Šárka Hamplová Vstup do celé budovy kontroluje vrátný, který nás s kolegou bez problému pouští dovnitř a ochotně radí, kde najít místnost, ve které se setkání uskutečňuje. I přes počáteční dezorientaci nacházíme místnost ve třetím patře, před kterou stojí dlouhovlasý muž. Na otázku, zda je setkání určeno i pro zájemce a veřejnost trochu překvapeně odpovídá, že ano, a vstupujeme tak dovnitř.
Místnost, ve které má setkání probíhat, je docela prostorná, a také značně rudá. Po stěnách visí volební plakáty méně známějších i známých osobností KSČM, kterými jsou například Marta Semelová nebo Zdeněk Ondráček. Na jedné straně místnosti se přes velkou část stěny rozprostírá velké logo komunistické strany, které je obehnáno mnoha třešničkami. Na druhé straně se z dataprojektoru promítá pozvánka na setkání. Na to doposud přišlo asi tak patnáct až dvacet lidí; jen pár z nich je opravdu mladých okolo osmnácti, dvaceti let. Zbytek jsou zhruba třicátníci až čtyřicátníci a velkou část osazenstva tvoří také lidé v důchodovém věku.
Osazenstvo v místnosti se spolu vesele baví a diskutuje. Dlouhovlasý muž, který předtím stál u vstupu, ukazuje svým souputníkům velkou vlajku Sovětského svazu. Po desáté hodině se ujímá úvodního slova a všechny přítomné vítá klasickým pozdravem „dámy a pánové“, nezapomene však oslovit i „soudruhy“. Setkání uvádí několika obecnými slovy o Vítězném únoru a upozorňuje na to, že nejsou jediní, kteří si dnešní den připomínají – naráží tak na větší demonstraci pořádanou „za svobodu, demokracii a svobodné podnikání“, která se má uskutečnit na Václavském náměstí v jednu odpoledne.
Poté předává slovo prvnímu řečníkovi, Františkovi Kovandovi. Devadesátiletý pamětník, který se podobných komunistických setkání účastní často, začíná spatra vzpomínat na politický vývoj po roce 1945, na své začátky ve straně, nebo třeba na to, jak organizoval dělnickou mládež. Jeho stranická aktivita jej nakonec vynesla do závodní rady mladoboleslavské automobilky, a mohl se tak účastnit únorového sjezdu závodních rad. „Tam jsme dali jasně najevo, že jdeme za Gottwaldem, že podporujeme jeho i Zápotockého,“ popisuje Kovanda. Jak dodává, zbytek své profesní dráhy odsloužil jako člen Pohraniční stráže. Za své vzpomínky sklízí Kovanda nejen aplaus, ale získává i čestné členství u mladých komunistů a poté i zdobený talíř ze setkání mládežnických organizací v ruské Soči.
Dalším z přednášejících je Ondřej Kazík, muž středního věku, který se chystá hovořit o událostech února 1948. Ve své stati prezentuje historická fakta nepřekvapivě zejména předlistopadovým pohledem na dějiny; nekriticky hodnotí například Sovětský svaz nebo KSČ, naopak negativně hovoří třeba o Marshallově plánu. Nakonec se však ale neubrání i lehké kritice. „Socialistické budování se samozřejmě nevyhnulo, jako každá historická epocha, přehmatům a ztrátám revoluční iniciativy. Koneckonců, ta byla ta byla příčinou dočasné porážky dělnické třídy na přelomu osmdesátých a devadesátých let,“ hodnotí situaci Kazík, kterého neopouští naděje.
Poslední součástí vzpomínkového setkání je promítání dokumentárního filmu Potomci a předkové: Čas rozhodnutí, který pohledem tvůrců z 80. let, kdy byl film vytvořen, vypráví příběh republiky v letech 1945 až 1948. Film končí slavným proslovem Gottwalda poté, co se „vrací z Hradu“, což způsobuje, že se část přítomných dojetím rozvzlyká. „Omlouvám se, tohle mě vždycky dostane,“ říká dojatě Marta Semelová, která na setkání dorazila v jeho průběhu. Hned ale zve přítomné na další akce k únoru 1948, které se konají další dny. A tímto pozváním také celé setkání končí.
