Tomáš Labanc Jdu po Krnovské ulici směrem od centra a po pěti minutách přicházím na místo. Je něco před půl devátou a já procházím vjezdem na dvůr za budovou s popisným číslem 13. V té funguje hudební klub, který v názvu nese právě tuto číslovku. Nikdo v Opavě mu taky neřekne jinak než „Třináctka“. Nyní se však, jak už jsem naznačil, pozornost upíná hlavně na nenápadnou cihlovou budovu na dvoře. Je zcela v zákrytu, a tak není z cesty vůbec vidět. Kdekdo by ji proto mohl lehce přehlédnout. To co se zde však děje je často nepřehlédnutelné.
Vcházím dovnitř a po schodech z dřevěných trámů se dostávám do místnosti, která dříve sloužila jako čalounická dílna. Její podlaha je ze stejného materiálu jako schody. Stěny jsou holé, natřené pouze bílou barvou a trochu oprýskané. Nestačím se však divit, navzdory mému očekávání je zde jen hrstka lidí, z níž významnou část tvoří samotní vystupující. Za zmínku jistě stojí, že obě kapely, které dnes vystupují, tvoří dvoučlenná sestava. V součtu se tedy jedná pouze o čtyři umělce. Ti zatím spolu se zvukařem připravují nástroje a techniku, a tak se jdu podívat vedle k baru.
Hned si všímám, že od mé poslední návštěvy stihli v jednom místě probourat zeď a vytvořit tak barové okénko. Mám tedy možnost objednat si přímo z chodby. Volím však osvědčenou metodu a jdu přímo do vedlejší místnosti. Jako náhrada za úsilí vynaložené navíc se mi zde totiž nabízí legendární pohovka, která nezměnila své stanoviště jistě déle než tři roky. Sedám si tedy, a už využívám další z výhod, které má tato místnost jako jediná v klubu. Může se tady totiž kouřit. Chvíli takhle sedím a bavím se s lidmi, kteří také čekají na koncert. Všímám si přitom, že jich pomalu přibývá a klub se začíná plnit.
Proto se ani nedivím, že uběhlo sotva čtvrt hodiny a objevuje se Václav Minařík, který klub provozuje společně se svou ženou Martinou. Poté co zaplatím vstupné ve výši padesáti korun se pouštíme do hovoru. Ptám se na stavební úpravu baru, která je pro mě novinkou. Totiž ono „výdejní okno“ baru, ústící na chodbu. „To má jednoduché vysvětlení, prostě jsme chtěli rozšířit prostor za barem a kapacitně se tak připravit na akce, o které bude velký zájem,“ vysvětluje mi. Během našeho hovoru se navíc přišli občerstvit také protagonisté skupiny, jejíž název mi ještě včera nic neříkal. V jednom z nich poznávám Jana Kosteru, se kterým jsem se potkával na chodbách ještě v dobách našeho společného studia na Slezském Gymnáziu. Přidává se do našeho hovoru a mě zajímá, kolik můžou stát všechny ty hudební efekty, které jsem před chvílí viděl připravené v sále. „Radši se ani neptej, před týdnem jsem do nich investoval 35 tisíc a můj spoluhráč Jirka Machů dokonce ještě o 10 tisíc víc,“ odpovídá mi.
Už ale slyšíme hrát první ze dvou kapel, které dnes vystupují. Stíhám se Jana ještě zeptat, jestli jsou schopni se hudbou uživit, načež se mi z jeho strany dostává pobavené reakce následované dobře míněnou radou: „Jestli si ceníš svého zdraví, tak už se na tuhle otázku radši žádného hudebníka nikdy neptej.“ Mezi tím však zjišťujeme, že v průběhu našeho povídání se sál zaplnil. Jakoby z ničeho nic je tady najednou deset krát tolik lidí, než když jsem přicházel. Přesunujeme se mezi ně a já potkávám další známé tváře. Teď však není čas cokoliv řešit, hudba je příliš hlasitá a žádá si pozornost. Tu jí také s náležitostí věnuji a v hlavě mi naskakuje, co jsem o této kapele za dopoledne stihnul zjistit.
Totiž, že pořád existují i krkolomnější názvy než KillieKrankie. Brněnská dvojice Michal Janík (bicí, sampler, drum machine) a Lukáš Palán (kytara, syntetizátory, efekty) totiž dohromady tvoří kapelu 1flfsoap. Věnují se experimentální živé elektronické hudbě a mají už za sebou i vystoupení v Londýně. Před necelým týdnem, v sobotu 15. dubna, navíc vydali album s nátvem Rave Opera. Nahráli ho v dublinském studiu Gargle&Expel. Samy se přitom označují jako „duo, které chce vyhnat z měst zápach electroswingu“.
Kapela dohrála a já jsem se spolu s ostatními vydal trochu nadýchat čerstvého vzduchu. Jdu po dřevěných schodech dolů a hned ve vstupní chodbě potkávám Marii Tomanovou, zpěvačku opavské kapely Nekonečník. Ptám se jí na obvyklou otázku, kdy konečně vydají album, které tak dlouho slibují. „No, album už asi nebude, přednedávnem jsme se totiž rozpadli. Ostatní z kapely měli pocit, že chtějí dělat kvalitnější hudbu, a tak si společně založili Phoibos,“ přiznávám se, že takovou odpověď jsem nečekal. Vycházím ven a přidávám se k hloučku kuřáků.
Když se poté vracím dovnitř na koncert KillieKrankie, potkávám hned ve dveřích Lukáše Kurku, kytaristu bývalé opavské kapely Nekonečník. Vyprávím mu, co jsem se dozvěděl od Marie a ptám se ho, co je na tom všem pravdy. A on mi říká: „Je to přesně jak říkáš, Marie je ještě mladá a potřebuje se vyřádit. My už se chceme věnovat preciznější hudbě.“ Osobně jsem měl Nekonečník docela rád a myslím si, že je ho škoda. Vcházím zpět dovnitř a slyším, že jdu akorát včas na již tolikrát zmiňované KillieKrankie.
Vycházím tedy opět po schodech nahoru a s radostí zjišťuji, že lidí v sále mezi tím opět značně přibilo. Asi za to může i fakt, že už se schyluje k půl jedenácté. Nikomu se ještě nechce jít spát a dvojice opavských rodáků Jan Kostera a Jiří Machů si toho je dobře vědoma. S plným nasazením dokazují, že experimentální elektronická hudba má své kouzlo i pro ty, kteří tomuto žánru jinak zrovna neholdují. Stačí mi letmý pohled na pódium, abych podlehl elektrickým zvukům, skřekům a smyčkám. Vždyť vyznat se ve všech zvukových efektech svítících do tmy by pro mě byl úkol nejméně na celý semestr. Musím ale uznat, že tato dvojice je ovládá s přehledem. Připravili si pro nás písně z alba Binary Land, které vydali v roce 2015 u opavského studia Jarhead, ale také několik naprostých novinek.
Doznívají zdánlivě poslední tóny následované bouřlivým potleskem a lidé se začínají dožadovat přídavku. Když slyším, jak se od dívek z prvních řad ozývá volání: „Tu zlou, dejte tu zlou,“ musím se přiznat, že netuším, co se bude v příštích okamžicích vlastně dít. Pánové se nakonec nechávají ukecat a hned jak začíná hudba opět hrát, mé obavy rychlé mizí. Navzdory názvu, pod kterou jí znají zkušenější posluchači a posluchačky, zní stejně dobře, jako vše co jsme dnes slyšely. Spolu s tímto paradoxem tedy po chvíli koncert končí a následuje další, asi dvacetiminutová, přestávka.
Po ní se, již kolem půlnoci, na pódiu setkávají členové obou skupin, aby si za pomocí svých elektronických „krabiček“ společně trochu zaimprovizovali. Obavy, které na nich občas byly znát v průběhu vlastního vystoupení, jdou stranou a všichni se chtějí jen pořádně pobavit. I přesto dává každý do hry na svůj hudební nástroj vše co umí a snaží se předvést, co dokáže. Někteří lidé během tohoto vystoupení sice odcházejí, ale sál vypadá stále plný. Všichni si užívají značně extatickou atmosféru, kterou zde účinkující dokázali v uplynulých několika hodinách vyvolat. Ale vše musí jednou skončit a ani dnešní večírek není výjimkou. Kapely začínají balit své nástroje a na scéně se připravuje DJ T.O.M.M.Y, který bude všem, kdo mají zájem o afterpárty, hrát až do časných ranních hodin.
