Zuzana Šumlanská
Žurnalistický text informativně-edukativního charakteru (rozbor)
Historie běhání: Od pravěku do současnosti
Velký počet lidí v poslední době propadl běžeckému boomu. Několikrát týdně tak nazouvají běžecké tenisky a oblékají trenky a tričko, aby si šli z různých důvodů zaběhat. Odkud se ale náš běh, jak jej známe dnes, vzal? A jak se vyvíjel?
Zpátky do pravěku
Běh byl nejpřirozenějším pohybem člověka. V pravěku lovci běhali za zvěří tak dlouho, dokud ji neuštvali. Zemědělci zase hlídali svá stáda a obvyklé bylo také stěhování na velké vzdálenosti. Běh často využívali lidé i při boji. Na běžeckých schopnostech tedy dříve závisel celý život člověka.
Obrat přišel v době, kdy lidé začali žít usedlým životem ve městech a na vesnicích. Kvůli tomu už lidé běh nepotřebovali v tak velké míře k překonávání velkých vzdáleností a nezávisely na něm lidské životy.
Nejslavnější posel z Marathonu
Po usazení lidí v koloniích se běžci využívali jako poslové. Ti byli velmi rychlí, často rychlejší než člověk na koni. To se stávalo zejména v okamžiku, kdy tehdejší cesty byly ve velmi špatném stavu a těžko se po nich cestovalo.
Z historie známe řecké posly, které k výkonu svého povolání trénovali od dětství. Takoví lidé pak sloužili jako vojenští kurýři či poštovní poslové. Nejznámějším řeckým poslem je zřejmě Philippides, jindy uváděn také jako Tersippus, Eukles nebo Erchius. Podle legendy tento muž v roce 490 př. n. l. běžel z města Marathon do Atén se zprávou, že perská armáda v bitvě u Marathonu s Atéňany prohrála. Když přiběhl s touto zprávou do města, stihl vykřiknout pouze: „Zvítězili jsme!“ A pak padl mrtev k zemi, údajně kvůli zástavě srdce z horka, nedostatku tekutin a příliš vysokého tempa běhu. O této události se však nezmiňují žádní doboví zapisovatelé, včetně „otce dějepisu“ Herodota. Je tudíž velmi pravděpodobné, že je celá historka smyšlená.
Jiná legenda však vypravuje o stejné bitvě a muži jménem Pheidippides, kterého Atéňané poslali pro pomoc před Peršany do Sparty. Pheidippides během necelých dvou dnů uběhl vzdálenost přes 240 kilometrů, ale ve Spartě ho s výzvou o pomoc odmítli kvůli probíhajícím svátkům. O této události již píše i samotný Herodotos, který se sice narodil až šest let po skončení války Peršanů proti Atéňanům, ale za svého života vyzpovídal mnoho žijících účastníků bitvy u Marathonu. Proto toto vyprávění považujeme za skutečnou událost. Na počest tohoto posla se pak od roku 1983 běhá stejně dlouhý ultramaraton zvaný Spartathlon.
Ve starověkém Řecku byl také běh jednou z disciplín olympijských her, jednalo se o krátký běh, kdy běžci závodili bosi a pravděpodobně také nazí po písčité dráze.
Z antického Říma pak pochází zprávy o prvních vytrvalostních závodech, které se měly konat na koňských drahách a vítěz na nich urazil i více než 230 kilometrů.
Konec běžeckých poslů
V průběhu 18. století pěší poslové ztratili svůj význam, protože se budovaly kvalitní silnice. V Anglii tohoto století běhali běžci dlouhé tratě už jen závodně o ceny. Často se také stávalo, že běhy poslů organizovali pro zábavu jejich majitelé. Počátkem 19. století už běhali závody profesionální závodníci a byly tak položeny základy moderních běžeckých závodů.
Běh výsadou šlechty
Anglie tedy stála za zrodem sportovního pojetí běhu. Na konci 19. století byly velmi populární běžecké kroužky, které zakládali členové šlechty. Ty oslavovaly běh v jeho amatérském podání.
Běh a olympijské hry
Na antické Řecko navazují na konci 19. století Pierre de Coubertin, zakladatel moderních olympijských her a jeho spolupracovník Michaela Breál, jenž si vzpomněl na starou legendu o poslovi z Marathonu. V roce 1896 tedy tito dva muži zorganizovali zkušební závod na trati z Marathonu do Atén. Coubertinovi se tato myšlenka velmi zalíbila a maratonský běh tak zařadil i mezi disciplíny svých moderních olympijských her. O dva měsíce později se tedy na stejné trati odehrál souboj o první olympijské vítězství v této disciplíně. Toto klání tehdy vyhrál Řek Spiridon Louis v čase 2:58:50.
Není maraton jako maraton
Délka maratonského běhu se v průběhu historie mnohokrát měnila. Původní vzdálenost byla olympijských výborem stanovena na 39 kilometrů. Na prvních až třetích olympijských hrách pak měřil maraton kilometrů 40. Nejzajímavější situace pak nastala na olympijských hrách v roce 1908 v Londýně, kdy délku maratonu znovu změnili. Původně měl maraton v této době 41,86 kilometrů. V Londýně se mělo startovat u Windsorského zámku a dobíhat před královským ložem na Olympijském stadionu. To ale odpovídalo délce trasy 42,195 metrů. Po londýnské olympiádě došlo ještě ke dvěma dalším změnám délky trati, ale od roku 1924, kdy se běžel maraton v Paříži je délka neměnná až do současnosti.
Ženy nebo jenom muži?
Důležitou kapitolou z historie běhání je ženská emancipace. Ženy byly na sportovním poli v minulosti diskriminovány. Zákaz startu žen na běžeckých závodech, zejména na maratonské vzdálenosti, podložili organizátoři argumenty lékařů, že dlouhé tratě ženám škodí.
Již na první olympiádě se maratonu chtěla zúčastnit spolu s muži Řekyně Melpomena Louanidová, ale tu odmítli. Proto si trať zaběhla sama den před oficiálním konáním závodu a zvládla ji za čtyři a půl hodiny.
Rok 1928 nebyl pro ženský běh šťastný. Ženy poprvé závodily mimo jiné na trati 800 metrů. Závodnice ale nebyly dost trénované a jedna z nich na závodišti omdlela. Touto událostí začali argumentovat odpůrci běhu žen, že je běh pro ně doopravdy nebezpečný a ženy na čas směly běhat pouze sprinterské tratě do 200 metrů. Uvolnění přichází až v 70. letech 20. století, kdy ženy mohly startovat na trati 1500 metrů, pak 3 kilometry a za několik dalších let i deset kilometrů.
V roce 1967 pak přišel obrat i v závodech maratonské vzdálenosti. Na Bostonský maraton se totiž tajně přihlásila Kathrin Switzer. Ta svou identitu skryla pod registračním jménem K. Switzer. Organizátoři však její snahu v průběhu závodu odhalili a snažili se jí v dalším pokračování závodu zabránit. Ostatní běžci muži ji ale ochránili a Kathrin Switzer závod dokončila. Celou situaci vyfotografovali novináři a fotky se druhý den objevily v novinách. Medializace této události měla za následek celosvětové rozšíření ženského maratonu. Do programu olympijských her maraton žen poprvé zařadili v roce 1985.
Městské zápolení
V současnosti jsou velmi populární městské masové běhy. Ve městech po celém světě se běhá obvykle na vzdálenostech 10 až 42,195 kilometrů. Nejznámějšími městskými běhy jsou maratony organizované v New Yorku, Bostonu, Londýně nebo Paříži, kterých se každoročně účastní několik desítek tisíc lidí. Častým problémem těchto běhů je omezená kapacita závodu a velký zájem o start ze strany závodníků. Těmi totiž nejsou jen světové atletické hvězdy, ale také úplně obyčejní lidé. Kdo si zaplatí startovné, ten se může postavit na start. Zajímavostí je, že všichni závodníci, kteří dokončí maraton v New Yorku, mají jisté své místo v seznamu dokončivších účastníků tohoto závodů ve speciální příloze New York Times.
Běhání v České republice
Móda běhání se k nám dostala na konci 19. století z Anglie, kdy vznikaly kroužky „běhounů“ také na území Čech a Moravy. První maratonský závod na našem území se pak konal 25. října 1908 na trati Smíchov – Dobříš.
Rudý sport
Za komunistické nadvlády byl sport zneužíván k mocenským účelům. Na počátku tohoto období však působí jedna z nejdůležitějších osobností českého sportu – Emil Zátopek. Na olympijských hrách v Helsinkách postupně získal zlatou medaili v běhu na 5000 metrů, 10 000 metrů a maratonu. Osobnost Emila Zátopka byla často zneužívána komunisty, byl ukazován jako vzor socialistickému pracujícímu lidu.
Komunistická éra však přispěla k rozšíření běhání. V osmdesátých letech se běhala takzvaná Liga 100, která přispěla k rozkvětu amatérského sportu. Nejdůležitějšími závody v této době byly Velká Kunratická, závod Běchovice-Praha. Režim nabízel dokonce také svůj závod, jmenoval se běh Rudého práva. Ten byl přespolní a běhal se od roku 1950 do roku 1989 v tehdejším parku kultury a oddechu Juliuse Fučíka.
Kapitola sama pro sebe pak je nabídka běžeckého vybavení za komunistické éry. O žádné nabídce se nedá ani mluvit. Profesionální vybavení mělo tehdy jen pár vyvolených, ostatní si museli vystačit s tím, co měli doma. Běhalo se tak v obyčejných teniskách, červených trenkách a bílém tílku. V zimě pak tradiční modré teplákovky, kulichy na hlavy a lyžařské rukavice na ruce.
Velký rozdíl je pak mezi dnešním a tehdejším běžcem. Jenom málo lidí se běhání věnovalo pro zábavu. Když už někdo běhal, myslel to vážně. Díky tomu byla v této době výkonnostní úroveň daleko vyšší. Na druhou stranu zase neběhalo takové množství lidí.
Dominance masy
V současné době se po celé republice koná mnoho závodů pro veřejnost. Mezi nejznámější české běhy patří Prague International Marathon, maraton ve Stromovce, dále Pražský půlmaraton a vůbec celá série běhů pod značkou PIM. Tyto závody se konají také v Olomouci, Ústí nad Labem, Českých Budějovicích atd.
Obrovské kvantum závodů pak na nejrůznějších místech republiky organizují více či méně profesionální týmy organizátorů. Závody jsou velmi různorodé, od těch krátkých, až po ultramaratony, nebo extrémní horské výzvy, dvaceti čtyř hodinová vytrvalostní klání, nebo dokonce tří týdenní závod na 1500 mil přes celou Českou republiku a Slovensko. V tomto spektru závodů si vybere každý, od začátečníka až po profesionály.
Běžci se mohou také sdružovat do nejrůznějších klubů a spolků. Poslední dobou je nejvíce vidět nový a silný klub Báječné ženy v běhu, do kterého se mohou ale přihlásit také všichni „báječní“ muži.
Běhání jako trend
V současné době se běhání dostává velké pozornosti, podrobujeme ho nejrůznějším vědeckým a technickým výzkumům. Díky nim víme, jak tělo funguje, dostávají se nám k dispozici nejnovější technické novinky. Můžeme si vybrat běhání na silně odpružených botách, v minimalistických botách, bosé běhání. Oblečení máme rozdělené do tří vrstev, všechno je odvětrané a funkční. Naše výkony hlídají nejnovější mobilní aplikace, sporttestery, GPS navigace apod. Běžci si mohou dopřávat špičkovou stravu. Také se stírají rozdíly mezi profesionály a amatéry, pokud chce někdo do vybavení investovat, může mít to nejlepší, co se na trhu nachází.
Běhání již není jenom o výkonech na profesionální úrovni, ale je to životní styl, kterým se snaží žít čím dál více lidí. Běhání totiž prospívá tělu i duši. Odstraňuje stres, posiluje duševní rovnováhu, dodává fyzické zdraví a výbornou kondici, kdy se aktivní běžec nezadýchá při prvním výšlapu dvou pater schodů. Člověk začíná přicházet zpět ke svým kořenům a znovu objevuje skutečnost, že běh je nejpřirozenějším pohybem člověka.
Rozhovor
Symbol komunistického běhu: „Tepláky a igelitové pytlíky chránící proti zimě,“ vzpomíná na mládí Miloš Škorpil
Současnou dobu v oblasti běhání charakterizuje dostatek, ba i přebytek všeho. Nepřeberné množství běžeckého vybavení, bot, oblečení, závodů. „Běhám padesát let,“ líčí Miloš Škorpil, který je považován v České republice za běžeckého guru. „Když jsem začínal běhat, tak se nedalo vůbec o nějaké nabídce běžeckého vybavení mluvit,“ přemítá o svých začátcích Škorpil.
Jak dlouho běháte a co byste mohl říct o začátcích své běžecké kariéry?
Běhám padesát let. Začal jsem běhat, protože mě bavilo hýbat se. A taky proto, že mi běhání šlo, a já, byť drobný a malý, jsem byl při něm hodně vidět.
Zkuste si teď nostalgicky zavzpomínat. Na co si jako první vzpomenete, když se řekne běhání za Vašich mladých let?
No to je těžká otázka, protože nostalgii netrpím a typ vzpomínek: „Jó když jsem byl mladý, to bylo jiný“ prostě nemám, ale dobře. Když se řekne běhání za mých mladých let, tak to bylo hlavně o sportu. Běhal jen ten, kdo to chtěl dělat na nějaké vyšší úrovni, cosi jako rekreační běh se nepěstovalo.
Dříve jsem bydlel v Horních Počernicích, což je dnes součást Prahy. Když jsem tam šel běhat a někdo mě potkal, tak nade mnou kroutil hlavou. Buď že jsem se pomátl, nebo že bych měl dělat něco pořádného. Ale na tom se, mnohdy a mnohde dodnes nic nezměnilo, takže to vlastně ani není tak moc nostalgie.
Je známo, že minulý režim zneužíval sport k propagaci sama sebe. Vnímal jste osobně někdy zásadním způsobem zásahy minulého režimu do sportu? Dotklo se Vás to nějakým způsobem?
Určitě to nešlo přehlédnout. Prostě to tak bylo na obou stranách barikády a je tomu tak dodnes. Dřív se bojovalo za „ródinu, za vlast“, dnes se bojuje za sponzory. Tehdy, když byl člověk dobrý, dostal se za hranice všedních dnů, dnes má daleko vyšší životní úroveň než „obyčejní“ smrtelníci. Sport se zneužíval od nepaměti, stačí si vzpomenout na gladiátory, taky to bylo na život a na smrt.
Pokud jde o mě, tak mě se to však tehdy, ani dnes nijak nedotklo. Možná proto, že jsem měl vždy trošku jiný žebříček hodnot. Šlo mi spíš vždy o radost z pohybu, ze života, ale bylo by pokrytecké říct, že jsem neměl radost z vítězství. To ale byla spíš radost nad tím, že jsem se zase o kousíček zlepšil a porazil toho včerejšího Miloše, než že bych měl radost z toho, že jsem porazil někoho druhého. Protože vítězství nad druhým je sice fajn, ale na druhou stranu, tím druhému způsobuji bolest a žal.
Jaké jsou hlavní rozdíly „běhání dnes“ a „běhání za minulého režimu“? Jaká byla tehdy nabídka běžeckého vybavení?
Pokud jde o nabídku běžeckého vybavení, tak když jsem začínal běhat, tak se nedalo vůbec o nějaké nabídce mluvit. Když bylo teplo, měl jsem na sobě bílé tílko, červené trenky a na nohou polokecky. Když byla zima, sebral jsem sestře či mámě doma punčocháče (to byly naše elasťáky). A když byla opravdová zima, tak klasické tepláky a pod ně igelitové pytlíky, jako ochranu před velkým mrazem. Na hlavu kulicha a na ruce lyžařské rukavice.
A jaký byl rozdíl v kvalitě, kvantitě závodů?
Ač to tak možná nevypadá, závodů bylo asi stejně jako dnes. Nepsalo se o nich tolik, pořádali je sportovní oddíly, jednoty či svazy. Byla to prostě organizovaná atletika, pro „vyvolené“. Sportovní kvalita byla rozhodně vyšší než dnes, mluvím-li o výkonech tuzemských běžců. Faktem je, že žen tehdy moc neběhalo. Taky kvůli domněnkám, že pro ženy není běh, co se týče zdraví, zrovna vhodným sportem.
A co obecně počet závodníků?
Na závodech typu Běchovice – Praha, Velká Kunratická – to byly takové největší běžecké pouti v roce, běhalo více závodníků než dnes. Na ostatních závodech to byly spíš desítky, výjimečně stovky závodníků. Bylo to dáno tím, že to bylo spíš o výkonech než, zdraví, zábavě a relaxaci. Pokud jde o počty běžců, tak dnes běhá mnohonásobně více lidí než dříve. Když mluvím o násobcích, tak mám na mysli spíše tisíce než stovky.
Jak byste popsal typického běžce roku 2014? V čem se liší od průměrného běžce například v roce 1980? Změnil se nějak obecně přístup lidí k běhání a jejich přemýšlení o něm?
To je na psychologickou studii. Obecně bych řekl, že vnitřně se v člověku – běžci nic nezměnilo. Pořád chce vyhrávat, být lepší a lepší, i když to otevřeně nepřiznává. Ptáš se však na průměrného běžce. V tomto ohledu by průměrný běžec roku 1980 nedal průměrnému běžci roku 2014 nejmenší šanci. Současný běžec by se k němu ani nepřiblížil. Výkonnost byla dřív úplně někde jinde, protože běhali jen výkonnostní běžci.
Pokud jde o vnímání běhu dnes a tehdy, tak dříve se běhalo pro výkony. Dnes se běhá pro vyčištění hlavy. Dřív to byla spíše záležitost sportovní. Dnes zase spíše zdravotně preventivní, pokud bych to měl vyjádřit nějak stručně. Jinak by to bylo zase na psychologickou studii člověka, která by ale musela zahrnovat celý jeho vývoj za posledních padesát let. Do té by se musely zahrnout změny společenského klimatu, změny sociálních jistot. Pak také přechod ze socializmu k demokracii, což jsou všechno věci, které měly v průběhu těchto let vliv na to, jak byl běh vnímán lidmi před 50 lety a jak je vnímán dnes. Co přinášel běh člověku tehdy a co mu dává dnes.
Anketa
Jaký je váš vztah k běhání?
Jana Menčíková, 22 let, studentka
Abych se přiznala, k běhání nemám úplně kladný vztah, nikdy mě tento sport neoslovil. Obdivuji, když někdo jde běhat dobrovolně, mně se to povede jen při časovém presu, když nestíhám tramvaj. Osobně mám raději cyklistiku, přijde mi zábavnější a méně namáhavá. Z běhu mě vždycky mnohem víc bolelo celé tělo. Navíc na kole člověk může podniknout výlety a více si užívat okolí nebo přírody. Je taky docela možné, že mám běhání znechucené z výuky tělocviku.
Stanislav Hampl, 26 let, IT odborník
Běhání mám rád. Dřív jsem ho využíval jako dopravní prostředek, současně jako lék proti depresi a k pročištění hlavy. Teď běhám hlavně na florbalu. Samostatně jen jednou týdně udržuji si tím vysokou kondici a taky váhu. Když jdou kila nahoru, tak běhám víc. Je to pro mě takový lék proti špatným myšlenkám, když sem naštvaný, až bych zabil. Zároveň se tím zbavuji kil, takže spíš na udržení postavy.
Silvie Dědková, 44 let, OSVČ
Běhání znamená čas, který mám jen a jen sama pro sebe. Díky běhu mám pocit, že ještě nepatřím do starého železa. Více méně mi běh dává jistotu, že mám život víc pod kontrolou. Dává mi pocit úspěchu, že jsem něco dokázala, taky nezávislost a závislost na běhu. Ten aspekt volného času jen pro mě ale asi nejdůležitější, jelikož mám tři děti a z toho dvě jsou malé.
František Křižka, 59 let, dělník
Já neběhám a nikdy jsem ani neběhal, takže k běhání žádný vztah nemám. Ani jsem nikdy žádný jiný sport neprovozoval. Naše generace byla zvyklá pracovat kolem domu. Osobně žiji na vesnici a tam je stále co dělat, když má člověk hospodářství nebo dům se zahradou. Energii investuji po celý život do těchto odpočinkových aktivit.
Kamila Nešporová, 33 let, novinářka
Běhání je pro mě především relaxace. Časově nenáročný sport, při kterém se perfektně vyčistí hlava. Navíc jsem začala před pár lety a mezitím si vybrala dvě těhotenské pauzy, takže mám i ve svém věku velkou šanci na zlepšení. To se o jiných sportech říct nedá. A miluji závody, kdy jsem schopná se vybičovat k výkonům na tréninku nepředstavitelným. Navíc začínám potkávat známé lidi, i když vyrazím primárně sama, to je fajn. Běhání není jediný sport, který pravidelně provozuji, ale jsou to jenom moje chvilky. A jenom můj boj na trati, oproti kolektivnímu sportu, který taky hraji.
Lenka Střelbová, 37 let, IT pracovnice
Vztah k běhu je nyní maximálně pozitivní. Dříve jsem však byla zarytý odpůrce běhu na dlouhé tratě. Teď jsem člověk na běhu závislý. Neznám lepší prostředek jak si vyčistit hlavu, než nazout botky běhačky a vyrazit kam mě nohy donesou. Důležité je být alespoň chvilku jen sama se sebou a problémy nechat doma. Je to lepší než deset psychiatrů. A další pozitiva už jdou ruku v ruce, tak nějak samovolnou redukcí váhy počínaje a potkáváním velmi zajímavých a někdy až osudových lidí konče.
Tomáš Orság 21 let, student
Běhat jsem začal teprve nedávno a nepovažuji se ani za běžce ani za sportovce. Spíše bych se označil za nadšence. Na myšlenku zkusit běhat mě přivedla až přítelkyně. Než jsem se však rozhodl opravdu běhání zkusit, uběhlo hodně času. Můj vztah k běhání je hodně spontánní, že bych začal cíleně běhat, to jsem si nikdy nemyslel. Když potřebuji vypustit, nebo si vytvořit dobrý pocit z toho, že nějak pokořím sám sebe a zároveň udělám něco pro svoje zdraví, popřemýšlím nad vhodnou trasou a tu si zaběhnu. Nejdříve to šlo ztuha, ale už jsem si za tu krátkou dobu zkusil i deset kilometrů. Snad mě nadšení neomrzí a budu nasazovat laťku i výše. Běhání je pro mě jistý způsob pokořování sama sebe, ze kterého mám dobrý pocit.
Michal Dušek, 23 let, pracovník v polygrafickém průmyslu
Běh je především naprosté vypnutí z každodenního shonu a stresu. Nasadím sluchátka, zavážu tkaničky a okamžitě zapomínám na celý svět. Někdy běhám ráno, někdy večer. Ráno je to ten nejlepší budíček a večer pak velký relax. Na běhání je nejlepší, že je to sport, který si může dovolit každý. Stačí lepší tenisky, tričko a šortky má doma každý. Hodně velkým pozitivem je, že při běhu můžu poslouchat oblíbenou motivační hudbu, to se mi pak v těle rozlévají vlny adrenalinu a je to super pocit.
Marie Lapčíková, 69 let, důchodkyně
V dětství jsme se stala členkou Sokola. Tam se hodně cvičilo, navazovalo se na myšlenky Tyrše a bylo to hodně obohacující. Za komunistů jsem se několikrát povinně zúčastnila spartakiád na Strahově, na tyto akce vzpomínám dodnes v dobrém. Tehdy jsem byla ještě dítě a nedocházely mi ty politické souvislosti. Dnes už hodnotím svoje vzpomínky trochu jinak, s pachutí politického pozadí. Jinak jsem se sportu nikdy moc nevěnovala.
Story
Kousek historie běhá v každém z nás, důkazem je veterán Jiří Soukup
Na závodech ho organizátoři pouštějí na start dříve, přesto dobíhá mezi posledními. Za své výkony sklízí větší ovace, než první běžci v cíli. Řeč je o veteránovi Jiřím Soukupovi, který se narodil v roce 1927.
Se sportem začal již v pěti letech, kdy jej rodiče přihlásili do Sokola. V mládí chtěl být kominíkem, protože si myslel, že by mohl být pořád špinavý. To mu ale rozmluvila maminka, která říkala, že právě kominík se musí umývat hodně. Později se zamiloval do umění. Chtěl malovat a dělat grafiku, jenomže znovu zasáhla maminka. Umělců bylo podle ní tehdy hodně a málo z nich z tohoto živobytí uživilo sebe a rodinu. Náplní jeho pracovního života se nakonec stala živočišná výroba a koně. Jiřího Soukupa na této práci zaujala dokonale propracovaná plemenářská genetika. Praxi získal v Kladrubech, pak deset let pracoval v Napajedlích jako vedoucí chovu koní.
Sport jako záchrana
Když bylo Jiřímu dvacet sedm let, stala se mu nehoda. Spadl na něj kůň. Následky byly vážné a doktoři mu zakázali sport, kterému se nevěnoval následujících deset let. Na rady svých kamarádů sportovců však začal po této době běhat. Zpočátku měl zdravotní problémy, ale překonal je. Nakonec začal běhat maratony.
Medaile a rekordy
Sport se stal velkou vášní Jiřího Soukupa. Do šedesáti let běhal maratony na úrovni tří až čtyř hodin. Dnes už na něj potřebuje hodin sedm, ale přesto je ve věkové kategorii 80+ jediným maratoncem u nás. Od pěti let k jeho životu patří také cvičení. Za dlouhé roky už má vyvinutou svoji klasickou sestavu, která zahrnuje sed-lehy, jízdu na kole, kliky a studenou sprchu.
Recept na dlouhý a aktivní život
Pro dlouhý a aktivní život dle slov Jiřího Soukupa stačí dělat několik věcí. Základem je správná životospráva a pohyb, který je stejně důležitý jako vzduch. „Nejde o kvalitu, ale o to vůbec něco dělat, neustrnout u toho, že se postavím k oknu a koukám ven,“ radí Jiří Soukup. Sám od mládí pije kozí mléko a každé ráno jí kvasnice. Nekouří, ale alkoholu se nevyhýbá. Pivo po závodech je podle něj důležité, doplňuje totiž do těla vitamín B a ionty. Také si rád vypije červené víno s přáteli, které napomáhá správné krvetvorbě.
Ostatním doporučuje také otužování, je velkým příznivcem zimního a vytrvalostního plavání. V neposlední řadě se také podle Jiřího Soukupa nesmí zapomínat na kvalitní odpočinek.
Život je jako voda…
„…Protéká nám mezi prsty, a my se je snažíme více semknout, abychom ho ještě chvíli udrželi a mohli tak udělat něco pro své blízké, pro rodinu, pro vlast, pro Evropu, pro svět, pro tuhle modrou planetu,“ vysvětluje Jiří Soukup. Ten tak není ztělesněním jen fyzické zdatnosti, vytrvalosti a odvahy, ale také moudrosti, která se skrývá za dlouhou řádkou let jeho požehnaného věku.
Záměr práce
Tento samostatný projekt se skládá ze dvou částí. První část je záměr práce, druhá pak samotná realizace projektu.
V záměru práce si nejprve definuji cíle práce, zdůvodním si volbu tématu, posléze budu reflektovat stav problematiky. Pro realizaci práce je také důležité vytvořit si ideový plán a rozplánovat si postup práce. Nedílnou součástí samostatného projektu je sebehodnocení a také oddíl pro použitou literaturu a zdroje.
Na úvod záměru samostatného projektu považuji za vhodné definovat některé základní pojmy z oblasti žurnalistiky. „Žurnalistika (novinářství, žurnalismus, journalismus, le žurnalisme, journalism, publishing, Publizistik) je sbírání, zpracovávání a distribuce žurnalistických sdělení (textů, komunikátů) v žurnalistických celcích určených veřejným příjemcům (recipientům, veřejnosti, publiku, audience). (Bartošek 2002: 4)
Žurnalistika plní tři základní funkce. Tlumočí mínění veřejnosti, informuje veřejnost a slouží jí a střeží lidská práva a občanské svobody. (Bartošek 2002: 6)
S žurnalistikou pak souvisí mnoho pojmů jako média, etika, zdroje žurnalistických informací, titulky, žánry atd.
Žurnalistické komunikáty pak rozdělujeme do dvou hlavních skupin, které nazýváme zpravodajství a publicistika. Zpravodajství bylo vždy základem žurnalistiky. „Jeho posláním je informovat o aktuálních událostech.“ (Bartošek 2002: 50)
Publicistika je pak „žurnalistická produkce přinášející stanoviska, objasňující události, situace nebo myšlenky.“ (Bartošek 2002: 65)
Cíl práce
Cílem je vypracovat samostatný projekt (jako závěrečný výstup zvolené profesní profilace tj. psaná; vztažený také k absolvované tematické profilaci, tj. sportovní žurnalistika), jehož obhajoba je součástí SZZk.
Formou samotného projektu mám prokázat svou pokročilou kompetenci v rámci vybrané profilace, jejímž je projekt zakončením. Na projektu pracuji zcela samostatně a výsledek své práce budu obhajovat v rámci SZZk, kde na něm demonstruji své dovednosti a osvojené postupy užívané v rámci dané profilace. Projekt je tak hlavním východiskem praktické části SZZk – a jako takový by měl být zpracováván co nejprecizněji. Veškeré plánování a průběh projektu si řídím zcela sama.
Cílem tohoto samostatného projektu na téma Běhání v proměnách času je pomocí různých žurnalistických textů popsat historii běhání a běhu jako takového. Bude mě zajímat vznik běhu a místo běhu v historii lidstva, poté se zaměřím na běhání v České republice a jeho proměny během komunistické vlády. Poslední část samostatného projektu věnuji současnému stavu běhání v České republice.
Celkový rozsah samostatného projektu má být 24 000 znaků. S ohledem na tuto skutečnost jsem vybrala následující žurnalistické žánry: Žurnalistický text informativně-edukativního charakteru neboli rozbor (o rozsahu 12 000 znaků), rozhovor (6 000 znaků), anketa (3 000 znaků) a story (3 000 znaků). Tyto žurnalistické texty můžu brát jako dílčí úkoly, které mi pomohou realizovat cíl práce.
Zdůvodnění volby tématu
Při výběru tématu samostatného projektu jsem přihlížela hned k několika kritériím. Během studia jsem absolvovala praktikum/workshop DTP a psané žurnalistiky, následně také ekonomickou a sportovní specializaci. Po uvážení všech možností jsem si vybrala kombinaci psané a sportovní žurnalistiky, jelikož tyto dvě oblasti jsou mi nejbližší. Co se sportovní oblasti týká, mně nejbližší sportovní odvětví jsou atletika a cyklistika, proto jsem téma vybírala z těchto disciplín.
Cyklistiku jsem si jako hlavní téma nakonec nevybrala, jelikož oproti běhání je to finančně a časově velmi nákladný sport. Cyklistika také není tolik populární a nezažívá v posledních letech takový rozmach jako běhání.
Běhání je tedy sport pro každého, nese s sebou minimální náklady, díky své popularitě v posledních letech se jedná o téma pro závěrečný samostatný projekt velmi aktuální. Moje zpracování tématu nabídne zacílení na velkou skupinu čtenářů, protože bude koncipováno celorepublikově. V neposlední řadě jsem sama běžkyní a snažím se žít zdravým životním stylem, což byl také důvod pro výběr tohoto tématu.
Moje téma samostatného projektu jsem pojmenovala Běhání v proměnách času a bude koncipováno s přihlédnutím k historii běhání. Toto zaměření jsem si vybrala, jelikož historií běhání se mnoho článků nezabývá, tudíž v mediální oblasti toto zpracování tématu chybí. Běžci tedy vědí, proč a jak se běhá dnes, ale už jim nikdo nezprostředkoval pohled do minulosti. To bude tedy cílem tohoto samostatného projektu.
Zdroje/stav problematiky
V České republice vychází několik běžeckých časopisů, z nichž můžeme jmenovat nejznámější Run a Běhej.com. Na internetu nalezneme nejznámější webové stránky o běhání například Běžeckou školu Miloše Škorpila, stránky Běhej.com, RunGo, Báječné ženy v běhu. V televizi můžeme například na ČT Sport sledovat běžecký seriál Tempo.
Zmíněná média se historií běhání zabývají, ale nečiní tak v kontextu historické doby. Existuje jenom několik článků, které se zabývají historií běhu. Dále vznikly články, které se dají žánrově zařadit jako rozhovory, medailony a portréty. Ty se zaměřují na určitou běžeckou osobnost v historii běhání. Toto je ale pohled velmi omezený a nereflektuje historickou dobu, ve které běžecká osobnost žila.
Autoři takových článků tedy nejčastěji zpracovávají téma běžecké osobnosti z historie běhání, kdy o ní uvedou základní biografické údaje, dopodrobna se pak zabývají historickými tabulkami s osobními rekordy jednotlivých běžeckých osobností. Dále je připojena část o jejich životě, běžecké filosofii atd.
Autoři takových článků tedy dospějí k zajímavému pohledu na určitou osobnost běžecké historie, ale tento pohled je omezený.
V tomto samostatném projektu se tedy nebudu snažit o klasické a známé zpracování historie dle jednotlivých běžeckých osobností, ale pokusím se postihnout obecnosti, které se v běžecké historii objevily. Nejpodrobněji se zaměřím na počátky, kdy vzniká běhání celosvětově, posléze se zaměřím na domácí prostředí a na vliv komunistické diktatury na sport obecně, se zaměřením na běhání. Nakonec se zaměřím na současnost a na komparaci předlistopadového a polistopadového vývoje běhání u nás. Velký důraz budu klást na aspekty, které jsou pro běžce nejdůležitější – tedy jaké bylo postavení sportu v komunistickém Československu, zda se mohlo běhat a trénovat, kde se dalo trénovat, zda se pořádaly závody a jestli byl dostatečný výběr běžeckého vybavení.
Ideový plán
Cílem tohoto samostatného projektu na téma Běhání v proměnách času je pomocí různých žurnalistických textů popsat historii běhání a běhu jako takového. Bude mě zajímat vznik běhu a místo běhu v historii lidstva, poté se zaměřím na běhání v České republice a jeho proměny během komunistické vlády. Poslední část samostatného projektu věnuji současnému stavu běhání a běžecké komunitě v České republice. Tento samostatným projektem by měl přinést vyšší informovanost běžecké komunitě. Ta se více dozví o historii své oblíbené volnočasové aktivity a bude to pro ni obohacující.
Zpracování běžeckého tématu s historickou reflexí má v současné době nejčastěji podobu rozhovorů s dosud žijícími a běhajícími veterány, poté podobu portrétů a medailonů. S ohledem na tuto skutečnost a na odlišnou koncepci tématu, kdy jsem se snažila zpracovat téma zajímavě a originálně, jsem vybrala následující žurnalistické žánry: Žurnalistický text informativně-edukativního charakteru (rozbor), rozhovor, anketu a story.
Postup práce
Nejprve jsem si musela stanovit přesné téma práce, které jsem musela mít neustále na mysli, abych se od něj neodkláněla. Moje přesné téma je tedy Běhání v proměnách času.
Než jsem započala samotné psaní, musela jsem si udělat důkladnou rešerši tištěných i elektronických médií zabývajících se běháním. Když jsem si zmapovala tato média, následovala zúžená rešerše zahrnující historické témata, která se objevovala v těchto médiích. Na základě těchto zjištění jsem si vytvořila koncepci, ve které jsem se snažila o originální a nové zpracování tématu. Z tohoto důvodu jsem vybrala následující žurnalistické texty: Žurnalistický text informativně-edukativního charakteru (rozbor), rozhovor, anketu a story. Co se týká rozdělení žurnalistických žánrů, tak nepoužiji žádný zpravodajský žurnalistický žánr, ale zaměřím se na publicistické žánry (v užším slova smyslu) a na syžetové (beletrizující) žánry.
Žurnalistický text informativně-edukativního charakteru (rozbor)
První a nejdelší text mého samostatného projektu bude rozbor s dominantní informativně-edukativní složkou. Rozbor je žánr, který vzhledem ke své fakticitě stojí na pomezí mezi zpravodajstvím a publicistikou (v užším smyslu slova). Cílem rozborů není pouze informovat, nýbrž obsahují i nepřímou složku persvazivní, která je dána způsobem výběru informací, jejich řazením, rozvíjením textu v logické linii. Rozbory kromě informačního postupu využívají postup výkladový. Cílem takového textu není vyjádřit vlastní názor ani analyzovaný problém uzavřít, ale poskytnout intelektuálně vyspělému čitateli dostatek podkladů k tomu, aby si sám utvořil závěry. Součástí normy je požadavek na nocionalitu jazyka, nevhodné jsou jakékoliv příznakové prostředky.
Tento žánr má kořeny v odborné oblasti. Klade požadavky na důkladnou rešeršní činnost, i na výsledné zpracování informací. Rozbor ve svém úvodu podává nezbytné informace o předmětu zájmu, ve stati rozebírá problém, jev nebo událost ve vývoji, přistupuje k němu z mnoha různých pohledů, shromažďuje a předkládá v rámci daného tématu související fakta. Autor tak musí shromáždit široké, pokud možno vyčerpávající spektrum informací a názorů zainteresovaných osob. Za základ neslouží pouze nejnovější fakta, ale vycházet je nutné i ze skutečností starších, které se k tématu sdělení váží.
Ve své podstatě rozbor plní funkci resumé stavu problému. Závěr schází, případně jej může nahradit naznačení alternativ možného dalšího vývoje v objektivizované linii, ovšem bez toho, aby se autor k některé z nich přiklonil. (Jílek 2000: 134-135)
Jak píšeme na začátku, v tomto textu budou dominantní informativní a edukativní složka. Informativní složka má za úkol informace pouze předat od autora k adresátovi. Edukativní složka, která sice ve své podstatě usiluje o vyrovnání informačních obsahů mezi původcem a příjemcem, je však charakteristická cílevědomou snahou rozšířit obecný vědomostní základ příjemce sdělení. (Jílek 2000: 82)
Na základě těchto definic jsem rozbor určila jako nejdelší text samostatného projektu (má být dlouhý 12 000 znaků). Po úvodu se totiž budeme zabývat historií běhání a jeho pozice v lidských dějinách. Podíváme se až do pravěku, kdy byl pohyb součástí života lidí, jelikož neznali jiný způsob lovu zvěře. Poté se podíváme tak na slavnou bitvu u Marathonu, kde podle legend vznikl maratonský běh. Ten se však v moderní historii dočkal úpravy své vzdálenosti.
Druhá polovina textu se zaměří na Českou republiku/respektive Československo, kde budu rozebírat stav běhání před revolucí a po revoluci. Za komunistické vlády byl totiž sport velmi často zneužíván k mocenským účelům. Po sametové revoluci pak přišel zlom. Svoboda přinesla také svobodu sportu a běhání, které se postupně a nenápadně rozvíjelo. V posledních deseti letech pak přišel obrovský běžecký boom. Boom běžců, běžeckých závodů, běžeckého vybavení, běhání obecně.
Rozhovor
Při vytváření rozhovoru se můžeme rozhodovat mezi jeho dvěma základními podobami, kterými jsou zpravodajské interview a publicistické interview.
Zpravodajské interview probíhá mezi dvěma osobami nebo skupinou osob. Cílem zpravodajského interview je podat zpravodajskou informaci, nejčastěji se používají dichotomické, alternativní a doplňující otázky.
Publicistické interview užívá všechny tyto otázek, tedy alternativní, dichotomické, doplňující, otevřené a kontrolní. Z kompozičního hlediska je typické řazení úvodů, do kterého je vybrán zajímavý názor, úvaha, případně může být v úvodu interviewovaný představen. Žurnalista v tomto typu rozhovoru ve svých otázkách navazuje na předchozí výpověď interviewovaného. Dalším specifikem je náhrada otázky větou oznamovací v rámci dialogické repliky, případně užití nedokončené výpovědi, na niž dotazovaný v intencích dialogu navazuje.
Publicistické interview může mít čtyři podoby. První je rozhovor zjišťující názory, který představuje v dílčí oblasti publicistické dominantně využívaný typ interview, zjišťuje názory dotazovaného na aktuální události, případně jeho podíl na ní, pozadí, souvislosti.
Druhým typem je osobní rozhovor. Ten klade důraz na rysy osobnosti, které lze považovat za dialogickou analogii portrétu. V rámci takového rozhovoru bývá sledována profesní i soukromá biografie, politické, životní názory, významné skutky atd.
Třetí podobou je biografický rozhovor, který je zaměřený na činy, výkony, vlastnosti, filozofii osobnosti. Jde o typ rozhovoru, který lze považovat za dialogickou analogii medailonu, důraz proto není kladen na věcnost. Je však rovněž bohatě strukturovaný.
Posledním typem je skupinový rozhovor, založený na konfrontaci názorů řady osob na věc zájmu, ne však mezi sebou. Díky tomuto typu rozhovoru jsou představeny osoby účastnící se rozhovoru a zveřejněny jejich názory. (Jílek 2000: 131-132)
Pro náš záměr zařadit do samostatného projektu interview jsem z nabízených možností vybrala publicistické interview s jeho podobou interview zjišťující názory. Toto interview jsem vedla osobně s českým ultramaratoncem Milošem Škorpilem, kterému bude v letošním roce 60 let, a který zasvětil celý svůj život běhu a trenérství. Miloš Škorpil mi tak mohl poskytnout sondu do historie a do situace českého běhání před rokem 1989. Toto interview se tedy zaměřilo na situaci českého běhání před rokem 1989, kde jsem zvláštní pozornost věnovala tématům jako postavení sportu v komunistickém Československu, zda se mohlo běhat a trénovat, kde se dalo trénovat, zda se pořádaly závody a jestli byl dostatečný výběr běžeckého vybavení.
Anketa
Anketa je žánr, který má původ v odborné oblasti. Tam představuje standardizovaný způsob, jak zjistit údaje pro další zpracování. Používá se zejména v sociálních vědách. V publicistické sféře je to jedna z metod zjišťování názorů veřejnosti k aktuálnímu problému. Anketou můžeme dotazovat osoby s úzkým vztahem k tématu, jevu nebo události, ale i osoby bez přímého spojení k předmětu zájmu. V praxi je obvyklá její podoba s jednou otázkou. Reakce jsou pak zveřejněny nebo zpracovány do grafu. V rámci ankety může být položeno více otázek. (Jílek 2000: 124-125)
Pro svou anketu jsem vybrala podobu s jednou otázkou. Jako otázku jsem vybrala „Jaký máte vztah k běhání?“ Anketu jsem dělala v Olomouci a odpovědi jsem si zaznamenala písemně do diáře. Při výběru odpovídajících osob jsem se snažila vytvořit průřez všemi věkovými kategoriemi, aby mi neodpovídali pouze studenti.
Tato anketa má být určité dokreslení skutečnosti, měla by čtenáři říct, jaké mají ostatní lidé názory a jestli doopravdy běhají. Výše uvedenou otázku do ankety jsem vybírala s ohledem na čas dotazovaných lidí. Nechtěla jsem vybrat žádnou složitou otázku, protože jsem chtěla, aby byli lidé ochotní odpovídat. Druhým kritériem pro výběr otázky bylo, že jsem chtěla, aby v komplexu všech textů doplňovaly současný stav a současný vztah lidí k běhání.
Story
Poslední žurnalistický žánr jsem vybrala z kategorie syžetových (beletrizujících) žurnalistických žánrů. Ty se vyznačují svým prolnutím s beletrií, které v textech zanechávají výraznou stopu. Z této kategorie jsme tedy vybrali žánr story.
Story, jinak také příběh, je žurnalistický žánr z pomezí zpravodajství a publicistiky. Za story je považována škála textů, které jsou označovány jako tzv. „human interest story.“ Jde o univerzální označení sdělení, která informace vztahují k jedinci.
V našem pojetí je story žánr, který má blízko povídce. Základem je slohový postup vyprávěcí, text však není tak rozsáhlý. Oproti povídce významný rys představuje i to, že story vychází ze skutečnosti a pojednává o skutečných osobách, o jejich činech, situacích, ve kterých se ocitly, událostech, které prožily atd.
Cílem může být představit zajímavou osobu, doložit na příběhu jednotlivce společenský jev, problém, přiblížit dopad určité události na konkrétního člověka. Z charakteru tématu pak vychází možné funkce příběhů, které mohou být informativní a zábavní, případně i persvazivní, nebo dokonce získávací. (Jílek 2000: 144)
Story, která je součástí mého samostatného projektu, je založena na příběhu Jiřího Soukupa. To je téměř devadesátiletý muž, který do současnosti běhá půlmaratonské distance. Na startu každého jeho závodu tedy startuje také kus historie, kterou se v této story pokusíme přiblížit.
„Sebehodnocení“
Cílem samostatného projektu na téma Běhání v proměnách času bylo pomocí různých žurnalistických textů zhodnotit historii běhání z různých úhlů pohledu. Těmito úhly pohledu byly rozbor historických událostí týkajících se běhání, jako například bitva u Marathonu, dále úhel pohledu Miloše Škorpila, Jiřího Soukupa, současných běžců atd.
Cíle tohoto samostatného projektu jsem tedy dosáhla pomocí žurnalistického textu informativně-edukativního charakteru (rozbor), rozhovoru, ankety a story. První text je zároveň ten nejdelší a tvoří určitou kostru, na kterou navazují ostatní texty.
První text je rozbor informativně-edukativního charakteru, ve kterém jsem se snažila postihnout důležité okamžiky běžecké historie. Toto je sice široký a těžko uchopitelný pojem, ale na základě rešerše literatury a dostupných zdrojů jsem vybrala to, co mi autorská intuice poradila jako zajímavé a důležité. O historii běhání by se dalo napsat daleko více, což mi ale rozsah nedovoloval. Výsledný text jsem musela krátit a opravdu dobře vybírat, které informace do něj zařadím.
V anketě odpovídá na otázku „Jaký je váš vztah k běhu?“ celkem devět lidí z různých věkových i profesních kategorií. Tato anketa měla svými odpověďmi podložit, že je o běhání mezi lidmi zájem. Dále názory těchto lidí jsou velmi zajímavé a mohou i inspirovat ostatní lidi k tomu, aby začali běhat.
Rozhovor jsem vedla s českým ultramaratoncem a trenérem Milošem Škorpilem, který byl vždy velmi ochotný a vstřícný ve spolupráci s médii. Sám vede internetovou Běžeckou školu Miloše Škorpila, tudíž ví, jak odpovídat na otázky, jaké zajímavosti zmínit atd. Tato spolupráce pro mě byla velmi přínosná.
Story byl pro mne už více méně doplňkový text, který jsem vybrala na odlehčení. Na příběhu Jiřího Soukupa jsem chtěla ukázat, jak může být člověk odolný a fit i v téměř devadesáti letech. Tento text má vyloženě zábavní a odpočinkový charakter.
Celkovým přínosem tohoto samostatného projektu by mělo být přinést nové informace běžecké komunitě, dále zde nepřímo kladu důraz na persvazivní funkci, texty mají potenciál inspirovat neběhající lidi k tomu začít běhat (především anketa a story).
Můj závěrečný samostatný projekt by si v reálných médiích zaměřených na běhání měl klást za nárok zaujmout běžce novým způsobem pohledu na jejich oblíbenou volnočasovou aktivitu a přinést zajímavosti z historie běhu, o kterých dosud nebyli informováni. V blízké budoucnosti tedy plánuji publikovat veškeré články na Běžecké škole Miloše Škorpila, se kterým je opravdu výborná spolupráce a domluva, a který mi toto umožnil.
Literatura, zdroje
Literatura a zdroje k záměru závěrečného samostatného projektu
BARTOŠEK, Jaroslav. Základy žurnalistiky. Vyd. 1. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2002, 108 s. ISBN 80-731-8059-6.
JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika. Olomouc: Středisko distančního vzdělávání FFUP, 2000. 39 s. Studijní texty pro distanční studium (UP Olomouc).
JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. 120 s. Učebnice. ISBN 978-80-244-2218-3.
JIRÁK, Jan et al. 10 let v českých médiích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 142 s. ISBN 8071789259.
OSVALDOVÁ, Barbora - HALADA, Jan. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 1999. 256 s. ISBN 8085983761.
REIFOVÁ, Irena. Slovník mediální komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004. 327 s. ISBN 80-7178-926-7
TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, 191 s. ISBN 80-736-7096-8.
1.7.2. Literatura a zdroje k realizaci závěrečného samostatného projektu
Run: Jediný měsíčník o běhání. Praha: BOREMI invest, 2009. ISSN 1802-0615.
http://www.behej.com/clanek/10311-nezdolny-veteran-boduje-na-trati-i-na-facebooku
http://staryweb.televize-js.cz/view.php?cisloclanku=2009030023
http://www.behej.com/clanek/9299-85lety-jiri-soukup-neztraci-elan-o-vikendu-si-strihl-obdivuhodny-double
http://www.vitalplus.org/article.php?article=482
http://zpravy.aktualne.cz/regiony/kralovehradecky/hejtman-ocenil-jiriho-soukupa-je-mu-83-a-beha-maratony/r~i:article:692093/
http://www.spanker.cz/beh/um02.htm
http://cz-telesna-vychova.studentske.eu/2008/03/historie-bhu.html
https://is.muni.cz/www/200488/documents/Tomsik_David_200488-marathon.pdf
http://www.behej.com/2008050201-historie-behani-na-naho.html
http://www.behej.com/clanek/6290-bitva-u-marathonu-pocatek-velkeho-mytu
http://www.behej.com/clanek/1850-diskriminace-zen-opravdu
http://rungo.idnes.cz/zivot-bez-behu-ocima-milose-skorpila-dv5-/behani.aspx?c=A130826_121435_behani_fro
http://rungo.idnes.cz/milos-skorpil-guru-ceskeho-behu-dn5/behani.aspx?c=A130327_095540_xman-rozhovory_fro
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10176269182-retro/212411000360009/
