Tobiáš Rončka 
Jeho srdci je nejblíže fotbal, který hrál do nástupu na vojnu. V zimě se s kamarády proháněl po zmrzlém rybníku v Bohuslavicích, kde se narodil. Od útlého věku chodil na fotbal a na hokej do Ostravy. Zlom v jeho zápalu pro sport však přišel až při zaměstnání, které mu otevřelo cestu na velká světová utkání a k hvězdám tehdejší kopané.
Protože vyrůstal v 50. letech na vesnici, bylo možností využití volného času všude plno. Po škole hodil ruksak do kouta a vyrazil do polí a do lesů. S kamarády hledal, kde mají hnízda kosi, nebo kde se pasou srny. Nejraději ale sportoval. „Nebyla jiná zábava než v létě hrát fotbal, v zimě pak hokej. Měli jsme svoje vzory. Tehdy to bylo třeba ZLK Brno s útočnou řadou Bubník, Pantůček, Danda. Mezi fotbalisty to byli Masopust nebo Pospíchal,“ říká jednasedmdesátiletý Josef.
Na svůj první fotbalový zápas se vypravil sám s kamarády už ve dvanácti letech. Z rodné vísky zamířili do blízkého Dolního Benešova na vlak do Hlučína, odtud pak jela lokálka až do Ostravy. Z konečné to už pak bylo co by kamenem dohodil na Bazaly. „Na první zápas nikdy nezapomenu. Baník porazil Spartu 4:0. Bylo vyprodané hlediště, 28 000 diváků. Jeden gól dával Tomáš Pospíchal, který přihrával na gól Josefu Masopustovi ve finále mistrovství světa v Chile,“ vzpomíná na první utkání na stadionu důchodce Josef.
Na fotbal zadarmo, na hokej za 7 korun
Na fotbal chodil jako dítě zadarmo. Ne proto, že by byl snad vstup pro děti zdarma, ale kvůli pionýrskému šátku. Že by do pionýra chodil rád a byl na něj hrdý, to ne, ale šátek byla volná vstupenka na stadion. Jeho otec, druhoválečný veterán, se ho ptal: „Kaj ideš s tu onucu?“ „Když jsme přišli na stadion, tak jsme si šátky hned sundali, chtěli jsme jenom na fotbal. Ti staří chlopi to viděli a měli z teho srandu,“ dodává k volnému vstupu Josef Veverka.
Kromě fotbalu chodil i na další legendární ostravský stadion, na starý Kotas. Od roku 1947 do roku 1988 zde hrály své zápasy Vítkovice. Pak stadion osiřel a ostravský tým se přesunul do Paláce kultury, dnešní OSTRAVAR Arény. „Na Kotasu bylo bouřlivé prostředí, lidi k sobě měli blízko, sedělo se jen za střídačkami. Lístek stál sedm korun, ku temu brambůrky a ruky jsem měl mastné aj doma po umytí,“ vzpomíná šedivý sedmdesátník.
Ze Slezska na Hanou
V devatenácti dostal povolávací rozkaz a na řadu přišla vojna. Chození na Baník a na Vítkovice skončilo. Na dva roky byl přivelen k posádce do Olomouce. Ani tam ale na sport nezanevřel a v každé volné chvíli vyrážel na olomoucká sportoviště. Hned přes cestu od kasáren se hrála házená, ve Smetanových sadech sledoval boxerské zápasy, samozřejmě byl i na fotbale a navštívil i pár hokejových zápasů v Plechárně. Na Vítkovice a bouřlivou ostravskou atmosféru ale olomoucký stánek neměl.
Po vojně začal pracovat v Železničních strojírnách a opravnách Ostrava. Jeho fabrika, ve které pracoval až do důchodu, mu jako dělníkovi nabídla jeden velký benefit. Tím benefitem byla volná jízdenka na vlak. Od té doby už nic nemohlo zabránit uspokojení jeho sportovního apetitu.
Na Baník i na Real
S kamarády si v roce 1998 vyrazil na mistrovství světa do Francie. Viděl zahajovací utkání Španělsko – Nigérie. Francie ho uchvátila. Krása země, skvělá organizace šampionátu a mnoho dalších zážitků. Kromě zmíněného zápasu se byli také podívat na tréninky ostatních mužstev. Na tréninku francouzské reprezentace viděl Michela Platiniho, který se později stal předsedou fotbalové asociace UEFA. Hned od něj musel získat podpis. Kromě něj během svých výletů získal podpisy Beckenbauera, Gerda Millera nebo Maiera. „Podpisy jsem pak dal synovci, ten je vyměnil za hokejku,“ říká se smíchem o vzácných relikviích sběratel Veverka.
Ve stejném roce viděl Mistrovství Evropy hráčů do 21 let. V Trenčíně byl na zápas našich s Chorvaty. Utkání skončilo 2:1 ve prospěch českých hráčů. Na šampionátu nakukovala do velkého fotbalu generace kolem ostravského Maradony Milana Baroše. V bráně byl tehdy dnes už jednačtyřicetiletý, ale stále aktivní brankář, Jaroslav Drobný.
Režijka tak Josefovi otevřela cestu na utkání, která chtěl, nebo spíše musel vidět. V roce 1980 to byl stadion Za Lužánkami. Bouřlivé domácí prostředí Zbrojovky Brno byl jeden z největších Josefových zážitků. „Na zápase bylo 52 000 lidí a Zbrojovka vyhrála 3:2.“ Hodně také jezdil do Prahy na Spartu, Bohemku a Slavii. Tam viděl nespočet světových týmů. V té době to bylo třeba Ipswitch Town, nebo i dnes významné kluby jako Ajax Amsterdam, Manchester United, Benfica Lisabon, Barcelona, Real Madrid a Juventus.
I v Ostravě hrál Baník v dobách své největší slávy s Galatasaray Istanbul, Neapolí, Bayernem Mnichov, Dynamem Drážďany nebo Borussií Mönchengladbach. Byl i na památném utkání, kdy Baník porazil olympijský výběr Brazílie 3:2. Pokud se čirou náhodou nedostal na zápas samotný, vyrazil alespoň na trénink těchto mužstev. Jak cesta, tak vstup na trénink byly zadarmo.
Říkali mu reportér a cigán
Ne vždy měli jeho kamarádi takové štěstí jako on a někdy je rodiče nepustili na zápas. Na jeho ulici bydlel pan Vitásek, který se ho ptal na výsledky: „Reportér, pocem,“ volal na něj soused, „jaké su výsledky?“ A Pepa spustil: „Skončilo to 1:0. Gól dával ten, z pravé strany, pak měli šanci i další, ale nedali…“
Že má rád sport se rychle rozkřiklo i v práci. Tam mu říkali cigán, kvůli jeho kudrnatým vlasům a možná i kvůli něčemu jinému. Nikdy neváhal si kvůli sportu měnit šichty, nebo si dokonce brát volno. „Chlopi z roboty už to pak věděli, ale vždycky mi vyšli vstříc. Skoro vždycky mě to stálo sedmičku,“ říká k braní volna. Pokud to někdy nešlo a musel do práce, zbývala mu ještě jedna možnost. Tou bylo jít darovat krev, po kterém člověk musí být v klidu. Ráno nebo dopoledne šel tedy darovat krev a večer už byl na stadionu a sledoval milovaný fotbal.
Fandit, ale slušně
Po revoluci, kolem roku devadesát, na chození na stadiony zanevřel. Nelíbila se mu proměna fanouškovské kultury. Fanoušci jako by mávnutím kouzelného proutku začali urážet soupeře. „Bij a bij, bij čobola do hlavy,“ byl jeden z pokřiků fanoušků Baníku. Paradoxně byl nejlepším hráčem Ostravy právě Slovák. Po mnoha letech navštívil loni zápas Baníku při derby s Opavou. Tento zápas ho jen utvrdil v tom, co si myslel. „Byl jsem se strýcem od brankáře Pavlenky. Líbilo se mi to do té doby, než jsem si sedl na svoje místo. Byla tam paní s asi sedmiletým klukem. Ta ženská i s tím klukem skákala do rytmu pokřiku Baník pyčo, to se mi nelíbilo,“ říká o jeho nejčerstvějším zážitku fanoušek Baníku Josef.
Změnu nevidí jen na fotbalových stadionech, ale společnost celkově zhrubla. Dříve to na stadionech nebylo tak nenávistné, byly jiné chorály, lidi se na fotbal chodili bavit. Dnes je to o síle davu a chuti se vyřvat. Za jiného režimu to nebylo možné. „Nikdo nemohl vědět, jestli vedle něho nestojí STBák,“ říká. Dříve se tleskalo i soupeřům, když to byla nějaká parádička. „Dneska by člověk lapnul,“ dodává. Další změny vidí i ve věcech okolo zápasů. Před těmi třiceti lety byla i cesta na fotbal jaksi „lidská“. Vědělo se, že do dvou je směna v dolech, takže byl fotbal ve tři. Na to navazovaly autobusy a lokálky, dnes se hraje večer a bez auta člověk dlouho do večera čeká, než mu něco pojede.
V důchodu je i jeho nátura
Když se hrál zápas, tak ho hodně prožíval. Chytal se za hlavu, kopal nohou v době střely a při prohrách i brečel. Jeho otec jeho nadšení pro sport neměl, byl mu volný. Když mizel na fotbal, tak mu jeho otec říkal: „Estli tam vyhraju, nebo prohraju, nejlepší by bylo, kdyby tam kobzole nasadili.“ Po prohře hokejového nároďáku brečel, jeho svérázný otec ho ale usadil: „Na ty blazne hlupy, kdybys radši zebral sekerku a naštípal paru špalků, ať je v zimě čím topit.“
Dnes už fotbal a ostatní sporty sleduje z pohodlí křesla v televizi, jeden zvyk mu ale zůstal. „Vždycky, když dá můj oblíbený tým branku, jdu si dát půlku.“ Vzhledem k tomu, že mezi jeho oblíbené týmy patří i Bayern Mnichov, tak nikdy nezůstane u jedné.
V době, kdy přestal chodit na stadiony, si Josef Veverka začal vést sešity. Jde o „áčtyřky“, do kterých si píše výsledky z evropských lig a světových šampionátů. Tyto záznamy pak využívá k sázení, které ho taky moc baví. Nikdy moc neprohrál, ani nevyhrál. Jde mu o radost z úspěšného typu. „Sport je o radosti a kráse, o to mi jde,“ dodává Josef Veverka.
