Veronika Krejčí Realizace projektu zde.
1. Cíl práce
Projekt s názvem Nevšední a zajímavá povolání má za cíl vytvořit cyklus čtyř fotoreportáží představujících povolání zajímavá buď svým charakterem, nebo nevšední souhrou konkrétního místa a člověka, jež určitou profesi vykonává. Projekt tak v sobě kloubí dvě vybrané specializace – tematickou oblast kulturní a technickou specializaci, jíž je fotožurnalistika.
Součástí každé představené fotoreportáže je pak článek pojednávající o příběhu fotografovaných jednotlivců. Teprve jejich vzájemná kombinace dotváří jednotný celek. Projekt prostřednictvím reportážních fotografií zachycuje následující čtyři povolání – umělecký sklář (žijící ve Francii), páter (ze Svatého Hostýna), profesionální umělec - streetartista (z Portugalska) a varhaník (v kostele svatého Mořice v Olomouci a také ředitel Mezinárodního varhanního festivalu Olomouc v jedné osobě).
2. Zdůvodnění volby tématu
Komunikace s lidmi, sdílení a zachycování jejich příběhů mě na práci žurnalisty lákalo vždy nejvíce. Vyprávět příběhy skrze fotografie pak dodává nový rozměr, který pomáhá přenášet především atmosféru zaznamenávaného. Zachytit atmosféru vybraných povolání a jejich vykonavatelů jsem se pokusila právě prostřednictvím tohoto projektu.
V samotném pojetí fotoreportáží mě inspirovala humanistická fotografie, pro jejíž vznik jsou u nás charakteristická šedesátá léta minulého století. Fotografie se v té době zajímala výhradně o člověka, o jeho každodenní život v celé své jednoduchosti a kráse. S touto dobou politického uvolnění se pojí mimo jiné vznik obrazového týdeníku Mladý svět, který byl charakteristický právě civilními tématy zachycujícími člověka ve všech oblastech jeho života, včetně té profesní. Při prohlížení fotoreportáží v jednotlivých číslech nejen z šedesátých let, ale také z doby tzv. normalizace, k člověku z fotografií promlouvá lidské prožívání, nápaditost, hloubka. Snímky jsou zrnité, rozmazané, dynamické, zcela nekonvenční. Takové fotografie v časopise publikovali Leoš Nebor, Miroslav Hucek, Pavel Dias nebo později Jan Šilpoch či Karel Cudlín. Právě jejich tvorba mě oslovila svým humanistických chápáním, které odráží atmosféru, pocity, všední život. Stejně jako proslulý Henri-Cartier Bresson[1] se svým zachycováním ‚rozhodujícího okamžiku‘ nejen v pařížských ulicích nebo výstava Family of Man, která představovala fotografie poválečného, nepolitického života obyčejných lidí po celém světě. Podobně humanistický potenciál nacházím například také ve fotografiích Josefa Koudelky či Jindřicha Štreita.
Nevšední či něčím zajímavá povolání byla a jsou středem zájmu samotných lidí i médií odjakživa. Míra zajímavosti se u některých profesí mění s dobou a vývojem společnosti, u jiných zůstává jistá lukrativnost konstantní. Povolání jsou ze své podstaty nepostradatelným pilířem společnosti v obecné rovině, stejně jako v rovině osobní u každého z nás. S kulturní oblastí jsou pak neoddělitelně spjaty. Povolání v tomto projektu kulturní život svým působením přímo ovlivňují či přispívají k jeho rozvoji.
Jednotlivé profese jsem pro účely projektu vybrala především s ohledem na konkrétního člověka, který povolání vykonává. Jedinečná je právě kombinace příběhu, místa i způsobu, jakým své povolání vybraní lidé vykonávají. Takto jsem se objekty také - svým způsobem vidění - pokusila zachytit.
3. Zdroje/stav problematiky
Jak již bylo zmíněno výše, netradiční, neobvyklá či něčím výjimečná povolání byla mezi lidmi i v médiích vždy častým předmětem zájmu. Ke zpracování nevšedních povolání mě však již v loňském roce inspirovala tvůrčí bakalářská práce Jolany Rumanové [2] z Masarykovy univerzity v Brně, která vytvořila soubor zajímavých fotoreportáží pro portál IHNED.cz. Na práci mě zaujala právě interakce s lidmi, která se při zpracovávání témat ‚v terénu‘ odehrává, a také fakt, že psané slovo i fotodokumentaci zajišťuje sám autor, což v mediální praxi není tolik běžným zvykem.
Podobný charakter můžeme vidět také v seriálu IDNES.cz Lidé Česka [3]. Ten se primárně zaměřuje na rozhovory s mediálně neznámými lidmi a zástupci různých sociálních či zájmových supin. Vybrané obyvatele České republiky pak seriál představuje podle jejich profese. Především jde ale o sdílení lidských příběhů.
Pokud se bavíme o samotném sdílení příběhů prostřednictvím fotografie a textu, největší inspirací mezi sociálními, mediálními a podobnými projekty je pravděpodobně světově proslulý projekt Humans of New York [4] Brandona Stantona, který (nejen) obyvatele New Yorku prezentuje hlavně na sociální síti Facebook.
4. Ideový plán
Prostřednictvím čtyř sérií černobílých fotografií je mou snahou přiblížit povolání uměleckého skláře, pátera, streetartisty a varhaníka. Neobvyklost vybraných profesí z mého pohledu promlouvá hlavně z konstelace zajímavých životních osudů Richarda Greisigera, Yana Zoritchaka, MrDhea a Karla Martínka.
Po celou dobu práce na fotoreportážích bylo cílem vybrané aktéry zachytit ‚v akci‘, při činnostech, které povolání charakterizují nebo ozvláštňují. Tomu odpovídá také reportážní povaha fotografií. Vedle toho bylo cílem s těmito lidmi nějakou dobu pobýt, popovídat si s nimi, sdílet příběhy a alespoň na okamžik ‚nasáknout‘ jejich životy, abych je pak mohla autentičtěji na snímcích zachytit.
Mediální oblast s tématem povolání pak pracuje často, jelikož je prezentace nejrůznějších povolání pro čtenáře přitažlivá a nezřídka slouží jako inspirující.
5. Postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování
Fotografování probíhalo v časovém rozmezí od srpna roku 2015 do dubna letošního roku. Každá reportáž, až na jednu výjimku, obsahuje 4 fotografie. Prvním z fotografovaných byl umělecký sklář Yan Zoritchak (Ján Zoričak), národností Slovák, který přes čtyři desetiletí žije ve Francii. Navštívila jsem jej v srpnu loňského roku v jeho domě v Talloires, kde mě nechal nahlédnout do procesu své tvorby a vyprávěl své životní zážitky, zkušenosti, jeho cestu k volné a svobodné tvorbě.
Jako druhé povolání jsem z hlediska časové posloupnosti fotografovala portugalského streetartistu, který si říká MrDheo, a který do Olomouce zavítal v rámci zářiového Streetart festivalu. Dovolil mi nahlédnout do ‚zákulisí‘ jeho tvorby v době, kdy sprejoval rozsáhlou malbu na zeď v proluce u Muzea umění. Vzal mě s sebou na plošinu a rád se podělil o zkušenosti profesionálního sprejera. Rozhovor s ním jsem vedla pro olomouckou MF Dnes. Varhaníka u svatého Mořice Karla Martínka nebylo úplně jednoduché sehnat. Vyfotografovat se mi jej podařilo v únoru letošního roku. Také rozhovor s ním jsem na základě tohoto projektu publikovala v olomoucké MF Dnes. Sešli jsme se v kostele u sv. Mořice až ve večerních hodinách, kdy jediným světlem byla malá lampička u varhan. I přes nedostatek světla se domnívám, že nastalé světelné podmínky sehrály při fotografování zajímavou kulisu.
Posledním z fotografovaných byl páter ze Svatého Hostýna Richard Greisiger, jehož jsem dvakrát navštívila letos v dubnu. Ochotně se mnou sdílel veškerou náplň jeho působení na Hostýně a otevřeně povídal o svém životě. Tato série jako jediná obsahuje 5 fotografií, protože každá z nich zahrnuje oblast, která pátera charakterizuje z jiného úhlu a považovala jsem za nutné použít všechny.
Fotografie do projektu jsem pořizovala svou první digitální jednookou zrcadlovkou Nikon D90 s širokým rozsahem citlivosti 200 – 3 200 ISO. Použila jsem základní objektiv Nikkor se zoomovým rozsahem 18 – 105mm, který má zabudovaný optický stabilizátor VR. Ten umožňuje snazší fotografování z ruky, do jisté míry eliminuje rozmazání při nedostatku světla a umožňuje delší expoziční časy. Tento setový objektiv má spíše univerzální charakter, čímž je dána všestrannost jeho použití. Při fotografování jsem nepoužívala žádné filtry.
Všechny snímky jsem pořizovala bez použití blesku, za stávajících světelných podmínek, které se u každé série znatelně lišily. Často jsem si v horších světelných podmínkách pomáhala nastavením zvýšené citlivosti ISO a nízké clony. Velmi ztížené světelné podmínky panovaly například při fotografování varhaníka Karla Martínka v kostele, kde svítila pouze jedna malá lampička.
Již ve fázi plánování projektu jsem měla jasnou představu o tom, že fotografie budou černobílé. Jde jednak o umělecký záměr a jednak jsem toho názoru, že v tomto případě kontrastní černobílá forma přenáší atmosféru zachycovaného lépe než barevná fotografie. Také divákovi černobílé fotografie umožňují hlubší vhled a jakési ‚ponoření‘. Pouze u fotoreportáže o pouličním umělci MrDheovi je jedna barevná fotografie z důvodu vyniknutí barevnosti sprejované malby. Barevné originály fotografií jsem do černobílé podoby převedla v programu Adobe Photoshop CC 2015, ve kterém probíhala veškerá úprava fotografií včetně občasných ořezů, vyvážení jasu a kontrastu, práce s odstíny apod. Prezentované fotografie jsou ve formátu JPG. Fotografie jsem se snažila vybírat tak, aby vystihly jak konkrétního člověka, tak charakter jeho povolání. Přestože ne všechny fotografie stoprocentně splňují požadavky na kvalitu obrazu, dostatečné zaostření, minimální šum apod., jejich zahrnutí považuji důležité hlavně pro jejich atmosféru, kterou přenášejí.
Páter ze Svatého Hostýna
V červnu uběhne pět let od doby, kdy páter Richard Greisiger přišel na Svatý Hostýn z Piešťan. Původně mu byla k duchovní službě nabídnuta tři místa – Trnava, Český Těšín a Hostýn, kam po dohodě zamířil. Zpočátku měl na Hostýně strávit pouze dva roky. V duchovní správě tam ale jako nejmladší z kněží působí dodnes. Bazilika na kopci Svatý Hostýn v Hostýnských vrších patří k nejvýznamnějším a nejnavštěvovanějším mariánským poutním místům v republice.
Páter Greisiger na Hostýně vykonává svaté mše a lidé za ním chodí ke svaté zpovědi. Přesto ke svému životnímu poslání přišel postupně. Původně je totiž profesí vystudovaný veterinář. Už při studiu se ale rozhodl, že se stane řeholníkem. Do společenství jako řeholník vstoupil roku 1988. „V roce 1997 jsem byl vysvěcen na kněze.“
Prošel také těžkou nemocí, která mu dle jeho slov dala poučení. „Je dobré, když člověk chorobou projde, ví, jaká je realita života. Uvědomí si, co je důležité.“ O této zkušenosti vydal se svou sestrou Anežkou knihu Boh môjho života.
Páter Greisiger je velmi vnímavý, bystrý a kreativní člověk. Vedle své služby bohu a lidem se ve volných chvílích rád věnuje výrobě dekorativních svíček. Zbytky starých svíček rozpouští, aby z nich pak tvořil nové, a okrasně je zdobí. Sbírá kvítky, lisuje je, používá i mušle, které nasbíral v Izraeli, nebo které dostal. „Vyrábění svíček mělo svůj proces. Po čase jsem rozehřáté svíčky začal vypichovat. Tvořím svíčky, když mě chytí múza a když mám čas. Přál bych si, abych je mohl vyrábět průběžně.“ Dodává ale, že je lehčí svíčky odlít než je následně ozdobit. Ve svém pracovním pokoji, který je plný hranatých barevných svící čekajících na ozdobení, má velmi tvůrčí atmosféru. „Občas si k vyrábění pustím nějakou hudbu.“
Od té doby, co je knězem na Svatém Hostýně, mohou návštěvníci poutního místa na přilehlých travnatých plochách téměř každý den potkávat kozy i s kůzlaty. Stará se o ně právě páter Greisiger.
Kozy si ještě v Piešťanech pořídil proto, že se rozhodl pomoci jednomu svému spolubratru po těžké nemoci. „Říkal jsem mu, že by bylo potřeba posilnit imunitní systém. Byl jsem toho názoru, že kdyby vypil každý den půl litru mléka, imunitní systém by se vyburcoval. Říkal, že mu to nedělá problém. A tak to začalo.“
V centru Piešťan měl u rodiny ustájené dvě kozy. Ty pak s sebou přestěhoval na Hostýn. Neobvyklá, avšak radostná, činnost pátera se nepozdává některým z tamní komunity. Kromě koz se páter totiž stará také o slepice. „Je to trochu neobvyklé. Někteří si myslí, že knězi takovéto věci jako starost o zvířata nepřísluší. Ale je to jejich názor. Jiné lidé na farách také chovají zvířata. Říkají, že zjemňují člověka.“
Když vstupoval do řehole, nemyslel si, že by někdy zvířata choval, ale dnes je rád. Páter však pomýšlí na návrat zpátky do Piešťan. Chtěl by se vrátit k sociálním i dalším aktivitám, kterými se před odchodem na Svatý Hostýn zabýval.
Monsieur Zoritchak – umělecký sklář z Talloires
Yan Zoritchak je nejen v evropském kontextu vnímán jako velikán uměleckého sklářství. Ač rodák ze Ždiaru pod slovenskými Vysokými Tatrami, působí již více než čtyřicet let ve Francii v malém městečku Talloires v Savojských Alpách, kde má v kopci nad jezerem Lac d’Annecy svůj ateliér. Pod majestátným skalním masivem tam také žije ve velkém, prosluněném domě, který vlastními silami se svými syny kdysi přestavěl.
Poté, co se počátkem sedmdesátých let natrvalo přemístil do Francie, pomáhal prakticky vdechnout francouzskému sklářství život. Díky působení Yana Zoritchaka se tamnímu sklářství dostalo patřičné pozornosti. Stál například u zrodu sklářské školy v Aix-en-Provance. Yan Zoritchak je nositelem jisté vnitřní noblesy, a to nejen díky francouzskému titulu Rytíř řádu umění a literatury, jehož je držitelem od roku 1986. Svou tvorbu hojně vystavuje ve světových galeriích. Vystavoval také v České republice a na Slovensku, kam se nezřídka vrací. Dopravní službou z České republiky si nechává do Francie dovážet sklo, které dále taví. Nejbližší výstavu zahájí v Japonsku.
Pan Zoritchak k umění tíhnul odjakživa, už po základní škole věděl, že se chce ubírat tímto směrem. Rád vzpomíná na svůj studentský život, který strávil v Praze při studiu v ateliéru skla na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Právě v době pražských studií poznal svou budoucí ženu, která přijela z Francie na studijní pobyt.
Má velmi rád humor, kterým se udržuje ve svižné náladě, a rád tvoří po svém. Jeho dlouhodobým tématem jsou exoplanety a vesmír. Aktuálně se zabývá energiemi – například Lotrinskou a Savojskou. Již od vysokoškolských studií propracovával a objevoval dnes vlastní techniku, kterou rozvinul do svébytného a nenapodobitelného stylu, jímž je jeho tvorba charakteristická a mezi jinými skláři snadno rozeznatelná. V posledních letech spolupracuje s Denise Geisen, která do skla brousí nejrůznější motivy. Společně zpracovávali třeba téma ženy – matky.
Varhaník od svatého Mořice zní i v Paříži
Karel Martínek je varhaníkem v kostele u svatého Mořice a dramaturgem Mezinárodního varhanního festivalu v Olomouci. A je také hudebníkem, kterému se dle vlastních slov plní sny. Nejprve ještě jako školák toužil hrát na varhany v Konici, další vysněnou metou byl, tehdy pro něj nedostupný, kostel u svatého Mořice a nakonec katedrála Notre-Dame v Paříži. Cesta za dráhou profesionálního varhaníka jej vedla různými oklikami, včetně studia matematiky a fyziky. Vytrvalá vášeň pro ‚královský nástroj‘ a vůle ji následovat mu však otevřely dveře do významných evropských chrámů, kde v současnosti koncertuje.
Zvuk varhan jej právě u svatého Mořice uchvátil už v raném věku. Poprvé si na ně zahrál v patnácti letech, pouhých deset minut. Tamní varhany jsou největšími v České republice a jedny z největších v Evropě. Nejdříve byl ale Karel Martínek varhaníkem v katedrále svatého Václava, kam chodil hrát už za gymnaziálních dob. Po maturitě zamířil na Přírodovědeckou fakultu, aby však nakonec vystudoval vysněnou Akademii múzických umění v Brně.
Hudebně Karel Martínek silně tíhne k Francii. Když mu otec koupil desku s varhanní hudbou Francouzů Césara Francka nebo Marcela Duprého, velmi jej okouzlili. „Nikdy předtím jsem nic takového neslyšel, bylo to jako zjevení.“ Podle varhaníka Martínka je ale klasikem klasiků Johann Sebastian Bach, protože teprve podle jeho hudby se pozná dobrý a špatný varhaník.
V současnosti Karel Martínek zastává také roli dramaturga Mezinárodního varhanního festivalu Olomouc, kterým je od roku 2010. „To, po čem jsem toužil jako po zcela nedostupné věci, se najednou dělo. Teď vybírám, kdo a co bude na festivalu hrát a je úžasné se na organizaci takto podílet. Člověk získá spoustu skvělých kontaktů.“ Za svůj dosavadní varhanní vrchol a zároveň další splněný sen považuje říjnový koncert v pařížské katedrále Notre-Dame, kde se také učí improvizaci od tamního titulárního varhaníka Philippa Lefebvra.
Profesionálním streetartistou
Portugalský grafitti umělec MrDheo svou tvorbu prezentoval ve více než třiceti městech po světě. Pouličním uměním se zabývá již déle než patnáct let. Postupně se mu koníček proměnil v povolání, přestože je původně vystudovaným novinářem. V tvorbě využívá své techniky a je rád, že se mohl učit sám, bez školského formování. „Například styl, jakým stínuji nebo skládám barvy, je můj vlastní. Způsob, jak dostat skicu na velkoplošnou zeď ale žádná škola nenaučí. Přenést malou skicu na stěnu o velikosti několika desítek metrů je ta záludná část graffiti,“ říká.
MrDheo přijel v září do Olomouce jako jedna z hlavním postav olomouckého Streetart festivalu. Právě on na zeď v proluce u Muzea umění namaloval britského krále Eduarda VII. s takzvanou selfie tyčí, jak se fotí mobilem. „Snažil jsem se propojit vážné téma s něčím zábavným, spojit historii a současnost,“ upřesnil MrDheo s tím, že při malování má vždy celou koncepci „muralu“, tedy velkoplošné malby, v hlavě. V ruce drží pouze skicu na papíře o velikosti A4. „V hlavě si například zafixuji velikost oka, jdu se podívat dolů, zda jsou správně proporce, a potom podle toho dosazuji zbytek. Je to jako puzzle,“ vysvětlil Portugalec. Nenatřenou zeď v proluce ocenil, i když měla těžký povrch a nemohl sprejovat příliš zblízka.
Podle MrDhea by měl člověk dělat graffiti s vědomím, že nechce záměrně poškodit soukromý majetek, historické budovy, kostely a podobně. „Udělal bych to jen v případě, že vím, že je to opuštěný prostor. I kdybych ale nedělal graffiti, raději bych viděl pomalovaný vlak než čistý. Když mohou být všude reklamy, proč ne malby?“ Streetart podle něj přináší vnitřní svobodu, ale hranice mezi vandalismem a tím, co ještě lze považovat za umění, je podle něj velmi úzká.
6. „Sebehodnocení“
Práce na projektu mi byla velmi blízká a ocenila jsem otevřené přístupy všech prezentovaných. Bavilo mě zaznamenávat část jejich příběhu a toho, co je v životě naplňuje a zároveň živí. Troufám si tvrdit, že právě vzájemná komunikace s těmito konkrétními lidmi a možnost je fotografovat, byla pro mě na práci nejpřínosnější. Úskalím pak byly ne vždy ideální světelné podmínky a také neopakovatelnost některých momentek, takže situace vyžadovala rychlou akci a připravenost, což se ne vždy podařilo podle představ. Nasbírala jsem velké množství materiálu a konečný výběr fotografií nebyl zcela jednoznačným a jednoduchým rozhodnutím. Omezený počet fotografií k předložení vše značně ztěžoval, protože jsem se nemohla rozhodnout, které fotografie v jednotlivých sériích můj záměr vystihují nejlépe. Pro úplnost všech dojmů bych ještě několik fotografií ke každému člověku přidala, zaměřila se na detaily i větší celky.
Projekt dává nahlédnout nejen do čtyř profesí, ale také do života čtyř lidí, což jej rovněž s kombinací fotografií a textu dělá výjimečným. Ačkoli nebylo vždy jednoduché zachytit ten správný moment, domnívám se, že se mi podařilo v prezentovaných fotografiích alespoň nastínit povahu a atmosféru vybraných lidí a jejich povolání.
7. Zdroje:
[1] FÁROVÁ, Anna a STOILOV, Viktor, ed. Dvě tváře. Praha: Torst, 2009. 1151 s. ISBN 978-80-7215-369-5.
[2] LIDÉ ČESKA. Idnes.cz. [online] 2015. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/lide-ceska.aspx [cit. 2016-03-25]
[3] RUMANOVÁ, Jolana. Zajímavá povolání - soubor fotoreportáží pro portál IHNED.cz [online]. Brno, 2014 [cit. 2016-03-25]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Jaroslav Čuřík Dostupné z: http://is.muni.cz/th/397604/fss_b/
[4] STANTON, Brandon. Humans of New York. [online] 2010. Dostupné z: http://www.humansofnewyork.com/about [cit. 2016-04-4]
