David Král Čeští studenti podle mnoha průzkumů nejsou zdaleka tak sebevědomí, samostatní ani ambiciózní, jako žáci škol v západních zemích. Právě snaha o generování unifikované masy jedinců, jež se od sebe nebudou příliš lišit, byl jeden z hlavních rysů předrevolučního školství. Nevyčnívat, nedávat najevo vlastní názor, nediskutovat.
Pokud má ministryně v plánu odstraňovat tyto nedostatky, pak je to samozřejmě záslužné. Avšak připravovaný proces inkluze na první pohled působí spíše obráceně. Tak trochu jako další z plánů na vytvoření unifikované společnosti, ve které se bude předstírat, že mezi postiženými dětmi a zdravými dětmi není žádný rozdíl. Samozřejmě absurdní myšlenka. Rozdíly jsou zcela zjevné a jejich popírání je naprosto nesmyslné. Na rozdílnosti přece není nic špatného. Předpokládám, že žijeme v natolik civilizované společnosti, ve které jsou lidé s tělesným nebo mentálním handicapem bráni jako zcela plnohodnotní obyvatelé této země. Avšak se zcela odlišnými potřebami, možnostmi, a také omezeními.
Právě proto nevidím důvod, proč se snažit handicapované děti hromadně posílat do klasických základních škol. Proč by se dítě mělo v zařízení, tedy speciálním typu škol, které je koncipováno přesně pro něj, cítit špatně? Pokud je dítě i přes své postižení schopno zvládat požadavky standartní výuky, tak přece i před plánovaným zavedením celoplošné inkluze, má rodič možnost svého potomka zapsat k takovémuto studiu. Speciální školy však disponují kvalifikovanými odborníky, zázemím, či učebními pomůckami, jež klasická základní školy zkrátka poskytnout nemohou. Tedy od září by teoreticky poskytnout mohly, ale kde se budou brát na nákladná opatření finanční prostředky, to doteď není jasné. Andrej Babiše vzkázal, ať s penězi z ministerstva financí Kateřina Valachová nepočítá. Podfinancovaný resort školství tak bude muset peníze uvolňovat z vlastních zdrojů
Celá záležitost má navíc také druhou stranu mince, a sice žáky, kteří handicapem netrpí. Proč by měly být tyto děti případně zdržování ve výuce slabším jedincem? Experti, kteří projekt inkluze připravovali samozřejmě tvrdí, že k ničemu takovému docházet nebude, že dotyčným studentům se bude individuálně věnovat přidělený asistent. I kdyby to tak bylo, stále schází nějaký pádný argument pro to, proč by se mezi devětadvaceti dětmi mělo jedno učit jiné učivo, jiným tempem, a s jiným pedagogickým pracovníkem. Možná, že takovým argumentem by mohl být pocit handicapovaného žáka, že se neliší od zdravých dětí, a že lépe zapadnou do jejich kolektivu. Co když by ale dítěti bylo lépe v kolektivu dalších handicapovaných dětí? Co když si bude připadat ve třídě, ve které se všichni ostatní žáci učí zcela jiným způsobem, dočista izolované?
Inkluze tak působí jako další z typických příkladů přespříliš liberální společnosti, která se v Evropě vyvinula. Pokud hovoříme o liberální a komunistické společnosti v jednom článku a dáváme je do spojitostí, na první pohled to možná působí neadekvátně. Komunismus usiluje o to, aby všichni byli na stejné úrovni, liberalismus pro změnu chce dát lidem rovné příležitosti. Když je ale chce dát až přespříliš nuceně, jedná se tak v podstatě o násilné udělování rovných příležitostí, a tím pádem de facto stavění všech lidí na stejnou úroveň, i když stejné úrovně zkrátka nedosahují. Nebo jde zkrátka jen o zaslepenou snahu ambiciózní ministryně školství postavit si pomocí inkluze jakýsi pomyslný pomník, na který se budou lidé v budoucnosti dívat, a říkat si „jo, to je dílo té velké Valachové?“ Možná si však budou říkat „jo, to byla ta Valachová, která zničila české školství.“
