.
V mé hlavě se začalo tvořit několik otázek, na které jsem postupně dostávala odpovědi. Jednou z nich bylo: Kde jsou teda ti lidé, kteří zde v předešlém roce bouřlivě protestovali a chtěli sesadit prezidenta z Hradu? Odpověď se mi dostala o několik minut později, když jsem náhodou zaslechla rozhovor dvou mužů. „Zemana fakt nemusím a ani jsem ho nevolil, s jeho postojem vůči migrantům však souhlasím!“ A jsme doma. S tím vyvstává i otázka další – Využívá Zeman protiimigrační nálady v zemi proto, aby konečně získal více svých příznivců?
Na Albertově jsem udělala zásadní chybu. Jelikož jsem na místo nedorazila dříve, než bych potřebovala, bylo prostranství zaplněné mnoho lidmi a já zůstala uvízlá uprostřed davu. Stále jsem byla schopna pořizovat poměrně slušné fotografie, na pana Zemana jsem však při jeho živém výstupu neviděla. To mě z celého dne mrzí samozřejmě nejvíce. V jedné chvíli se vedle mě ocitá několik Němců, opět s tričky hnutí PEGIDA. Muž vidí, že fotím a začneme spolu hovořit německy. V to si okrývá bundu a ukazuje mi své tričko, abych ho vyfotila. V tomto vidím největší kontrast oproti PEGIDĚ v Německu v PEGIDĚ v Česku. Ti samí lidé, jiné chování. Mají snad pocit, že v Německu by byla jejich identita více ohrožená než u nás? Nebo by snad tento muž takhle pózoval i na náměstí před drážďanskou operou? Odpověď na tuto otázku se však bohužel asi nikdy nedozvím.
POSTUP PRÁCE
Tak, jako už jsem několikrát výše zmínila, svůj projekt jsem zpracovala jako cyklus dokumentárních momentních fotografií. Musím přiznat, že mě focení dokumentu baví ze všeho nejvíce. Dává to člověku jistou kapku adrenalinu, nejistoty, nezaměnitelnost a taky neopakovatelnost situace. To je ovšem i samotné úskalí. Daný okamžik nemůžete zopakovat. Fotku tedy buď máte, nebo odejdete domů s prázdnou. Tato nevyzpytatelnost mě k tomu však nevysvětlitelným způsobem hrozně táhne. Velkou inspirací a vzorem jsou mi fotografové, jako je Jan Šibík, Albert Pich, David Klimek nebo Jindřich Štreit.
Fotoaparát, který jsem použila, je má první zrcadlovka Nikon D3200 se základním objektivem AF-S Nikkor 18-55 mm. Nebyla to tedy ohniskově žádná sláva a mnohdy jsem nemohla zabrat na dálku snímek rozohněného obličeje tak, jak bych si představovala. To ovšem nic nemění na tom, že jsem se svými finálními snímky spokojená a realizace projektu mě mnohé přiučila.
Soubor fotografií jsem rozdělila do celkem šesti kategorií, každá po dvou snímcích. Kategorie, které jsem zvolila, jsou Policie, Symboly, Dav, Anonymita, Prodemonstrace a Protidemonstrace. Tyto aspekty jsem vybrala z toho důvodu, protože je můžeme najít na každé akci tohoto typu a můžeme sledovat ať už shody či rozdílnosti stejných rovin na různých místech.
Fotografie, které se vyskytují v každé kategorii, jsou buď kontrastní ze dvou míst, jak je tomu například u podsouboru Anonymita nebo Policie a vyjadřují opozitní skutečnost, anebo fotografie ze stejného místa, jako jsem tomu zvolila u Prodemonstrace, kde byly vybrány dvě fotky z Náměstí míru. Konkrétní popisky fotek budou v následující kapitole u jejich rozboru.
Snímky byly v postprocesu upraveny v programech Adobe Photoshop C3 nebo Zoner Photo Studio 18, kde jsem musela poupravit hladinu histogramu a vyvážit tak barvy snímku. Některé fotky musely být ořezány, na jiných bylo třeba vyvážit horizont.
SEBEHODNOCENÍ
Myslím si, že se mi podařilo naplnit cíl mého projektu podle mých představ. V průběhu jsem dokonce přidala účast na demonstraci 17. listopadu na pražském Albertově, původně jsem chtěla srovnat pouze první dvě zmíněné akce. Ačkoliv jsem projektem měla projevit své nabyté znalosti a dovednosti, samotná realizace projektu mě opravdu mnoho naučila. Ať už zvládnutí vnějších podmínek, tak i mít trochu více „ostré lokty“. Pro příště bych vylepšila techniku, zejména potom objektiv. Uvítala bych jej s větším rozpětím ohniska. Jednou z nejtěžších částí bylo poté vybrat pouze dvanáct fotografií, jelikož mám pořízených asi dvě stě, ze kterých bych ráda ukázala minimálně třicet. To je ovšem jedna z podstatných částí takovýchto projektů – být schopna vybrat opravdu to nejlepší. Chyby, které jsem v průběhu dělala a kterých jsem si byla dobře vědoma, jsem zmínila již výše při popisu událostí. S projektem jsem osobně velmi spokojená a rodiče to nakonec taky ustáli.
ZDROJE
10.000 "Pegida"-Anhänger in Dresden. www.tagesschau.de. [online]. 26.10.2015 [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: https://www.tagesschau.de/inland/dresden-pegida-101.html
Burka. www.wikipedia.cz. [online]. [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Burka
Co je BPI?. www.blokprotiislamu.cz. [online]. 6.10.2015 [cit. 2016-04-08]. Dostupné z: http://www.blokprotiislamu.cz/co-je-bpi
Extremismus. Souhrnná situační zpráva. Ministerstvo vnitra České republiky. [online]. 20.10.2015 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/soubor/souhrnna-situacni-zprava-za-3-ctvrtleti-roku-2015.aspx
Islám v České republice nechceme. www.wikipedia.cz. [online]. 15.4.2016 [cit. 2016-04-17]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Islám_v_České_republice_nechceme
Islám v ČR nechceme. www.facebook.com. [online]. [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: https://www.facebook.com/ivcrn.news/?fref=ts
Jana Šmídová . Pegida – německý strach z islámu. www.zpravy.rozhlas.cz. [online]. 19.12.2014 [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: http://zpravy.rozhlas.cz/plus/svet/_zprava/pegida-nemecky-strach-z-islamu–1434978
Pavel Polák. V Drážďanech opět demonstrovaly tisíce lidí proti islamizaci Německa. www.rozhlas.cz. [online]. 23.12.2014 [cit. 2016-04-08]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/v-drazdanech-opet-demonstrovaly-tisice-lidi-proti-islamizaci-nemecka–1436086
Příznivci Pegidy postavili šibenici pro Merkelovou, Němci jsou zděšeni. www.zpravy.idnes.cz. [online]. 13.10.2015 [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/pegida-demonstrace-sibenice-angela-merkelova-fnp-/zahranicni.aspx?c=A151013_095923_zahranicni_aba
Radomír Šlechta, Monika Vonšovská, Dominika Šimáčková, Lenka Trtíková. Život muslimů v ČR [online]. [cit. 2016-04-07]. Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2009. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/zivot_muslimu_v_cr
Václav Ferebauer. Facebook zablokoval Islám v ČR nechceme. www.zpravy.idnes.cz. [online]. 11.1.2016 [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/facebook-zablokoval-islam-v-cr-nechceme-d9k-/domaci.aspx?c=A160111_200312_domaci_fer
V Drážďanech demonstrovali příznivci i odpůrci hnutí PEGIDA. www.ceskatelevize.cz. [online]. 23.12.2014 [cit. 2016-04-08]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1003847-v-drazdanech-demonstrovali-priznivci-i-odpurci-hnuti-pegida
What is Halal?. www.ifanca.org. [online]. [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: http://www.ifanca.org/Pages/staticwebpages.aspx?page=whatisHalal
[1] Překlad: Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu
[2],[4] https://cs.wikipedia.org/wiki/PEGIDA
[3] http://zpravy.rozhlas.cz/plus/svet/_zprava/pegida-nemecky-strach-z-islamu--1434978
[7] http://www.blokprotiislamu.cz/co-je-bpi
[9] https://www.facebook.com/ivcrn.news/?fref=ts
[10] http://www.hks.re/wiki/zivot_muslimu_v_cr
11,14 https://cs.wikipedia.org/wiki/Islám_v_České_republice_nechceme
[12] V překladu „povolený, přípustný“, je termín označující veškeré předměty a činnosti každodenního života, jež jsou podle islámské tradice povoleny. Nejčastěji se tento pojem používá ve spojitosti s potravinami, které je muslimům povoleno konzumovat, vztahuje se však také na léčiva či kosmetiku. V judaismu se v obdobném smyslu používá termín košer. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Halal
[13] Burka je svrchní vrstva oděvu ženy, určená pro zakrytí celého těla na veřejnosti. Svléká se, až když se žena vrátí domů, nebo vstoupí do svatyně. Burka se používá v prvé řadě z náboženských důvodů. Některé směry islámu považují burku za minimum patřičného (cudného) oděvu ženy na veřejnosti – jde ale o vlastní (a vzhledem k islámu jako celku de facto extrémní) výklad koránu (ten v tomto směru není tak jednoznačný). Burka se obléká na běžné denní oblečení. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Burka
[16] http://www.mvcr.cz/soubor/souhrnna-situacni-zprava-za-3-ctvrtleti-roku-2015.aspx
