Kristýna Dolínková Ceny léků v České republice upravuje Státní ústav pro kontrolu léčiv na základě zákona o veřejném zdravotním pojištění. Ten ke každému prvnímu dni v měsíci vydává aktualizovaný seznam léčivých přípravků a potravin pro zvláštní účely hrazené ze zdravotního pojištění. V něm stanovuje i maximální ceny léků ve všech lékových skupinách. Těch existuje na tři sta a v každé z nich musí dle zmíněného zákona existovat alespoň jeden takový, který zdravotní pojištění zcela hradí. „Někteří pacienti zřejmě nevědí, že VZP ČR hradí plně řadu léků ve všech rozhodujících skupinách léčiv. Proto u řady léků nemusí podle tohoto zákona pacient doplácet. Tato právní úprava úhrady léčiv z veřejného zdravotního pojištění tak zaručuje pacientům poskytnutí skutečně účinných léčiv bez doplatku. Je však důležité, aby lékař věnoval pozornost předepisování léčivých přípravků nebo potravin pro zvláštní lékařské účely tak, aby se jednalo o nejlevnější na trhu dostupné varianty,“ upozorňuje Radovan Vencálek ze Všeobecné zdravotní pojišťovny. Nakousl tak na zásadní fakt, a to, že je na lékaři, jaký lék pacientovi předepíše.
Otázkou zůstává, nakolik jsou jednotliví lékaři ovlivněni lobbingem farmaceutických firem. Avšak i v případech, kdy se lékař pacienta nezeptá, zda se předepisovaný lék „vejde“ do jeho finančních možností, má pacient právo se předem informovat a žádat levnější lék. K těmto účelům ministerstvo zdravotnictví zřídilo specializované internetové stránky www.olecich.cz. Tam uvádí všechny léky registrované léky dle obsažené léčivé látky i s výší doplatku hrazeného pacientem.
Není lék jako lék
Vysoké ceny mohou být problémem zejména v případě takzvaných originálních léků. V případě, že jde o nově registrovaný lék s novou léčivou látkou, výrobce si jej vždy nechá patentovat. Do jeho výroby totiž vložil průměrně dvanáct až patnáct let a dvě miliardy dolarů. Zákonitě očekává, že se mu jeho investice vrátí. Ve chvíli, kdy patentová ochrana na lék vyprší, mohou jej ostatní výrobci začít kopírovat a vyrábět generika – odvozené léky se stejnou léčivou látkou. Ty už bývají levnější a dostupnější. I přesto nejsou pro všechny pacienty vhodné. U některých totiž může existovat indikační omezení, lékař tedy doporučí léky nezaměňovat kvůli jistým specifickým vlastnostem léku. Tento postup bývá častý zejména u léků na epilepsii nebo na ředění krve, jako jsou ty, co obsahují warfarin.
Samotná cena léku se skládá ze tří složek: ceny stanovené výrobcem, obchodní přirážkou (neboli marží) společnou pro distributory a lékárnou a daní z přidané hodnoty. Pokud je tedy cena léku stanovená výrobcem sto korun, obchodní přirážka 37 procent a daň 15 procent, prodejní cena léku se vyšplhá na 157,5 korun. Tu buď pacient uhradí celou, jako je tomu u léků bez příspěvku zdravotní pojišťovny, jako jsou třeba všechny druhy ženské antikoncepce, nebo jen její část. Druhá možnost nastane v případě, že část ceny léku je hrazena pojišťovnou, pacient pak tedy platí pouze doplatek. K němu je v současné době připočítáván ještě regulační poplatek. Ten se platí ve výši 30 korun za každý předepsaný recept s lékem, na němž se v libovolné výši podílí zdravotní pojišťovna. Lékař však v rámci úspor může pacientu předepsat i opakovaný recept. „Ten je v zásadě možné považovat za více samostatných receptů, které předepisujícím lékařem sloučeny do jednoho dokumentu. V takovém případě je pak každý nově zahájený výdej na opakovací recept nutné považovat za výdej prvního z balení předepsaných léčivých přípravků, a jako takový podléhá povinnosti platit regulační poplatek,“ uvádí Ministerstvo zdravotnictví.
Výhody pro ty slabší?
Aby doplatky na léky nemocné nadměrně nezatěžovaly, zákonodárci stanovili takzvaný ochranný limit. Doplatky na léky a regulační poplatky se u každého pacienta sčítají. Pokud přesáhnou roční limit pěti tisíc korun u dospělého člověka a dvou a půl tisíce korun u dětí do osmnácti let a lidí starších šedesáti pěti let, má pacient nárok na to, aby mu zdravotní pojišťovna převyšující částku vrátila. U ní se však každý o vracení musí informovat sám.
Přestože pravidla jsou nastavena poměrně jasně, pro laika v konečném důsledku nemusí být úplně snadné zjistit, jak přesně se ochranný limit počítá. Samotný výpočet tak může být velmi problematickým úkolem zejména pro seniory. „Jaká částka se reálně do ochranného limitu započítává, závisí na výši doplatku za nejlevnější lék se stejnou léčivou látkou a stejnou cestou podání, ale také na reálně zaplaceném doplatku. Do ochranného limitu se tedy může započíst celý doplatek, pouze jeho část, nebo se nezapočte nic. Poslední uvedená možnost nastává v případě, kdy je některý lék (se stejnou účinnou látkou a stejnou cestou podání) bez doplatku. Výše doplatku, který se maximálně započítává do ochranného limitu, je uvedena v databázi léků,“ vysvětluje lékař Bohumil Seifert. Pacienti tedy často zaplatí na doplatcích větší částky, než ty, které stanovuje ochranný limit.
Na seznam doplatků a regulačních poplatků donedávna patřil i poplatek za pobyt v nemocnici. Pacient za každý den hospitalizace ve zdravotnickém zařízení zaplatil původně šedesát, později sto korun. Tento poplatek se dnes do ochranného limitu nezapočítává, v roce 2014 ho zrušil Ústavní soud.
Ekonomice se daří. Důchodcům taky?
Podle posledních údajů uveřejněných ministerstvem práce a sociálních věcí se průměrná výše starobního důchodu po novoroční valorizaci vyšplhala na 11 343 korun. Nejbohatší důchodci podle statistik žijí v hlavním městě, ti nejchudší zase v Olomouckém kraji. Průměrné důchody se tu liší o více než tisíc korun.
Spíše než průměrný důchod však o tom, jak si důchodci žijí, vypovídá republiková průměrná mzda. Pro letošní rok činí 27 006 korun. Je tedy zřejmé, že průměrný český důchodce je víc než dvakrát chudší, než průměrný český pracující. Současně také platí, že právě mezi seniory je vyšší nemocnost než u jiných věkových kategorií, s vyšším věkem totiž ochabuje i lidské zdraví.
