Čím jsem starší, tím víc si nechám do režírování mluvit, říká režisérka Hana Lužná

Hana Lužná je prostějovská rodačka, která se celý život věnuje ochotnickému divadlu. Nejprve byla herečkou, poté režisérkou Divadla Hanácké obce. Zároveň působí jako pedagožka na Základní škole Edvarda Beneše v Prostějově. Svými aktivitami se nenávratně vryla do historie Prostějova a ovlivnila životy několika generací žáků, studentů i herců.
Jakým způsobem jste se dostala k divadlu?
Od recitace k divadlu, od divadla k recitaci. V dětství jsem chodila do Základní umělecké školy Vladimíra Ambrose do dramatického kroužku. Pak jsem recitovala a recitovala a recitovala. No a od svých sedmnácti let jsem v Divadle Hanácké obce. Nejdříve jako herečka, později i jako režisérka.
Jak se z Vás stala režisérka?
Vlasta Kubíčková, která režírovala v Divadle Hanácké obce, už měla hodně roků a chtěla skončit. A tak to režisérství různě předávala. Nejdříve to mělo padnout na její dceru, ale ta se nakonec věnovala jiné činnosti. Takže tak nějak jsem k tomu přišla já, a už jsem u režírování zůstala. A jsem režisérkou již více než čtvrt století.
Vzpomněla byste si na první hru, kterou jste režírovala?
Byla to trojice pohádek, tzv. pohádky z kufru. Byly to dvaceti minutové krátké pohádky a každou pohádku režíroval někdo jiný. Já jsem režírovala pohádku O bílém slonovi. První velká hra, kterou jsem režírovala, byla pohádka Dalskabáty hříšná věc aneb Zapomenutý čert. To byla hra dokonce i s přestávkou.
Řekla byste, že Vám někdo v režírování byl vzorem nebo jste si cestu k němu našla sama?
Hledám ji pořád. Mám určité charakterové vlastnosti, díky kterým se mi pracuje s lidmi dobře. Také se snažím zachovat si lidský přístup.
Jak v Divadle Hanácké obce přistupujete k tvorbě divadelních inscenací?
Posledních několik let přebíráme pohádky od různých autorů a já je dramatizuji. Do textu děláme zásahy tak, aby to hercům, jak se říká „sedělo do huby“.
Kolik her jste už takto režírovala?
Přesné číslo takhle z hlavy nevím. Určitě jich bylo minimálně 26, za každý rok jedna pohádka. Ale to není všechno, co s divadlem děláme. Jsou to také hodové slavnosti a vánoční akce, letní tábory. Aktivit, na kterých se podílíme, je opravdu hodně.
Považujete nějaké období během Vašeho působení v Divadle Hanácké obce za opravdu úspěšné?
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Nepovažuji za úspěch, že jsme na přehlídce získali cenu, nebo že jsme hráli v hodně vesnicích. Jsou období, kdy máme opravdu oblíbené hry, se kterými se nám těžko loučí, ale to tak prostě je.
Vzpomínáte na nějaké konkrétní období, kdy byl podle Vás v souboru nejlepší kolektiv?
Tady to funguje odjakživa na rodinných principech. Všichni víme, jak se na zkouškách k sobě chovat, protože naše holky zkouší s miminky. A ty miminka považujeme všichni za své a vzájemně si snažíme vyjít vstříc. Například při nějakých slavnostech se scházíme u někoho doma nebo společně chodíme slavit narozeniny. Jsme taková jedna velká rodina.
Kolik členů má momentálně Divadlo Hanácké obce?
Je nás okolo 20.
Počítáte do toho i děti?
Ne, ty mrňousy nepočítáme. I když je pravda, že se z nich pravděpodobně stanou další členové.
A jakým způsobem přichází do souboru noví členové?
To je velmi různé. Je spíše raritní, že tu někdo je už spoustu let. Většinou třeba přichází holky ze Základní školy Vladimíra Ambrose, když ji absolvují. Někdo je někým doporučen nebo přijde sám od sebe. Někoho třeba oslovím já, kvůli jedné hře, a pak už tu zůstane. Za ty roky už jsme se ale rozloučili s velkým počtem herců. Kdo chce a divadlo ho opravdu baví, ten však zůstává.
Řekla byste, že se zájem o divadlo u generací proměňuje?
Ano, zájem se určitě mění, ale jde to zároveň i s tím, jak se mění trend hraní divadla. Tak, jak se divadlo hrávalo před 40 lety, krásná gesta, krásné kulisy, všechno naučené do detailu. Tak na to už se dnes nehraje. Metodika dramatické výchovy je také už úplně jiná, než když já jsem chodila do dramaťáku. S tím se mění i potřeby těch herců, jak by chtěli hrát.
I vaše pedagogické techniky se mění?
To je spíše na posouzení ostatních, ale já bych řekla, že mění. Jak stárnu, tak se stávám čím dál hodnější. Teď už si nechám do režírování víc mluvit, protože jsem už unavená. A to nemyslím momentálně, ale za ty všechny roky. Člověk se postupem času vyčerpá, a i nápady pomalu dochází. Takže je jedině přínosné, že si nechám od šikovných mladších herců poradit.
Přemýšlela jste někdy, že s divadlem skončíte?
Asi každých čtrnáct dní. Ne, opravdu jen jednou jsem přemýšlela, že skončím, a to tenkrát souviselo s mým vážným onemocněním. Nakonec jsem však u divadla zůstala.
Za ty roky jste už v Prostějově leccos zažila. Řekla byste, že je to město s kulturou na dobré úrovni?
Co se týče divadla, tak ano. Myslím si, že je vlastně úžasná výhoda, že nemáme žádný stálý soubor, a tak sem dojíždí jiné soubory. Každý divák si tak přijde na svoje. I co se týká amatérského divadla, tak je situace dobrá.
Podporuje město nějakým způsobem Divadlo Hanácké obce?
Ano. My, když si zažádáme o finanční podporu, tak ji dostaneme. Dochází ale k takovému zvláštnímu paradoxu. Město dává peníze nám, zároveň si ale nechá platit nájem za to, že zkoušíme ve sklepech Národního domu. A pokud chceme zkoušet na velkém jevišti, tak platíme ještě za zkoušení tam. Takže velkou část peněz, co nám město pošle, mu zase posíláme zpátky. Abychom co nejvíce ušetřili, tak si kostýmy šijeme sami a kulisy si také vyrábíme.
Takže to vlastně není žádná podpora?
Něco málo nám zůstává, něco máme našetřeno a za odehrání představení také nějaké peníze dostaneme. Takže to tak nějak dohromady jde.

Vnímáte nějaké konkurenční prostředí mezi ochotnickými divadly v Prostějově?
Já to tak neberu. Naopak ráda se chodím dívat i na ostatní. Něco se mi líbí, něco se mi nelíbí, ale i tak za vším vidím upřímnou a poctivou práci, kterou si s tím herci dali. Neřekla bych tedy, že je tu nějaká konkurenční nevraživost, ale to je tedy jen můj pocit. Každé divadlo dělá trochu jiný žánr, Divadlo Point komedie, Moje divadlo konverzační komedie a my zase pohádky.
Proč jste se zaměřili na pohádky?
Jednak to vychází z tradice divadla, a jednak jsou pohádky dobře prodejné. Je o ně velký zájem, takže se nám s pohádkami dobře objíždí i vesnice, kde si své diváky pohádky také najdou. A tak nějak to odpovídá i našemu souboru teď, když je mezi námi hodně malých dětí. Souborů, které připravují pohádky pro děti, je velmi málo.