Adéla Halfarová 
Velitelský čas tréninku byl stanovený na 16:00. Jelikož jsem zvyklá chodit všude o deset minut dřív, byla jsem na místě ještě před čtvrtou, ale jak jsem záhy zjistila, byla jsem jediná. Okamžitě mě popadla panika při pomyšlení na to, že se famfrpál zrušil a mě o tom nikdo neřekl – a co víc, že jsem opustila vyhřátou postel pro nic za nic. Každopádně jsem si nakonec řekla, že ne každý je tak dochvilný jako já a proto jim dám osvědčenou akademickou čtvrthodinku. A byl to dobrý nápad. O pár minut se objevil první člen týmu. Byl to muž a prohlížel si mě s otázkou v očích. Nesměle jsme se pozdravily, a v tichosti čekaly na další členy. V nitru jsem si říkala, že si nejspíš myslí, že jsem si přišla zkusit zahrát, neboť přesně o tom tréninky jsou – najít novou krev, nové slibné talenty. Jen aby ale někdo přišel. Po pěti minutách ticha jsme byly stále jediní přítomní, nicméně o chvíli později už bylo vše jinak. „Osm hráčů na hřišti, to je více, než obvykle,“ pochvaloval si sestavu kapitán týmu, Radek Barvíř. Vedle něj stálo pět mužů a tři ženy, což je jedna z věcí, co na tomto sportu miluji – smíšená družstva. Nehledě na pohlaví mají totiž všichni něco společného a to užít si hru.
A když už přišel i kapitán, přišel čas také na seznamovačku. Všem, včetně prvního příchozího, bylo záhy jasné, že nejsem nový člen, ale zvídavá „novinářka“, která chce co nejvěrohodněji zachytit jejich trénink. Než ale mohl začít, muselo se nachystat hřiště. Samozřejmě, že to nebylo to stejné, které jsme zvyklý vídat v Harrym Potterovi. Chyběl oválný půdorys, vysoké obruče místo branek i gigantické tribuny pro diváky, ale mudlové jsou vynalézavý tvorové a hravě dokáží nasimulovat podobné podmínky. Pro ty stačil plácek pod hradbami, šest kovových tyčí různé délky, kladivo a šest gymnastických kruhů a voilà, branky jsou na světě. Ještě jeden camrál a dva potlouky a hurá na hru!
V opravdovém zápase by proti sobě hrály dva týmu po sedmi hráčích, ale čtrnáct hráčů Okamie neměly. Poradily si však bravurně. Dva týmu po čtyřech a je to. Žlutí versus modří. Na každé straně byli dva střelci, jeden odrážeč a jeden brankář. Krátká rozcvička a poté už mohl začít chaos. Protože přesně takhle to vypadá. Zhruba deset lidí, běhající s tyčemi mezi nohama, přehazující si mezi sebou tři míče a u toho všeho plno smíchu a přátelského faulování. Není divu, že procházející lidé se zastavovali a ihned vytasili své mobilní telefony, protože tohle se vážně nevidí každý den. Vypadá to jako legrace, ale ve skutečnosti je to velmi spletitý a sofistikovaný systém, který jsem měla tu čest vidět dnes již po několikáté.
Kromě toho, že je hra lehce chaotická, je taky pekelně rychlá. Během jedné sekundy se všichni hráči přesunou na druhou stranu hřiště a vy ani nestíháte sledovat, kdo má tentokrát v rukou camrál. V další minutě hlásí střelec žlutého týmu gól a modří naštvaně věší hlavy k zemi. Tohle jim nedarují! Chopí se camrálu a střemhlavě běží na soupeřovu půlku, modří odrážeči bombardují žluté střelce a brankář žlutých se pohotově přemisťuje ke svým obručím. Je tam však pozdě! Modří měli sice menší obtíže se zásahem cíle a museli obruč oběhnout z druhé strany, ale nakonec skórovali! Během prvních 20 minut hry padlo přes deset gólů a bylo by jich snad i víc, kdyby nenastala přestávka na pití.
V zápalu hry. Foto: vlastní archiv
Během krátkého odpočinku se hráči mezi sebou špicují a smějí se momentům ze hry. „Taky jsi mi mohla říct, že po mě jedeš a nemusela mě tak nestoudně otlapkávat,“ popichoval žlutý střelec odrážečku z modrého týmu. „To bylo v zápalu hry, moje svědomí je čisté,“ oponovala s úsměvem odrážečka. Když ale konečně všichni zastavili, uvědomili si, že vlastně mrze. Já jsem si to uvědomovala celou dobu, a přestože sporty nejsou moje parketa, několikrát jsem zatoužila být na jejich místě a zacítit trochu tepla. „Konec pauzy, hrajeme. Ne počkat, ještě se prohodíme,“ rozhodl kapitán a odrážeči si vyměnili čelenky se střelci. Další hra začala.
Se stejným zápalem a snad s ještě rychlejšíma nohama vstoupili hráči do další fáze tréninku. Bylo vidět, že změna pozic všem prospěla, neboť ti, kteří byli předtím terčem míčů, mohli teď míče házet po ostatních, což jim dělalo až dětinskou radost. Ještě zajímavější je ale fakt, že rozdíl mezi výkonem mužů a žen nebyl vůbec žádný - všichni si byli naprosto rovnocenní. Stejně mrštní, stejně rychlý, stejně všímaví. A stejně odhodlaní vyhrát. Našlo se i pár „faulů“ které skončily hrou na zemi, ale i ta trvala do posledního dechu. A posledního úsměvu. Vždycky bylo totiž ze hry cítit přátelství a jistá dávka laškování, nežli souboje na život a na smrt. A v tom začalo pršet.
Já jsem si nasadila kapuci a schovala mobil do kabátu, jelikož jsem příležitostně fotila zajímavé momenty. Teď už mi ale prsty zkřehly natolik, že jsem nemohla jinak a studený déšť taky nebyl nic příjemného. Hráčům ale kupodivu prospěl. Jako kdyby na ně kapal elixír života, vrhli se do hry ještě energičtěji než předtím. Góly do obručí padaly tak prudce, že se několikrát oddělily od kovových tyčí a skončily na zemi. Pohotový hráči, kteří byli k obruči nejblíže, ji však ihned připevnili zpět a sprintovali do dalšího souboje. Bylo úžasné to sledovat. I když některý z nich na minutku ztratil přehled, protože upadl, běžel zpět ke své obruči, jelikož byl zasáhnut potloukem nebo si zrovna protahoval bolavé koleno, ihned byl zase schopný přečíst hru. Když člověk sledoval hráče delší dobu, měl pocit, jako kdyby to vše dopředu nacvičovali a ne jen spontánně reagovali na vzniklou situaci. Četli hru jako dětskou knížku a předvídali každý pohyb, jako mistři kouzelnických šachů a ne hráči famfrpálu. S tím vším se další hra uchýlila ke konci a následovala poslední přestávka.
„ Co kdybysme zkusili zlatonku?“ navrhl kapitán do ticha. „Ale vždyť je nás osm, to nesedí,“ protestoval jeden z hráčů. „No tak bude jeden střídat.“ A bylo rozhodnuto. Cenným míčkem se stal nejrychlejší běžec hry, který vyměnil modrý dres Okamií za žlutý s nápisem snitch tedy zlatonka. Zdaleka nejparádnější součástí tohoto dresu je ale tenisový míček v dlouhé ponožce visící „zlatonce“ na zadku – kdo jej uloví, ukončí hru. Týmy se ale potřebovaly přeskupit a to na družstva po třech členech – jeden chytač a dva odrážeči v každém. K tomu jeden nestranný, potrefený zlatý míček a jeden střídající na lavičce. A přestože déšť ustal, hra na kočku s myší teprve začala.
Zlatonka čekající na svého chytače. Foto: vlastní archiv
Jestli byla hra doteď pekelně rychlá, teď to vypadalo, jako kdyby hráči opravdu létali vzduchem. Mimo to se také naplno projevilo, jak je tenhle sport kontaktní a že se v něm může opravdu vše. Třeba takové chycení koštěte chytače zlatonkou byla naprosto normální věc. Z lovné zvěře se tak raz dva stal predátor. Tedy jen do té doby, než se na scéně neobjevil druhý chytač, odhodlaný zlatonku chytit ve chvíli, kdy je zaměstnaná jiným hráčem. Ale běda. Zlatonka je nedosažitelná, její zrychlení se rovná hbitému gepardovi a její následný výsměch svým pronásledovatelům zní jako Protiva vysmívající se Filtchovi. Bez nadsázky by se dalo říct, že si vodila ostatní po hřišti, jak se jí zachtělo, až konečně, po neuvěřitelných 22 minutách, byla chycena.
Hra skončila. Mohlo se jít domů. A že se hráči náramně těšili na teplo domova. Studený vítr, zima, předešlý déšť, neustálé běhání, rány od míčů a bolavé klouby jim dali pořádně zabrat, ale o tom přece famfrpál je. Je těžký a úmorný, ale je také úžasný. Hráči odcházeli s úsměvem a dobrou náladou, protože není lepší odměny, než dobrého přátelství a kvalitně odehrané hry. Na body se nikdo neptal. Výsledek je nerozhodně, jelikož tady nebyl žádný Brumbál, který by nadržoval svým oblíbencům.
Konec sedmého tréninku. Foto: vlastní archív
