Aneta Trnová Svoji prvotinu Probudím se na Šibuji jste vydala v pouhých dvaceti šesti letech. Kdy Vás poprvé napadlo, že byste chtěla napsat knihu?
Psaní mě přitahovalo od nepaměti, takže knihu jsem chtěla napsat už jako velice malá.
Znamená to, že jste ráda psala už v dětství?
Ano, psala jsem povídky. Později na gymnáziu jsem napsala dva pokusy o román, ale ani jeden z nich nakonec nedopadl.
Vedli Vás, stejně jako hlavní hrdinku Vaší knihy, ke čtení rodiče?
Ano, vedli. U nás v rodině se navíc hodně vyprávělo. Vždycky mě bavilo poslouchat jak toho, kdo zrovna vypráví, tak sledovat ty, kteří poslouchali. Vyprávění pro mě pokaždé představovalo nejvyšší formu zábavy, ať už jsem byla v roli posluchače nebo vypravěče.
Četli Vám rodiče, když jste byla malá?
Ano, velmi často.
Pokud se nepletu, momentálně studujete v Tokiu poválečnou japonskou literaturu. Máte čas na to číst ještě nějaké jiné knihy než pouze literaturu k Vašemu výzkumu?
Loňský rok byl skutečně rokem, kdy jsem četla jenom věci k výzkumu a kolikrát to bylo únavné. To proto, že téma, kterému se věnuji, třeba že je literární, se dotýká mnoha historických událostí a společenských proměn poválečného Japonska, a tak jsou texty, které čtu, kolikrát velmi podrobné a někdy až nezáživné.
Letos jsem si dala předsevzetí, že budu číst i věci, co mě zajímají a s mým výzkumem nesouvisí, jinak se jako spisovatel nikam neposunu. Od ledna jsem tak přečetla asi patnáct knih, česky a anglicky, které s Japonskem neměly nic společného a bylo to pro mě příjemné osvěžení.
Máte ráda českou literaturu?
K české literatuře mám zvláštní vztah, protože ji neznám tak dobře, jako tu japonskou. Obzvlášť mám pocit, že v poslední době mi trochu ujíždí vlak, co se týče děl současných autorů. Proto jsem si koupila čtečku a čtu alespoň elektronicky, co se dá. Dám hodně na doporučení lidí, jejichž vkusu si vážím. Teď třeba načítám Biancu Bellovou. Jezero mi přišlo velmi zajímavé.
Jsou nějací spisovatelé, které byste označila jako Vaše oblíbené? Ať už se jedná o české nebo i zahraniční autory…
Oblíbené spisovatele obecně nemám. Mám spisovatele, u kterých věřím, že mě nezklamou, když si kupuji jejich knihu. Zároveň obdivuji spisovatele, u kterých vidím, že se pouští do různých témat a mění způsoby a postupy svého vyprávění, nejsou “líní” a snaží se někam posunovat a vyvíjet se. To je nesmírně obtížné a obdivuhodné.
Je něco, co Vás překvapilo, když jste se přestěhovala do Japonska? Mají Japonci jiný postoj k životu než Češi?
Japonsko mě nepřekvapuje tak, jako překvapí třeba turisty, protože tu zemi studuji už docela dlouho. Také tu už dva roky žiju. Spíš si občas říkám, že mí učitelé a kolegové nelhali, když se stane něco, na co nás upozorňovali během studií. Třeba když se střetnu s byrokratickým systémem a neschopností Japonců improvizovat.
Co ve Vás podnítilo zájem o studium japanologie?
Byla to především četba japonských knih, sledování filmů Akiry Kurosawy a do jisté míry i japonská populární kultura, která k nám v době, kdy mi bylo čtrnáct, prosakovala přes internet.
Byl pro Vás tento obor, stejně jako pro Janu, hlavní protagonistku Vaší knihy, jasná volba? Nebo jste se spíše hledala
Jasná volba. Podala jsem si jednu přihlášku, třebaže se na japanologii hlásilo přes dvě stě lidí. Jiná varianta pro mě neexistovala.
V rozhovoru pro Lidové noviny jste řekla, že připravujete další knihu. Bude se opět týkat prolínání kultur?
Nezlobte se, ale já o rozdělané práci nerada mluvím. Mohla bych pak nastavit nějaká očekávání, která by byla v rozporu s výsledkem. Proto na tuto otázku s dovolením neodpovím.
