Kristýna Dolínková No jo, ale kde se y letáčky u paní doktorky vzaly? Že by přišly poštou, tak nám je hodná paní doktorka rozdává? No, asi ne. Nebylo to poprvé, na poličce za sebou má postarší vrásčitá paní celou kupu falešných receptů s obrázky. Takové už mám doma tři. Ještě dodám, že po ordinačních hodinách jede paní doktorka ten kilometr, který ji dělí od domova, a červeném naleštěném BMW, aby jí nezmohl kabát od Chanelu. Ordinaci má na poliklinice v šestnáctitisícovém městě.
Takže ano, ani ti s Hippokratovou přísahou nejsou neúplatní a nezkorumpovatelní, stejně jako naši politici. Příště si radši řeknu o nějaký Aspirin a radši se zabalím do deky.
Platíte pojistku? A co ještě?
Mám životní pojištění. Máma říkala, že nikdy nevím, co se stane. A kdyby, je na ní spoření, takže se mi pak něco vrátí. Její kolegyně si zlomila před měsícem ruku. Měla nárok na deset tisíc, ale na bankovním účtu se žádné pohyby nekonaly. „Nesplnila jste smluvně dané podmínky.“
Tak jsem tu pojistku zrušila, smluvní podmínky jsou totiž nesmlouvavé. Z tisícovky měsíčně za šest let jsem dostala krásných šestnáct tisíc, ze kterých ještě zaplatím daně.
V těchto produktech nevidím valný smysl, je to prachobyčejné tahání peněz z lidí. A pokud se člověku něco stane, ještě se musí s paní na přepážce hádat o to, jestli vůbec něco z těch peněz uvidí. Když si to sama pro sebe počítám, přijde mi lepší ty peníze dávat na nějaký dobrý spořicí účet. Protože když se něco stane, je dobré je mít. A když se nic nestane, je to ještě lepší. A alespoň z nich nakonec něco uvidím. Ale penzijní připojištění je, jak se zdá, něco úplně jiného. Je důvěryhodnější, je to něco, k čemu byl měl mít nastavenou trvalou platbu každý. V případě se platby stáhnou za stokorunu, a kdyby cokoliv, polovinu si lze vybrat zpátky. Ovšem pozor na smluvní podmínky.
Až budu stará a nemohoucí, radši mě zasypte
Můj důchodový věk je vyšší než 67 let, to je jasné. Představa, že ještě v téměř sedmdesáti letech budu pracovat je lákavá, ale to druhé číslo je ještě atraktivnější. Potřebná doba pojištění: 35 let. Z toho vyloučíme nemocenské, studium na vysoké škole, třeba i mateřskou za pár let, když na to přijde. Takže pracovat budeme, budeme pracovat dlouho. Pracovat, dokud na to budeme fyzicky stačit, protože duševně budeme v tom věku tak opotřebovaní, že z vyhlídky na třetinu klidného života ve stáří berou za své.
Jediná cesta, jak z toho ven, je zbohatnout. Nejlépe hodně a nejlépe hned. Na akciích, nemovitostech, vlastním podnikání.. Na způsobu zase tolik nezáleží, důležité je při závěrečné cestě na správu sociálního zabezpečení mít konto tak nadité, že vás nabídka společné cesty na Bahamy od souseda z vedlejšího bytečku v domově důchodců rozhodně nerozhodí. Nejlépe ale už v pětapadesáti, aby vám ty karibská vera neuhnaly infarkt.
