Jonáš Jelen
Rostlinná společenstva alpinské tundry jsou známá svou citlivostí, se kterou reagují na globální změny prostředí. Vyšší teplota, vyšší hladina dusíku v půdě, způsobená těžkým průmyslem, a změny v dostupnosti vody mohou mít v alpinské tundře významný vliv na ekosystémové procesy. Ministerstvo životního prostředí provedlo výzkum ve výše zmíněných pohořích, kdy na vytýčených stanovištích horských vřesovišť vědečtí pracovníci zkoumali reálné změny na flóře, způsobené těmito třemi faktory.
„Výzkum reflektoval očekávané scénáře globálních změn. Na trvalých polohách jsme zvyšovali teplotu ovzduší pomocí otevřených šestihranných skleníčků, koncentraci dusíku jsme zvyšovali rozprašováním roztoku dusičnanu amonného v množství odpovídajícím ročnímu úhrnu dusíku (20 kg/ha, pozn. autora) a pro simulaci zvýšeného množství srážek jsme použili demineralizovanou dešťovou vodu,“ líčí vedoucí výzkumu Marek Banaš.
Po čtyřech sezónách provádění výzkumu mohli pracovníci konstatovat na zkoumaných lokalitách větší počet květů i počet kvetoucích jedinců stálezelených i opadavých keříčků – vřesu obecného a brusnice borůvky, oproti přirozeným porostům alpinské tundry. U travin nezjistili žádný vliv na počet květenství, pouze na jejich zvýšený růst. Vyšší hladina dusíku pak průkazně zrychlila nástup projevů stárnutí u brusnice borůvky.
Rozdíly se také objevily u druhového zastoupení. Největší vliv mělo zastoupení dusíku v půdě, které výrazně zvýšilo pokryvnost nitrofilních rostlin, tedy těch, které vyžadují přebytek dusíku. Naopak zastoupení mechů bylo výrazně menší. Zvýšená teplota zase pozitivně ovlivnila výskyt keříčků, jako je například zmíněná brusnice borůvka nebo vřes obecný. Vyšší množství srážek na druhové složení nemělo pozorovatelný vliv. V závislosti na ekologické skupině rostlin
či konkrétním druhu se vliv jednotlivých simulovaných globálních změn prostředí projevil také na rostlinné biomase. Simulované globální změny prostředí vyvolávají také změny v relativním zastoupení dusíku v nadzemní biomase a zároveň způsobují posuny v poměru uhlík-dusík.
„Vzhledem k výsledkům výzkumu můžeme v následujících letech očekávat intenzivnější vegetativní i generativní reprodukci prakticky všech forem vegetace alpinské tundry. V souvislosti s očekávaným nárůstem dusíkatých látek a zvyšující se teploty můžeme předpokládat pokračující trend prostupování půdy živinami a následně větším zastoupením rostlin, které takto zvýšenou hladinu živin vyžadují a konkurenčních druhů,“ hodnotí výsledky výzkumu Banaš.
Dále pak dodává „to se v subalpinské a alpinské úrovni týká především postupného zvyšování zastoupení keříčkové a stromové vegetace. To také pozvolna povede ke zvyšování polohy horní hranice lesa. Tyto reakce ale budou nastupovat spíše konzervativně a pomaleji než změny ostatních bylinných vegetačních formací.“
S nárůstem nadzemní produkce zejména travin, lze předpokládat nárůst množství jejich opadu a stojící nezelené rostlinné biomasy. Změny v chemickém složení a v poměrném zastoupení některých prvků opadu bude mít přímé důsledky pro dekompoziční procesy a celkový obrat minerálních látek v ekosystému. Pod vlivem posunů v ekosystémových procesech dojde ke změnám i ve vzájemných vztazích mezi druhy. Podle odhadů ekologů bude narůstat význam konkurenčních vztahů a dojde k potlačování druhů s nízkou mírou konkurence.
Nejbližších deset let se však podle zúčastněných vědeckých pracovníků nemusíme obávat dramatického poklesu druhové diverzity stávajících vegetačních formací. Lze však očekávat změny v relativním plošném zastoupení a úbytek rozlohy rostlinných společenstev i konkrétních druhů rostlin vázaných na živinami chudé substráty s nízkou mírou kompetice.
„Na ekologicky extrémních biotopech, jako jsou třeba silně vyfoukávané alpinské plochy s mělkým půdním profilem, lavinové dráhy, silně podmáčené stanoviště nebo lyžařské sjezdovky, zásadní změny charakteru společenstev rostlin a živočichů očekávat nelze. Silné a pravidelné narušování takových oblastí vytváří celkově obtížnější podmínky rostliny,“ říká Banaš.
Ani chráněná území se nedají ochránit před vším
Všechny přirozené alpinské ekosystémy v ČR se nacházejí ve zvláště chráněných územích, v převážné většině v prostoru jejich nejpřísněji chráněných částí – národní přírodní rezervace, 1. zóna národního parku nebo 1. zóna chránění krajinné oblasti. Některé negativní vlivy na alpinské ekosystémy lze řešit v rámci legislativy ochrany přírody a správy těchto chráněných území například prostřednictvím plánů péče, které podle zákona navrhují opatření na zachování nebo zlepšení stavu předmětu ochrany ve zvláště chráněném území a na zabezpečení zvláště chráněného území před nepříznivými vlivy okolí v jeho ochranném pásmu.
Některé potřebné kroky managementu společenstev alpinské tundry však přesahují možnosti územních orgánů ochrany přírody, protože konkrétní problémy mají celorepublikový, respektive evropský kontext. Jde zejména o distribuci dusíkatých látek do prostředí, zvyšující se kyselost půdního prostředí či zvyšování teploty vzduchu. Řešení těchto problémů vyžaduje aktivní přístup na celostátní či mezinárodní úrovni, spočívající v setrvalé podpoře programů na snižování emisí znečišťujících látek včetně skleníkových plynů.
Kromě již uvedených negativních vlivů na alpinskou flóru uvádí Banaš spolu s Janem Červinkou a Davidem Zahradníkem z katedry ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého další aspekty, které nepříznivě působí na její přirozený ráz. Zejména pak zmiňují šíření vysazených porostů borovice kleče na úkor přirozené alpinské tundry, zejména ve Východních Sudetech. Významné je také lokálně intenzivní rekreační využívání alpinské tundry, s čímž jsou spojeny negativní procesy jako výrazné mechanické disturbance půdy a vegetace, riziko chemické kontaminace prostředí, šíření antropofytů, tedy rostlin vyskytujících se v blízkosti lidských sídel a přenášenými člověkem.
Banaš, Červinka a Zahradním v oficiální zprávě z výzkumu „Změny alpinských ekosystémů na území KRNAP, NPR Králický Sněžník a CHKO Jeseníky v kontextu globálních změn“ navrhují několik zásad, které doporučují vzít v potaz při přípravě budoucích plánů péče chráněných území a to:
- Masivnější managementová intervence do biocenóz alpinské tundry ve smyslu návratu ke „starým časům“ – tzn. znovuobnovení pastvy či sečení na rozsáhlejších plochách, se jeví jako nereálná.
- Pastvu a travaření – původní způsoby půdního hospodaření na alpinských holích, doporučujeme experimentálně realizovat na malých plochách. Dopady těchto způsobů hospodaření je nezbytné sledovat a vyhodnocovat za použití standardních metodik ekologického výzkumu.
- Doporučujeme evidovat a do budoucna zachovat síť monitorovacích ploch založených v rámci tohoto i dalších výzkumných projektů v alpinské tundře Vysokých Sudet. Ze založených ploch posléze doporučujeme vybrat reprezentativní síť v různých typech alpinské vegetace a periodicky sledovat jejich přirozené sukcese (vegetace, fauny) např. v pětiletém cyklu podle standardních metodik ekologického výzkumu.
- Doporučujeme věnovat obzvláštní důraz vymezení a periodickému monitoringu vývoje tzv. horkých míst biodiverzity, maloplošných biocenóz alpinské tundry, druhům s omezeným výskytem/početností či fenoménům ve zvýšené míře ohroženým globálními změnami prostředí (např. skalní a štěrbinové biotopy, lavinové dráhy, druhově bohaté subalpinské smilkové trávníky, biotopy extrémně vyfoukávaných poloh, vrchoviště).
- V případě, že se na vymezených cenných biotopech alpinské tundry ve zvýšené míře projeví tendence k unifikaci prostředí a zvýšeného zastoupení konkurenčně zdatných druhů, zásadně měnících charakter prostředí, doporučujeme provést cílené intervence (např. mechanické odstranění konkurenčně zdatných druhů).
- V opodstatněných případech bude žádoucí přistoupit k vytvoření konzervačních programů pro ochranářsky významné alpinské druhy, jejichž zastoupení bude omezené a jejichž populační početnost bude mít ve společenstvech dlouhodobě klesající tendenci.
Horská turistika je populární, ale přírodě škodí
Banaš se spolu s Janem Hoškem v rámci výzkumu Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého zaměřili také podrobněji na Hrubý Jeseník, konkrétně jeho nejvyšší část – Národní přírodní rezervace Praděd, aby zjistili, jak přirozený ráz zdejší alpinské vegetace mění vysoké turistické vytížení. V současné době je tato úzká oblast turisticky nejrušnější přírodní lokalitou na Moravě a ve Slezsku, a to jak v létě, tak v zimě. NPR Praděd je z toho hlediska unikátní, jelikož je jedinou v Česku, v celoevropském měřítku vzácnou, na jejíž území leží tři lyžařské sjezdové tratě.
Pradědská přírodní rezervace je ale mimořádná také z hlediska přírodovědného, jelikož se v ní nacházejí ekosystémy alpinského stupně výjimečné přírodovědné hodnoty. Podle Banaše jsou velmi hodnotné zejména ekosystémy “jesenické arkto-alpinské tundry”, které se v některých aspektech výrazně liší od geograficky blízkých středohor Krkonoš i Králického Sněžníku, ale ještě výrazněji od karpatských pohoří.
„Horská tundra chráněná v NPR Praděd je ve středoevropském prostoru výjimkou svou genezí alpinského stupně tvořeného bez účasti fanerofytů (dřeviny, jenž mají obnovovací pupeny výš než třicet centimetrů nad zemí a jsou odolné proti mrazu, pozn. autora) jako jsou borovice kleče, olše zelené, pěnišníky a podobně. To se projevilo třeba na rozvoji keříčkových společenstev a svérázné genezi alpinské hranice lesa,“ říká Banaš.
Z hlediska cestovního ruchu má oblast Pradědu mimořádný význam. Pro návštěvníky patří mezi největší lákadla území nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku a celé Moravy Praděd (1491 m n.m.), několik atraktivních turistických tras, lyžařské běžecké trasy a lyžařské sjezdové tratě, ležící v nejvyšších partiích ČR. Lidská činnost začala Praděd přetvářet už ve středověku, kdy zde působili hlavně hledači drahých kovů a lovci.
Vyskytuje se zde řada loveckých chat, ruin, zbytků různých staveb. Původní objekty sloužící lovu, pastvě ovcí, dobytka a zpracování živočišných produktů se v průběhu konce 19.století začaly postupně stále více přizpůsobovat rostoucímu zájmu o horskou turistiku až se zcela transformovaly v horské turistické chaty a začali se objevovat první lyžaři. K hlavnímu rozvoji cestovního ruchu v území došlo, v souladu s celoevropskými trendy, po druhé světové válce. Turistické chaty byly postupně rekonstruovány a rozšiřovány a na přelomu 60. a 70.let byla realizována výstavba komunikace na vrchol Pradědu a následná výstavba telekomunikační věže.
Podle Banaše a Hoška byla z hlediska počtu návštěvníků patrně nejzávažnější situace během 80.let 20.století, kdy zde návštěvnost v některých sezónáchdosahovala několika tisíc návštěvníků za den. Návštěvníci měli k dispozici jen ve velmi omezené míře sociální zařízení, možnost stravování.
Ve svém výzkumu se zacílili na zjištění kvantity, struktury návštěvnosti, prostorové a časové distribuce, názorů a preferencí návštěvníků. Pro účely výzkumu zvolili sčítání návštěvníků na pěti stanovištích a dotazování více než 1200 náhodně vybraných respondentů u nejvýznamnějších turistických chat a na turistických trasách. Na základě tohoto výzkumu bylo možné vytvořit profil typického letního a zimního návštěvníka NPR Praděd.
Podle výsledků výzkumu většina návštěvníků neuvedla žádný obecný problém v území, který by jim vadil a měl by se změnit. Z taxativně uváděných skutečností jsou nejčastěji zmiňovány nedostatek doplňkových aktivit pro návštěvníky území, nespokojenost s kvalitou služeb, včetně ubytování a stravování, nedostatečná prezentace území či nedostatečné informace pro návštěvníky.
V okruhu otázek směřujících konkrétně k ochraně přírody NPR drtivá většina návštěvníků podporuje existenci přírodní rezervaci. Čtyřicet procent návštěvníků považuje stávající režim ochrany přírody v rezervaci za optimální, na druhou stranu třetina zimních návštěvníků ji považuje za příliš přísnou. To se týká zejména lyžařů. Dvě třetiny návštěvníků neví o žádném ekologickém problému v Jeseníkách, citlivě vnímají stav lesa. Velká část návštěvníků se domnívá, že provoz sjezdových tratí nepoškozuje přírodu v rezervaci (66% letních a 87% zimních návštěvníků). U letních návštěvníků dotazník zjišťoval, zda jim vztyčené sloupy lyžařských vleků snižují zážitek krajiny. Výrazné většině letních návštěvníků nesnižují (přes 80%).
Výsledky analýzy prostorové a časové distribuce návštěvníků, jejich kvantity, názorů a preferencí je podle Banaše nezbytné považovat za jeden z klíčových podkladů pro návrh úspěšné, a tedy i akceptované, strategie turistického využívání horských území.
„V případě návrhu plánu péče o NPR Praděd jsme navrhli na základě definice významných hodnot území, vyhodnocení jejich stavu, cílů udržitelného turismu, znalosti toku návštěvnosti, názorů a preferencí návštěvníků tři indikátory kvality této přírodní rezervace. Zaprvé indikátory stavu přírodního prostředí, zadruhé psychosociální indikátory mezi návštěvnickou veřejností a zatřetí indikátory komunikace a spolupráce v území,“ vysvětluje Banaš závěry výzkumu.
Dále spolu s Hoškem navrhují dlouhodobý monitoring uvedených indikátorů a pokud bude během sledování zjištěno snížení kvality některého z nich, zavedení managementových opatření, která zabrání dalšímu zhoršování stavu.
Pro státní správu ochrany přírody může být dobrou zprávou, že drtivá většina návštěvníků podporuje existenci národní přírodní rezervace a její ochranu. Na druhou stranu je z výsledků patrné, že státní ochrana přírody v některých případech nedostatečně vysvětluje a obhajuje své kroky. Z toho vyplývá, že je žádoucí upravit a doplnit informační prvky pro návštěvníky jejich podobu, lokalizaci, obsah a zvýšit tak jejich informovanost a pochopení k některým aspektům ochrany přírody.
