Aneta Daněčková Lukáš Kameníček se amatérskému divadlu věnuje už déle než jednu dekádu. Ve své kariéře si zahrál už ve dvacítce inscenací, získal ocenění za herecký výkon a zkoušel se dostat i na Divadelní akademii múzického umění. Profesionálním hercem se nestal, přesto však i při svém zaměstnání správce sítě dokáže herectví zužitkovat.
Pamatujete si, kdy jste začal uvažovat o hraní v divadle?
To vím naprosto přesně. Chodil jsem do šesté třídy a byl zrovna Den jazyků. A jelikož jsem se učil anglicky, tak jsme měli nacvičenou scénku v angličtině z Titanicu. Já jsem hrál Jacka Swana, toho, co hrál ve filmu Leonardo Di Caprio. To byla taková moje první zkušenost s divadlem. Při hraní této scénky si mě všimla moje učitelka Hana Lužná, která už tou dobou vedla divadelní soubor Divadla Hanácké obce. Oslovila mě, jestli bych nechtěl chodit do školního dramaťáku, a já jsem souhlasil, protože se mi hraní zalíbilo. Potom, když jsem vycházel devítku, mi nabídla, že bych se mohl připojit k Divadlu Hanácké obce. Hraní mě moc bavilo a byl jsem jím nadšený, takže jsem se k ochotníkům přidal. Nyní s nimi jsem už 13 let.
Kromě Divadla Hanácké obce jste také členem Divadla Point. Jak se to stalo, že jste členem obou dvou souborů?
Oba soubory jsou vlastně tak nějak navzájem propojené, členové se mezi sebou znají a ví o sobě. Se mnou to bylo tak, že mě viděl hrát člen Divadla Point, Vítězslav Lužný, a navrhl Aleši Procházkovi, aby mě oslovil. Ten to udělal a nabídl mi tenkrát nemluvnou roli v představení Nahý Wolker.
Kdybyste měl srovnat oba soubory, tak který z nich je Vám bližší?
Bližší prostředí je mi určitě v Pointu, protože tu mám partu svých vrstevníků a s kluky jsme prostě sehraní. Nemůžu ale říct, že by mě to někde bavilo víc, protože Divadlo Hanácké obce mám taky moc rád. Soubor je spíš takový hodně rodinný a podle toho vypadá i zkoušení.
Který styl zkoušení Vám více vyhovuje?
V obou souborech se stává, že se během zkoušky prostě nic neudělá. Třeba v Divadle Hanácké obce, když má někdo narozeniny, tak se většinou začíná o půl hodiny později a končíme o půl hodiny dřív, pak se sebereme a jdeme oslavovat do hospody. Kdybych ale měl brát jenom zkoušení během letošního roku, tak se mi určitě pracuje lépe v Divadle Hanácké obce.
Čím to je, že se Vám letos pracuje lépe v Divadle Hanácké obce?
Tak zaprvé hrajeme pohádku, která mě moc baví a já hraji hlavní roli (Až opadá listí, Jan Werich, role Čupery). A je to i díky tomu, že hraju s Vaškem Lužným, který hraje roli čerta. Hrozně nám to spolu sedí a máme se rádi. Vašek je skvělej a baví mě s ním hrát. Možná mě to baví víc teď tady, protože mám skvělou roli, která se mi dobře učí a líp si ji zapamatuji. V Pointu je to sice taky super, ale ta hra, kterou teď zkoušíme není moc dobrá. Ale snažíme se, aby nakonec byla co nejlepší. Třeba jako Testosteron (komedie pouze s mužským obsazením, která měla 100 repríz po celé ČR).
Když jste zmínil konkrétní inscenace, tak v kolika z nich jste si už za svou kariéru stihl zahrát?
V Divadle Hanácké obce jsem hrál poprvé v pohádce Byl jednou jeden drak, tam jsem měl roli loupežníka. A potom to byla každý rok jedna hra, takže celkem 13 her. V Divadle Point to bylo odhadem 10 her. V roce 2012 jsem hrál dokonce ve 3 hrách zároveň-v Koupačce, Testosteronu a Hotelu Palermo.
Dokázal byste říci, která z rolí z těchto představení se Vám nejlépe podařila ztvárnit a nejvíce jste si ji užil?
Nad tím nemusím vůbec váhat, jednoznačně to byl číšník Titus ve hře Testosteron. Kdybych měl ještě vzpomenout na nejoblíbenější postavu z Divadla Hanácké obce, tak je to Barbucha ze hry Kuba Kubikula. To byla napůl loutkohra. Měl jsem na sobě bílé kombiné a kolem sebe jsem měl vatu, která připomínala oblak páry. U toho jsem na ruce vodil obrovskou hlavu Barbuchy. To jsem si moc užil.
Měl jste i nějakou méně oblíbenou roli?
Asi to, co hraji teď v Divadle Point. Je to taková nezajímavá role mladíka Davida ve hře Miluji svůj mobil.
Proč Vás tato role nebaví?
Je to prostě taková nudná, zbytečná role, a ještě stále nevím, jak ji uchopit (měsíc před premiérou, pozn. red).
Můžete říct, co je to za hru?
Je to hra Miluji svůj mobil. Hrajeme v ní čtyři chlapi, já, Jenda Šprynar, Aleš Procházka a Víťa Lužný. Každá postava má něco do sebe, kromě té mojí.
Zkusil jste někdy profesionální dráhu herce?
Ano, zkoušel jsem to na DAMU, ale nevzali mě. Nakonec jsem rád, že to tak dopadlo. Nejsem si jistý, jestli by mě to uživilo a zda by mě časem nepřestalo divadlo bavit.
Takže je pro vás lepší mít divadlo pouze jako koníček k práci?
To rozhodně, navíc jsem měl vážně štěstí. Živím se jako správce sítě, a ještě nikdy se mi nestalo, že bych se se šéfem nedomluvil na volnu nebo čemkoliv ohledně divadla. Šéf o mně mluví jako o „tom našem herci“ a občas taky prohlásí něco jako „Lukáši, ty nejseš ajťák, ty jsi herec!“
Myslíte, že Vám divadlo nějak změnilo nebo ovlivnilo život?
Určitě. Myslím si, že bych bez herectví neměl takovou práci, jakou mám teď.
Jak jste ji získal?
Já bych řekl, že tak trošku hraním. Víte, člověk nemusí vždycky všemu rozumět, ale tvářit se, že tomu rozumí a umět to zahrát, je důležité. Člověk zahraje, že něčemu rozumí, to mu pomůže získat nějaké místo či projekt, no a později si to může teprve dohledat a porozumět.
Máte ještě nějakou nesplněnou ambici nebo roli, které byste chtěl dosáhnout?
Vlastně nemám. V podstatě je to tak, že já role beru tak, jak ke mně přichází a rád si zahraji a vyzkouším úplně všechno. Některé role mám moc rád a těžko se mi s nimi loučí, jiné zase méně. Ale to už zase narážím na tu současnou roli. Těžko říct, třeba si ji za dalšího půl roku zamiluji a bude mě to bavit mnohem více. To ukáže až čas.
Jak se připravujete, když dostanete novou roli?
Většinou na začátku přichází krize, když dostanu text a vidím, kolik toho je. Taky hodně kleju a říkám si, jak se to proboha mám naučit. No ale pak tedy přichází zkoušky a tam si to zapamatuji úplně nejvíc. Nejsem zrovna ten typ, co by si doma sedl, podtrhával text a učil se ho nazpaměť. Radši si to zapamatuji v akci. Zapamatuji si tu scénu a vím, co v ní má zaznít.
Míváte ještě někdy trému?
Ano, většinou jen před představením. Jakmile vcházím na jeviště, tak ze mě pomalu odpadá. Mám to tak proto, že jakmile jsem na jevišti, tak to nejsem já, Lukáš Kameníček, ale jsem tam za tu postavu, kterou hraji. A to je úplně nový člověk. Mnohem více traumatizující je pro mě moderovat nějaký ples či akci, protože to se na mě všichni dívají a říkají si, hele to je Lukáš Kameníček, podívejte se na něj. No a k dalšímu stresujícímu zážitku pro mě patří zpívání před publikem v muzikálu Finding Amerika. Stejně mě to ale baví.
Měl jste někdy krizi, kdy jste si říkal, že byste s divadlem nejraději skončil?
Ne, to jsem neměl. Ale celý loňský rok jsem si dal volno a udělal jsem si takové prázdniny. V Pointu jsme řešili prostory, takže vlastně ani nebylo kde hrát, a v Divadle Hanácké obce jsem si taky udělal pauzu. Odpočinul jsem si a teď jsem plný sil na novou sezónu.
Chtěl byste se divadlu věnovat až do stáří?
Ano, to bych chtěl. Neumím si život bez divadla už představit.
