Tomáš Pika Divadlo v trolejbuse. Co si pod tím mám představit?
Jedná se o specifický druh představení, jehož příběh je postavený na tom, že revizor chytá černého pasažéra. Je to naprosto banální zápletka, protože se tam nedá udělat cokoliv hlubšího, vzhledem k tomu, jak rychle se příběh obměňuje. Kuba Stránský - jeden z herců a zároveň scenárista – téměř pořád před hrou avizuje, že bude probíhat představení. Nicméně většina cestujících nejde do trolejbusu na divadlo, ale pouze z toho důvodu, že někam cestují. Tedy my už například jsme uprostřed děje a ten člověk teprve přistupuje a vůbec neví, že se tam odehrává nějaké divadlo. Mnohdy tak dochází ke konfliktům, dokud ten daný člověk nezjistí, že se vlastně hraje představení, kterého je součástí. Zajímavé bylo, že se děje nechtěně zúčastnili i lidé mimo trolejbus. Hra je totiž založena na příběhu „Černého pasažéra“, který na závěr vyběhne z trolejbusu a naoko se honí s „revizorem“ na náměstí. Když se na to koukali kolemjdoucí, nikoho z nás nenapadlo, že se může stát, že začnou reagovat na revizorovo volání: „Chyťte ho! Chyťte ho!“. Tak došlo k tomu, že se několik z nich zapojilo a chytali a chytali.
A chytili?
Chytili. Všichni se tam potom sešli – tedy chytající, utíkající a revizor. Herci se pak ostatním snažili vysvětlit, že jde o představení, a tudíž ho mohou pustit.
To muselo být netradiční seznámení s divadlem Gafa. Jak byste úplnému laikovi vysvětlila, co je váš ansámbl charakterizuje?
Kdybychom se měli bavit o obsahu, tak jsme divadelní skupina, která se věnuje alternativnímu divadlu, komornímu divadlu, scénickým čtením. Pořádáme workshopy a teď jsme začali dělat různé benefiční akce.
Když už jsme u toho, co je to vůbec ta Gafa?
My jsme zvolili tento název, podle speciální pásky, která se v divadle využívá snad úplně na všechno. Jedná se o obyčejnou černou pásku, kterou se lepí například scény. Právě kvůli tomu nám to přišlo příhodné. Chtěli jsme něco, co bude lehce zapamatovatelné, krátké a bude mít souvislost s divadlem.
Čí to byl nápad založit alternativní divadelní scénu v Opavě?
S kolegy ze Slezského divadla jsme pociťovali, že tady chybí nějaká malá scéna. Rozhodli jsme se tedy, že to zkusíme na vlastní pěst. Po prvních inscenacích a workshopech jsme zjistili, že v Opavě podobná scéna citelně chybí, že to zkrátka lidi zajímá a chtějí na podobný typ divadel chodit. Takže jsme jejich iniciativu podpořili a rozhodli jsme se v tomto druhu divadla pokračovat. Založili jsme neziskovou organizaci, a teď vlastně jedeme první sezónu, která má ucelený plán a produkci.
Mluvila jste o svých kolezích, se kterými jste divadlo zakládali. To jsou stálí členové, kteří v Gafě působí, nebo dochází často k obměnám?
Máme nějaké jádro lidí, kteří u nás působí od samotného začátku a hrají téměř ve všem. To jsou například Kuba Stránský, Michal Stelmach, Kamila Srubková, Lucka Horáková a Lucka Šmírová. Ostatní se různě přidávají, na jednu, dvě inscenace. Většina našich herců jsou zaměstnanci Slezského divadla. Není tedy divu, že zkoušíme právě tam. To ovšem neznamená, že by nám tam někdo fandil, že by nám sami dali možnost nám tu zkušebnu využívat. Pravda je taková, že my za veškeré prostory, které využíváme, platíme nájem. Byť teda symbolický, ale všechno je to tedy podloženo oficiální cestou.
Čím se divadlo Gafa liší od ostatních divadel? Proč by zrovna na vás měli lidé přijít?
My se hodně snažíme o takovou nekonformní zónu, sednout na osobní vlnu. Proto se naše představení odehrávají po kavárnách, člověk může přijít různě oblečený, může si dát víno, pivo. Nemusí vůbec řešit žádné rituály. Ve chvíli, kdy jde člověk do normálního divadla, má předepsané, co by si měl obléci, je tam nějaké to dekorum. Sedíte v řadách přesně za sebou. Když se někomu chce například na záchod, nemůže jít, protože by vyrušil ostatní. U nás toto vůbec neplatí. Ještě to stavíme na tom, že diváci vidí takříkajíc „do kuchyně“. Tedy příchozí vidí, jak se staví scéna, jak herci chodí mezi nimi v kostýmech před představením, nebo jak se líčí a oblékají. Tedy celá ta neformálnost je naše největší přednost.
Avizujete, že jste svou činnost započali v červnu 2015, což už je déle než rok. Jak ten rok hodnotíte, pozorujete například nějaký pokrok?
Jestli chcete slyšet číslo, tak jsme začínali s nulou fanoušků na Facebooku. Dnes jich tam máme 850. Kdybych to měla zhodnotit jinak, tak pro nás je to jedna obrovská škola. Byli jsme možná profesionálové, nicméně pouze v jednom oboru. Najednou jsme se museli starat o management, o marketing. Museli jsme řešit takové věci, jako kdy máme vyvěsit plakáty, kdy máme spustit reklamu, jak dlouho dopředu to máme řešit. Tedy pokrok vidím v tom, že jsme se naučili řídit divadlo tak nějak za provozu. Zvykli jsme si na to, že máme každý nějaké své úkoly a jsme schopní fungovat. Stejně tak vidíme, že lidi si nás nacházejí čím dál tím více, chodí na představení častěji, což je také ukazatel, že to funguje. Když to vztáhnu na sebe, tak je fajn, když mě lidi potkávají a říkají: „Hele, já tě známe z té a té hry. Bylo to super.“ Oni to většinou ještě podpoří tím, že nám tykají, což je skvělé, protože mezi lidmi, kteří hrají pouze ve velkém divadle, se tohle nestává. Stále tam bývá nějaká bariéra. To u nás neexistuje.
Takže vám jde v zásadě o přímý kontakt s publikem.
Přesně tak.
Zapojujete tedy i publikum nějakým způsobem do svých her?
Snažíme se co možná nejvíce nebourávat ten stereotyp hlediště-jeviště. U inscenací je to složitější, protože tam je pevný text, a ten se musí nějakým způsobem dodržet. Nicméně u jiných akcí se snažíme bořit hranice mezi hercem a divákem. Snažíme se s lidmi diskutovat, co nejvíce je do představení zapojovat. Když máme scénická čtení, tak se pokoušíme hrát s diváky Kufr – to je to, co je velice baví.
Mluvila jste také o tom, že boříte hranice. Jak moc při tom zasahujete do samotného textu?
V samotných textech, tak jak je autor napíše, se dá najít celá řada myšlenek a témat. Úkolem dramaturga, tedy mým úkolem je vybrat z celé nabízené řady témat jedno, o kterém budeme hrát a upravit text tak, aby to jedno určité téma vylezlo nad ostatní. Takže text se upravuje tímto způsobem. Samozřejmě, když se to zkouší a herci nejde nějaká věta „přes pusu“, tak si ji upraví, podle svého. Nicméně musí být vždy zachovaný prvotní význam. Tudíž nelze zapojit diváky do děje v tak veliké míře – byť se snažíme přidat nějakou improvizaci, vsuvku. Taky to záleží kus od kusu. Můžeme si to dovolit v Elektrické pumě, což je vlastně komedie Suchého a Havlíka, která vypadá, že je sama o sobě improvizací. V Deníku Anny Frankové se zkrátka nehodí, aby tam ten herec nějakým způsobem komunikoval s divákem. V tom Deníku se snažíme zbořit hranici alespoň tím, že herci procházejí hledištěm mezi diváky, když přicházejí na scénu. Takhle to jde udělat trošku jinak. Nicméně ne každá hra jde udělat tak, že budeme „vytahovat“ diváky na jeviště. Spousta lidí to vlastně ani nechce a bojí se toho. I když ta možnost je, nikoho nenutíme na jevišti vystoupit.
Pochopil jsem správně, že hrajete nejčastěji v opavském klubu Evžen?
My máme dvě místa, ve kterých vystupujeme. V Evženovi jsou divadelní představení a v kavárně Alternativa probíhají scénická čtení. Specifickým místem je potom samotné hraní v trolejbuse. Také využíváme jiné městské prostory. Například jsme dělali na Světový den dárců krve divadlo přímo na transfuzní stanici. Když bylo hezky, dělali jsme scénické čtení malého prince na Ptačím vrchu. Vystupujeme tedy především v Opavě, ale už jsme byli také na divadelním festivalu Divadlo v parku v Šumperku. Nakonec jsme hráli na Mendelově gymnáziu v Opavě a taky v blízkých Bolaticích, kde si nás pozvali do kulturního domu.
Už jste zmínila, že pořádáte také scénická čtení. S jakým diváckým přijetím se vlastně setkalo? Přeci jenom, scénická čtení nejsou příliš typická.
Snažíme se je nepojímat téměř vůbec navážno. Spíše jsme se obávali toho, jestli lidé budou chtít chodit na čtení klasické literatury. Máme ten názor, že divadlo by mělo svému divákovi něco předávat. Pokud mu nepředává myšlenku, mělo by ho alespoň nějak poučit. Řekli jsme si, že když už máme číst klasickou literaturu, měli bychom udělat všechno pro to, aby si z toho lidé něco odnesli. Tím jsme cílili zejména na studenty, kterým jsme nabídli, že každý student, který na scénické čtení přijde, dostane vypracovaný zápis do čtenářského deníku. Dostávají to však i starší, protože se jedná o zpracovaný program, kde člověk nalezne ukázku z díla, něco o autorovi, kontext doby a ostatně všechno, co k danému dílu potřebuje vědět.
Chodí tedy na scénická čtení zejména maturanti?
Dalo by se to tak říct, ale chodí i spousta dospělých. Samotné čtení schválně koncipujeme do dvou částí. Jedna je „ala na vážno“, kdy se vážně věnujeme tomu tématu. Ve druhé části pak parodujeme tu první část, kde si z toho už víceméně děláme legraci, zapojujeme diváky, hrajeme tam různé hry. Takže je to takové netradiční scénické čtení. Ráda říkám, že se nesnažíme dělat umění. Snažíme se zprostředkovávat kulturu lidem, kteří by ji jinak nevyhledávali. Takže jim ji tak nějak podbízíme, aby je začala bavit. Jsem moc ráda, že se to zatím daří, protože vlastně přes nás si mnoho lidí, kteří normálně do divadla nechodili, našli cestu také k velkým divadlům.
Takže ti lidé se potom chodí dívat na vaše herce také do Slezského divadla?
Taky. Máme dokonce takovou zkušenost, že nám mladí lidé řekli, že až u nás zjistili, že to divadlo nemusí být jenom nuda. To je fajn, protože je to potom motivuje k tomu, aby vyzkoušeli také jiná divadla – ať je to Slezské divadlo, divadlo v Ostravě, zkrátka cokoliv. Že to umění není pouze o tom, že se navlíknu do obleku, který je mi nepohodlný, a pak se dívám dvě hodiny na něco, čemu nerozumím. My se je snažíme přesvědčit o tom, že divadlo může být uděláno i tak, aby je to zkrátka zaujalo.
Co v současné době připravujete?
Na co se hodně těším, tak to je divadelní horor Edgar od Ladislava Klímy. Režírovat to bude mladá režisérka z JAMU Natálie Gregorová. Rádi bychom udělali dvě premiéry. Jedna bude v klubu Evžen, druhou bychom pak rádi udělali v nové Vodárenské věži. Tam to bude zajímavější. Lidé budou stát moci stát na balkónku a dívat se dolů, kde budeme hrát. Poslední novinku budeme připravovat až v dubnu. Bude se jednat o postmoderní zpracování Madame Lescaut.
Kam až chcete Gafu dovést? Kde si ji představujete třeba za 5–10 let?
Vůbec nemám představu. Když jsme to zakládali, měla jsem představu, že budeme hrát dvakrát za měsíc a přijde nám tady 10–15 lidí. V současné době fungujeme rok, hrajeme třeba šestkrát do měsíce, lidí chodí čím dál tím víc, máme obrovskou interakci, takže já absolutně nejsem schopná odhadnout, kam až se to posune. Buď vytvoříme něco velkého, nebo tady za pět let vůbec nebudeme. Hlavně nechci nic zakřiknout. Jsem strašně ráda, že to funguje, že to stále nějakým způsobem stoupá výš a že se nám neustále objevují další a další nabídky spolupráce i s dalšími institucemi. Za to jsem velmi ráda, protože tady v Opavě to nikdy nebylo. Každý si hrabal na tom svém písečku a nám se teď povedlo uspořádat akci ve spolupráci s Dopravním podnikem města Opava, se Slezskou univerzitou, se Slezskou nemocnicí, s městem samotným. Teď kupříkladu budeme dělat projekt s Armádou spásy, děláme program ve Středisku volného času. Zjistili jsme, že všichni lidé v těch institucích jsou velmi otevření, akorát nejsou zvyklí na to, že ta spolupráce může existovat. Já jsem velmi ráda, že nám se tyhle představy daří bourat, a věřím v to, že za pět let budeme všichni v Opavě daleko více spolupracovat na mnoha skvělých a hlavně větších projektech.
Vy si tedy myslíte, že když se nebudete posouvat, tak zaniknete?
Na to asi nedokážu odpovědět. Ve chvíli, kdy by nás to nenaplňovalo, tak by to asi nemělo příliš smysl. V současné době je celá naše filozofie totiž postavená na osobním přístupu, který kdyby se vytratil, tak by to asi nebylo to, co jsme divadlem Gafa chtěli říci. Mám ten názor, že než abychom dělali brak, tak bychom to neměli dělat vůbec. Takže já doufám, že nám ten elán vydrží, že se k nám přidají i další lidé, kteří budou stejně nadšení, a že to tedy neskončí brzo v nějaké letargii.
