st., 5. květen 2021 15:38

Fotograf Fojtík: Občas si říkám, že by to chtělo sametovou revoluci dvě

Jiří Fojtík Jiří Fojtík Zdroj: Jiří Fojtík, soukromý archiv
Zachytil příjezd tanků Varšavské smlouvy, o deset let později šel do vězení za protistátní činnost a pobuřování. Po návratu už oficiálně fotografovat nesměl, přesto z meziříčského sametu pořídil ikonické snímky, které se staly součástí několika vernisáží ve městě i v zahraničí. O tom, jak na průběh listopadu 1989 ve svém rodném městě vzpomíná, vyprávěl Jiří „Děda“ Fojtík.

Kolik Vám bylo v době sametové revoluce a čím jste se tehdy živil?
Tehdy mi bylo nějakých čtyřiapadesát, takže žádný mladý dravec, jako ti, kteří to roztlačili. A pracovat jsem nemohl, v roce 1978 mě zavřeli a pustili až v roce 1981. Jediné, co jsem až do důchodu směl, byla jenom výpomocná a dělnická práce, cokoli jiného neexistovalo. Že bych znovu dělal fotografa, to by mi už neodpustili. A tak jsem dělal ve výrobě dvojitých žebříků.


Za co Vás zavřeli?
Dostal jsem osmadvacet měsíců za pobuřování neboli za stovku, jak jsme tomu říkali podle toho paragrafu. Šířil jsem po městě letáky k desátému výročí internacionální pomoci, na kterých byl Dubček.


Přesto jste se rozhodl meziříčských shromáždění účastnit?
No, zúčastnit. Já jsem se byl jenom na některých a rozhodně jsem nebyl ten, co stál na tribunách, spíš jsem postával tak bokem a pozoroval to. Nemohl jsem si během listopadu dovolit žádné výrazné vystupování.

Proč?
Víte, já jsem byl takzvaně osoba sledovaná Státní bezpečností. A ti pánové mě sledovali úplně všude, na pracovišti i jinde, takže jsem byl pod neustálou kontrolou. Nechtěl jsem je moc dráždit, navíc bych mohl uškodit ještě někomu dalšímu, jen tím, že by se mě zeptal třeba na to, kolik je hodin. Víte, tehdy nebylo jasné, co se z té situace nakonec vyvine. Já jsem třeba viděl, jak se šikovaly Lidové milice a byl jsem hodně na pozoru. Bylo to prostě riziko.

I tak jste ale ze shromáždění, i dalších událostí spjatých se sametovou revolucí, pořizoval snímky. Většina z nich se dokonce objevila na vernisáži přichystané k loňskému výročí třiceti let.
(smích) To je pravda, nějaké fotografie jsem udělal. Není toho moc, ale pořídil jsem je.

A toho jste se nebál, že Vás znovu uvidí fotografovat? Ještě po snímcích z okupace 1968, kvůli kterým Vás StB začala poprvé vyšetřovat?
Ne. Rozhodně ne. Podívejte, vždycky fotografujete z určité vzdálenosti a navíc, lidé, kteří jsou něčím zaujatí, si vás většinou vůbec nevšímají. Člověk to prostě musí dělat tak, aby byl šikovný a nikdo ho neviděl, já jsem proto radši fotil jen z dálky. Ale docela jsem riskoval, to je pravda. A manželka z toho byla často na mrtvici, protože jsem rodinu tehdy v šedesátém osmém přivedl do určitých problémů a teď to hrozilo zase.

A co Vás tedy vedlo k tomu i přes všechna rizika pokračovat?
Já jsem rebel od narození. To asi nejvíc. No a vedle toho jsem například už od té doby, co vznikla, poslouchal jenom Svobodnou Evropu. A byl jsem tak infikován, že jsem si svůj život nedokázal představit nijak jinak. Tam jsem se totiž dozvídal všechny ty zprávy, které se člověk běžně nedozvěděl.

O událostech v Praze jste se také dozvěděl díky Svobodné Evropě?
Ne, to ne. O událostech v Praze jsem měl dobré informace od svého bratra Miroslava, který byl kameramanem Československé televize a spolupracoval na mnoha filmech s režisérem Jindřichem Fairaizlem. To byl publicista, který se tehdy nebál, už v šedesátém šestém například ukazoval, že Pionýr je politická organizace, která bez pardonu verbuje děcka do strany. A brácha měl díky té spolupráci i později slušný přehled co a jak.

Co jste dělal, když jste se o událostech na Národní třídě dozvěděl?
Nic výrazného, abych moc neupozorňoval. Ale třeba v té výrobně žebříků jsem si o tom začal povídat s lidmi, kterým jsem tak trochu důvěřoval. Už před listopadem jsem do práce nosil různé letáky, třeba i Lidové noviny psané na stroji, které jsme pročítali a bavili se o nich. To byla taková moje akce na pracovišti. Ti lidi poslouchali akorát rádio, tedy Československý rozhlas, a sledovali televizní bláboly.

Váš příběh byl ale ve Valašském Meziříčí docela známý. Nezkoušeli Vás ti z tribuny jako Martin Štainer nebo Marek Irgl „zverbovat“ k sobě?
Mě jaksi nikdo z těch, kdo se účastnili ve městě, nikam nezval. Buď o mně nevěděli, netušili, jak na tom jsem nebo tak. Navíc já jsem byl sám, ty lidi jsem neznal. Trochu jsem znal pana Irgla, ale celkově jsem k nim neměl moc velkou důvěru.


Je nějaký okamžik, který Vám z průběhu revoluce ve Valmezu v paměti utkvěl nejvýrazněji?
Vlastně moc ne. Vybavuji si leták z Národního výboru, co mi přišel do schránky, že se tu nějaké živly na náměstí pokoušejí vyvolávat nepokoje. To bylo poprvé, co jsem se o dění ve městě dozvěděl a hodně mě to zaujalo, ke smutku mé ženy.


Proč ke smutku?
Protože jsem se v tu chvíli rozhodl, že tam musím jít se podívat. Ale slíbil jsem, že se nebudu nějak zbytečně aktivovat a angažovat. O foťáku jsem jí radši ani neříkal. A pak mi najednou několik dní po 17. listopadu v Praze přišla zásilka letáků a různých tiskovin, se kterými jsem začal seznamovat co nejvíce lidí z mého okolí, ke kterým jsem měl důvěru.

Šířil jste je i na jiných místech na Valašsku? Nebo jste se alespoň účastnil i jiných shromáždění?
Ne. To jsem nemohl, ani nechtěl.

Jak na Vás ta listopadová atmosféra tehdy působila?
Asi nemůžu říct, že jsem ve vzduchu cítil svobodu jako ostatní. Měl jsem z toho strach kvůli rodině, ale zároveň už jsem toho tady měl dost.

Kam se Valašské Meziříčí podle Vás od té doby posunulo?
No, upřímně, někam se posunulo, ale moc se mi to nelíbí.

Jak to?
Asi je to tím, že nastoupila generace, která se prakticky narodila po těch událostech nebo to byly malé děti. A tihle lidé vedou život tak nějak jinak. Vedou ho zpět tam, kde jsme byli. To jsou samé kličky, lži, nějak se to prostě zvrhlo, řekl bych.


Čím to podle Vás je?
Tuhle otázku si kolikrát taky kladu. Proč jsme dnes téměř tam, kde jsme byli před revolucí… Myslím, že to je kvůli určité nevědomosti. Lidé si nepamatují, co tady bylo, a proto ani neví, jak důležité bylo, že to skončilo. Pamatují si hrozně málo, nebo nic. Potvrdilo se mi to, když jsem měl před dvěma lety výstavu fotografií z příchodu okupačních jednotek a viděl jsem, jak jsou ti lidé mladí, a proto si třeba tu totalitu pamatují jinak.

Oslavujete nějak výročí sametové revoluce?
Ano, i teď, a to už je mi osmdesát šest roků. Ještě pořád sem tam vezmu foťák a fotím ta místa, kde to tehdy probíhalo. Občas i ta shromáždění na náměstí, co se teď svolávají. Vtipné je, že i dneska se najdou tací, kterým je to trnem v oku. Nechci a ani nebudu jmenovat, ale některým lidem vadí, že takové fotografie publikuji na internetu.

Jaký k tomu mají důvod?
To byste se asi musela ptát jich. Ale já chci fotit takové věci dál. Někteří si asi mysleli, že například po tom, co mi v roce 2017 dali Cenu starosty, ze mě bude nějaká služka. Ale to nejde, potom, co jsem si zažil, určitě ne.

Rozumím. A jak ho oslavíte v současné pandemii? Budete mít co vyfotit?
Myslím, že určitě. Už jenom proto, že mám obavy, že se to politicky zneužívá. Stejně jako tenkrát by se některým mohlo hodit, že se lidé nesmí shromažďovat. Vlastně bych řekl, že některé věci dnes jsou úplně stejné jako tehdy. U moci jsou typově stejní papaláši jako byli tenkrát. A tenkrát jsem taky měl co vyfotit.

Teď to ale trochu zní, jako by podle Vás sametová revoluce ztrácela svůj odkaz.
Ne, to ne. Věřím, že tehdy to mělo svůj smysl a něco to v lidech zanechalo. Ale mám prostě někdy dojem, že je nutné udělat nějakou sametovou revoluci dvě.

A té byste se už účastnil oficiálně?
To bych se rozhodně zúčastnil. Sice bych přišel o holi, moc bych toho nenahulákal, ale byl bych tam. Samozřejmě i s foťákem.

Zobrazeno 116 krát
Naposledy upraveno: st., 5. květen 2021 17:41
Pro psaní komentářů se přihlaste