Klára Elšíková Amatérská divadla: Nedostatek peněz by měla nahradit láska k divadlu
Amatérská divadla mají problém s penězi i nezaplněným hledištěm. Malá scéna ve Zlíně se proto zprofesionalizovala, špatnou finanční situaci to však nevyřešilo.
Zlínský kraj – Divadlo Malá scéna Zlín v červnu 2012 odehraje své poslední představení. Vedení divadla již nemá sílu bojovat s nedostatkem financí a malým počtem diváků. Rozhodujícím impulzem bylo zamítnutí dotace z ministerstva kultury. „Ministerstvo poskytuje příspěvky jen profesionálním scénám, proto jsme se v roce 2007 stali účelně profesionálním. Chtěli jsme divadlo vyzdvihnout a udržet, dotaci jsme ale stejně nedostali,“ vysvětlila ředitelka divadla Malá scéna Zlín Renata Švrčková.
S tím však nesouhlasí vedoucí samostatného oddělení umění Ministerstva kultury ČR Jana Vondráková. „Malá scéna žádný příspěvek nedostala, protože není profesionálním divadlem. Nikdo nám totiž změnu postavení divadla nenahlásil a my je máme stále zapsané jako divadlo amatérské,“ upozornila. Ředitelka však možnost této fatální chyby odmítá. „Ale my jsme ministerstvo samozřejmě informovali. Dokonce mi došlo potvrzení, že tuto změnu zaregistrovali.“
Poslední kapkou byla nepřiznaná dotace
Záležitost s ministerstvem kultury byla tak pro divadlo konečným momentem. „Jsme unavení z neustálého boje o peníze a diváky, lidé nechodí a soubor se v podstatě rozpadá. Kdybychom měli prostředky, mohu soubor udržet, ale takhle jdou herci o dům dál. Navíc už mají rodiny, a volný čas tak musí dělit,“ svěřila se Renata Švrčková.
S nelehkými poměry se potýkají i ostatní amatérská divadla. „Sponzory jsme si tak trochu sami prostřednictvím členských příspěvků a s penězi vycházíme tak, že děláme pouze to, na co máme,“ sdělil vedoucí ochotnického Divadelního spolku Kroměříž Jiří Kašík.
Ochotnictví by mělo být zábavou
Ten ovšem dodal, že ochotnické divadlo by mělo být především koníčkem a dělat se s láskou. „Každý koníček, jak známo, něco stojí, a ne že bude ještě přinášet profit. Profesionalizací se amatérský spolek nerozvíjí, ale zaniká. A jestliže by byla dotační politika ministerstva nastavena tak, že se může každý subjekt profesionalizovat a mít nárok na peněžní podporu, měli bychom zde velmi málo ochotnických souborů, ale spoustu profesionálních scén,“ vyjádřil svůj názor.
Toto stanovisko zastává také Lukáš Paleček, který působil ve třech, již zaniklých, kroměřížských sdruženích. „Nedostatek financí nikdy nebyl hlavním důvodem k ukončení souboru, ochotnické divadlo je přeci o lásce k divadlu a dá se dělat i bez peněz. Rozpad způsobil například odchod mnoha členů do hereckého důchodu či do jiných souborů, nezpůsobilé vedení nebo umělecké rozpory.“
Divadla musí umět hospodařit
K problematice přeměny z amatérského na profesionální divadlo se vyjádřil Karel Hoffmann, který již dvanáct let vede malé profesionální Hoffmannovo divadlo v Uherském Hradišti. „Hranice mezi amatérským a profesionálním divadlem se už často stírají. Samozřejmě, od profesionálního divadla se očekává, že hercům bude rozumět, nebudou mít špatné sykavky a mluvit nářečím. Hlavní rozdíl je však v honoráři, který amatérské divadlo hercům nedává.“
Na základě toho Karel Hoffmann upozornil, že právě schopnost manažerství a přizpůsobovat se momentální situaci je u divadel malého rozsahu to nejdůležitější. „Musím si ujasnit organizaci, co všechno budu muset zaplatit, jestli mám na to být profesionálním divadlem a herce vyplácet, nebo raději zůstanu amatérským a peníze, místo na honoráře, mohu dát na realizaci inscenace,“ přiblížil Karel Hoffmann a dodal, že když večerní představení přestala vydělávat, začali hrát tradiční pohádky. „S těmi jezdíme do mateřských školek po celé republice. Můžu například udělat večerní hru, ale finančně ji pak musím nahradit jinde.“
Důležité je finanční bilancování
Systém finančních kompenzací funguje i v divadle Malá scéna Zlín. „Večerní představení vyvažujeme pohádkami, které hrajeme pro školy a které nás vlastně živí. Nejvíce návštěvnosti tak má například Pipi Dlouhá punčocha nebo Křemílek a Vochomůrka,“ přiblížila Renata Švrčková. Na nepostradatelnost finančního bilancování upozornil i Lukáš Paleček. „Mohu udělat jednu umělecky náročnou inscenaci, která si na sebe nevydělá, za to ale musím uvést divácky vděčnou hru, která mi tuto inscenaci zaplatí.“
Problém peněžních prostředků by však nebyl tolik alarmující, pokud by neubývali samotní diváci. „To je jasný fakt, kdybychom měli dostatek diváků, náklady bychom pak zaplatili ze vstupného a nepotřebovali bychom žádnou dotaci na provoz,“ zdůraznila Renata Švrčková.
Na vině je špatný kulturní stav
Vedoucí amatérského Divadelního souboru Jana Honsy Karolínka na Vsetínsku, Zdeňka Pinkavová, vidí problém v lokalitě Zlínského kraje. „V pohraničí je situace profesionálního souboru úplně stejná jako u amatérů. Tady není šance na přežití ani tak, ani tak. A nejde ani o finance, jako o celkovou kulturní situaci. Už je pozdě na návrat kulturní kultury do naší země a zánik těchto posledních bojovníků za její zachování je závěr marného boje s větrnými mlýny.“
Nad současnou situací se zamyslel také Jiří Vymětal, který založil divadlo Schod ve Valašském Meziříčí v roce 1974. „Za totality byla situace kupodivu o něco lepší. Profesionální scéna hrála nezajímavé hry, a tak mělo každé město svůj spolek, který představení vyprodával. I my měli před revolucí mnoho známých štací po České republice, teď divadelnictví upadá.“
Návštěvnost ale máme nad evropským průměrem
Problém s nenaplněným hledištěm zná i umělecký šéf divadla Semtamfór ve Slavičíně na Zlínsku Jan Julínek. „Problémy s návštěvností se týkají nejen nás, ale celé republiky. Je však třeba podotknout, že procentuelně je u nás návštěvnost divadel nad evropským průměrem.“
S návštěvností nemá naopak problém Divadelní spolek v Kroměříži. Na rozdíl od Malé scény Zlín však hraje dvacet divadelních her ročně, zatímco Malá scéna odehraje 200 až 250 představení za rok.
Nedostatek diváků může být v krajském městě zapříčiněn například vzdáleností bydliště a charakterem jejich práce. „Například obyvatelé zlínského sídliště Jižní Svahy často zvažují, zda jim stojí za to, aby večer opustili domov, kdy musí počítat s časovou ztrátou na cestu a návrat. Dalším negativním faktorem je, že jen zlomek obyvatel města Zlína je zaměstnáno fyzickou prací. Proto mají větší zájem o sportovní než o kulturní vyžití,“ sdělila Kateřina Pešatová z Odboru kultury Magistrátu města Zlína.
Město se snažilo Malou scénu podpořit
Právě vedení města se pokoušelo divadlo Malá scéna zachránit. „Například v roce 2011 jsme Malé scéně poskytli 210 tisíc korun jako příspěvek na nájem, na výrobu inscenací to bylo zase 45 tisíc korun. Město Zlín však musí především zajistit fungování Městského divadla Zlín, které zřizuje,“ uvedla Kateřina Pešatová.
Kulturní odbor se snažil divadlo podpořit také morálně a odborně. „Například jsme zkoušeli nastartovat financování divadla z více zdrojů nebo jsme administrativně pomáhali při uzavírání jejich nájemní smluv. Po třech letech usilování o finanční rovnováhu se však organizační tým divadla vyčerpal,“ uvedla Kateřina Pešatová.
Stát podporuje amatéry v divadelních festivalech
Peněžní prostředky tak amatérská divadla dále získávají od sponzorů, z vlastních zdrojů nebo i od ministerstva kultury. „Tyto dotace jsou ale určené pouze na akce směřující ke sdružování a spolupráci jednotlivých souborů, jako jsou například festivaly,“ sdělila Jana Vondráková.
„Několik let využíváme příspěvek z ministerstva na Divadelní festival Ludmily Cápkové. V něm nás podporuje také Zlínský kraj prostředky z kulturního fondu. Zbytek doplatíme ze své kapsy, dostaneme od sponzorů, nebo se jednoduše uskromníme,“ popsal Jiří Kašík.
Divadlo končí. Nedostalo dotaci z ministerstva
Divadlo Malá scéna Zlín usilovalo o příspěvek od ministerstva kultury. Nedostali jej a ministerstvo se brání, k problematice se vyjadřují i ostatní divadla.
Zlínský kraj – Ministerstvo kultury finančně podporuje amatérská divadla pouze při akcích spojených se sdružováním těchto souborů. Divadlo Malá scéna Zlín se tak v roce 2007 stalo účelně profesionálním, chtělo dosáhnout na dotace určené na provozní náklady a zlepšit svou finanční situaci. Příspěvek však nedostali a dotační politiku kritizují. Ozývají se i další divadla, která zastávají souhlasné, ale i protikladné názory.
„Abyste tuto podporu dostali, musíte splňovat nereálné podmínky, a to navíc dva roky předtím, než o ni zažádáte. Například bychom měli mít zaměstnané lidi na hlavní pracovní poměr, ale to bych divadlo zadlužila rovnou,“ sdělila ředitelka divadla Malá scéna Zlín Renata Švrčková, která dodala, že zamítnutí dotace bylo pro divadlo poslední kapkou, a tak definitivně končí. „Už jsem z neustálého boje o diváky a peníze unavená,“ dodala.
Není jasné, jestli je divadlo profesionální, nebo ne
Základní problém však vidí vedoucí samostatného oddělení umění Ministerstva kultury ČR Jana Vondráková jinde. „Malá scéna žádný příspěvek nedostala, protože není profesionálním divadlem. Nikdo nám totiž změnu postavení divadla nenahlásil a my je máme stále zapsané jako divadlo amatérské,“ upozornila. Ředitelka však možnost této fatální chyby odmítá. „Ale my jsme ministerstvo samozřejmě informovali. Dokonce mi došlo potvrzení, že tuto změnu zaregistrovali.“
Tímto se tak situace kolem Malé scény dostává do začarovaného kruhu. Jana Vondráková navíc reaguje na kritiku přísných dotačních kritérií. „Malá scéna se hlásila do příspěvkového programu, který je určený pro divadla větší a zaběhlejší. Jsou tady přísné podmínky, ale pokud je nesplňuji, tak se přeci rovnou přihlásím do jiného, ne tak náročného programu. Naopak mám zase jistotu, že pokud tato kritéria splním, tak dotaci dostanu.“
Stát klade více podmínek, než pak poskytne financí
Pokud je tedy divadlo Malá scéna Zlín profesionální, mělo se spíše hlásit do výběrového dotačního řízení, kde tak přísné podmínky pro obdržení dotace nejsou. „Jenže já jsem potřebovala peníze na provozní náklady, které poskytuje jen ta první dotace. A navíc, když jsem jednou žádala i o příspěvek v rámci tohoto méně náročného programu, stejně jsem nic nedostala. Šlo totiž o peníze na propagaci k předplatnému, ale ty vám zase nedají na první ročník, ale až na druhý. Přitom samotné předplatné už dva roky fungovalo, ale propagace ne, samozřejmě právě z toho nedostatku prostředků,“ uvedla Renata Švrčková.
S příspěvkovou politikou ministerstva nemá dobrou zkušenost ani ředitel malého profesionálního Hoffmannova divadla v Uherském Hradišti Karel Hoffmann. „Také nemůžu zaměstnat lidi na hlavní pracovní poměr a navíc ještě odvádět třiatřicet procent státu. Mám s nimi smlouvu o dílo, a tak je angažuji na jednotlivé role, samozřejmě pak mají ještě vedlejší zaměstnání.“
O podporu ze státní pokladny však zkusil také jednou žádat. „Je kolem toho ale takový kolotoč, že mi to nestojí za to. Ministerstvo totiž chce, aby člověk splnil více, než pak dají,“ sdělil Karel Hoffmann.
Důležité je rozpočet dobře naplánovat
Další problém vidí Renata Švrčková v podmínce dodržení plánovaného rozpočtu. Ta platí u dotací pro profesionální divadla, ale také u dotací určených ke sdružování amatérských spolků. „Zažádáte například o příspěvek na projekt, který má rozpočet 100 tisíc korun, a po ministerstvu žádáte 50 tisíc korun. Ministerstvo vám poskytne 15 tisíc korun, ale pouze za předpokladu, že dodržíte sto tisícový rozpočet. Kde máte ale vzít těch zbývajících pětatřicet tisíc? Musíte tak projekt zrušit, nebo snížit rozpočet, abyste vyšli s penězi, které na projekt máte. Ale pak nedodržíte rozpočet a nedostanete už ani těch 15 tisíc,“ vysvětlila.
K této problematice se vyjádřil Lukáš Paleček, který působil ve třech ochotnických kroměřížských spolcích. „Pokud je ministerstvo nastavené tímto způsobem, je třeba s tím počítat. Nemůžete si naplánovat tak nákladný projekt, na který víte, že neseženete peníze. To, že vám někdo přispěje, přece neznamená, že zaplatí vše. Jak můžete vůbec uvažovat o tom, že někomu vykážete, že chcete dělat projekt za 100 tisíc, on vám přispěje 15 tisíc a vy se budete na něj hněvat, kde máte vzít ten zbytek?“
Ideální systém mají v zahraničí
S tím souhlasí vedoucí amatérského Divadelního spolku Kroměříž Jiří Kašík. „Je to reakce na zneužívání dotací v minulosti, kdy tady podmínka dodržení plánovaného rozpočtu nebyla. Rozpočet se tak patřičně nafoukl a ministerstvo zafinancovalo část, což byly přesně ty peníze, které byly na projekt ve skutečnosti potřeba. Tento případ se nám stává každoročně, zbývající peníze prostě seženeme od sponzorů, případně dáme z vlastních zdrojů,“ doplnil.
Ideální systém vidí Karel Hoffmann v zahraničí. „Myslím, že v Polsku a Maďarsku divadla dostávají dotace na základě procenta z tržby, kterou v předchozím roce vydělala. Mám tak jistotu, že nějakou dotaci dostanu a to mě bude motivovat,“ navrhl.
Ironické a humorné ženy představí Malá scéna
Zlín – Tento pátek uvede divadlo Malá scéna ve Zlíně premiéru hry Ženy aneb My jsme všechny princezna. Od půl osmé tak mohou diváci nahlédnout do ženského světa současných zlínských třicátnic. „Hra ironicky a humorně vypráví o pěti ženách. Těmi jsou umělkyně, skautka, podnikatelka, hospodyně a květinové děvče. Prožíváme s nimi jejich životní příběhy, ve kterých samozřejmě nechybí muži, vtip, ale ani smutek, “ přiblížil autor a režisér hry Petr Nýdrle.
Konverzační a situační komedie je zároveň poslední hrou, kterou divadlo uvede před svým zavřením. V ženských rolích se objeví například Marta Bačíková nebo ředitelka divadla Renata Švrčková.
Renata Švrčková: „Divákovi jsme se nepodbízeli“
Po osmi letech končí Renata Švrčková ve funkci ředitelky divadla Malá scéna Zlín. Divadlo chtěla dělat hlavně pro zamyšlení, nejen kvůli zábavě.
Zlín – Kořeny ochotnického souboru divadla Malá scéna Zlín sahají do roku 1969. Založil jej Antonín Navrátil, který minulý rok zemřel. „Pan Navrátil měl u nás uvádět svoji autorskou věc, kdy jsme mu chtěli oznámit naše rozhodnutí skončit. Dva dny před uvedením hry měl ale mozkovou příhodu a pak zemřel,“ svěřila se ředitelka Malé scény Renata Švrčková.
Myslíte si, že bylo dobře, že se o ukončení nedozvěděl?
Bylo to zvláštní. Fakt, že se o ukončení oficiálně nedozvěděl a umřel ve sladké nevědomosti, byl pro mě nějakým znamením.
Co myslíte, že by na to asi řekl?
Neznala jsem ho tak dobře, abych mohla odpovědět. Tím pádem odpovím tak, jak bych si přála, aby odpověděl. Nej-spíš, že v tradici Malé scény budou pokračovat děti z dramatického kroužku, který v rámci Základní umělecké školy sídlí ve stejné budově jako divadlo.
Padá na vás kvůli zavření divadla melancholie?
Osobně jsem z této situace už tak unavená, že se těším, až to skončí. Na druhou stranu pak hrajeme představení, přijde sto lidí, baví se a vy si říkáte „Ty jo“. Ale už se chci tomuto hávu sentimentu vyhnout, protože ten mě držel v divadle vlastně o dva roky navíc.
Chtěla jste odejít už před dvěma roky?
Ano. Nechtěla jsem ale odejít sama, tak jsem ráda, že jsme se teď domluvili všichni.
Máte pocit, že jste pro záchranu divadla udělala maximum?
Samozřejmě, že vždy můžete udělat víc a jinak. Ale nikdo nemá patent na rozum, v dané chvíli se člověk snaží udělat to nejlepší.
Opravdu by se to ještě nedalo nějak zachránit?
Asi dalo, ale já už na to nemám energii. Pořád jsou nejdůležitější diváci, kteří do divadla nechodí. Přitom by stačilo, aby na večerní představení přišlo padesát až šedesát osob. Kdyby chodili, nepotřebovali bychom finance od ministerstva.
Přizpůsobovali jste nějakým způsobem dramaturgii divákovi?
Samozřejmě, třeba v létě hrajeme hlavně v pracovní dny, protože o víkendu všichni odjíždí na zahrádky.
A co se týká výběru her?
Aby se divadla uživila, tak jdou divákovi těžce vstříc a my jsme se vždy snažili nepodbízet. Když jsme ale jednou udělali sezónu smíchu, stejně víc lidí nepřišlo. Ale rozhodně jsme vždy odmítali taková ta převleková divadla, kdy je chlap za ženskou a pak ho ještě někdo kopne do zadku.
Máte tedy raději tragédie?
To je také jeden z důvodů, proč chci končit. Pro mě má divadlo smysl jako instituce, do které se chodí primárně přemýšlet, aby mě to někam posunulo, otevřelo. Zábava samozřejmě taky, ale v určitých limitech. A je asi málo diváků, kteří divadlo chápou jako já, jako náš soubor. Takže proto mám například ráda tragikomedie.
Myslíte si, že kultura ve Zlíně pokulhává?
Zlín žije dvakrát do roka, a to při Mezinárodním filmovém festivale pro děti a mládež a pak při Barum Rally. Přitom při barumce místní v panice odjíždí a přijíždějí sem lidé ze Slovenska, Polska a Maďarska, z celé republiky. A na festivale je uměle dělaná návštěvnost dětičkami ze školy, které tam povinně všechny chodí. Zlíňáky nalákáte tak maximálně na akci, kde bude Bartoška nebo Náhlovský.
Kde vidíte chybu?
Dovolím si použít názor jednoho člověka, který řekl, že Zlín se velmi rychle přerodil z vesnice na město, ale mentalita lidí se nepřizpůsobila. To se ale netýká jen divadla, celý problém bych zahrnula pod pojem maloměšťáctví.
Divadlo jste začala hrát už jako dítě?
Ano, divadlem jsem žila již od školy. V lidušce jsme spávali, vymýšleli jsme si svoji muziku, hry, jezdili společně na vodu a dělali táboráky. Byl to pro nás vlastně jediný zájem. Samozřejmě tehdy nebylo tolik kroužků jako dnes.
Jak dlouho jste ředitelkou Malé scény?
Osm let. Hned od roku 2004, kdy jsme se zaregistrovali jako občanské sdružení.
Mohla byste tedy historii divadla přiblížit?
Divadlo Malá scéna Zlín vzniklo v roce 2004 navázáním na divadelní soubor Malá scéna, který fungoval v rámci literárně dramatického oboru Základní umělecké školy Zlín. Právě tento soubor založil v roce 1969 Antonín Navrátil. Tento literárně dramatický obor funguje samozřejmě v rámci školy dál, jak jsem říkala na začátku, divadlo ale končí.
Už máte nějaké plány do budoucna?
Rozhodně bych ráda zúročila to, co jsem se v divadle naučila. Takže logistika, krizové řízení, baví mě produkce a organizace projektů, ráda bych zůstala u kultury. Ale ambice na vedoucí pozici v podstatě nemám. Zatím ale vůbec nevím, co bude.
Jste skeptická?
Spíše ne, těším se na změnu a jsem zvědavá, co osud přinese, i když na druhou stranu jsem už zvyklá na určitý životní styl a ve čtyřiceti není lehké ho měnit.
Post ředitelky byl vaším regulérním zaměstnáním?
Všichni, kdo v divadle pracovali, měli nějaké vedlejší zaměstnání. Jako ostatní mám měsíční příjem z jiných zdrojů, takže divadlo jsem vedla zadarmo.
A jaké jsou na konec divadla reakce vašich herců?
Samozřejmě, že je to mrzí. Někoho to zasáhlo hodně, protože je s divadlem jako já spjatý už od dětství.
Kolik herců tvořilo soubor divadla?
Divadlo nemá stálý soubor, herci fungují na základě uměleckých smluv na jednotlivé inscenace. Intenzivně jsme ale spolupracovali tak s patnácti herci, ti měli několik premiér za rok. Dalších deset herců bylo častými hosty, během sezóny měli například jednu premiéru.
Byli to profesionální herci, nebo spíše ochotníci?
Šedesát procent souboru tvořili herci, kteří prošli hereckými školami. Ti jsou buď v jiných angažmá, učí, nebo jsou na volné noze a hostují v jiných divadlech. Ostatních čtyřicet procent tvoří lidé, kteří se živí jako manažeři, bankovní úředníci, novináři nebo jsou to studenti.
Které divadelní představení bylo nejúspěšnější?
Nejúspěšnější jsou samozřejmě pohádky. Například Pipi Dlouhá punčocha měla 103 repríz. Z večerních představení to byla například hra Doda Gombára Mezi nebem a ženou.
Jaká vzpomínka na divadlo a soubor ve vás zůstane?
Vzpomínám na to, co pro mě vymizelo. Obnovili jsme premiéru Pipi a já našla starý program, který jsme tehdy dělali. Bylo tam, že děkujeme babičce Fridrichové za ušití kostýmů a neznámému vietnamskému prodavači za jeho trenýrky. A tak vzpomínám na dobu, kdy jsme byli všichni pro divadlo nadšení a optimističtí. Vzpomínám na tu hravost, radost a spontánnost.
Tragičnost ženám jde, horší je to se smíchem
Divadlo Malá scéna Zlín uvedlo svoji poslední hru, která je zároveň autorským počinem uměleckého ředitele divadla Petra Nýdrleho. Ten v ní vypráví o ženách a jejich osudech.
Zlín - Komedie stejně absurdní, jako je život sám. Ženský svět současných třicátnic nahlížen s ironií a humorem. Jaký je Sex ve městě víme, ale jaký je sex ve Zlíně? Tímto odstavcem uvádí novou hru Ženy aneb My jsme všechny princezna divadlo Malá scéna Zlín. I přes snahu autora a režiséra Petra Nýdrleho však zmíněný humor a ironie postrádá originálnost a schopnost dojít zdatně do konce. Pokulhávající komické pasáže navíc umlčují i nadějnou sílu dojemných a vážných momentů.
V inscenaci se setkáváme s pěti ženami. S postarší Elizabeth, která má v televizi svoji vlastní show, lesbickou hospodyní Vandou, schopnou podnikatelkou Elen, Sárou se sebevražednými sklony a divokou, lehkomyslnou Terezou. Životy těchto pěti žen se během hry tradičně proplétají, přičemž jsou jejich osobní příběhy rozděleny do šestnácti obrazů.
Právě dílčí obrazy v podobě minipříběhů, oddělené rytmickou hudbou ve stylu Parova Stelara, celou hru dynamizují a občas trochu zachraňují. Dobrou a vtipnou myšlenku totiž bohužel často zhatí její pokračování.
Například vtipný sexuální styk mezi Vandou a pornohercem Přemkem je najednou dlouhý a upocený, absurdní zapojení laponských teroristů by se také dalo spolknout do doby, než zjistíme, že se ukrývají na Hvozdné u Zlína, a tantrický sex Elizabeth s andělem zakončený chrámovou hudbou rovněž začne najednou skřípat mezi zuby. Předěly mezi obrazy a hravá hudba nás tak i přes pochybné pokrčení obočí dokáže pozitivně naladit na další obraz.
Co však struktura hry nezachrání, je divákův pocit, že už tohle jednoduše někde viděl a slyšel. To potvrzuje například scéna u vody, kdy Elizabeth, Elen a Sára probírají problematiku chození na záchod u partnerů. Už jsme to slyšeli právě v tom Sexu ve městě a i s kamarádkami je to většinou dávno probrané téma. Celý dojem „viděného“ navíc podtrhuje postava Elizabeth, která je jedné ze seriálových protagonistek nápadně podobná.
Na síle hra nabírá v tragických momentech, které nejlépe ztvárňuje Blanka Kovandová jako blonďatá Elizabeth. Tu opouští milenec, vyhazují ji z práce a ona až mrazivě vystihuje opilé a existencionální zoufalství. Pod povrch se dostává také všech pět hereček, které jsou v závěru hry trochu výsměšně a možná i lítostivě oblečené do svatebních šatů. Jedna přes druhou svěřují své příběhy – každodenně obvyklé, a proto tak dojemné. Elen se cítí sama i přes to, že má manžela, Elizabeth touží od patnácti let zemřít a Sára by chtěla mít nejraději dům obehnaný betonovou zdí.
Tragická rovina však s humornými scénkami ucelený komplex protikladů neutváří, je totiž očividné, že stojí o několik úrovní výše než přestřelený humor. Pochmurné epizody tak vytváří samostatnou, dovedně zvládnutou výseč hry, kterou však humorné scénky diskvalifikují. Například jako v závěru hry, kdy efektivní a úderný konec zhatí nic neříkající, rádoby vtipné sebevyjádření pornoherce Přemka.
Anketa
1. Jak na vás působí ukončení činnosti divadla Malá scéna Zlín?
2. Mají neprofesionální divadla specifický přínos?
Martin Lavay, zlínský spisovatel a novinář
1. Je to veliká škoda a mrzí mě to, zlínští diváci přijdou o kvalitní scénu a kulturní nabídka města tak bude výrazně chudší. Na druhou stranu je krize a město i stát musí upřednostnit některé základní a důležité výdaje před ostatními.
2. Ochotnická divadla nebo divadla s minimálním rozpočtem byla a jsou důležitá. Platilo to už za Tyla a platí to i v současnosti. Nabízejí divákům nový pohled na svět a nutí je přemýšlet o životě.
Karel Kinc, majitel Galerie Kincová ve Zlíně
1. Ukončení činnosti je jistě dáno i extrémní finanční náročností nového Kongresového centra ve Zlíně.
2. Ano, pouze malá divadla umožňují svou koncepcí život různým alternativním a netradičním scénám.
Petr Michálek, ředitel Městského divadla Zlín
1. Tato zpráva mne rozhodně nepotěšila. I když jsem jejich problémy s financemi a návštěvností vnímal, sázel jsem na tradici tohoto divadla a potenciál jednotlivých lidí. Jejich vysvětlení a samotnému ukončení však zcela nerozumím.
2. Značný. Jako každá alternativa. Více možností, více názorů, to vše umožňuje lepší dialog a pohyb.
Jitka Černínová, vedoucí Alternativy – kulturního institutu Zlín
1. Myslím si, že ukončení není jen o financích, ale také o jiných aspektech. Je tady hodně otázek, které si i já často pokládám, když se zamýšlím nad programovou skladbou v Alternativě. Již řadu let si totiž myslím, že kultura ve Zlíně se dělá mnohem složitěji než v jiných městech.
2. Vždy je dobré mít alternativu k velkému divadlu, a to nejen kvůli užšímu kontaktu s divákem. Malá komorní divadla mají zcela jinou atmosféru, lidé jsou uvolnění, komunikují navzájem a společně se setkávají.
Radovan Král, herec Městského divadla Zlín, čtyřnásobný držitel divácké ceny Aplaus
1. Mrzí mě to, neboť mám na Malé scéně spoustu přátel a sám jsem tam pracoval. Také samozřejmě chápu, že snaha souboru o navázání na obrovskou tradici Malé scény se již neustálým bojem s hloupým nazíráním na kulturu a o finance vyčerpala.
2. Přínos těchto divadel je obrovský. Je to místo, kde se lidi pro divadlo dokáží nadchnout, pokračovat v něm a pak ho i předat dál. Ne každý má divadlo jako povolání či poslání. Pro někoho je to třeba jen skvělá forma relaxace, a to mu může nabídnout právě a pouze tento druh divadla.
Vždyť děti k divadlu vedeme
Jak se ukazuje, divadlům se nevede nejlépe, schází peníze i diváci. Potřeba finančních prostředků v dnešní době nikoho nepřekvapí a tento důvod už se pomalu stává klišé. Ale co nedostatek divadelních příznivců, nenarážíme na prostou Freudovskou diagnózu?
Lásku k divadlu u dětí pěstujeme přeci už na škole, základní i střední. Malé či pubertální dítě si obleče kousavé silonky, sedí tiše a sleduje dvouhodinovou inscenaci, kdy herci po celou dobu hrají ve stejných šatech a v neměnících se kulisách. Dětský divák s tolik čistou duší se snaží nudou neřvát a nekopat do sedadla před sebou, pubertální výrostek to jednoduše o přestávce zabalí.
I když nás tehdy vzali na hru plnohodnotnou, uznávanou, podle literární předlohy Vrchlického, mě v prváku na střední škole zajímal tak možná Kurt Cobain a film Lolita s Jeremy Ironsem. Zabalila jsem to.
Samozřejmě, kulturní výchova je důležitá, nechtěli z nás mít stádo ignorantů, na druhou stranu těžkopádné hry příliš dramatického citu neprodukují. Ze školních divadelních her si nic nepamatuji a moji chuť navštívit tuto instituci zamrazila divadelní osvěta asi na další tři roky.
Na Malou scénu jsem se tak dostala až na vysoké škole a žasla jsem, bavila se a přemýšlela, navíc jsem mohla mít klidně punkový pásek se cvoky. Zjistila jsem, že není divadlo jako divadlo, zbavila jsem se předsudků. Ale je vcelku dost možné, že ve většině mých spolužáků ty školní, pro divadla likvidační předsudky, zůstaly.
Divadlo je její vášeň, na živobytí si ale vydělává jinak
Hana Mrázková se chtěla vyhnout matematice, a tak se dala na herectví. Teď je pro ni nepostradatelnou součástí života.
Zlín – Osmadvacetiletá Hana Mrázková se už na škole bránila rolím prostitutek a rozverných žen do větru. Přesto se staly jejími osudnými, jak říká, má svoji „svatou trojici“. „Z počátku jsem s těmito rolemi velmi bojovala, protože jsem taková nikdy nebyla. Od školy ale paradoxně hraji hlavně lehké ženy, homosexuálně zaměřené postavy a panny.“
Její role Terezy ve hře Ženy aneb My jsme všechny princezna je zrovna taková. „Je to šílená role, asi bych nedokázala být každý týden v jiné zemi. Přesto mě role baví, protože je komická a jiná než já,“ říká energická Hanka a doplňuje, že teď ji právě ztvárnění odlišných charakterů na divadle láká.
Původně studovala ekonomku
Hanka hostuje na zlínské Malé scéně a v Hoffmanově divadle v Uherském Hradišti. Za dob studií spolupracovala také s Městským divadlem Zlín. Přesto herectví jejím hlavním příjmem není. „Je to práce, kterou dělám ráda, divadlo je má vášeň. Vydělávám si ale managementem a marketingem například právě pro Hoffmanovo divadlo nebo Městské divadlo. Jako herec v malých divadlech si totiž nevyděláte.“
Původně studovala Střední odbornou školu ekonomickou, herecký základ jí poskytla až Lidová konzervatoř v Ostravě a poté Zlínská Vyšší odborná škola umění. „Věděla jsem, že se nechci živit ekonomikou a tak jsem po střední škole přemýšlela, co dál. Pak jsem zjistila, že na JAMU a DAMU berou bez toho, abych se musela učit matematiku. Tak jsem to zkusila a takhle to vyplynulo.“
V devatenácti si divadlo zamilovala
Láska k divadlu se tak u Hanky projevila až v pozdější době, ještě teď si vzpomíná na první divadelní zážitek. „Bylo mi asi devatenáct a byla jsem v Moravskoslezském národním divadle. Tam jsem viděla úžasnou inscenaci Život je sen. V ten moment jsem si řekla, tohle chci dělat, tam chci stát, to je správně,“ přibližuje a blíže hru popisuje. „Bavila mě scénografie této hry, na jevišti byl obrovský kužel, po kterém šplhali herci, a velmi zkráceně šlo o to, že nic není skutečného a hmatatelného.“
Na ostravské konzervatoři také poznala svůj herecký vzor. „Hodně mi dal můj ročníkový vedoucí pan Roman Mecnarovský. To je podle mě Pan herec. Pro mě je totiž důležité nejen to, že je někdo vynikající herec, ale také jeho charakter.“
Malá scéna končí, vzpomínky zůstanou
Ostravská rodačka teď bydlí ve Zlíně a na Malé scéně hraje už pět let. „Ukončení Malé scény jsem očekávala, protože současné vedení bylo v divadle déle než já a neustálý boj o finance a naplněná představení je unavil.“
I když divadelní soubor zanikne, vzpomínky na zážitky z divadelních zájezdů Hance zůstanou, z rukávu jich vysype hned několik. „Bylo to na divadelní přehlídce v Rakousku. Dvě herečky si šly lehnout, přičemž se najednou otevřely dveře, ve kterých stál naprosto cizí a zcela nahý muž. Ten si lehl k jedné z dam, ona se okamžitě probrala a utíkala za naším zvukařem. „Prosím tě, já mám v posteli úplně cizího a nahého chlapa!“ Říká mu vyděšeně a on: „Gratuluji!“ „Ale já ho tam nechci!“ Takže se samozřejmě rozpoutala zábava a začali jsme fotit. Nakonec jsme zjistili, že pán šel na toalety, spletl si dveře do svého pokoje a místo ke své manželce si lehl k naší herečce.“
Bez divadla už nedokáže žít
Právě divadelní kolektiv si fanynka historických filmů oblíbila. „Tito lidé mi absolutně a úžasně vyhovují. Už odmala jsem byla vždy a všude ten nejživější tvor. Pak jsem ale přijela do Zlína a najednou jsem zjistila, že jsou i živější. Úplně jsem si je zamilovala a jsem jednou z nich.“
Divadlo si tak nakonec Hanku získalo ve všech svých rovinách. „Taky ujíždím třeba na četbě divadelních scénářů, ale jsem dyslektik, tak je to trošku pomalejší záležitost,“ směje se. „Teď jsem se ale například zamilovala do vytváření trailerů divadelních představení. Je to koníček, ale časem bych třeba zkusila něco vytvořit pro Hoffmanovo divadlo.“
Divadlo je tak pro Hanku celoživotní náplní a pohonem. „Vždycky se chci motat kolem divadla, ať už je to v jakékoliv funkci, ale herectví tam samozřejmě musí být vždy.“ Zato seriály nebo filmy ji nikdy příliš nelákaly. „Nemám totiž ráda čekání a u filmu se musí čekat pořád. Na druhou stranu kdyby taková nabídka přišla, určitě bych se nebránila.“
Taková normální zkouška: cigarety, temperament a špenát
V pátek uvede divadlo Malá scéna Zlín novou hru o ženách. Jak hra vznikala a jaké je její zákulisí, prozradila předposlední zkouška.
Zlín – Na ranní a zároveň předposlední zkoušce před premiérou hry Ženy aneb My jsme všechny princezna je už trochu nervózní atmosféra. Po příchodu do divadla si jde všech pět hereček i s režisérem a osvětlovačem Ládíkem zapálit, přičemž při vyfukování dýmu rozebírají nachlazení herečky Veroniky Krajčové, která je podle svých slov „pod paralenama“. Kolegyně jí mateřsky radí a na základě vlastní zkušenosti doporučují prášky na hlasivky.
V nahrávacím studiu vládne underground
Po sdružovací cigaretě se skupinka přesouvá do druhého patra divadla, kde sídlí Ládíkovo nahrávací studio. V něm se bude nahrávat záznam hlasů, které diváci uslyší z reproduktorů během hry. V malé předmístnosti samotného studia je starý nábytek, plný popelník cigaret a na rozvrzané pohovce sedí chlupatý pes. Vzduch tak nějak čpí lahvovým pivem a rohlíkem s paštikou, na druhou stranu však právě nezávislostí a pohodou, takže vás zachvátí pocit, že každou chvíli možná přijde i Egon Bondy.
První vchází do malé komůrky nahrávacího studia Hana Mrázková, která ve hře představuje až příliš energickou hipísačku Terezu. Spolu s ní jde dovnitř i autor a režisér hry Petr Nýdrle, který má na sobě charakteristický huňatý šedý svetr, volné džíny a tenisky, v ruce nepostradatelný šálek kávy.
Nemá cenu diskutovat, musí se poslouchat
Ládík usedá za svůj přístroj a najednou se z příjemného flegmatika stává puntičkář a znalec své práce. „Prosím tě, nebuď tak vychlámaná,“ vypne nahrávání. „Ale když mu říkám, že ho miluju, tak se musím usmívat, ne? Vždyť to není tragédie,“ oponuje Hanka. „Dobře, ale usmíváš se vnitřně.“ Herečka začne znovu předříkávat. „Přemku, nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale miluju tě a jsem šťastná.“ „No, to bylo lepší, ale teď si odkašlej.“ Tak tedy potřetí. „Teď to bylo dobré, ale můžeš mi říct, proč mlátíš tím papírem do mikrofonu?“ I když se herečka snaží svou gestikulaci obhájit, u Ládíka neprojde.
Na popáté se záznam povede a dostává se k další nahrávce, kde se pánem situace stává zase Petr Nýdrle. „Hodíš, prosím tě, dvojčata do školy, musím běžet do práce, oběd máš v kuchyni, vrátím se kolem šesté. Pusu!“ provolává čiperně herečka do mikrofonu. „Hani, jdeš moc hlasem nahoru, nejsi afektovaná učitelka,“ kárá s pobavením v hlase Petr Nýdrle.
Důležitá je motivace a pospolitost
Nahrávání trvá téměř dvě hodiny a po malé přestávce na uměleckou cigaretu se přechází přímo do divadla. Bude se zkoušet druhá půlka inscenace, ze zvukaře Ládíka se stává Ládík osvětlovač a Petr Nýdrle si herečky svolává k malé, téměř intimní poradě na jeviště. Ty si kolem něj sesednou, přičemž každá sedí jiným způsobem, jako by ten každý způsob odkazoval k jejich rozličným povahám. „Takže slunka, půjdeme od jedenáctého obrazu do konce a chci, abyste do toho šly naplno. Uvědomte si, že každá scéna je jako z Přátel, má svoji pointu, kterou se ukončí, aby mohla začít scéna další,“ motivuje své svěřenkyně.
Bartošovou autor na jevišti mít nechce
Režisér pak hru nejčastěji zastavuje u obrazů s Blankou Kovandovou neboli Elizabeth Krákalovu. Ta jako postarší žena, kterou vyhodili z práce v televizi, a navíc neexceluje v milostném životě, prožívá životní krizi. „Blani, co blbneš prosím tě. Nejsi hysterka jak Bartošová, nám tě musí být líto!“ Říká při scéně, kdy ji opilou odtahují z živého vysílání, ve kterém diváky, velmi naturálně, posílá k čertu.
Následně se na scéně objevuje anděl v podání Tomáše Komínka, jehož společný dialog se zoufalou Elizabeth vyústí v absurdní karmický sex, po kterém zaznívá chrámová hudba. „Dejte do toho, prosím vás, lehkost a humor. Já potřebuju, aby scéna dospěla do ironie, aby ta chrámová hudba nezněla divně, musí to být živé, vy jste jak dva důchodci,“ sesazuje herce autor, který si při své připomínce nervózně projíždí vlasy rukou. Za pár minut herce zastavuje znovu a povzbuzuje. „Tomášku, buď větší hvězda, jsi celebrita, jsi přeci anděl!“
Což takhle dát si špenát
Inscenaci zakončuje efektivní módní přehlídka a režisér přibližuje svou vizi. „Jste modelky. Mějte nepřítomný výraz, předveďte znuděný obličej, udělejte pózu a pak prostě zdař.“ Po promenádě na pomyslném mole se ozve Marta Bačíková, představitelka lesbické hospodyně Vandy. „Já si myslím, že jdeme stupidně pomalu a že hlavně nejdeme stejným tempem,“ čímž se mírně oboří na Hanku, se kterou jde ve dvojici. Hanka si to nenechává líbit a poprvé za celou zkoušku jde cítit trochu dusná atmosféra.
Petr Nýdrle vyhlašuje pětiminutovou přestávku a všichni si odchází rituálně zapálit. Jen Elen, Veronice Krajčové, zazvoní telefon. „Dobrý den. Dobře, a chcete si objednat špenát listový nebo nadrcený? A kolik balíků?“
Záměr
1 VOLBA TÉMA
Při volbě téma Samostatného projektu bylo přihlíženo ke třem kritériím. Prvním z nich byla specializace na kulturní oblast, dále aktuálnost zvolené problematiky a jako třetí aspekt možnost postihnout předmět v krajském měřítku. Na základě těchto podmínek se práce věnuje problematice provozování amatérských divadel ve Zlínském kraji.
V říjnu 2011 bylo oznámeno, že k červnu 2012 bude ukončena činnost amatérského, později profesionálního divadla Malá scéna Zlín. Tato instituce hraje v krajském městě významnou roli, jelikož tvoří alternativní scénu k Městskému divadlu Zlín, jehož je město zřizovatelem. Ve Zlínském deníku se následně objevil rozhovor s ředitelkou divadla Renatou Švrčkovou a uměleckým ředitelem Petrem Nýdrlem (viz. Příloha 1), v němž jako důvody ukončení uvedli nedostatek diváků a finanční problémy, přičemž posledním impulzem pro vedení divadla bylo neposkytnutí dotace z Ministerstva kultury České republiky. Právě kvůli možnosti obdržení dotace divadlo změnilo svůj statut z amatérského na profesionální, protože jen profesionálním divadlům může být poskytnut příspěvek na jejich provoz.
Jelikož je Zlín malé město, tato událost se šířila veřejným prostorem a spekulovalo se, zda opravdu nelze ukončení divadla zabránit, jakou roli hraje neposkytnutá dotace z ministerstva kultury a přeměna z amatérského subjektu na profesionální, jestli se nemůže jednat o nekompetentnost samotného vedení divadla. Pod vlivem této debaty jsem nabyla přesvědčení, že je látka pro veřejnost zajímavá (a tím i pro potenciální odběratele novin) a navíc sporná, čímž poskytuje široký prostor pro zpracování. Pro výstižnou reflexi a poskytnutí souvislostí je situace divadla Malé scény Zlín zasazena do krajského kontextu, podle čehož byla oslovena i další amatérská divadla.
Zaměření projektu na Zlínský kraj vyplývá z faktu, že mým rodným a zároveň trvalým bydlištěm je město Zlín. Domnívám se, že potenciál postihnout zlínské téma je zde větší než u jiné oblasti, protože jsou mi známy určité kulturní a finanční poměry, navíc se mi jako místní může dostat mnohem více důvěry a vstřícnosti při získávání informací.
2 CÍL PRÁCE
Cílem mé práce bude reflektovat a objasnit situaci divadla Malá scéna Zlín a dalších amatérských divadel ve Zlínském kraji, přičemž bude poukázáno na spektrum žánrů, kterými může být toto téma zpracováno. Důraz tedy bude kladen na zastoupení všech jednotlivých dílčích oblastí publicistického stylu. Vedle schopnosti zmapování problematiky bude cílem prokázat způsobilost vypracování textů odlišných specifik, kterými může být samotný předmět amatérských divadel prezentován v tištěném periodiku.
3 VYJASNĚNÍ TERMÍNŮ
Při rozhovorech s ředitelkou divadla Malá scéna Zlín Renatou Švrčkovou a ředitelem Hoffmannova divadla v Uherském Hradišti Karlem Hoffmannem bylo poukázáno na fakt nejednoznačného vymezení termínu amatérského, ochotnického a profesionálního divadla, kdy se hranice mezi těmito pojmy a jejich náplní stírají. Podle Praktického divadelního slovníku jsou tyto pojmy vymezeny následovně (Richter 2008, s. 8–140):
• Amatér se věnuje divadlu ve svém volném čase, má jej jako zálibu a nedostává za tuto činnost žádný honorář. Na rozdíl od profesionální scény jsou na provoz amatérského divadla určeny skromné materiálové i finanční prostředky, nezávislost na komerčním a ekonomickém úspěchu však amatérskému divadlu umožňuje specifické vyjádření a zacílení na užší divácké publikum. Amatéři také většinou nemívají rozdělené funkce na dramaturga, herce či garderobiérku a životnost těchto spolků je maximálně osm let (tamtéž, s. 8–9)
• Ochotník představuje synonymní pojem k označení amatér, kdy se dnes „činí jemný rozdíl mezi ochotníky usilujícími spíše o tradiční divadlo pravidelné dramaturgie s tendencí udržovat institucionalizovanou spolkovou existenci a amatéry, směřujícími k divadlu netradičnímu, při současném rozvíjení vlastní osobnosti“ (tamtéž, s. 120, kurzíva v originále).
• Profesionální divadlo provozují profesionálové, kteří získali příslušnou profesní kvalifikaci například na konzervatoři či divadelní fakultě, a hraním se živí. Profesionální divadlo se vyznačuje uměleckou kvalitou po všech stránkách, na rozdíl od amatérského divadla by mělo vytvářet inscenace, jenž uspokojí společenskou poptávku a obstojí na divadelním trhu (tamtéž, s. 139–140).
Toto rozdělení se však komplikuje v praxi, kdy je divadlo Malá scéna Zlín, stejně jako Hoffmannovo divadlo v Uherském Hradišti, profesionálním divadlem, přesto však zaměstnává vystudované herce, a zároveň i amatéry. Ti jsou najímáni prostřednictvím uměleckých smluv, nikoliv zaměstnáni na hlavní pracovní poměr, od čehož se odvíjí i výše honoráře, která není hlavním zdrojem obživy. Pro Samostatný projekt je relevantní rozdělení na amatérské a profesionální divadlo v rovině dotační politiky ministerstva kultury, ve které mohou amatérská divadla obdržet příspěvek pouze na své sdružování (např. divadelní festivaly), profesionální divadla však mohou obdržet dotace i na samotný provoz instituce.
V závislosti na tenké hranici mezi vymezením ochotnického a amatérského divadla jsou tato označení v projektu pojímána jako synonymní.
4 POSTUP PRÁCE
4.1 Rozvrhnutí
Při rozvržení tématu amatérských divadel se přihlíželo k rozdělení publicistického stylu na dílčí zpravodajskou, publicistickou a beletrizující oblast (Jílek 2009, s. 53), jelikož cílem bylo vytvořit texty zastupující všechny tři skupiny. V rámci zpravodajské oblasti tak byla vytvořena rozšířená zpráva (zastoupena dvakrát) a oznámení, v publicistické sféře anketa, publicistické interview, recenze a komentář, beletrizující oblasti náleží story a reportáž (tamtéž, s. 55–103). Po rozdělení následovalo plánování struktury a podoby textů, čímž se vygeneroval seznam kontaktů, které byly osloveny za účelem získání potřebných informací.
4.2 Získávání informací
Jako první byla oslovena ředitelka divadla Malá scéna Zlín Renata Švrčková, se kterou bylo domluveno osobní setkání. Toto setkání vytvořilo kostru projektu, jelikož na základě jejích poskytnutých informací byly vzneseny dotazy na další amatérská divadla ve Zlínském kraji, Magistrát Zlínského kraje, Ministerstvo kultury České republiky a na respondenty ankety.
Práce na projektu započala již v lednu 2012 z důvodu dostatečného časového prostoru pro získání všech potřebných informací. Prostřednictvím emailu bylo osloveno jednadvacet amatérských divadel, kdy k získání kontaktů napomohl internetový vyhledávač Google. Na základě celokrajského měřítka byla dotazována divadla ze všech čtyř okresů, kterými jsou Uherské Hradiště, Vsetín, Kroměříž a Zlín. Z oslovených divadel se deset subjektů vyjádřilo prostřednictvím internetové komunikace, s jedním subjektem – Karlem Hoffmanem z Hoffmannova divadla – došlo k osobnímu setkání v Uherském Hradišti.
Email obsahoval dokument, jenž k uvedení do problematiky prezentoval situaci divadla Malá scéna Zlín, načež byly osloveným institucím položeny tyto otázky:
• Jak vycházíte s financemi? Máte například nějakého sponzora? Nebo máte s financemi větší/menší/existenční problémy? Využíváte dotace z Kulturního fondu Magistrátu města Zlína? Na co tyto dotace používáte?
• Co si myslíte o dotační politice ministerstva kultury?
• Přemýšleli jste někdy o profesionalizaci?
• Dáváte svým hercům nějaký honorář?
• Jste generační divadlo a jsou s tím spojeny nějaké nesnáze?
• Co se týká diváků – máte s nimi stejně jako divadlo Malá scéna Zlín potíž? Uživíte Vaše divadlo jen z příjmů z tržeb?
• Myslíte si, že má město Zlín obecně problém s kulturou? (že lidé příliš nechodí do divadel, na výstavy, místní festivaly apod.)
• Využili/Žádali jste někdy podporu z ministerstva kultury na určitý projekt?
Oslovená divadla:
okres Zlín
T-studio
Opona
Kroužek divadelních ochotníků ve Hvozdné (vyjádřili se)
Mandragora Zlín
Hroch a Pásovec
SemTamFór Slavičín (vyjádřili se)
Divadelní spolek A.I.D.S. Březnice
okres Vsetín
Nová Snaha (vyjádřili se)
Divadelní soubor Jana Honsy Karolínka (vyjádřili se)
Valašské národní divadlo Karolínka
DiGoknu
Schod (vyjádřili se)
Bubu – klub dětské kultury
okres Uherské Hradiště
Hoffmannovo divadlo (vyjádřili se)
Komňa
BROD
okres Kroměříž
Divadelní spolek Kroměříž (vyjádřili se)
Experimentální divadelní těleso Luďa (vyjádřili se)
Nezávislá scéna Domu kultury v Kroměříži (vyjádřili se)
Divadelní a loutkový soubor Sokol Kroměříž (vyjádřili se)
Divadlo 6. května Holešov
Současně s dotazy pro divadla byl zaslán i e-mail k anketě, ve které byly osloveny osobnosti, jež se pohybují ve sféře kultury či by měly mít o kultuře ve Zlínském kraji přehled. K následujícím otázkám se z devíti oslovených vyjádřilo pět osobností.
• Jak na vás působí ukončení činnosti divadla Malá scéna Zlín?
• Mají neprofesionální divadla specifický přínos?
Oslovené osobnosti:
Martin Lavay, zlínský spisovatel a novinář (vyjádřil se)
Antonín Bajaja, zlínský spisovatel, držitel ceny Magnesia Litera
Zdeňka Friedlová, ředitelka Krajské knihovny Františka Bartoše
Zdeněk Skaunic, ředitel Filmových ateliérů Zlín
Jiří Váp, zlínský výtvarník – akademický sochař
Karel Kinc, majitel Galerie Kincová ve Zlíně (vyjádřil se)
Petr Michálek, ředitel Městského divadla Zlín (vyjádřil se)
Jitka Černínová, vedoucí Alternativy – kulturního institutu Zlín (vyjádřila se)
Radovan Král, herec Městského divadla Zlín, čtyřnásobný držitel divácké ceny Aplaus (vyjádřil se)
Jelikož mě zajímal názor města Zlína na ukončení činnosti divadla, adresovala jsem e mail také mluvčímu Magistrátu města Zlína Zdeňku Dvořákovi. Také jsem se tázala na dotace, které jsou každoročně divadlu poskytovány z Kulturního fondu města Zlína, přičemž samotná budova, ve které divadlo sídlí, je majetkem města. Proto byly vzneseny tyto dotazy:
• Budova, ve které divadlo Malá scéna Zlín působí, je budovou města Zlína?
• Jaká je výše dotací, které jsou z Kulturního fondu města Zlína divadlu Malá scéna Zlín poskytovány?
• Uvažovalo město nad nějakými možnostmi, jak divadlo podpořit/zachránit? A z jakých důvodů tato záchrana nakonec nebyla možná?
• Jaký je názor/pocit vedení města na to, že divadlo končí?
• Myslíte si, že udělalo divadlo v něčem chybu? Mělo situaci například lépe ošetřit, více se informovat apod.?
• Může město vyjádřit svůj názor k dotační politice ministerstva kultury?
• Jak se však nakonec ukazuje, hlavním problémem je nedostatek diváků, kteří by mohli zaručit přežití divadla i bez zmíněné dotace od ministerstva. Myslíte si, že Zlín má obecně se zájmem o kulturu problém? Vidíte nějakou možnou příčinu? A naopak nějaké řešení, které by vedlo ke zlepšení?
Následně jsem dvakrát telefonicky jednala s Ministerstvem kultury České republiky, kde jsem byla spojena s vedoucí samostatného oddělení umění Ministerstva kultury ČR PhDr. Janou Vondrákovou.
Ve zmíněných případech byla použita zprostředkovaná komunikace pomocí e-mailu či telefonu z důvodu časové i finanční úspory. K osobnímu setkání došlo třikrát s Renatou Švrčkovou, která mi poskytla informace k situaci a také samotné interview. Za účelem vytvoření story jsem se sešla s herečkou divadla Malá scéna Zlín Hanou Mrázkovou a také s Karlem Hoffmannem, který pro osvětlení problematiky amatérských a profesionálních divadel upřednostnil osobní schůzku před elektronickou komunikací. Informace pro zpracování recenze a reportáže jsem získala osobní účastí na divadelní zkoušce a inscenaci. Při osobním setkání byly informace zaznamenávány na diktafon, v případě reportáže byl primárně použit poznámkový blok.
4.3 Tvorba textů
Na základě možného praktického využití byly informace, po stránce obsahové i formální, zpracovány pro denní novinové periodikum. Texty byly tvořeny v již předpřipravené šabloně Zlínského deníku, upraveno bylo pouze řádkování z jednoduchého na 1,5 řádku. Při produkci článků a jejich vymezení bylo přihlíženo k praktické zkušenosti z redakce Zlínského deníku a k žánrovému vymezení v odborné literatuře.
4.3.1 Zpravodajská oblast
Dílčí zpravodajská oblast poskytuje věcné informace o nových či aktuálních událostech, které by měly dodržovat požadavky maximální objektivity a vylučovat jakékoliv subjektivní prvky. Oproti ostatním dílčím oblastem podléhá zpravodajství vysoké míře normovanosti a modelovosti ztvárnění textů (Jílek 2009, s. 55–62).
4.3.1.1 Rozšířená zpráva (2x)
Rozšířená zpráva s názvem Amatérská divadla: nedostatek peněz by měla nahradit láska k divadlu tvoří stavební prvek samostatného projektu, který doplňuje rozšířená zpráva Divadlo končí. Nedostalo dotaci z ministerstva. Původně byly tyto dva texty spojeny v jeden, pro lepší porozumění a přehlednost však bylo zvoleno jejich rozdělení, kdy je v prvním textu reflektována celková situace amatérských divadel, druhý text se už věnuje konkrétně dotační politice a sporu divadla Malá scéna Zlín s ministerstvem kultury.
Obě rozšířené zprávy odpovídají nejen na otázky Kdy?, Kde?, Kdo?, Co?, ale také na otázku Jak?, která rozvádí hlavní sdělení prostřednictvím dalších poznatků (tamtéž, s. 73). Ty jsou zde prezentovány přímou řečí ředitelky divadla Malá scéna Zlín, Janou Vondrákovou z Ministerstva kultury ČR, vyjádřením města Zlína a také ostatními divadly, u nichž je pro dodržení vyváženosti zastoupen každý okres Zlínského kraje. Přímá řeč zde slouží jako prostředek potvrzení věrohodnosti textu, sděluje tak samotnou informaci či ji potvrzuje (tamtéž, s. 63).
Texty mají náznak mozaikové struktury (tamtéž, s. 74–75), která se skládá z vyjádření amatérských či profesionálních divadel Zlínského kraje. Tato vyjádření tvoří pozadí k situaci divadla Malá scéna Zlín a zároveň reflektují celokrajskou situaci. Při tvorbě textů byla brána v potaz tzv. pyramidová struktura, v níž jsou základní informace kladeny na začátek textu (tamtéž, s.74). U prvního článku by však bylo krácení od konce problematické vzhledem k obsáhlejší mozaikové struktuře, text Divadlo končí. Nedostalo dotaci z ministerstva je již krácení od konce přizpůsoben.
Ve zpravodajské oblasti je hlavní funkcí informovat, pro vyvážené a objektivní informování by proto měly být zohledněny všechny strany (tamtéž, s. 58–62). Na základě toho byly osloveny všechny subjekty, jichž se problematika amatérských divadel dotýká, přičemž protikladné názory jsou kladeny hned za sebe.
Text prezentuje titulek a podtitulek, jež odráží obsah článků a měly by také čtenáře nalákat k jeho přečtení. Pro větší přehlednost a novinovou praxi tok textu rozdělují mezititulky, které jsou vkládány přibližně po dvou odstavcích. Samozřejmostí je také domicil a podpis autora, který je u rozsáhlejších textů obsažen v plném znění.
4.3.1.2 Oznámení
„Oznámení je sdělení podobné zprávě, seznamuje ovšem příjemce s událostí, která teprve proběhne“ (tamtéž, s. 77). V tomto případě se jedná o pozvání na premiéru hry Ženy aneb My jsme všechny princezna, kterou uvádí divadlo Malá scéna Zlín.
Sdělení musí primárně obsahovat název dané akce, čas zahájení a místo jejího konání (tamtéž, s. 77). Pozvánka na premiéru Ironické a humorné ženy představí Malá scéna navíc obsahuje přímou řeč autora a režiséra hry, která sdělení učiní atraktivnějším a ještě více hru čtenáři přiblíží. Kromě otázek Kdy?, Kde?, Kdo?, Co? tak toto konkrétní oznámení odpovídá také na otázku Jak?. Vedle informativní funkce zde můžeme pozorovat také záměr získávací, kdy je účelem na tuto akci čtenáře nalákat (tamtéž, s. 77). Zpráva obsahuje titulek, domicil a jméno autora, které je však uvedeno pouze pod zkratkou za samotným textem.
4.3.2 Publicistická oblast
Druhá dílčí oblast je definována jako formativní či přesvědčovací, nevylučuje tedy přítomnost subjektivity. Ta se může projevovat například příznakovými jazykovými prostředky či přítomností autorova názoru. Vedle informativní funkce je zde široce zastoupena funkce persuasivní, která může modifikovat čtenářův postoj k dané události (tamtéž, s. 79–80).
4.3.2.1 Publicistické interview
Rozhovor byl získán osobním setkáním s ředitelkou divadla Renatou Švrčkovou. Schůzce předcházelo získávání informací o divadle a příprava struktury otázek, která se však během rozhovoru modifikovala na základě poskytnutých odpovědí. Použity byly především otázky otevřené, doplňující a kontrolní (tamtéž, s.95). Forma osobního setkání byla před zasláním rozhovoru e-mailem zvolena na základě mé zkušenosti, kdy vzájemná interakce produkuje přirozenější odpovědi, načež umožňuje rozhovor rozvíjet, protože je možné na předchozí odpověď interviewovaného navázat.
Cílem rozhovoru Renata Švrčková: „Divákovi jsme se nepodbízeli“ bylo získání názorů a pocitů ředitelky, které se týkají ukončení činnosti divadla. Úmyslem bylo přiblížit její pohled na danou situaci a také poukázat na možné pozadí a souvislosti.
Interview je opatřeno titulkem v přímé řeči, která je obsažena přímo v rozhovoru, dále podtitulkem, jménem v plném znění a domicilem.
4.3.2.2 Recenze
Recenze má za úkol přiblížit a vyváženě hodnotit dané dílo (tamtéž, s. 93). V případě samostatného projektu byla zpracována recenze na divadelní hru Malé scény Ženy aneb My jsme všechny princezna s názvem Tragičnost ženám jde, horší je to se smíchem.
Text můžeme rozdělit na tři části, na úvod, stať a závěr. V úvodu jsou uváděny informace o díle – jeho název, autor a povaha díla, stať letmo přibližuje děj díla, účelem je čtenáře navnadit, ale neprozradit vše. Stať dále tvoří hodnocení díla, kde byl použit úvahový, výkladový a popisný slohový postup, souhrnné zhodnocení díla pak přináší krátký závěr (tamtéž, s. 93).
Jelikož je za příjemce sdělení považován čtenář denního periodika, recenze je zpracována spíše komerční formou, v textu se neobjevují odborné termíny či složitější kompozice (tamtéž, s. 93–94). Přesto je však přihlíženo k poskytnutí věcných argumentů a schopnosti jasně vyjádřit autorovo stanovisko.
Dílo může být v recenzi klasifikováno komplexně i z hlediska svých částí (tamtéž, s. 93), v tomto případě je hodnocena schopnost hry dostát svému formátu komedie, dále jsou hodnoceny herecké výkony a recenze také obsahuje vyjádření celkového dojmu ze hry s přihlédnutím k jejímu ději.
V závislosti na rozměru recenze bývá použito celé jméno či pouze zkratka autora, stejně tak může a nemusí být použit podtitulek a mezititulky. Pro tento účel mezititulky uvedeny nejsou, použito je ale jméno v plném znění, podtitulek i domicil.
4.3.2.3 Anketa
Anketa patří „k jedné z metod zjišťování názorů veřejnosti ke konkrétnímu aktuálnímu problému“ (tamtéž, s. 95, podtržení v originále). Pro tento účel byla upřednostněna anketa složená z osobností, jež jsou s kulturou kraje určitým způsobem spojeni, na rozdíl od klasické ankety „lidí z ulice“. Důvodem tohoto rozhodnutí je přesvědčení, že vyjádření osob spjatých s kulturou bude mít pro čtenáře větší informační hodnotu. Uveřejněno je vždy jméno a funkce dotázaného, u respondentů dotázaných na ulici to bývá jméno, věk, bydliště a zaměstnání.
Výroky těchto osobností mohou být použity také v samotném textu rozšířených zpráv, v tomto případě však využity nebyly, protože je zde představa ankety jako doplňku k rozšířeným zprávám. Tázaným bývá většinou položena otázka jedna, v tomto případě jsou položeny otázky dvě. V deníkovém formátu se častěji objevují odpovědi kratšího rozměru, při podstatných událostech se však mohou použít i reakce delší, kterým odpovídá právě tato zpracovaná anketa, nebo může být použita pouze jedna otázka.
4.3.2.4 Komentář
I když byl zpracovaný text Vždyť děti k divadlu vedeme přiřazen k žánru komentář, jeho vymezení se vyznačuje nejednoznačností. Možnost korektního označení textu znemožňuje nejasné formulování tohoto typu sdělení v odborné literatuře i žurnalistické praxi. Diskuze se pohybovala na hranicích mezi publicistickou a beletristickou oblastí, ve které se uvažovalo nad žánrem komentáře, úvahy, poznámky, fejetonu, sloupku a glosy (tamtéž, s.79–103).
Závěrečné rozhodnutí bylo ovlivněno praktickou zkušeností z redakce Zlínského deníku, kde je tento typ sdělení přiřazen k hlavnímu článku, tzv. otvíráku, je označen pouze titulkem a jeho kritériem je vyjádření vlastního názoru k dané zpravodajské události, přičemž podoba vyjádření názoru je zcela v kompetenci autora. Na základě těchto skutečností byl zvolen žánr komentáře, který se bezprostředně vyjadřuje ke zpravodajskému článku, v úvodu krátce uvádí do problému, přičemž důraz je kladen na stať a závěr, které prezentují názory autora a chtějí přesvědčit příjemce, aby se s těmito názory ztotožnil (tamtéž, s. 92). V textu je užíván úvahový slohový postup a aktualizované, neobvyklé, vtipné vyjadřování, načež mohou být využity i jazykové prostředky jako slangismy, expresiva či obecná čeština (tamtéž, s. 92). Podle formátu Zlínského deníku je tedy komentář označen pouze titulkem, celým jménem autora a bez domicilu.
Například žánr úvahy byl spekulován na základě použití úvahového postupu v textu, kterým je vyjadřován autorův názor a zároveň hodnocení konkrétní problematiky (tamtéž, s. 90-91), nad poznámkou se pak dalo uvažovat na základě jejího vymezení jako postřehu či zamyšlení (tamtéž, s. 93). Fejeton byl zase spekulován na základě přítomnosti fabule, která může být pozorována i v tomto textu, kde je za použití vyprávění prezentován postoj k události (tamtéž, s. 99–100).
4.3.3 Beletrizující oblast
Stejně jako v publicistické oblasti se žánry beletrizující oblasti vyznačují subjektivitou vyjádření. Zdůrazňováno je zde navíc kritérium estetické funkce, které je v textech realizováno obrazností, například prostřednictvím metafor. Umělecké zpracování tak slouží jako alternativní prostředek k pojmenování konkrétních událostí, kdy jsou primární zábavní a persuasivní funkce textů. Vedle obraznosti se beletrizující oblast může vyznačovat také výskytem příběhu neboli fabule (tamtéž, s. 96–99).
4.3.3.1 Story
Žánru story byla věnována pozornost díky praxi ve Zlínském deníku, kde jsem tento text třikrát zpracovávala. Jeho vymezení zlínskou redakcí by se dalo přirovnat k vymezení žánru, „který má blízko k povídce, je založen na slohovém postupu vyprávěcím, není však rozsáhlý jako povídka. Oproti povídce je významným distinktivním rysem to, že story vychází ze skutečnosti a pojednává o skutečných osobách, o jejich činech, situacích, ve kterých se ocitly, událostek, které prožily atd.“ (tamtéž, s. 102, podtržení v originále).
Sdělení s názvem Divadlo je její vášeň, na živobytí si ale vydělává jinak má za úkol představit herečku divadla Malá scéna Zlín Hanu Mrázkovou, přičemž hlavním cílem bylo přiblížit její osobu v souvislostech k divadlu. Text slouží k poukázání na problematiku amatérských divadel prostřednictvím konkrétního případu. Je zde kladen důraz na zajímavost a zábavní prvek (tamtéž, s. 102), který má za účel zaujmout čtenáře. Toto hledisko ovlivnilo přípravu samotných otázek, které se dotazovaly například na hereččin divadelní vzor, oblíbené či neoblíbené role a zážitky z divadelních zájezdů. Z totožných důvodů, jako při rozhovoru s ředitelkou divadla, byly informace získány osobním setkáním formou kladení otázek.
Osoba Hany Mrázkové byla vybrána v závislosti na jejím účinkování v nové hře divadla Malé scény Zlín Ženy aneb My jsme všechny princezna, a také na základě doporučení ředitelky divadla.
Podle praktických zkušeností je story tvořena střídajícími se pasážemi samotného textu a výpovědí herečky. Ty nebyly podrobeny hloubkové úpravě za účelem přiblížit prostřednictvím jazykového vyjádření její osobu. Článek obsahuje titulek a podtitulek, které mají jako u jiných textů za úkol zaujmout a reprezentovat obsah textu, dále také mezititulky, jméno v plné podobě a domicil.
4.3.3.2 Reportáž
Reportáž Taková normální zkouška: cigarety, temperament a špenát byla zpracována na základě osobní účasti na předposlední divadelní zkoušce Ženy aneb My jsme všechny princezna. Předposlední zkouška byla zvolena s předpokladem napjaté a nervózní atmosféry, která může nabídnout zajímavý materiál ke zpracování. Postřehy byly zaznamenávány na diktafon a do zápisníku.
Text zprostředkovává silně subjektivizovaný popis divadelní zkoušky, individuální zážitky a dojmy, objevují se zde osobní postřehy i vztah k námětu (tamtéž, s. 101). Reportáž neobsahuje všechna relevantní fakta, ale pouze ta, která byla uznána za vhodné, kdy charakteristickým rysem je také specifické jazykové ztvárnění, které může být silně aktualizované, a tím apelovat na zábavní prvek (tamtéž, s. 101–102).
Vedle informační roviny se zde objevuje rovina popisná, která je v tomto textu zastoupena v podobě statické i dynamické, jelikož popisuje děj i prostředí, přičemž popis je opět silně subjektivizovaný a nejsou vyloučeny ani náznaky vypravování (tamtéž, s. 101–102).
Pro lepší přiblížení atmosféry zkoušky je v textu použita přímá řeč, která reportáž zároveň oživuje. Story uvozuje titulek, podtitulek, jméno v plném znění a domicil, text rozdělují mezititulky.
5 HODNOCENÍ
5.1 Výběr téma
Výběr téma naplnil má očekávání, jelikož umožnil komplexní zobrazení situace amatérských divadel a široké zpracování této tématiky pro periodický tisk. Bohužel nedošlo k definitivnímu rozkrytí sporu mezi divadlem Malá scéna Zlín a ministerstvem kultury, přesto jsem toho názoru, že mé prošetřování došlo do nejdále možného bodu.
5.2 Rozvrhnutí
Úvahu nad podobou Samostatného projektu považuji za nejvíce relevantní část a základní stavební kámen pro tvorbu projektu. Návrhem možností zpracování tématu a následným promýšlením struktury jednotlivých textů se vytvoří časový plán i plán postupu práce. Právě na základě svědomitého rozvrhnutí textů a samotného pracovního postupu se mi tak podařilo získat všechny potřebné informace a dostatek času pro pečlivé zpracování textů.
5.3 Získávání informací
Největší časovou náročností se vyznačoval proces získávání informací, ve kterém bylo třeba počítat i s časovou rezervou pro poskytnutí odpovědí oslovených subjektů. Při získávání informací jsem se setkala se vstřícností, přesto jsem se kvůli vytíženosti respondentů či jejich zapomnětlivosti, musela e-mailem neustále připomínat a žádat zodpovězení otázek.
Opatřování informací se mírně zkomplikovalo komunikací s ministerstvem kultury, kde jsem byla upozorněna na složitost dotační politiky, na jejímž základě jsem se musela nejprve seznámit se všemi možnostmi příspěvkových programů, abych problému zcela porozuměla. Po vyčerpávajícím studiu dotačních podmínek jsem se tak na ministerstvo obrátila podruhé. Zde mi však byl sdělen základní fakt, že divadlo Malá scéna Zlín dotaci určenou profesionálním divadlům neobdrželo z důvodu, že je namísto profesionálního divadla stále divadlem amatérským. Prostudování podmínek k obdržení dotací pro amatérská i profesionální divadla se však nakonec ukázalo jako velmi podstatné a nezbytné k porozumění celé problematiky.
Na základě poskytnutí této informace jsem se obrátila na ředitelku divadla Renatu Švrčkovou. Pozice, ve které jsem musela prezentovat tento protinázor a dotazovat se, zda někde neudělala chybu, nebyla příjemná. Snažila jsem se však o vytvoření přátelské atmosféry a ředitelka mi bez většího naléhání poskytla opačný názor a osobní zkušenost.
V procesu získávání informací jsem tak již byla podrobena apelu objektivity, na základě kterého jsem musela nezainteresovaně přijímat a zjišťovat další fakta bez ohledu na výsledek, který by mohl uškodit divadlu Malá scéna Zlín či ministerstvu.
5.4 Tvorba textů
Při tvorbě textů jsem především vycházela z praktické zkušenosti ve Zlínském deníku. Zpracování článků probíhalo na základě modelových a osvědčených postupů, proto mi jejich produkce nedělala potíž.
Kvůli početnému množství informací z rozdílných zdrojů bylo nejobtížnější zpracování hlavního textu Amatérská divadla: nedostatek peněz by měla nahradit láska k divadlu, kde jsem se snažila o objektivní referování dané situace, které obsahovalo prezentování všech stran a názorů na toto téma. Realizována tak byla důkladná a náročná selekce získaných informací. Pro přetrvávající nasycenost informací však musel být článek přerozdělen do další rozšířené zprávy Divadlo končí. Nedostalo dotaci z ministerstva za účelem přehlednosti a dodržení koherentní struktury článku.
Sporným bodem bylo poté označení publicistického textu, jenž prezentuje názor autora a bývá umístěn jako doprovodný text k hlavnímu článku. V praxi se již hranice mezi obsahovou náplní či označením těchto publicistických žánrů stírají, proto jsem text označila jako komentář, neboť komentuje danou událost a zároveň jej takto označují v redakci Zlínského deníku.
6 ZÁVĚR
Přínos práce spočívá v reflektování stavu amatérských divadel celého Zlínského kraje s primárním zaměřením na případ divadla Malé scény Zlín. V projektu byl kladen důraz na prošetření sporu mezi divadlem Malá scéna Zlín a ministerstvem kultury, kdy mé zjišťování došlo do nejdále možného bodu, protože po sdělení svého stanoviska ministerstvo i ředitelka odmítli další pátrání.
Po případné dohodě by mohly být některé z textů publikovány ve Zlínském deníku, v závislosti na vymezeném prostoru by však nejspíše došlo k jejich krácení. Muselo by být také dotázány uvedené zdroje, zda souhlasí se zveřejněním svého vyjádření, protože respondenti odpovídali s vědomím poskytování informací do závěrečného projektu.
Na základě těchto uvedených skutečností se domnívám, že Samostatný projekt naplnil svůj potenciál i vytyčené cíle.
7 POUŽITÁ LITERATURA
• JÍLEK, V.:Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů, vyd. 1, Univerzita Palackého, Olomouc: 2009, ISBN 978-80-244-2218-3.
• RICHTER, L.: Praktický divadelní slovník, vyd. 1, Dobré divadlo dětem, Praha: 2008, ISBN 978-80-902975-8-6.
