Markéta Šulejová
ZÁMĚR:
1. Cíl práce
Cílem tohoto projektu je seznámit čtenáře s problematikou homosexuality u sportovců. Poukázat na to, že homosexualita ve sportu je ještě stále docela těžké téma a pro některé sporty dokonce pořád tabu. Zároveň tato práce poukazuje na to, že když se lidé setkají s homosexualitou tak často jednají podle stereotypů. Čtenář má zároveň možnost seznámit se s faktory, které mají na případný coming out homosexuálních sportovců vliv.
Tato práce by tedy měla poskytnout jakýsi všeobecný náhled na tuto problematiku, a to skrze vypracované texty. Těm předcházel jak rozhovor s odborníkem na toto téma, tak se samotnými homosexuálními sportovci a sportovkyněmi, kteří mají vlastní zkušenost jak s coming outem, tak s reakcí okolí.
Jednotlivé vypracované texty se na homosexualitu dívají z jiného úhlu pohledu a čtenář tak má možnost seznámit se jak s problémem homosexuality u mladistvých dívek, tak se samotným coming outem a faktory, kterými je ovlivňován. Na základě toho se také může dozvědět, kteří slavní sportovci již coming out provedli. Díky vypracovanému rozhovoru se na homosexualitu může podívat také z odborného pohledu a nechybí ani pohled fanoušků a pohled do „zákulisí“ sportovního týmu.
Celkově projekt obsahuje pět textů, z kterých by měl i člověk, který se o homosexualitu nikdy hlouběji nezajímal pochopit, čím je homosexualita ve sportu problematická a jak se k ní staví jak fanoušci, heterosexuálové tak homosexuální sportovci.
2. Zdůvodnění volby tématu
Zvolené téma pro mě bylo docela jednoduchou a jasnou volbou, a to především díky mé sportovní specializaci, kterou jsem absolvovala v rámci semináře během studia. Co se týče sportu, tak je mi toto odvětví mnohem bližší než například kultura nebo politika, a to je dané i tím, že se sportu věnuji odmalička a stále jsem aktivním sportovcem. Zároveň jsem i věrným fanouškem a sport pravidelně sleduji.
Téma homosexuality jsem si zvolila záměrně, protože se mezi homosexuálními sportovci pohybuji přibližně pět let a mohla jsem tedy čerpat z vlastních zkušeností. Jelikož hraji florbal dalo se předpokládat, že se se sportovkyněmi s orientací na stejné pohlaví setkám. To se mi ale nestalo, dokud jsem nepřestoupila do extraligového celku. Tam jsem se poprvé setkala s hráčkami, které byly lesby a byly schopné se o tom otevřeně bavit. Po tom, co jsem tam své působení skončila a přešla do prvoligového klubu, setkala jsem se s tím i tam.
Musím říct, že ze začátku jsem z toho byla sama v šoku, protože jsem něco takového nečekala, a to, že se o sportovkyních, které hrají fotbal, hokej nebo florbal říká, že jsou lesby jsem brala na lehkou váhu. Z počátku jsem sama nevěděla, jak se chovat. S postupem času mě ale spíše začaly jejich životy zajímat a chtěla jsem právě zjistit více o tom, jak se ony cítí, co je nejvíc ovlivnilo a jak těžké pro ně bylo coming out udělat, což je taky důvod, proč jsem si toto téma vybrala.
Dále jsem se pro toto téma rozhodla především díky mému okolí. V mé rodině jsem nikdy nezaregistrovala, že by měli problém s tím, že hraji v týmu s lesbami. To se ale nedalo říct o některých mých přátelích, kteří mé spoluhráčky odsuzovali, jen na základě toho, že jsou „na holky“. Toto jejich chování mi vadilo a jasně to ukazovalo na jednání podle předsudků a stereotypů, které jsem ve svém projektu také zmínila.
Dle mého názoru je to zajímavé téma. Homosexualita se stále řeší, a to nejen v oblasti sportu, ale i ve všech ostatních oblastech života. Myslím si, že jsem téma zpracovala tak, že je dobře čtivé a pochopitelné i pro úplného laika.
3. Zdroje/ stav problematiky
Před samotným psaním jednotlivých textů jsem se podívala, zda již existuje nějaký samostatný projekt na téma homosexuality ve sportu. Na toto téma jsem ale žádný samostatný projekt neobjevila.
O homosexualitě toho bylo napsáno spoustu. Jak odborné texty, tak články na internetu. Ve své práci jsem vycházela jak z literatury, kterou jsem použila především pro samotné zorientování se v dané problematice, tak z článků, které byly publikovány jak na zpravodajských a čistě sportovních webech, tak z webů zabývajících se pouze homosexualitou, jako je například www.outsports.com.
Vyoutované sportovce, o kterých jsem nalezla zmínky v jednotlivých článcích, jsem si dále vyhledávala na internetu.
Primárním zdrojem pro mě byl pan Mgr. Zdeněk Sloboda, se kterým jsem na téma homosexuality ve sportu udělala rozhovor, ze kterého jsem částečně čerpala i v ostatních textech. Dále pak samotní homosexuální sportovci a sportovkyně, které ve svých textech zmiňuji a kteří mi poskytli důležité informace. Ve většině případů se jedná stále o aktivní sportovce. Hodně jsem čerpala informace také od mých spoluhráček. Díky nim jsem byla stále v obraze, protože mezi sebou homosexualitu běžně probírají a tím pádem jsem věděla, že je to složité téma. Také mi díky nim nikdy neuniklo, když se někdo vyoutoval.
4. Ideový plán
Věděla jsem, že téma homosexuality je sice časté a píše se o něm hodně, ale také jsem věděla, že je důležité to, jak se o něm píše. Přemýšlela jsem, jak ho správně uchopit, aby bylo zajímavé i pro čtenáře, kteří nejsou příznivci ani sportu a ani homosexuálů. Z toho důvodu, jsem chtěla napsat spíše živější texty, než výčet faktů o homosexualitě a jmenný seznam vyoutovaných sportovců.
Se svým nápadem jsem přišla za vedoucím mého projektu Mgr. et Mgr. Karlem Páralem, kterému jsem nastínila pár svých nápadů a spolu jsme se pak shodli na výsledné podobě jednotlivých textů. Poradil mi, že zajímavý by mohl být text o převaze homosexuálních hráček v jednom týmu. Pro oživení celého projektu jsme se také shodli na anketě, kterou jsme pojali z úplně jiného pohledu než všechny ostatní texty, a to z pohledu fanoušků.
Na rozhovor jsem oslovila sociologa Mgr. Zdeňka Slobodu, protože jsem věděla, že se problematice homosexuality věnuje. Také jsem si ujasnila, kterých homosexuálních sportovců se mám na co zeptat, aby se někteří neurazili.
Ze všech nasbíraných materiálů, z rozhovorů, z otázek a především z vlastních zážitků a zkušeností se mi podařilo udělat čtyři výsledné texty plus anketu. Úvodní text shrnuje celkovou problematiku a je to takový vstupní článek ke všem ostatním. Dále následuje jeden rozhovor, anketa, komentář a publicistický text.
Projekt by měl být pro čtenáře takovým nahlédnutím do problematiky homosexuality ve sportu.
5. Postup práce
Jednotlivé texty jsem začala psát až ve chvíli, kdy jsem k tomu měla všechny potřebné materiály. Primárním byl pro mě rozhovor s Mgr. Zdeňkem Slobodou. Pan Sloboda je sociolog, člen skupiny PROUD – platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu a zároveň je aktivním sportovcem, proto jsme věděla, že informace získané od něj pro mě budou stěžejní i do dalších textů. Jednotlivé údaje jsem použila i v úvodním textu a v textu o homosexualitě u mladých dívek.
Prvním textem, který jsem napsala byl tedy právě rozhovor. Během něj jsem si uvědomila spoustu věcí, které jsem o homosexualitě nevěděla a uvědomila jsem si, že je dobré si ji opravdu pořádně nastudovat. Také jsem si vryla do paměti slovo coming out. Do té doby jsem používala výraz, že se k tomu homosexuálové „přiznali“, což jak mi pan Sloboda vysvětlil, není úplně správné.
Otázky k rozhovoru jsem si připravila předem a také jsem si pár podobných rozhovorů na toto téma přečetla, abych věděla, jak jej vést. Otázky jsem směřovala především na homosexualitu u sportovců a sportovkyň a na rozdíly mezi tím. Dále pak na vliv individuálního a kolektivního sportu, fanoušků či sponzorů.
Druhým textem byl komentář, který jsem zpracovala čistě na základě svých vlastních zkušeností s homosexualitou ve sportovním klubu. Vycházela jsem ze zážitků, které se mi během působení v obou týmech staly a také z toho, jak jsem v té době sama reagovala a jak bych reagovala nyní.
Teprve jako třetí jsem vytvořila průvodní a nejdelší text. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, jak jej nastavit. Věděla jsem, že chci, aby v něm došlo k podrobnějšímu seznámení s problematikou, ale zároveň jsem nechtěla, aby se jednalo jen o stručný a nudný výpis faktů. Proto jsem se rozhodla, všechny tyto základní informace podat skrze homosexuální sportovce a sportovkyně, kteří se vším měli vlastní zkušenost a do toho zakomponovat důležitá fakta, která jsem získala z rozhovoru s panem Slobodou a z jednotlivých článků a literatury. Jelikož znám víceméně jen lesby, musela jsem shánět i gaye, kterým by nevadilo mi na pár otázek odpovědět. S tím mi pomohl, kamarád gay, který sice není sportovec, ale homosexuální kamarády mezi nimi má. Díky němu jsem získala vyjádření i od nich a mohla jsem text postavit rovnocenně jak na informacích od leseb, tak od gayů.
Čtvrtý text je zaměřený na homosexualitu u mladých dívek. Opět jsem čerpala z vlastních zkušeností. Zaměřila se na to, jak dívky ve věku 12 až 13 let prohlašují, že jsou lesby. Zajímalo mě, jestli se to dá nazvat jakousi novou módou vzhledem k tomu, že je to v poslední době mezi děvčaty opravdu rozšířené, a hlavně je to hrozně na očích. Do kontrastu se mi podařilo dát vyjádření pana Slobody, který v tom nevidí takový problém a pak dvou leseb, které jsou již dospělé a dívají se na to z jiného úhlu pohledu, především proto, že se v takových týmech pohybují a jsou toho každodenně svědky. Text tedy reflektuje problematiku homosexuality opět z jiného pohledu a zaměřuje se na to, jestli to můžeme nazývat trendem, nebo je to problematické vlastně úplně kvůli něčemu jinému.
Posledním textem je anketa. Tu jsem zvolila záměrně a je z pohledu sportovních fanoušků. Otázka zní: Jakému týmu fandíte? Pokud byste zjistili, že právě v tomto týmu hraje lesba nebo homosexuál, přestali byste mu fandit, nebo by to na Vás nemělo vliv?
Ze vzorků respondentů jsem nakonec vybrala pět odpovědí. Věková hranice je rozdílná, a to proto, že jsem chtěla tuto otázku zmapovat jak mezi mladými lidmi, tak mezi staršími, kteří vyrůstali v době, kdy byla homosexualita ještě nezákonná.
6. Sebehodnocení
Myslím si, že jednotlivé cíle, které jsem si zvolila před samotnou realizací projektu se mi podařilo naplnit. Dle mého názoru jsem tento projekt uchopila zajímavým způsobem a myslím si, že by mohl zaujmout i většinu čtenářů. Podařilo se mi sehnat výborné zdroje a velkou výhodou pro mě bylo to, že z většinou sportovců, které jsem zpovídala, jsem se osobně znala.
Svůj projekt tedy hodnotím jako úspěšný. Myslím si, že všechny texty čtenáři poslouží k seznámení s problematikou homosexuality ve sportu.
Největším problémem pro mě bylo, přimět homosexuální sportovce k tomu, aby se se mnou na toto téma otevřeně bavili. I přesto, že jsem většinu z nich osobně znala, tak to pro ně nebylo jednoduché, protože pro většinu z nich je to citlivé téma. Nakonec nebyl problém s tím, že by mi neposkytli informace, které jsem potřebovala, ale všichni z nich to udělali pod podmínkou, že nezveřejním jejich příjmení. Proto je vždy v textu cituji pouze jménem a uvádím, jakému sportu se věnují nebo věnovali.
Jejich požadavek byl pro mě pochopitelný. Všichni z nich sice coming out udělali, ale většinou jen ve svém blízkém kolektivu, nebo přímo ve svém týmu, který to dále nijak nešířil. Tři čtvrtiny z nich se mi dokonce přiznaly, že jejich rodiny o tom, že jsou na stejné pohlaví neví. Většinou to věděl právě jen tým a oni nechtěli, aby se to jejich rodiny dozvěděly skrze článek. Z tohoto důvodu jsem neuváděla příjmení dotyčných sportovců. A z toho důvodu také neuvádím jména týmů, ve kterých jsem nastupovala, protože některé citované sportovkyně jsou nebo byly mými spoluhráčkami a na základě toho by mohlo být zřejmé, o koho se jedná. Všichni mnou oslovení gayové a lesby se pohybovali ve věku od 16 do 24 let.
Myslím si, že tento projekt by se dal určitě dále rozpracovat. Stále chybí spoustu úhlů pohledu, ze kterých jsem se tomuto tématu příliš nevěnovala. Určitě by se dal udělat průzkum na to, jak coming out sportovců ovlivňuje sponzoring. Dále by se dala udělat nějaká story. Tu jsem nyní nemohla vytvořit, protože se mi nepodařilo sehnat, žádného sportovce, který by byl ochotný vyjít ven se svou identitou. Velkou výzvou by pak pro mě určitě by rozhovor s nějakým slavným homosexuálním sportovcem nebo sportovkyní.
7. Zdroje
JANOŠOVÁ, Pavlína. Homosexualita v názorech současné společnosti. V Praze: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, 2000, 218 s. ISBN 8071849545.
http://www.lui.cz/lajfstajl/item/1704-top-10-coming-out%C5%AF-sportovc%C5%AF-v-roce-2012
„Myslím si, že coming out slavných sportovců by pomohl mladším holkám a klukům, u nichž se nyní kariéra láme“, říká Zdeněk Sloboda
Homosexualita a sport. I přesto, že sportovci stále častěji provádí tzv. coming out, tedy veřejně oznámí, že jsou lesba nebo gay, tak v některých sportech je toto téma stále tabu a je negativně přijímáno. „Ve chvíli, kdy nemáte s homosexualitou zkušenosti, tak jednáte podle stereotypů,“ říká Zdeněk Sloboda, sociolog a člen skupiny PROUD. V čem je rozdílná homosexualita u žen a mužů? A jak moc ovlivňují sportovce fanoušci a sponzoring?
Myslíte si, že je dobře, když sportovec udělá coming out? Z jakých důvodů to může být problematické?
Ono je to dost individuální. Velmi záleží na osobní síle toho jedince. Já osobně si myslím, že by bylo dobře, kdyby se více sportovců vyoutovalo najednou. Média by se tím zabývala jen chvíli a potom by je to přestalo bavit. Zatímco kdyby se jednalo pouze o jedince, tak ten tlak by na něj byl mnohem větší. A samozřejmě je rozdíl v tom, kdy se ten coming out provede, jestli na začátku, uprostřed nebo na konci kariéry. Většina sportovců to provede až na konci své sportovní kariéry, nebo po ní. Dalším problémem je okolí, a to především pokud děláte týmový sport. Myslím si, že ve chvíli, kdyby ten tým hráčů, trenérů a manažerů neměl problém s tím, že jste gay nebo lesba, tak ten tlak by byl mnohem menší. S tím je spojena i přízeň fanoušků a sponzorů. Což se třeba kdysi ukázalo u Martiny Navrátilové, která když se vyoutovala, přišla o ohromné množství sponzorských peněz. Nicméně tenis je individuální sport a ta homosexualita u žen není tak problematická.
V čem je tedy homosexualita u žen jiná?
U ženské homosexuality je to hodně dané tím, že ženská sexualita nebyla až do sexuální revoluce, řekněme do těch 70. let, vůbec řešená jako nějaké téma. Žena byla sexuální, pokud chtěla mít dítě. Což znamená, že ženská sexualita nebyla v historii stigmatizovaná. Od konce 19. a během 20. století byla více méně vidět jenom ta mužská homosexualita. Ta byla v koncentračních táborech léčená elektrošoky, odřezáváním části mozků či léčena dávicími injekcemi. Byla prostě vnímaná jako feminita.
Naše kultura je nastavena pro mužské oči. Když se ženy drží na ulici za ruku, nebo si dají pusu, je to vnímané buď jako projev přátelství nebo jako něco roztomilého, že je to pěkné pro muže. Problematické to začíná být až ve chvíli, kdy jedna z těch žen vypadá významně maskulinně.
Takže problémem je to, když žena nevypadá dostatečně jako žena?
Pokud je žena například ostříhaná nakrátko, nosí vytahané flanelové košile a vypadá jako kluk, tak je to najednou špatně a začíná to být podobně stigmatizované jako ta mužská homosexualita. Potvrzuje to tu inverzi, která rozbíjí genderový řád. Pokud je lesbická žena femininní a vypadá jako žena, splňuje nějaký ideál krásy, pak je to v pořádku, protože je to něco pěkného na co se můžeme podívat a co nám nevadí. U mužů je to jiné, ti i kdyby byli jakkoliv „nasvalení“, tak je u nich fyzično potlačené na úkor stereotypů o sexualitě.
Je s tímhle spojeno i to, že ženy dejme tomu fotbalistky, jsou automaticky považovány za lesby?
Tohle je zajímavé. Jsou tam dva aspekty. Za prvé ve sportech jako fotbal, florbal a hokej je těch leseb opravdu hodně. Za druhé jsou tyto sporty maskulinní, proto existuje představa, že ženy, které to dělají, musí mít sklony k maskulinitě. Je předpoklad, že ženy, které chtějí hrát fotbal a chtějí v tom být dobré, musí mít v sobě něco mužského. Což je jednoduchý krok k tomu, implikovat, že jsou lesby. Podobně to funguje u mužů, kteří dělají krasobruslení nebo gymnastiku. Těm je podsouvaná homosexualita. Často se proti tomu musí bránit, což je problém ve chvíli, kdy se nějaký z nich vyoutuje. V tu chvíli mají ostatní potřebu ozvat se, že oni nejsou.
Dalším argumentem je to, že během socializace žen a toho, jak jsou ženy v naší kultuře vychovávány, tak na rozdíl od kluků, kteří jsou vychováváni tak, že je od malička dohlíženo na to, aby nedělali ty „ženské věci“, tak pro dívky je normální hrát si s auty, nebo lozit po stromech. U dívek dochází ke zlomu až v pubertě, kdy se předpokládá, že se začnou líčit a je tlak na tu feminitu. Ve chvíli, kdy jste lesbická žena, dospíváte a víte, že vás muži nezajímají, a že pro ně nechcete být krásná, tak z toho důvodu nechcete splňovat stereotypy a často to je důvodem, proč si lesbické ženy vybírají mužské sporty.
Když se vrátíme k tomu coming outu. Je složitější ho provést v týmovém sportu než v individuálním? Setkal jste se někdy s někým, kdo neunesl tlak týmu a se sportem skončil?
Nesetkal. Já jsem právě sháněl někoho, kdo by o tom byl schopný mluvit a dělal fotbal nebo hokej na nějaké úrovni, ale oni prostě nejsou. Velmi často skončí ve chvíli, kdy to není tak akutní nebo aktuální. Anebo pokud neskončí a nejsou heterosexuální, tak to o nich nikdo neví. Já tedy nedokážu odhadnout, jak by to vypadalo, protože žádný takový příběh neznám. Nicméně to, co se děje například v těch mužských šatnách, je to, že muži velice často produkují heterosexuální maskulinitu v různých vtípcích či narážkách. Účelem těchto, řekněme homofobních narážek je to, aby se ten druhý víceméně vymezil vůči té homosexualitě nebo feminitě tím, že se stále produkuje ta heterosexualita.
Takže víceméně pokud chodíte na fotbal od nějakých 6 let a je vám 16 a procházíte nějakým vnitřním coming outem, tak ta desetiletá zkušenost vede k tomu, že vy máte pocit, že kdybyste to řekli tomu okolí, tak to bude problém. Protože ty indicie, které jsou v těchto narážkách a vtípcích, k tomu vedou.
Je tedy možné, že tyto narážky jsou jakousi obranou heterosexuálních mužů?
U těch heterosexuálních mužů v tom mužském kolektivu si myslím, že se ty homofobní narážky dělají víceméně ze stereotypu. To, co se děje v těch šatnách, se často děje z důvodu neznalosti a nějaké setrvačnosti, že to má být vtipné. Nikdo si třeba neuvědomí, že by tam nějaký gay mohl být a že by to někomu mohlo ubližovat. Oni to nedělají schválně, jen si to ani neuvědomí. Vztah heterosexuálních mužů a lesbických žen je specifičtější, ale tam nemám žádné hlubší výzkumy.
V poslední době si v ženském sportu všímám u mladších dívek jakéhosi trendu „jsem lesba“. Dá se mluvit o nějakém typu módy?
Má odpověď je: A není to jedno? Teď řešíme, jestli je to móda a trend. To je tak samo jako bychom řešili, jestli je heterosexualita trend a móda. Jak by se to asi dalo vysvětlit, je to, že v tomto věku puberty je velký tlak na dívky, aby byly femininní pro kluky a kluci, aby byli maskulinní a nacházeli si ty dívky a začali spolu randit. Světy holek a kluků jsou od těch 11 let hrozně rozdílné. Proto když chodí holka s holkou, tak si na jednu stranu můžete popovídat a rozumíte si. Více vás spojuje ten sport. To říká většina kluků z legrace, takové to „já bych s tebou chtěl chodit, my si tak pokecáme a rozumíme“. Ale jestli je to móda... Pokud se o tom mluví a není to problém, tak to asi jako módu nazvat můžeme, ale nevnímal bych to tak. Spíše tak, že je to prostě jedno. Naopak si myslím, že je dobře, že mají možnost volby a že si ty, které chtějí mohou vybrat.
S homosexualitou se pojí také vliv fanoušků a sponzoringu. Četla jsem článek, který se zabíral výzkumem, kde výsledkem bylo, že 8 % fanoušků by přestalo na fotbal chodit, nebo by přestalo fandit svému týmu, kdyby zjistili, že je tam gay…
Teď je otázka, jestli takovéto fanoušky mají sportovní kluby a týmy zapotřebí. Jestli jsou to fanoušci, kteří jim fandí po celou dobu a tohle by byl tak zásadní problém, tak by bylo něco špatně s těmi fanoušky. Myslím si, že dost podobný problém byl ten, když české týmy začaly řešit to, zda si vezmou do týmu černocha. Ze začátku přichází ze strany fanoušků tlak, ale později si na to zvyknou. Samozřejmě jsou i typy lidí, kteří by to nikdy nepřekousli, protože mají nastavené nějaké hodnoty. Ale ve výsledku jde všem fanouškům o výsledky. Pokud dáváte góly, nebo chytnete tutovku, tak už je jedno, jestli jste gay nebo lesba.
Se sponzoringem je to stejné?
Myslím si, že v současné době velké firmy ty hráče podporují. Například Nike, Adidas a podobně. Ti by si nemohli dovolit, být proti a přestat je sponzorovat, protože by byli celosvětově označkovaní jako homofobní. Gayové a lesby mají určitou relevantní kupní sílu. Z mojí zkušenosti gayové hodně nakupují věci, které jsou značkové. Ano, možná by s tím měly problém některé české firmy, typicky třeba ze stavebnictví, ale to záleží, jak moc jsou týmy závislé na lokálních firmách.
Poslední otázka, co si myslíte o tom, když homofobní trenéři trénuji mládež? Příkladem je chorvatský trenér, který prohlásil, že fotbal hrají pouze zdraví lidé a ne homosexuálové. Co se s tím dá dělat?
Dá se je vzdělávat. Je to dané tím, že někteří trenéři, trenérky nemají v této oblasti většinou žádné vzdělání. Trenéři jsou velice často bývalí sportovci, kteří pokud hrávali na vysoké úrovni, tak neprošli třeba vyšším vzděláním, kde by získali jiný pohled na přemýšlení o světě a měli jiné názory na stereotypy. Oni si v podstatě ani neuvědomují, že to dělají. Takže cesta je určitě vzdělávání.
Neboj, nejsi můj typ. Já radši někoho klidnějšího, kdo sebou tak nemele
Tak nám o sobě něco řekni. Odkud jsi? Kolik ti je? Co studuješ? A co máš ráda? Takhle nějak si představuji otázky, které vám lidé, které vidíte poprvé v životě položí. Je to takový ten základ, který by o vás asi chtěli vědět, když s nimi máte strávit nejméně následující rok v jednom týmu. U mě to proběhlo trošku odlišně. Tyto typické otázky vystřídala jedna opravdu netradiční: „A na co jsi? Máš holku nebo kluka?“
Po chvilkovém šoku, kdy jsem přemýšlela, jestli si ze mě dělají legraci, jsem vyhrkla, že kluka a čekala jsem nějaké trefné poznámky, typu „naletěla, naletěla“ a připitomělý smích. To se ale nestalo. Moje nové spoluhráčky se tvářily naprosto vážně. „Zřejmě na tom, že všechny florbalistky, fotbalistky a hokejistky jsou lesby, něco bude,“ pomyslela jsem si. Samozřejmě úplně mylně. Dokud jsem se s tím nesetkala, nepřikládala jsem tomu rozhodně žádnou váhu a vzhledem k tomu, že jsem až do té doby vždy hrála v týmu, ve kterém byla maximálně jedna, tak jsem si myslela, že to snad ani není pravda, ale spíše kec.
Moje prvotní myšlenka byla, s odstupem času si uvědomuji velmi homofobní, že jsem se ocitla mezi samými lesbami. Samozřejmě mi hned došlo, že to není pravda a že je jich tam opravdu menšina. Ale na to, co jsem do té doby znala, jich bylo dost. Hned jsem se začala cítit trapně a přemýšlela jsem nad tím, proč mě ta otázka tak zarazila, proč mi to vlastně nebylo jedno? Vždyť celý život prohlašuji, že mi lesby ani gayové nevadí, tak proč jsem se najednou cítila tak „nepohodlně“? Nikdo z těch lidí mi přece nic neudělal, tak proč bych je měla nějak soudit?
Bylo to přesně proto, že jsem zareagovala jako každý člověk, který se s něčím takovým ještě nesetkal. Jednala jsem podle zažitých stereotypů a spíš než, že bych s tím měla nějaký bytostní problém, jsem měla jen šok a potřebovala jsem to nějak vstřebat. A to netrvalo snad ani půl hodiny. A jedno musím říct, jsem ráda, že se mi to přihodilo.
Postupem času mi začaly vtípky, kterými se holky mezi sebou bavily připadat naprosto normální. Byla to rutina, byl to náš každodenní chleba. A vím, že bez hlášek typu „Ty máš ale ty ko..“, by se tam prostě existovat nedalo. Co mi ze začátku přišlo zvláštní, se stalo přirozeným. Naučilo mě to hodně věcem. Nikdy bych někoho nechtěla urazit nadávkou „lesbo“ nebo „gayi“, dejme tomu „buzerante“. Není to urážka pro heterosexuály. Je to spíše urážka pro všechny homosexuály, protože proč by se někomu, kdo se chová hloupě mělo říkat buzerante?
Rozhodně mi nepřipadalo a ani nepřipadá, protože minulost se opakovala a v týmu číslo dvě to vypadá stejně, že bych se měla stydět za to, že máme v týmu lesby. Či je snad znevažovat nebo pomlouvat, jak to ve většině klubů chodí. Co na tom, že si na zápase holky dají pusu nebo se obejmou? Co na tom, že lidé z tribuny se pohoršeně dívají? Pokud tohle dělají, je dost možné, že o tom nic neví, nebo se jen bojí nějaké změny, stejně jako tomu bylo kdysi u mě.
Uvědomila jsem si, že jednat podle předsudků a zažitých stereotypů je ta nejhorší věc, která se děje. A bohužel se děje neustále. Vždyť jsme všichni stejní. A i přesto, že jsem „100% hetero“, když mi spoluhráčka řekla, že nejsem její typ, cítila jsem opravdové zklamání.
Homosexualita ve sportu. Bavme se o tom častěji
Homosexualita sama o sobě je problematické téma, které za sebou má dlouhou historii. Propírá se jak v souvislosti s výchovou dětí, se stejnopohlavním manželstvím, s uměním, s kulturou, ale také se sportem. A právě u sportovců i sportovkyň je toto téma ještě často velké tabu. Většina homosexuálních sportovců během své kariéry veřejný coming out neudělá. Čím je to dáno a co je nejtěžší na tom se „vyoutovat“? Jaký vliv na to mají týmové a individuální sporty? Jací sportovci se už ke své orientaci přiznali a co by bylo nejlepší osvětou?
Historické NE homosexualitě
Během staletí se přístup k homosexualitě v určitých zemích lišil. Po celou tu dobu však byla ve většině z nich považovaná za něco nevhodného, trestného, ba dokonce jako nemoc, či porucha. Homosexualita bývá historicky vnímána jako inverze. V 19. století se dokonce využíval termín inverti, a to na základě toho, že existoval předpoklad genderové inverze, což znamená, že muži byli v některých aspektech považování za ženy. V koncentračních táborech se dokonce snažili o „léčbu“ této „nemoci“, a to například odřezáváním části mozků nebo užitím dávicích injekcích. Většina států světa prostě řekla „NE“ homosexualitě.
I přesto, že hnutí na podporu gayů a leseb vznikala už od konce 19. století, teprve v roce 1993 Světová zdravotnická organizace odebrala homosexualitu ze svého seznamu poruch. Od té doby se na homosexuály nenahlíží jako na nemocné lidi, stále ale je jejich „chování“ nelegální v 75 zemích světa.
Jak na to může být pohlíženo historicky u sportovců? Už v dobách Antického Řecka byl mužským ideálem krásy svalnatý a dobře stavěný muž. Sportovci tímto ideálem byli a maskulinita z nich přímo sršela. Postupem času tomu tak stále bylo a je. Hokej, fotbal i rugby jsou maskulinní sporty a předpokládá se, že je hrají silní, heterosexuální muži. Opačně je tomu například u krasobruslení, které není považováno za dostatečně „mužský“ sport. Stejně je tomu i u žen. Pokud se žena věnuje mužskému sportu, například právě hokeji nebo fotbalu, je rozšířená představa, že má sklony k maskulinitě, má tedy něco mužského. Od toho už je to jen krůček k tomu implikovat, že je lesba.
Jsou moje rodina. Proč na to být sám?
Coming out, výraz, který je většině populace v podstatě neznámý a když mluví o homosexuálech neřeknou, že se vyoutovali, řeknou, že se přiznali. Coming out provádí lesby i gayové, když chtějí „vyjít s pravdou ven“. Celkově to pro homosexuály není jednoduchá záležitost a jejich rozhodování ovlivňuje spousta faktorů. „Bez ohledu na druh sportu má každý právo na to být sám sebou. Záleží na kolektivu a prostředí, ve kterém se dotyčný nachází. Hodně rozhoduje vztah se spoluhráči,“ říká bývalý tanečník Petr, který už svůj coming out provedl.
S tím, že okolí a druh sportu má na případný coming out vliv souhlasí i Svatopluk. „V mé taneční skupině, kde u mě k žádnému vyoutování v podstatě ani nemuselo dojít, mě přijali hned, jak jsem se stal součástí naší taneční rodiny,“ říká. Zároveň dodává, že pro něj bylo jednodušší být sám sebou, a to se projevilo i na jeho tanečních výkonech.
Co mívá v tomto ohledu velký vliv, bývá to, jestli jste součástí nějakého týmu anebo hrajete sám za sebe. Na to, jak homosexuální sportovce ovlivňuje individuální nebo kolektivní sport při rozhodování, zda udělají coming out, se názory docela liší. „Pro mě bylo jednoduší udělat coming out v týmovém sportu. Se spoluhráčkami jsme byly jako rodina, dobře jsme se znaly a žádná s tím neměla problém. Myslím si, že kdybych dělala individuální sport, že by to pro mě bylo složitější, protože bych na to byla sama a nikdo by mě nepodpořil,“ vysvětluje Johana, bývalá extraligová florbalistka. Stejnou zkušenost má i Karel. „Když jsem před svou crew přišel s pravdou ven, nebylo to nic tak extra. Stalo se to vlastně náhodou na jedné párty, kde jsme s kamarády konverzovali mj. o našem milostném životě. Když přišla řada na mě a já ostatním sdělil, jak se věci mají, reakce byly víc než příjemné. Všichni mě na 100% podpořili.“
„Je to těžké říct, zda je jednodušší udělat coming out v týmovém či v individuálním sportu. Každý má své pro a proti. Spíše bych se ale přiklonila k týmovému. I tam se sice mohou najít jedinci, kteří s tím budou mít problém, ale pořád na to člověk není sám, tak jako v tom individuálním,“ uvádí Lenka, hrající florbal v prvoligovém republikovém týmu. „Já jsem měla svůj coming out ve florbale před lety. Celý tým to vzal strašně dobře a opravdu jsem se nesetkala s žádnou negativní reakcí,“ dodává.
Ne všichni sportovci ale mají to štěstí a setkají se s plnou podporou svého týmu. „Své přiznání jsem udělal až v 16-ti letech, když jsem byl nucen ze zdravotních důvodů ukončit kariéru. Nyní jsem už jen rozhodčí a s většinou svých bývalých spoluhráčů se na některých utkáních stále potkávám. Ti se ale rozdělili na dvě skupiny, na ty, kteří mě odsoudili a na ty, kteří mě respektují i s tímto mým faktem,“ popisuje svou zkušenost s coming outem basketbalista Dominik, který hrával i na reprezentační úrovni. „Můj osobní názor je tedy takový, že v kolektivních sportech je mnohem těžší být homosexuál, než když děláte individuální sport. Vždy se najde nějaká osoba v kolektivu, která nebude mít pro homosexualitu pochopení,“ dodává.
Na začátku, v průběhu, na konci. Nebo nikdy?
Pro coming out je také důležité načasování a to, jakým způsobem se provede. U mnoha sportovců k tomu během kariéry nedojde. Někdy ani po ní. „Rozdíl u coming outu je ten, jestli se provede na začátku kariéry, v průběhu nebo na konci. Většina těch vyoutování, včetně i ragbisty Garetha Thomase, i většiny fotbalistů byli vlastně až na konci kariéry, nebo po ní,“ říká sociolog Zděněk Sloboda. „V průběhu kariéry se ti sportovci outujou většinou ve chvíli, kdy jsou k tomu více méně nuceni okolnostmi. To znamená, že ten tlak z okolí, například i od novinářů, je poměrně velký. Nemusí tomu tak být ale u všech,“ dodává.
Dalším ze slavných sportovců, kteří se vyoutovali až po konci své kariéry je například německý fotbalista Thomas Hitzlsperger, který většinu své kariéry strávil v anglické Aston Ville nebo americký fotbalový reprezentant Robbie Rogers, který se pak ale k profesionálnímu fotbalu vrátil a stal se prvním fotbalistou v MLS, nejlepší fotbalové soutěži v USA, který se přiznal ke své orientaci.
Najdou se ale i tací, kteří se vyoutovali už během své kariéry. Mezi ně patří například tenistka Martina Navrátilová, která se přiznala už v roce 1981. V té době to ještě nebylo vůbec běžné a homosexualita byla ve sportu velké tabu, „něco o čem se nemluví“. V jednadvacátém století pak veřejně vystoupily například basketbalistka Seimone Augustus, hrající za Minnesota Lynx nebo lukostřelkyně Karen Hultzer z Jihoafrické republiky. Zajímavý je také příběh basketbalisty Jasona Collinse nebo tenistky Amelie Mauresmo.
Největší novinkou je coming out snowboardistky Šárky Pančochové, které se otevřeně vyoutovala v březnu na mistrovství světa ve snowboardingu ve španělské Sierra Nevadě.
Není to tak duhové, jak se zdá
To, že ke coming outu ve sportovním světě dochází spíše sporadicky, je časté téma. Na jednu stranu je to ale logické východisko toho, co se děje, nebo co by se mohlo dít po tom, co se vyoutujete. Pokud jste úspěšný sportovec a vaše orientace by mohla silně ovlivnit vaši kariéru, necháte si to pro sebe. „Když bych měl pocit, že můj coming out může ohrozit mou kariéru, tak bych určitě počkal,“ říká Svatopluk.
Když chorvatský trenér pronese, že v jeho týmu mohou hrát jen zdraví lidé a ne homosexuálové, je jasné, že se nepřiznáte. A pokud víte, že vaše okolí by reagovalo negativně a vám by se život otočil jen k horšímu, je to úplně to samé. V některých případech pak takovéto přiznání může vést až k sebevraždě. Jeden příklad za všechny. Justin Fashanu byl anglický fotbalista, který se v devadesátých letech minulého století vyoutoval. Nesetkal se s žádnou podporou a zavrhl ho dokonce i jeho vlastní bratr. Později se přestěhoval do USA, kde byl obviněn ze sexuálního zneužívání 17-ti letého chlapce. To Fashanu neunesl a spáchal sebevraždu.
I o dvacet let později ale mezi sportovci stále koluje strach. Jak zařídit to, aby byl coming out naprosto běžnou součástí sportovního života?
Je dobře, že se za to nestydí
„Nejlepší osvětou by byl řízený coming out. Ten příběh se dá použít i jinak a média by to vůbec nemusela skandalizovat,“ říká Zdeněk Sloboda. „Dobré by také bylo, kdyby se co nejvíce sportovců vyoutovalo najednou. Myslím si, že coming out slavných sportovců by pomohl mladším holkám a klukům, u nichž se teď ta kariéra láme,“ dodává.
Všichni sportovci pak mohou „ty slavnější“ považovat za své vzory nebo je prostě jen obdivovat. Ať se jedná o cokoliv, je přece důležité, vědět, že v tom nejste sami.
„Co se týče slavných sportovců, tak je moc nesleduji, ale vím, že se kamarádky bavily o Šárce Pančochové. Myslím si, že to je super, když se nikdo nestydí za to, jaký je a prostě všem řekne, jak to má,“ uvádí Johana. S ní souhlasí také Lenka. „Neřekla bych, že mi jsou inspirací sportovci, co se vyoutovali. Spíše je obdivuju a vážím si jich za to, že se nestydí za to, jací jsou. Určitě bych zmínila rugby hráče Garetha Thomase.“
„Jsem lesba.“ Nová móda?
Zatímco v mužských kabinách se řeší auta, mobily, ženy, párty a homofobní vtípky lítají vzduchem jeden za druhým, v ženských se řeší… taky ženy. Ale ne to, která zrovna přibrala, nebo „ulovila“ nějakého nového frajera. Řeší se to, se kterou zrovna chodí, nebo která se jim líbí. Že jste to už také zaregistrovali? Ano, v poslední době je to u mladých dívek běžné!
Mužská homosexualita je stále tabu. Sportovci nemají důvod o sobě prohlašovat, že jsou gayové. Tomuto tématu se spíše vyhýbají a pokud na něj dojde, tak především jen prostřednictvím homofobních narážek v šatnách. O „mejdlíčkách“ nebo „zohýbání se“ ve sprchách už slyšel asi každý. U žen je to jiné. Možná ani ne tak u žen, jako spíše u mladých dívek. Ve sportovní terminologii řekněme u kategorií mladších a starších žákyň, popřípadě dorostenek.
Stále častěji se u takto mladých dívek můžeme setkat s tím, že s nějakou svou spoluhráčkou, nebo i s hráčkou z jiného týmu „chodí“. Dejme tomu, že se ve svých dvanácti až třinácti letech otevřeně hlásí k tomu, že jsou lesby. Je to ale opravdu to pravé chození ve smyslu vztahu, pro který jsou typické i sexuální aktivity? Nebo je to spíše přátelství a proslovy typu „my spolu chodíme“ jsou spíše nějakým typem módy? Vždyť mladí lidé tak jednoduše inklinují k tomu, co je zrovna moderní, co zrovna letí nebo je in. Můžeme o tom mluvit jako o nové módě či trendu?
„Řešíme, zda je to móda nebo trend. To je tak samo, jako kdybychom řešili, jestli je heterosexualita trend a móda,“ říká Zdeněk Sloboda, sociolog a člen skupiny PROUD. „Světy holek a kluků jsou od 11 let hodně rozdílné. Proto, když chodí holka s holkou, tak si na jednu stranu můžete popovídat a rozumíte si,“ dodává. Je pravda, že často by tohle mohlo být důvodem. Většina kluků si z legrace říká „já bych s tebou chtěl chodit, my si tak pokecáme“.
Dá se na to ale dívat i z jiného úhlu pohledu. Především „starší“ lesby, se na toto chování dívají jinak. „Co se týče braní homosexuality jako módního trendu hlavně u mladých holek úplně neschvaluji. Dle mého názoru to pak vrhá špatné světlo na ty, které to myslí opravdu vážně,“ říká Lenka. „Myslím si, že pro ty holky je to asi cool, držet se za ruce s holkou a „pusinkovat“ se na veřejnosti. Často si ale neuvědomují, co tím můžou způsobit,“ dodává.
S tím souhlasí i Johana. „Myslím si, že každý má nějaké to tušení, jestli je třeba lesba nebo gay, ale nemyslím si, že je potřeba to nějakým způsobem ventilovat, aby o tom všichni věděli. Já sama to doteď nepotřebuji nikomu dokazovat. Podle mě jsou ve věku, kdy jsou moc ovlivnitelné okolím. Sama se ale neztotožňuji s tím, že by bylo dobré, to „vyřvávat“ tak brzy.“
Svým způsobem je to o tom, že se mladé dívky hledají a zkouší nové věci. V některých týmech je to tak, že to vidí u svých starších spoluhráček a tím pádem jim to připadá naprosto přirozené a ani nepřemýšlí nad tím, že je to nějakým způsobem zvláštní. Ono by se to ani nemuselo řešit, kdyby to poslední dobou nebylo tak moc zřejmé a na očích. To je nejspíš ten hlavní problém. Možná je jedno, jestli je to nová móda, stejně jako to, že kdo nesleduje „youtubery“ není in. To, co na tom většině lidí vadí a proč jim to právě teď přijde tak moc rozšířené, je právě to, že je to tak moc viditelné, a to je v naší kultuře ovládané stereotypy považované za špatné.
ANKETA:
Jakému týmu fandíte? Pokud byste zjistili, že právě v tomto týmu hraje lesba nebo homosexuál, přestali byste mu fandit, nebo by to na Vás nemělo vliv?
1) Zlatka Berger 45 let, Havířov
Fandím hokejovému týmu AZ Havířov. Fandit bych jim určitě nepřestala, pro mě by to žádný vliv nemělo. Měla bych ale obavy, že by byli pro smích Havířovským Hooligans.
2) Ivan Bezděk 51 let, Havířov
Můj oblíbený tým je fotbalové FCB Ostrava. Vůbec mi by to nevadilo a fandil bych dál. Sám se s gayi kamarádím.
3) Petra Bartošová 24 let, Staré Město u Uherského Hradiště
Nejsem žádným vášnivým fanouškem nějakého klubu nebo týmu. Co se týče gayů a leseb, tak s tím problémy nemám. Hraju závodně florbal a pár spoluhráček s jinou orientací mezi sebou máme. Přijde mi to jako zcela běžná věc a vůbec se nad tím nepozastavuji. Pokud je někdo výborný sportovec a tvrdě maká, tak je mi úplně jedno, jakou má orientaci.
4) David Kintr 23 let, Kozlov
Fandím Realu Madrid a pokud bych zjistil, že je tam homosexuál, tak by to zcela určitě nemělo vliv na můj zájem o tento klub.
5) Miloš Zwias 61 let, Havířov
Nemám žádný vyhraněný tým. Vždy fandím tomu slabšímu. Především ve fotbale. Vliv by to na mě nemělo. Je mi jedno, jestli by ten sportovec byl gay nebo ne. Osobní kontakt s nimi ale nevyhledávám.
ZÁMĚR:
1) Cíl práce
Cílem tohoto projektu je seznámit čtenáře s problematikou homosexuality u sportovců. Poukázat na to, že homosexualita ve sportu je ještě stále docela těžké téma a pro některé sporty dokonce pořád tabu. Zároveň tato práce poukazuje na to, že když se lidé setkají s homosexualitou tak často jednají podle stereotypů. Čtenář má zároveň možnost seznámit se s faktory, které mají na případný coming out homosexuálních sportovců vliv.
Tato práce by tedy měla poskytnout jakýsi všeobecný náhled na tuto problematiku, a to skrze vypracované texty. Těm předcházel jak rozhovor s odborníkem na toto téma, tak se samotnými homosexuálními sportovci a sportovkyněmi, kteří mají vlastní zkušenost jak s coming outem, tak s reakcí okolí.
Jednotlivé vypracované texty se na homosexualitu dívají z jiného úhlu pohledu a čtenář tak má možnost seznámit se jak s problémem homosexuality u mladistvých dívek, tak se samotným coming outem a faktory, kterými je ovlivňován. Na základě toho se také může dozvědět, kteří slavní sportovci již coming out provedli. Díky vypracovanému rozhovoru se na homosexualitu může podívat také z odborného pohledu a nechybí ani pohled fanoušků a pohled do „zákulisí“ sportovního týmu.
Celkově projekt obsahuje pět textů, z kterých by měl i člověk, který se o homosexualitu nikdy hlouběji nezajímal pochopit, čím je homosexualita ve sportu problematická a jak se k ní staví jak fanoušci, heterosexuálové tak homosexuální sportovci.
2) Zdůvodnění volby tématu
Zvolené téma pro mě bylo docela jednoduchou a jasnou volbou, a to především díky mé sportovní specializaci, kterou jsem absolvovala v rámci semináře během studia. Co se týče sportu, tak je mi toto odvětví mnohem bližší než například kultura nebo politika, a to je dané i tím, že se sportu věnuji od malička a stále jsem aktivním sportovcem. Zároveň jsem i věrným fanouškem a sport pravidelně sleduji.
Téma homosexuality jsem si zvolila záměrně, protože se mezi homosexuálními sportovci pohybuji přibližně pět let a mohla jsem tedy čerpat z vlastních zkušeností. Jelikož hraji florbal dalo se předpokládat, že se se sportovkyněmi s orientací na stejné pohlaví setkám. To se mi ale nestalo, dokud jsem nepřestoupila do extraligového celku v Ostravě. Tam jsem se poprvé setkala s hráčkami, které byly lesby a byly schopné se o tom otevřeně bavit. Po tom, co jsem tam své působení skončila a přešla do prvoligového klubu, setkala jsem se s tím i tam.
Musím říct, že ze začátku jsem z toho byla sama v šoku, protože jsem něco takového nečekala, a to, že se o sportovkyních, které hrají fotbal, hokej nebo florbal říká, že jsou lesby jsem brala na lehkou váhu. Z počátku jsem sama nevěděla, jak se chovat. S postupem času mě ale spíše začaly jejich životy zajímat a chtěla jsem právě zjistit více o tom, jak se ony cítí, co je nejvíc ovlivnilo a jak těžké pro ně bylo coming out udělat, což je taky důvod, proč jsem si toto téma vybrala.
Dále jsem se pro toto téma rozhodla především díky mému okolí. V mé rodině jsem nikdy nezaregistrovala, že by měli problém s tím, že hraji v týmu s lesbami. To se ale nedalo říct o některých mých přátelích, kteří mé spoluhráčky odsuzovali, jen na základě toho, že jsou „na holky“. Toto jejich chování mi vadilo a jasně to ukazovalo na jednání podle předsudků a stereotypů, které jsem ve svém projektu také zmínila.
Dle mého názoru je to zajímavé téma. Homosexualita se stále řeší, a to nejen v oblasti sportu, ale i ve všech ostatních oblastech života. Myslím si, že jsem téma zpracovala tak, že je dobře čtivé a pochopitelné i pro úplného laika.
3) Zdroje/ stav problematiky
Před samotným psaním jednotlivých textů jsem se podívala, zda již existuje nějaký samostatný projekt na téma homosexuality ve sportu. Na toto téma jsem ale žádný samostatný projekt neobjevila.
O homosexualitě toho bylo napsáno spoustu. Jak odborné texty, tak články na internetu. Ve své práci jsem vycházela jak z literatury, kterou jsem použila především pro samotné zorientování se v dané problematice, tak z článků, které byly publikovány jak na zpravodajských a čistě sportovních webech, tak z webů zabývajících se pouze homosexualitou, jako je například www.outsports.com.
Vyoutované sportovce, o kterých jsem nalezla zmínky v jednotlivých článcích, jsem si dále vyhledávala na internetu.
Primárním zdrojem pro mě byl pan Mgr. Zdeněk Sloboda, se kterým jsem na téma homosexuality ve sportu udělala rozhovor, ze kterého jsem částečně čerpala i v ostatních textech. Dále pak samotní homosexuální sportovci a sportovkyně, které ve svých textech zmiňuji a kteří mi poskytli důležité informace. Ve většině případů se jedná stále o aktivní sportovce. Hodně jsem čerpala informace také od mých spoluhráček. Díky nim jsem byla stále v obraze, protože mezi sebou homosexualitu běžně probírají a tím pádem jsem věděla, že je to složité téma. Také mi díky nim nikdy neuniklo, když se někdo vyoutoval.
4) Ideový plán
Věděla jsem, že téma homosexuality je sice časté a píše se o něm hodně, ale také jsem věděla, že je důležité to, jak se o něm píše. Přemýšlela jsem, jak ho správně uchopit, aby bylo zajímavé i pro čtenáře, kteří nejsou příznivci ani sportu a ani homosexuálů. Z toho důvodu, jsem chtěla napsat spíše živější texty, než výčet faktů o homosexualitě a jmenný seznam vyoutovaných sportovců.
Se svým nápadem jsem přišla za vedoucím mého projektu Mgr. et Mgr. Karlem Páralem, kterému jsem nastínila pár svých nápadů a spolu jsme se pak shodli na výsledné podobě jednotlivých textů. Poradil mi, že zajímavý by mohl být text o převaze homosexuálních hráček v jednom týmu. Pro oživení celého projektu jsme se také shodli na anketě, kterou jsme pojali z úplně jiného pohledu než všechny ostatní texty, a to z pohledu fanoušků.
Na rozhovor jsem oslovila sociologa Mgr. Zdeňka Slobodu, protože jsem věděla, že se problematice homosexuality věnuje. Také jsem si ujasnila, kterých homosexuálních sportovců se mám na co zeptat, aby se někteří neurazili.
Ze všech nasbíraných materiálů, z rozhovorů, z otázek a především z vlastních zážitků a zkušeností se mi podařilo udělat čtyři výsledné texty plus anketu. Úvodní text shrnuje celkovou problematiku a je to takový vstupní článek ke všem ostatním. Dále následuje jeden rozhovor, anketa, komentář a publicistický text.
Projekt by měl být pro čtenáře takovým nahlédnutím do problematiky homosexuality ve sportu.
5) Postup práce
Jednotlivé texty jsem začala psát až ve chvíli kdy jsem k tomu měla všechny potřebné materiály. Primárním byl pro mě rozhovor s Mgr. Zdeňkem Slobodou. Pan Sloboda je sociolog, člen skupiny PROUD – platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu a zároveň je aktivním sportovcem, proto jsme věděla, že informace získané od něj pro mě budou stěžejní i do dalších textů. Jednotlivé údaje jsem použila i v úvodním textu a v textu o homosexualitě u mladých dívek.
Prvním textem, který jsem napsala byl tedy právě rozhovor. Během něj jsem si uvědomila spoustu věcí, které jsem o homosexualitě nevěděla a uvědomila jsem si, že je dobré si ji opravdu pořádně nastudovat. Také jsem si vryla do paměti slovo coming out. Do té doby jsem používala výraz, že se k tomu homosexuálové „přiznali“, což jak mi pan Sloboda vysvětlil, není úplně správné.
Otázky k rozhovoru jsem si připravila předem a také jsem si pár podobných rozhovorů na toto téma přečetla, abych věděla, jak jej vést. Otázky jsem směřovala především na homosexualitu u sportovců a sportovkyň a na rozdíly mezi tím. Dále pak na vliv individuálního a kolektivního sportu, fanoušků či sponzorů.
Druhým textem byl komentář, který jsem zpracovala čistě na základě svých vlastních zkušeností s homosexualitou ve sportovním klubu. Vycházela jsem ze zážitků, které se mi během působení v obou týmech staly a také z toho, jak jsem v té době sama reagovala a jak bych reagovala nyní.
Teprve jako třetí jsem vytvořila průvodní a nejdelší text. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, jak jej nastavit. Věděla jsem, že chci, aby v něm došlo k podrobnějšímu seznámení s problematikou, ale zároveň jsem nechtěla, aby se jednalo jen o stručný a nudný výpis faktů. Proto jsem se rozhodla, všechny tyto základní informace podat skrze homosexuální sportovce a sportovkyně, kteří se vším měli vlastní zkušenost a do toho zakomponovat důležitá fakta, která jsem získala z rozhovoru s panem Slobodou a z jednotlivých článků a literatury. Jelikož znám víceméně jen lesby, musela jsem shánět i gaye, kterým by nevadilo mi na pár otázek odpovědět. S tím mi pomohl, kamarád gay, který sice není sportovec, ale homosexuální kamarády mezi nimi má. Díky němu jsem získala vyjádření i od nich a mohla jsem text postavit rovnocenně jak na informacích od leseb, tak od gayů.
Čtvrtý text je zaměřený na homosexualitu u mladých dívek. Opět jsem čerpala z vlastních zkušeností a zaměřila se na to, jak dívky ve věku 12 až 13 let prohlašují, že jsou lesby. Zajímalo mě, jestli se to dá nazvat jakousi novou módou vzhledem k tomu, že je to v poslední době mezi děvčaty opravdu rozšířené, a hlavně je to hrozně na očích. Do kontrastu se mi podařilo dát vyjádření pana Slobody, který v tom nevidí takový problém a pak dvou leseb, které jsou již dospělé a dívají se na to z jiného úhlu pohledu, především proto, že se v takových týmech pohybují a jsou toho každodenně svědky. Text tedy reflektuje problematiku homosexuality opět z jiného pohledu a zaměřuje se na to, jestli to můžeme nazývat trendem, nebo je to problematické vlastně úplně kvůli něčemu jinému.
Posledním textem je anketa. Tu jsem zvolila záměrně a je z pohledu sportovních fanoušků. Otázka zní: Jakému týmu fandíte? Pokud byste zjistili, že právě v tomto týmu hraje lesba nebo homosexuál, přestali byste mu fandit, nebo by to na Vás nemělo vliv?
Ze vzorků respondentů jsem nakonec vybrala pět odpovědí. Věková hranice je rozdílná, a to proto, že jsem chtěla tuto otázku zmapovat jak mezi mladými lidmi, tak mezi staršími, kteří vyrůstali v době, kdy byla homosexualita ještě nezákonná.
6) Sebehodnocení
Myslím si, že jednotlivé cíle, které jsem si zvolila před samotnou realizací projektu se mi podařilo naplnit. Dle mého názoru jsem tento projekt uchopila zajímavým způsobem a myslím si, že by mohl zaujmout i většinu čtenářů. Podařilo se mi sehnat výborné zdroje a velkou výhodou pro mě bylo to, že z většinou sportovců, které jsem zpovídala, jsem se osobně znala.
Svůj projekt tedy hodnotím jako úspěšný. Myslím si, že všechny texty čtenáři poslouží k seznámení s problematikou homosexuality ve sportu.
Největším problémem pro mě bylo, přimět homosexuální sportovce k tomu, aby se se mnou na toto téma otevřeně bavili. I přesto, že jsem většinu z nich osobně znala, tak to pro ně nebylo jednoduché, protože pro většinu z nich je to citlivé téma. Nakonec nebyl problém s tím, že by mi neposkytli informace, které jsem potřebovala, ale všichni z nich to udělali pod podmínkou, že nezveřejním jejich příjmení. Proto je vždy v textu cituji pouze jménem a uvádím, jakému sportu se věnují nebo věnovali.
Jejich požadavek byl pro mě pochopitelný. Všichni z nich sice coming out udělali, ale většinou jen ve svém blízkém kolektivu, nebo přímo ve svém týmu, který to dále nijak nešířil. Tři čtvrtiny z nich se mi dokonce přiznaly, že jejich rodiny o tom, že jsou na stejné pohlaví neví. Většinou to věděl právě jen tým a oni nechtěli, aby se to jejich rodiny dozvěděly skrze článek. Z tohoto důvodu jsem neuváděla příjmení dotyčných sportovců. Všichni mnou oslovení gayové a lesby se pohybovali ve věku od 16 do 24 let.
Myslím si, že tento projekt by se dal určitě dále rozpracovat. Stále chybí spoustu úhlů pohledu, ze kterých jsem se tomuto tématu příliš nevěnovala. Určitě by se dal udělat průzkum na to, jak coming out sportovců ovlivňuje sponzoring. Dále by se dala udělat nějaká story. Tu jsem nyní nemohla vytvořit, protože se mi nepodařilo sehnat, žádného sportovce, který by byl ochotný vyjít ven se svou identitou. Velkou výzvou by pak pro mě určitě by rozhovor s nějakým slavným homosexuálním sportovcem nebo sportovkyní.
7) Zdroje
JANOŠOVÁ, Pavlína.Homosexualita v názorech současné společnosti. V Praze: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, 2000, 218 s. ISBN 8071849545.
http://www.lui.cz/lajfstajl/item/1704-top-10-coming-out%C5%AF-sportovc%C5%AF-v-roce-2012
