Tomáš Pika O scénář se společně postarali Hana Grigarcziková, představitelka Julie Králové ml. – pomyslné Lolity – společně s Jakubem Stránským, který ztvárnil také hlavní roli Roberta Dvořáka a zároveň se také ujal režie celého divadelního kusu. Příběh pracuje se dvěma rovinami. První, hlavní dějová linie se odehrává v přítomnosti a herci ji hrají mimo pódium, přímo u jednoho ze stolů kavárny mezi diváky. Vystupuje v ní pouze Martin Táborský v roli advokáta Viktora Bureše společně s Jakubem Stránským, který mu coby zadržený představitel hlavní role vypráví svůj příběh. Vždy, když jejich rozhovor začne přecházet v příběh, obleče si Jakub Stránský sako, a vyjde na pódium, kde začne hrát ve druhé, retrospektivní rovině. Jednotlivé dějové linie se po určitých intervalech opět střídají, a tak divák může být zprvu mírně rozpačitý nekonvenčním pojetím hry.
Nabokov posloužil pouze jako inspirace
V ní Robert Dvořák, po vzoru knižního Humberta Humberta, přijíždí do nejmenovaného českého města a stejně jako on se ubytovává u ženy, která sama vychovává dvanáctiletou dceru. Tu ve hře ztvárňuje čtyřiadvacetiletá Hana Grigarcziková, která ve snaze zahrát svou roli co nejlépe ze začátku mírně přehrává a chvíli jí trvá, než se do role vpraví. S tímto drobným nedostatkem si však záhy dokázala poradit a po zbytek hry, byl její výkon docela přesvědčivý.
Ve srovnání s knihou se hra odlišuje nejenom neobvyklým střídáním scén, ale také v samotné retrospektivní rovině. Robert Dvořák si totiž jako Humbert s sebou nenese psychické problémy z dětství, ale je posedlý právě Nabokovovou knihou, kterou dle svých slov „studuje“. A právě tato kniha je mu osudem. Jeho jedinou snahou je pak svůj život přizpůsobit právě životu Humbertovu, který bere jako návod, jak absolvovat úspěšný románek se svou Lolitou. Můžeme tak postupně projít některé scény, které se své knižní předloze velice blíží, avšak s ohledem na vyšší realističnost příběhu, který má pocházet z reálného a ne idealistického světa, se vše nakonec k nelibosti hlavní postavy odchýlí od původně zamýšleného záměru.
Děj kopíruje hlavní okamžiky knihy
Je však zřejmé, že si autoři příběhu dali velice záležet na tom, aby si hlavní postava – Robert Dvořák – prošla všemi etapami, kterými si v knize prochází právě Humbert Humbert. Diváka tedy nepřekvapí, že si Robert nakonec také vezme Julii Královou st., aby se stejně jako Humbert stal otcem její dcery. Tu, opět po vzoru knihy, pošle na letní tábor. Nicméně k dalšímu kroku mu už knižní návod nepostačí. Aby se zbavil své nové manželky, donutí ji podle vhodně nastraženého snubního prstenu, myslet si, že už je dávno ženatý s jinou ženou. Při následné hádce ji Robert v afektu uškrtí. Svou Lolitu – Julii Královou ml. – si pak vyzvedne v letním táboře, avšak jeho plány se mu postupně hroutí. Cítí se jako Humbert v knize, pronásledovaný mužem, který je mu stále v patách – nejprve coby kuchař, později ředitel školy či náhodný kolemjdoucí. Julie, která je Robertem zneužívaná a neustále hlídána, ve snaze se ho zbavit použije jako návod opět knihu. Je tak s křečemi převezena do nemocnice, odkud k Robertově nelibosti zmizí, vyzvednuta svým „strýčkem“.
Z Roberta se stane zničený člověk, závislý na alkoholu. Po nějaké době ho jeho Lolita opět navštíví. Až tam se divák může dozvědět, že člověk, který je pronásledoval, byl její pravý otec, na kterého náhodou narazili v jednom z hotelů při své cestě, a který Julii poznal, kvůli silné podobnosti s její matkou. Robert si myslí, že Julie s ním opět zůstane. Ta však odmítne a chce se vrátit ke svému otci, což Robert neunese a zastřelí ji. Závěrečná scéna se pak odehrává v hlavní dějové linii – v současnosti. Robert hovoří opět se svým advokátem Burešem. Již ostentativně kašle, v řeči se zadýchává. Když pak dokončí svou závěrečnou repliku, kácí se k zemi a umírá. Vše je pro diváka o to větším zážitkem, že se tato závěrečná scéna opět odehrává přímo u jednoho ze stolů kavárny, v pomyslném hledišti.
Herci až na drobnosti nezklamali
Avšak děj není nic, jestliže nejsou dobře ztvárněné jeho jednotlivé postavy. Jakub Stránský, v roli Roberta Dvořáka dokáže velmi věrně vykreslit postupný zhoršující se psychický stav své postavy. Ze začátku vystupuje coby příjemný muž, kterému když náhoda nabídne situaci, až příliš podobnou té z jeho oblíbené knihy, neodolá a okamžitě se této příležitosti chopí. Později pak své chování mění. Je více roztěkaný, postupně také více gestikuluje. Vše pak završuje velmi sugestivním hlasovým projevem, který v závěrečných scénách vygraduje už tak velmi napjatou atmosféru. Menší problémy má ovšem se sykavkami, které v několika případech nutí člověka vyplout z děje a přemýšlet, co herec právě řekl.
Svou roli nakonec přesvědčivě ztvární také představitelka Lolity, Hana Grigarcziková. Ačkoliv se pochopitelně dají nalézt drobné výhrady spojené především s výše zmíněným přehráváním. To je však možné omluvit složitostí role, především pak ztvárněním postavy, která má být o 12 let mladší.
Ještě lépe lze hodnotit herecký výkon Michala Stalmacha hrajícího Šimona Černohorského, otce Lolity. Ten sice vystupuje jen v několika krátkých scénách, o to více je však třeba jej ocenit. Je totiž schopný, navzdory složité dějové ukotvenosti postavy, přiblížit svým výkonem divákům tuto postavu natolik, že její smysl zvládnou v ději velmi brzy identifikovat, a pochopit tak její význam.
Zbylým dvěma hercům – Sabině Muchové a Martinu Táborskému – je velmi těžké něco vytýkat. Diváka možná svým výkonem přímo nestrhnou, nicméně jsou schopní své postavy zahrát tak, že si na jejich výkon nemůže ani stěžovat.
Knižní podoba Lolity se stala velice oblíbenou právě díky silnému příběhu. Jak je však možné se přesvědčit, ani divadelní hra knižní předlohu nikterak neničí. Naopak se ji snaží posunout na jinou úroveň. Nakonec se jí to zřejmě i daří, protože si dokázala najít své fanoušky také mezi lidmi, které původní Nabokovův román příliš neoslovuje. Zajímavý, netradičně provedený děj ve spojení se slušnými výkony herců a příjemným prostředím Jazz Café Clubu Evžen dodává představení nový rozměr, který zájmem publika dokazuje, že alternativní malé scény mají navzdory horšímu zázemí mezi diváky čím dál tím větší úspěch.
