st., 3. červen 2020 22:35

Je to jako sprint na sto metrů, říká rychlostní lezec Jan Kříž

Kříž má poslední možnost nominace na olympiádu Kříž má poslední možnost nominace na olympiádu Zdroj: Facebook Jana Kříže
Nadějný plavec, nadaný atlet. Jan Kříž měl několik příležitostí, jak se probojovat mezi vrcholové sportovce. Tím vyvoleným pro něj však byl v pořadí až třetí sport, o kterém se dozvěděl vlastně náhodou. Mezi českými lezci na rychlost nemá rodák z Brna konkurenci, v minulém roce vybojoval také titul druhého nejrychlejšího lezce na světě. Přesto se mu doposud nepodařilo nominovat na vysněnou olympiádu. Poslední příležitost, kdy může o Tokio Jan Kříž zabojovat, bude mít za dva týdny na mistrovství Evropy.

Všestranné sportovní předpoklady jsou důležité pro každého sportovce, který chce být ve své disciplíně úspěšný. O to více to platí v lezení na rychlost, kde kromě lezeckých zkušeností potřebujete také výbušnost a rychlost, které souvisí především s atletikou. A brněnský rychlostní lezec Jan Kříž tyto předpoklady splňuje do puntíku.

 

Nadějný plavec, nadaný atlet

Už v šesti letech začal se závodním plaváním, ke kterému o čtyři roky později přidal také atletiku. „Oba sporty jsem dělal na vrcholové úrovni, jezdil jsem na republikové šampionáty nebo evropské hry. S plaváním na vrcholové úrovni jsem přestal až v patnácti letech, v době, kdy jsem se lezení na rychlost začal věnovat o něco víc.“

Lezecké zkušenosti sbíral už od malička. Stejně jako většina kluků, také on šplhal po stromech. Ty pravé horolezecké zážitky ale začal sbírat až o pár let později. „Poprvé jsem se s horolezením setkal na skalách v Moravském krasu. Líbilo se mi, jak lezci šplhají do výšky a dávají si prášek na ruce.“ A zalíbilo se mu to natolik, že kromě atletiky a plavání se v deseti letech rozhodl také pro kroužek horolezení.

Do lezeckého oddílu v Líšni ho přivedla o rok a půl starší sestra Eva. Zdolávání cest propadli oba, společně začali jezdit na takzvané Tendon Cupy, tedy závody v lezení na obtížnost. „Postupně už nám kroužek přestával stačit, chtěli jsme se naučit víc. Četli jsme různé knížky, trénovali jsme společně s taťkou. Ze začátku jsme jezdili po Tendon Cupech a až po nějaké době jsme se dozvěděli, že jsou i závody na rychlost,“ vzpomíná.

 

Rychlost jako součást DNA

Disciplína, ve které se lezci snaží zdolat patnáctimetrovou stěnu v co nejkratším čase, není tak známá, jako třeba lezení na obtížnost. Proto není divu, že se o ní Kříž dozvěděl spíš náhodou. „Všiml jsem si, že na stránkách horolezeckého svazu jsou kromě lezení na obtížnost také výsledky z rychlosti. V plavání jsem dělal hlavně sprinty, v atletice ještě navíc odrazové disciplíny, jako třeba skok do výšky nebo do dálky. A tak mě lákalo i lezení na rychlost, kde je hodně důležitá frekvence, výbušnost a odrazová síla. Měl jsem dobrý základ z obou předchozích sportů, což mi v začátcích hodně pomohlo,“ popisuje.

Do rychlosti se nadchla také sestra Eva. Společně hledali způsoby, jak v Brně lezení na rychlost trénovat. „Stavěli jsme si lehké cesty a snažili se je vylézt co nejrychleji. Až po nějaké době jsme zjistili, že je na mezinárodních závodech certifikovaná stěna. To znamená, že závodníci lezou na každé soutěži jednu a tu samou cestu dokola. Tu jsme si poprvé vyzkoušeli v Lezeckém Centru Mammut v pražských Holešovicích.“ Oficiální stěna ale nebylo to jediné, s čím se sourozenci v Praze setkali poprvé.

V roce 2010 bylo holešovické lezecké centrum jediné u nás, které certifikovanou stěnu pro rychlostní lezení mělo. Není tedy žádné překvapení, že právě tam se sjížděla česká lezecká špička. Mezi nimi také Libor Hroza, který se o dva roky později stal vicemistrem světa, v letech 2013 a 2015 vyhrál mistrovství Evropy a v roce 2014 se stal držitelem světového rekordu, když v italském Arcu vylezl stěnu v čase 5.73 vteřiny.

 

Osudové setkání

A právě on si Křížových v pražském lezeckém centru všimnul. „Viděl, že nás to baví, a nabídl nám, abychom s nimi jeli trénovat do Itálie. V té době se rychlolezení ještě moc lidí nevěnovalo. Jen Libor, který měl jméno, a pár dalších. Věděli jsme, že patří mezi špičku, a tak jsme nabídku využili,“ vysvětluje.

Následovaly tréninky na stěnách v Německu nebo v Itálii, kam Kříž společně s Hrozou párkrát za měsíc jezdil. A pod profesionálním dohledem se začaly dostavovat první úspěchy, když se ještě ten samý rok nominoval do české reprezentace. Kromě toho se zúčastnil také juniorského mistrovství světa, kde se probojoval do šestnáctky nejlepších.

S narůstající úrovní mu však tréninky párkrát do měsíce přestávaly stačit, a tak si Kříž musel najít jiný způsob, jakým fyzickou přítomnost na stěně nahradit. Tím se stala vizualizace. „Lezení na rychlost se dá trénovat i na freestylové cestě, kterou si závodník postaví sám. Na té je ale pohyb zcela jiný než na cestě oficiální. Vizualizace probíhá tak, že sleduji videa, potom zavřu oči a představuji si, kde je jaký chyt a jak bych cestu lezl. Je to takový náhradní trénink, když na stěně nemůžu fyzicky být,“ líčí.

Kombinace těchto dvou způsobů tréninku mu začala přinášet první úspěchy v roce 2012, kdy vyhrál Evropský pohár juniorů. K tomu přidal juniorský titul mistra České republiky v lezení na rychlost a o dva roky i ten o něco cennější, titul juniorského mistra světa. Na české půdě nemá konkurenci, domácí šampionát opanoval za svoji dosavadní kariéru sedmkrát.

I když se závody na republikové a světové úrovni nedají výkonnostně srovnat, nervózní bývá Kříž na obou soutěžích stejně. „Ve světě sice chci vybojovat co nejlepší umístění, ale na českých závodech se ode mě očekává, že titul obhájím. Když udělám chybu na světovém klání, tak mě to mrzí. Ne ale tolik, jako když ji udělám před domácím publikem. Kdyby byla větší konkurence i u nás a bylo těžší vyhrát, možná bych to měl nastavené jinak.“

 

Vicemistr světa bez olympiády

Jméno ale Kříž nemá jen mezi českými rychlolezci. Před dvěma lety vybojoval titul akademického mistra světa a na posledním světovém šampionátu ho dělil jen kousek od titulu nejrychlejšího lezce na zemi. „Druhé místo na mistrovství světa je v takové konkurenci neskutečné. Kdybych bral stříbro za normálních okolností, byl bych nadšený,“ vypráví.

Když totiž na světové mistrovství do japonského Hačiódži odjížděl, věděl, že vítěz se bude radovat nejen z titulu mistra světa, ale také z nominace na Letní olympijské hry v Tokiu. A blíž už k tomu ani snad být nemohl. Probojoval se až do finále, kde ho čekal souboj s italským soupeřem Ludovicem Fossalim.

Jenže ve finálovém boji se závodníci postarali o pořádné drama, když se oba zasekli na stejném místě. Kříž nakonec zdolal stěnu jako první, nepodařilo se mu ale zastavit časomíru, a tak se z titulu mistra světa a účasti na olympiádě radoval Ital. „Když vidím záznam dnes, mrzí mě to pořád stejně. Pachuť olympiády je ve mně doteď,“ lituje.

Na olympijských hrách v Tokiu se lezení na rychlost představí poprvé, a to v kombinaci s boulderingem a lezením na obtížnost. Půjde tedy o takový trojboj, ve kterém se umístí nejlépe ten závodník, jehož součin výsledků z jednotlivých disciplín bude nejmenší. „Lezení dostalo jednu sadu medailí a Mezinárodní horolezecká federace musela rozhodnout, v jaké formě se lezení na olympiádě představí. Kdyby udělali dvojboj nebo by se závodilo jen v jedné disciplíně, mohlo by to zbylým disciplínám ubrat na popularitě. Lezení se odjakživa skládá ze tří disciplín, nebylo by to fér. Je pokrok, že se tento sport na olympiádu vůbec dostal,“ popisuje Kříž.

Zároveň ale přiznává, že kombinace tří disciplín by mohla být výhodnější pro lezce, kteří se věnují obtížnosti nebo boulderingu. „Tahle odvětví spolu hodně souvisí, závodník tak může zalézt dobrý výsledek ve dvou ze tří disciplín. V rámci svěťáků je určitě lepší, když závodíme v každé disciplíně zvlášť. Teď je ale hlavní, že lezení na olympiádě bude. I samotní lezci díky tomu mají příležitost zkusit si disciplínu, které se třeba nikdy nevěnovali. Navzájem máme možnost pochopit, co nás na jednotlivých odvětvích baví.“

 

Poslední tokijská naděje

Poslední možnost, jak se na letní olympiádu kvalifikovat, má Kříž v půlce března na mistrovství Evropy v Moskvě. A stále věří, že lezec na obtížnost Adam Ondra nebude v Tokiu jediným českým zástupcem. „V Moskvě je jen jedno postupové místo. Kvalifikuje se pouze ten nejlepší, mistr Evropy. Pokud ale na předních příčkách skončí ti, co už mají účast na olympiádě jistou, vybojuje postup první dosud nekvalifikovaný lezec,“ vysvětluje. „Je to nejtěžší varianta, ale nevzdávám se. V Toulouse to nevyšlo o pár míst, chybí kousíček.“

Tréninku teď Kříž věnuje veškerý svůj volný čas. Kvůli přípravě na olympiádu musel přerušit také studium na brněnské Fakultě sportovních studií, kde studuje magisterský obor Kondiční trenér. „Trénink je náročný jak fyzicky, tak časově. Denně trénuji třeba pět hodin,“ prozrazuje. V plném tréninku na březnový kvalifikační závod je od listopadu. „Teď už nejedu takové objemy, ale hlavně kvalitu. Trénink rychlosti se skládá z atletiky a posilovny, obtížnost trénuji hlavně na laně. To zahrnuje hlavně lezení obtížných tras, intervalové a vytrvalostní tréninky nebo různé posilovací cviky. Všechny tři disciplíny se snažím trénovat na sto procent.“

 

Lezci, nebo běžci?

Ti nejlepší, mezi které Kříž určitě patří, vyběhnou stěnu za pět a půl vteřiny. A i přesto, že to vypadá, jako by lezec po stěně běžel, nejsou to nohy, které je trápí nejvíc. Právě naopak, největší starost mají lezci na rychlost o své prsty. „Často mívám natažené šlachy, záněty v poutkách. Většinou jsem taky dost odřený po celém těle. Riziková zranění jsou ale hlavně u prstů, kde může něco prasknout a trvá potom déle, než se to zahojí,“ říká.

Prsty ale nejsou to jediné, co u lezení na rychlost trpí. Kříž proleze za rok průměrně dvanáctery lezecké boty. „Stěna je jak šmirgl. I když na ni správně nemáme šlapat, protože to zpomaluje, je pár míst, kde se tomu nevyhneme. A každý kontakt se stěnou lezečky ničí. Po určitém čase začnou klouzat a jsou potřeba nové.“ A protože se lezení na rychlost věnuje přes deset let, pár lezeckých bot už se mu doma za tu dobu nastřádalo. „Mám je schované u dědy v dílně. Nějaké jsem rozdal kamarádům a taky přemýšlím, že je dám do škol. Botu velikosti čtyřiačtyřicet v dětském kroužku totiž nevyužijí,“ směje se.

 

Budoucnost lezení na rychlost

Aby mohl pomýšlet na ty největší úspěchy, musel si nejdřív zajistit podmínky. Cesta, kterou postavil v brněnském sportovním areálu Komec, je zatím jediná oficiální, na které se dá v Brně rychlostní lezení trénovat. „Chyty, samojistící zařízení a veškeré vybavení jsem nakoupil za vlastní peníze. Byl bych ale rád, kdyby se toho někdo ujal a postavil stěnu určenou přímo k tréninku rychlosti. Takhle se o ni starám sám a řeším veškeré technické věci, kterých je na můj vkus až moc.“

Cesta na Komci pro něj ale určitě neznamená jen starosti. Radost mu dělají třeba malé děti, které se ji po jeho vzoru snaží vyběhnout co nejrychleji. „Když vidím, že to zajímá i běžné závodníky, těší mě to. Často se mi stává, že za mnou během tréninku chodí malé děti a chtějí si cestu vyzkoušet. Potom jdou a navzájem si měří, za jak dlouho vylezou různé cesty. To mi dělá největší radost,“ pochvaluje si.

Rychlostní lezení totiž podle něj poslední dobou nezažívá zrovna nejlepší období. „Dřív takový rozdíl mezi rychlolezením a lezením na obtížnost nebyl. Teď už se v lezení na rychlost pořádají jen dva závody Českého poháru ročně a na domácím šampionátu bylo letos v mužské kategorii pět závodníků, což je směšné. Před deseti lety nás závodilo třeba deset,“ lituje.

 

Pomůže olympiáda?

Zároveň ale doufá, že letošní olympiáda u Čechů povědomí o lezení na rychlost pozvedne. „Za čtyři roky má být lezení na rychlost na olympiádě jako samostatná disciplína a u nás je to více méně neznámý sport. Doufám, že se o tom po letošní olympiádě dozví lidé víc. Bylo by dobré, kdyby se organizování Českých pohárů zase někdo ujal, aby měli mladí lezci nějakou motivaci.“

Zvýšit popularitu tohoto sportu se snaží i skrze svoji cestu, která se v Brně těší velké oblibě, a kde umožňuje trénovat i ostatním českým lezcům. „Občas trénuji i s Adamem Ondrou, který se na Komec chodí připravovat hlavně teď, před olympiádou. Chodí sem trénovat i další čeští závodníci, kteří třeba jezdí na České poháry.“

Nejčastěji však stále trénuje se svojí sestrou. Jen vyměnil tu starší, Evu, za mladší Hanku. „Eva už se věnuje jen skalnímu lezení. Mladší ségra závodí stejně jako já v rychlosti. Několikrát už vyhrála domácí mistrovství a doprovází mě také na všechny velké závody, kde sbírá zkušenosti,“ popisuje brněnský rychlostní lezec Kříž.

Zobrazeno 670 krát
Naposledy upraveno: čt., 4. červen 2020 13:55
Pro psaní komentářů se přihlaste