po., 15. duben 2019 20:14

Je to o kamarádech a známostech, jako samoživitelka jsem v neřešitelné situaci

Zaplatit obědy nebo družinu je většinou nemožné, o dovolené často nemůže samoživitelka ani uvažovat. Zaplatit obědy nebo družinu je většinou nemožné, o dovolené často nemůže samoživitelka ani uvažovat. Zdroj: www.pixabay.com
Sedmačtyřicetiletá Monika má tři děti, patnáctiletého Matyáše a dvanáctiletá dvojčata Tomáše a Jakuba. Žije v malé obci nedaleko Brna a už od narození prvního syna je samoživitelkou. Jak svoji životní situaci zvládá? Jaká je její finanční situace? A podporuje stát samoživitelky?

Většina maminek, které se o své děti musejí nejen po finanční stránce postarat samy, se do této komplikované situace dostala kvůli rozvodu. Pokud nevedou vlastní podnikání, jsou odkázané na výživné, pomoc rodiny a podporu od státu. Z těchto finančních prostředků se jim ale často nedaří děti ani sebe plnohodnotně zajistit, natož zaplatit kroužky, dovolené, nebo letní tábory. Pokud mají navíc děti speciální potřeby, na zvláštní péči se peněz nedostává.

Monika se s otcem jejich dětí nikdy nevzala, nikdy jí finančně nepřispíval. Ačkoli dopředu věděla, že se partner do výchovy a rodinného života nezapojí, poslechla své biologické hodiny a dvakrát otěhotněla. Celý život děti živila sama. Podle jejích slov byla tak vyčerpaná, že si na jejich batolecí léta nevzpomíná. Když se s partnerem rozešli, Matyáš měl sedm let, šel do první třídy, a dvojčata do školky, ti měli čtyři roky. Od té doby na to byla úplně sama. „Byly doby, kdy jsem neměla na kapky do nosu, o vybavení do školy ani nemluvím, a luxus byl nakupovat občas v second handu. Oblečení po dětech jsem musela hned prodávat, i když mi to bylo moc líto,“ vzpomíná Monika. Odchod muže z domácnosti ji po finanční stránce nijak nezasáhl. Peníze od něj dostává až nyní, alimenty totiž nařídil soud.

Stát nezajímá, že jsem samoživitelka, byla to moje volba

Ještě před narozením dětí začala s podnikáním. „Měla jsem kontakty ve Velké Británii, jezdila jsem tam většinou pro dětské oblečení a na mém e-shopu je prodávala. V Česku totiž zhruba na přelomu století nebyly obchody jako Pepco, nebo Kik, kde si mámy koupí několik dupaček a tepláčků za pár korun. Proto byly z mé nabídky nadšené,“ popisuje Monika. V této době začalo i psychické vydírání ze strany partnera. „Nechtěl, abych pracovala. Nechtěl ani děti. A když se narodily, jako by na ně žárlil, že mě nemá celou pro sebe. Zakazoval mi se vzdělávat, a i když jsem se starala o tři malé děti, vyžadoval vždy plnou lednici, teplé obědy a večeře. Děti nikdy nebyl schopný ani pohlídat.“

Partner Monice v podnikání bránil, pro ni to ale byl hlavní příjem, ze kterého víceméně uživila celou rodinu. Kdyby neměla pracovní zázemí a tento relativně stabilní přísun peněz, z mateřské by život dětí, sebe a muže neutáhla. Když se začalo schylovat k fyzickému násilí, rozhodla se ze vztahu odejít. Partner souhlasil, stanovil si ale nelehké podmínky. „Musela jsem na sebe převzít celou hypotéku, a ještě ho vyplatit. Dům jsme začali stavět spolu, proto jsem mu musela zaplatit půl milionu, jinak bych vztah nemohla ukončit, neměla jsem kam jít,“ svěřuje se Monika. Teď platí hypotéku sedm tisíc, a inkaso také sedm.

Rodičovský příspěvek po celou dobu pobírala, státu ale bylo jedno, že má dvojčata a musí vše kupovat dvakrát. Momentálně nemá nárok na žádné speciální příspěvky, stát se nestará o to, že je samoživitelka. „Já ty děti chtěla, takže se o ně musím postarat. Teď žádné peníze nedostávám, jen alimenty. Tatínek kluků mi dává dohromady na všechny tři děti pět tisíc dvě stě korun, což žádná hitparáda není,“ vysvětluje Monika a dodává, že o zvýšení alimentů soud žádala. Otec dětí ale na sezení řekl, že jí posílá o tisíc korun víc, což ale každý měsíc nedělal. Takže soud tuto částku vlastně jen legalizoval. „Alespoň mám zvýhodnění na dani,“ doplňuje Monika s tím, že tedy nemůže říct, že by stát nedělal pro rodiče nic.

Každý den kontrolovat patnáct sešitů

Když na tři děti zůstala sama, jedinou pomocí byla maminka, která občas přijela z Brna. Protože Monika pracovala z domu, hlídání většinou hledat nemusela. Finančně jí maminka nepomáhala, sama žila jen z důchodu. Stejně tak rodiče bývalého partnera, otce dětí. Alespoň s občasnou péčí babičky kluků ale počítat mohla. „Máma s nimi dělala věci do školy, kontrolovala úkoly. Já jsem spočítala, že dohromady mají patnáct sešitů, které já musím každý den zkontrolovat, a to se prostě nedá stíhat. Ale na to nikdo samozřejmě ohled nebere,“ říká. Ohled na Moničinu situaci nebrali ani vyučující.

Později stanovili lékaři Jakubovi diagnózu ADHD s hyperaktivitou, Tomáši naopak s hypoaktivitou. Celou první třídu s nimi tedy Monika jezdila na neurologii a psychiatrii, což bylo samo o sobě dost časově a finančně náročné. Pojišťovna navíc v takovýchto případech nepřispívá. Otec dětí si je k sobě bral jen sporadicky, ani odtud tedy žádná pomoc nepřišla.

Ani sami pedagogové nebyli moc chápaví, co se týkalo osobností dětí. Neustálé konflikty ve škole nebyly žádnou výjimkou. Nyní chodí dvojčata na druhý stupeň základní školy, tam se přístup k nim zlepšil. „Jednání na vyšším stupni jim vyhovuje, mají většinu zodpovědnosti sami na sobě. I učitelé jsou mnohem chápavější, a kluci k sobě mají asistenty.“

Lyžařský kurz si nedokážu představit, nemám na to zaplatit ho všem třem

Pro některé samoživitelky je problém zaplatit kroužky, družinu, výlety, plavání, nebo i obědy. Monika se do této skupiny řadí také. „Můj syn miluje rybaření a rád by jel na rybářský tábor. Ten ale vyjde na dvanáct tisíc na týden, to je pro můj rozpočet absolutně nereálné. Klasický tábor pro kluky vyjde na jedenáct tisíc na 14 dní, a to je nejlevnější varianta. Takže kdybych měla Jakubovi dopřát rybářský tábor, dala bych za týden to, co dám pro všechny tři na 14 dnů,“ počítá Monika a říká, že všechny tři děti letos čeká lyžařský kurz, jak něj ale našetří, netuší. Dvojčata byla minulý rok na adaptačním kurzu, jen ten ji vyšel na čtyři tisíce korun.

U moře byli společně jednou, na horách také. „Jezdíme jen do Kutné Hory, tam mám totiž příbuzné, takže neplatíme žádné ubytování. Máme vždycky takové nízkonákladové prázdniny, nemůžeme si nic dražšího dovolit,“ dodává Monika. Protože platí hypotéku na dům, nemá šanci ušetřit na dovolenou. Zaměstnaná je ve dvou pracích, základní finanční jistotu tedy má. Například bezplatné obědy by ale pravděpodobně nepodpořila. „Je to přes patnáct set korun měsíčně, takže na rozpočtu by to znát rozhodně bylo. Je to ale individuální, dokud já to nějakým způsobem utáhnu, tak jsem příliš hrdá na to, abych si brala peníze od státu. Když je ale žena odkázaná na minimální mzdu nebo mateřskou, nemůže to zvládat. Je to neřešitelná situace,“ popisuje.

Celkově poměry samoživitelek v České republice nevidí, podle jejích slov, až tak černě. „Ekonomika je na tom dobře, není problém sehnat práci. Někdo se rozešel s manželem, který dokáže posílat dost peněz. Ale jsou matky na mateřské nebo na podpoře, a to se prostě nedá zvládnout,“ zmiňuje Monika a jedním dechem dodává, že ji zachránilo podnikání. Dříve chodila po brigádách, uklízela, hlídala děti: „Spousta lidí je na tom hůř, a ne každý může pracovat. Znám maminku, která musí být doma s postiženou holčičkou a taky je samoživitelka.“ Stojí si za tím, že je to o kamarádech a o štěstí.

Zobrazeno 1536 krát
Naposledy upraveno: st., 17. duben 2019 00:25
Pro psaní komentářů se přihlaste