st., 5. květen 2021 21:27

Broš o hokejové mládeži: Investice tvoří základ a nehrát na výsledky je hloupost. Poměřování pinďourů máme v genetickém kódu

Michal Broš Michal Broš Zdroj: sport.aktualne.cz - Igor Zehl
Bývalý český reprezentant Michal Broš odehrál jen v nejvyšší tuzemské soutěži přes 800 zápasů. Patří mu úchvatná bilance, kdy hned 12 ze svých profesionálních sezon zakončil ziskem medaile. Své bohaté zkušenosti se rozhodl po konci kariéry předávat mladším následovníkům. Vloni ukončil své trenérské působení v Neratovicích, které touží vychovávat budoucí naděje českého hokeje, přestože jejich mužský tým hraje pouze krajskou soutěž. „Snažil jsem se u dětí budovat pevný vztah k hokeji. Rodiče chtějí uřvané trenéry, kteří jejich potomky naučí kotrmelec,“ říká Broš.

Jste na stránkách Neratovic vedený jako kouč ročníku 2006, ale vloni jste nastoupil k Mladé Boleslavi v pozici rozvojového kouče. Jak to s vámi vlastně je?
Ta první funkce v předchozí sezoně už neplatila. Zřejmě jsem v Neratovicích zanechal tak hlubokou stopu, že mě z webu nechtěli smazat.


Máte tedy s klubem pozitivní vztah?
To určitě. Zároveň je neratovický zimák základnou pro moje aktivity mimo mladoboleslavský tým, jako třeba hokejové školy a tréninky hobíků. A i když už jsem v Neratovicích neměl oficiální funkci, tak jsem s nimi v minulé sezoně párkrát na tréninku byl. Vždy se tam rád vracím a zapojuji se, když můžu.

Co vás v roce 2019 k neratovické mládeži přivedlo, když tedy vynecháme fakt, že se mezi trenéry klubu nacházelo spoustu bývalých hráčů Sparty?
Asi kvalitní prostředí. Líbí se mi, v jakých podmínkách a s jakými možnostmi se dá s mládeží dobře fungovat. Navíc spoustu dětí z ročníku 2006, který je teď prvním rokem v dorostu, jsem viděl poprvé na bruslích. Takže to byla taková srdcovka. Když jsem v těch klucích zapálil chuť a lásku k hokeji, no tak mě odpovědnost táhla zpátky, abych tu cestu dokončil. Navíc jsem s Neratovicemi začal spolupracovat v době, kdy jsem na Spartě skončil v manažerské funkci. S Martinem Chabadou (předseda Neratovic, pozn. autora) máme dlouholetý vztah, hráli jsme spolu a v Neratovicích jsme rozjeli celoroční kempy. On totiž provozuje led i během léta, takže za tu dobu k sobě zkrátka máme blízko. A hlavně mě to tam baví, takže jsem zvolil starší žáky.


Jak vypadal váš systém tréninků?
Tím, že to nebyla moje první zkušenost, protože jsem trénoval žáky už dva roky v Letňanech, chtěl jsem aplikovat prvky, které jsem měl naučené. Nějaký celoroční plán, stejně jako plány na určité části sezony, člověk vždycky má, ale tady u těch mladších kategorií hraje roli řada faktorů. Nikdy nevíte, v jakém počtu kluci dorazí, takže jsem se do žádného týdne a možná ani tréninku netrefil tak, jak jsem potřeboval. Proto řeknu upřímně, že jsem si ten celkový obrázek zaznamenával až zpětně.


Co jste z něj vypozoroval?
Starší žáci jsou první stěžejní kategorií, u níž trenér musí dostat do svých svěřenců vnímání, že končí kroužek a období hobby hokeje a přechází se do vrcholového věku. Nemůže to fungovat tak, že když se klukovi nechce na trénink, tak nejde. Je to přechod od dětského hraní k „řemeslu“. Snažíte se komunikovat, jít příkladem a s tím souvisí plánování. Všichni od trenéra po posledního brankáře nesli odpovědnost za fungování týmu.


Jak velkou prioritou byla výchova hokejové mládeže právě pro Neratovice?
Je to základ. Neratovice představují klub spodního patra, ve kterém je hodně dětí, co mají o hokej velký zájem, ale neexistují takové podmínky, aby tam fungovala například extraliga dorostu. Mezi priority proto patří budování dobrých základů a pevného vztahu dětí k hokeji. S tím se pojí potřeba zajistit kvalitní zázemí. V neratovickém sportovním areálu je umělá plocha, nedaleko tělocvična, nově také rozcvičovna. Led je dostupný celoročně.


To považujete z hlediska vývoje mladých hráčů za stěžejní?
Myslím si, že hokej je celoroční záležitost, od nejmenších dětí až po profíky. Je to možná jediný sport, kdy frajerům řekneme, ať si na čtyři měsíce dají pokoj a věnují se něčemu jinému. To prostě neexistuje. Všude po světě si toho jsou vědomi a málokde funguje ten prehistorický náhled na věc, že hokej se hraje jen přes sezonu. Dále Neratovice nabízejí rozvoj v kamarádském kolektivu. V zimě jezdí celý oddíl na hory, v létě na soustředění. Všechny děti jsou pohromadě a mají k dispozici kvalitní trenéry.


Co ovšem pro klub tyto aktivity znamenají z hlediska finanční zátěže?
Ke konkrétním číslům jsem přístup neměl. Ale tyto mládežnické spolky jsou neziskové organizace, které bývají finanční zátěží pro městskou samosprávu a příslušný kraj. Podpora je základ všeho a považuji to za minimum, které náš stát a potažmo jiné samosprávní celky mají povinnost na sport dětí dát. U nás to bohužel funguje tak, že jakmile z toho sám něco nemůžu mít, tak peníze do sportu nevložím.


V době pandemie koronaviru je situace nejspíš ještě složitější…
Vůbec ten přístup ke sportu – po celém světě se zakázalo sportování dětí až jako poslední, případně jen na chvíli. U nás? Hned na začátku. Když o tom mluvím, už mi zase roste tep. Je neuvěřitelné, že doteď děti nesportují. Vím, že ve Finsku to byla otázka zhruba šesti týdnů. U nás děti šest týdnů sportovaly a zbytek ne. A to odráží celé vnímání dětského sportu. Pokud z něj nemůžu mít byznys, tak ho nepodporuji. Takhle se na to dívá stát, městské samosprávy, obce, kraje a je to brutální hrůza. Sportem si vychováváme zdravé, slušné, zodpovědné občany, na kterých bude celá společnost závislá. My ale děláme přesný opak. Nepodporujeme sport, nevytváříme infrastrukturu, aby bylo kde sportovat. Ve chvíli, kdy přijde nějaká nemoc, co uděláme? Zavřeme děti doma a držíme je tam déle než rok. Abych se vrátil k těm financím, za co jiného by měly být veřejné peníze utracené?


Jak fungovala v Neratovicích spolupráce mezi jednotlivými mládežnickými kategoriemi?
Trénink se rozděloval do různých skupin na základě výkonnosti, takže docházelo k prolínání hráčů, což vyžaduje užší spolupráci všech trenérů. Šéftrenér Jakub Mrázek se účastnil většiny tréninků, takže zajišťoval kontinuitu. Tak by to mělo být všude, ale z mých zkušeností vím, že rozhodně není. Čím větší klub, tím méně tato spolupráce funguje. Trenéři vyšších kategorií se rádi vymlouvají, když jim nedorazí hráči, kteří by měli zvládat, co si kouč představuje. Míchá se v tom alibismus a neochota komunikovat, táhnout za jeden provaz.


Jak se menším klubům snaží v rozvoji mládeže pomáhat Český hokej?
V rámci svého dotovaného programu platí trenéra pro malé kluby, toť vše. Ovšem pro takový klub je to hodně vydatná pomoc. Občas nějaký regionální trenér přijede na konzultaci, ale vím, že zrovna v Neratovicích jsou zkušení trenéři a pod vedením Martina Chabady a Jakuba Mrázka žádný problém není.


Zmínil jste Martina Chabadu, předsedu klubu, který hrál profesionální hokej 17 sezon. Vy sám jste zvládl vyhrát mimo jiné titul mistra světa. Je obecně dobré, aby mladé kluky vedli bývalí a ideálně úspěšní hokejisté?
To si úplně nemyslím. Znám spoustu bývalých hráčů, kteří by si zasloužili vykopat ze zimáku ven. Nemám tady žádné rovnítko. Menším dětem musíte správně ukázat základy, které každý zodpovědný trenér umí. A pak je potřeba být jako pedagog. Probudit v dětech zápal a elán je důležitější, než že mám ve sklepě medaili. Daleko radši vidím mladého kluka, u kterého bych si dovedl představit, že bude bruslit lépe, ale když pak sleduju, jak za ním těch 20 dětí jezdí a on z nich za dvě hodiny vyndá maximum...


Takže u dětí je podstatný také mentální přístup?
Rozhodně. Trenér má každý den nějaký manévrovací prostor, kdy může dítěti přinést něco pozitivního i negativního pro jeho další vývoj. Čím kvalitnější trenéři budou, tím lepší vyrostou nejen hokejisté, ale také lidé. Když si někdo myslí, že je to jedno, protože děti jsou ještě malé, považuji to za největší chybu. Když do nich zasejeme správné hodnoty odmalička, lépe se s nimi pracuje dál.


Jak vypadal v Neratovicích vztah na úrovni rodič-klub?
Bez toho to najde. Patří mezi vedoucí týmu, pomocníky hlavních trenérů, ovšem čím je dítě větší, tím méně by měl rodič zasahovat. Od rodičů potřebujete, aby vzali pro cestu na turnaj větší auto a podobné záležitosti. Toto fungovalo nejen v Neratovicích, ale také v Letňanech. Když se mezi rodiči vytvoří parta, těší se na každý trénink a možnost, kdy budou spolu.


Nevnímáte tedy žádnou negativní stránku?
Ať chceme, nebo ne, rodiče se často zbavují odpovědnosti. Za mých časů, kdy oba chodili do práce, tak se o mě mezi osmou a čtvrtou odpoledne staral jen učitel a trenér. Dalo by se říct, že tito dva lidé měli na výchově podobný podíl jako rodič. V současné době, kdy je aspoň jeden rodič stále s dítětem, vozí ho na trénink i z něj, tak na něj zásadně působí. Nejde si mýt ruce nad tím, když kluk neumí kotrmelec. Pokud školní tělocviky vypadají tak, jak vypadají, musím ho prostě ten kotrmelec naučit. Nemůžu spoléhat na trenéra, kterému za to ještě nadávám.


A to se skutečně děje?
Rodiče dokonce vyžadují, ať trenéři křičí. Takových příkladů mám milion. Myslí si, že pokud to nedělá, je špatným trenérem. Finští a švédští trenéři na děti už deset až patnáct let nekřičí, já jsem to aspoň nikdy nezažil. Jestli to někdy bylo horší, tak dříve. Finský trenér je vzdělaný a ví, jak pracovat se současnou generací a požadavky této doby. A pak nějakým způsobem třeba i edukuje rodiče. Jen tady v Čechách máme stále názor, že pokud nemá dítě uřvaného trenéra, musí se vzít jinam. Rozdíl vidím ve vzdělání, ochotně přijímat nové informace a přizpůsobit se vývoji doby.


V uplynulé sezoně jste se měl věnovat mládeži ve větším klubu, v Mladé Boleslavi. Nastoupil jste jako rozvojový trenér. Jak to vypadalo tam?
Měl jsem být dovednostní kouč u „Áčka“ a také u akademie, s přesahem až ke starším žákům, což je devátá až osmá třída. Tak zněl plán. Ale vzhledem k vývoji sezony k jeho naplnění zdaleka nedošlo a trénovat mohli pouze profíci. Tak se má agenda zúžila na hlavní tým a hráče akademie, kteří ale patřili i do mužské kategorie. S dětmi jsem moc pracovat nemohl. Koncept jsme ale měli nastavený tak, že se budeme věnovat už nejstaršímu ročníku v mladších žácích a postupně budeme přidávat na rozvoji dovedností s vyvrcholením v juniorce.


Rozumím tomu, že sezona byla hodně ovlivněná koronavirovými opatřeními. Dokázal byste přesto najít hlavní rozdíl v tom, jaké to je vychovávat mladého hráče v Neratovicích a v Mladé Boleslavi?
Co se týče nejmenších dětí, rozdíly by neměly být, a to přibližně do úrovně mladších žáků. V Neratovicích hrají děti z různých okolních vesnic, ale třeba i z Prahy, naopak v Boleslavi chodí do jedné hokejové třídy a jsou pořád spolu. Menší kluby opouštějí rozdíloví hráči už v období mladších, starších žáků. Nechci to rozvádět, ale otevírají se tím nůžky a ve větších klubech by na této úrovni měla být znát výraznější kvalita.


Jaký je váš názor na to, že by se u dětí nemělo hrát na výsledky, aby jimi nebyly svázané?
Tady se pletou pojmy. Američané měli kdysi v NTDP programu (rozvojový program pro nejlepší americké hráče do 18 let, pozn. autora) heslo, že raději prohrají 6:7, než aby vyhráli 2:1. Pokud mají totiž vyhrát 2:1 s tím, že se hráči bojí na led, odpalují puky a je to vlastně umlácené, ubráněné vítězství, tak jim to nic do budoucí kariéry nedá. Pokud takových vítězství bude deset za sezonu, znamená to „smrt“ pro všechny zapojené hráče. Pokud padnou 6:7 a odehrají super zápas, který rozhodne jeden gól, tak to přesně chci, protože není velká pravděpodobnost, že by se prohrávalo pořád. U dětí je potřeba vybudovat sebevědomí, aby si dovolily hrát s pukem, snažily se střílet. Možná z toho vyplynou chyby a nějaké góly dostaneme, ale my chceme, aby se prvně naučily pozitivní věci a až pak z nich uděláme zodpovědnější hráče. S rostoucím věkem by měly začít rozlišovat mezi zdravým rizikem a neefektivními hloupostmi. Takže není to o tom, že se na výsledek nemá hrát, protože samozřejmě chci vyhrávat a musí přijít naštvání, když se to nedaří. Měření pinďourů máme v genetických kódech. Ale nemůžeme řešit výsledek, když ho uhrajeme skrz 70 zakázaných uvolnění.

Zobrazeno 286 krát
Naposledy upraveno: čt., 6. květen 2021 10:53
Pro psaní komentářů se přihlaste