Hledají se zachránci katalánské politické krize

Katalánsko se ocitlo v patové situaci, ze které se chtě nechtě bude muset nějakým způsobem vymanit. Ať už získá nezávislost, nebo ne. Za jak dlouho k tomu ale dojde, když lídři obou soupeřících táborů ustavičně dupou na brzdu? Na jedné straně stojí nepochybně vyčerpaný španělský premiér Mariano Rajoy, který se všemi dostupnými prostředky snaží zachovat status quo. Nemá to lehké, sotva se mu podařilo vyvést Španělsko z tekutých písků ekonomické krize, už přišlo Katalánsko s další hrozbou pro centrální rozpočet – pokud by se region odtrhl, země by přišla o miliardy eur. Z průzkumů vyplývá, že podpora Rajoyovy Lidové strany postupně klesá, s čímž pravděpodobně souvisí i to, že premiér navrhuje pouze krátkodobá řešení na utlumení separatismu. Asi má pocit, že dlouhodobá východiska může s čistým svědomím hodit na příštího předsedu vlády. Na druhé straně přešlapuje bývalý katalánský premiér Carles Puigdemont. Katalánsko si totiž od prosincových voleb nebylo schopné zvolit jiného předsedu vlády. Zatím stále existuje možnost, že německý soud Puigdemonta odmítne vydat zpět do vlasti, a tak část poslanců poměrně naivně doufá, že politik bude moci vládu vést z exilu. Je ale o co stát? V zájmu separatistů by bylo zvolit si lídra, který by je úspěšně dovedl k nezávislosti, ne člověka, který při první komplikaci vezme do zaječích, aby si zachránil vlastní kůži. Puigdemont se ale vymlouvá na nespravedlnost španělského soudnictví a jeho stoupencům to zjevně stačí. Katalánsku by nejvíce prospěla personální změna v obou vedeních, protože stávající složení bude mít velké obtíže problém zdárně vyřešit.