Tomáš Poštulka „V tom termínu bylo ze začátku hodně nadsázky, možná i lehké ironie,“ upozorňuje na opatrnost ohledně názvu Petr Bilík, odborník na českou kinematografii z Katedry divadelních a filmových studií olomoucké univerzity. Byla to recese party mladých tvůrců. Není třeba je vinit z nedostatku sebereflexe a přehnaného sebevědomí. Ve zkratce řečeno, pojilo je společné prostředí, ve kterém natáčeli, byli to kamarádi a při práci na svých projektech si vzájemně pomáhali. Z legrace si tak začali říkat odkazem na legendární československou novou vlnu. „Následně se ale termín začal používat i na oficiálních akcích,“ dodává Bilík v narážce na festival amatérských filmařů Mladá kamera, který se každoročně koná v Uničově. Roku 2016 měli jeho návštěvníci příležitost navštívit sekci s názvem „Olomoucká nová vlna“. Promítalo se několik filmů a videoklipů olomouckých tvůrců, například Freecamp Jana Haluzy, Fantazma Lukáše Masnera nebo videoklip Marka Partyše Nipomo. „Prostředí pro mě bylo důležité. Právě na univerzitě jsem začal točit,“ říká o filmových začátcích Lukáš Masner. „Se spolužáky jsme byli na podobné vlně, bavili jsme se o filmech, sdíleli společný smysl pro humor,“ dodává.
Termín „Olomoucká nová vlna“ tedy měl díky Mladé kameře příležitost zakořenit v širším diváckém povědomí. „Název souvisí s katedrou, jde především o tvůrce, kteří si prošli amatérskou filmovou přehlídkou V.Ř.E.D.,“ říká Petr Bilík. Tu organizují studenti zmíněné Katedry divadelních a filmových studií. „Problém amatérského filmu obecně je ten, že ho nemáte kde ukazovat,“ poukazuje Lukáš Masner na úskalí amatérské tvorby. „Můžete film dát na internet, oslovit vinaře, ale obecně vám chybí publicita. Proto jsme měli štěstí, že na katedře bylo několik možností, jak filmy promítnout.“ Pro mladé olomoucké režiséry byl velmi důležitý také projekt FIND, který zorganizoval filmový teoretik Petr Szczepanik. Projekt umožňoval studentům filmové teorie účastnit se různých filmových projektů. „Díky FINDu jsem se dostal třeba na natáčení dokumentu Jan Bušty pro Českou televizi Televise bude!,“ vzpomíná například Jan Haluza. „Tam jsem se seznámil s producentem Radimem Procházkou. Ten mě protlačil k projektům, ke kterým bych se za jiných okolností určitě nedostal.“
Mezi jednotlivými tvůrci se těžko hledají stylová nebo žánrová pojítka, každý je svébytnou filmařskou osobností, každý si hledal k natáčení filmů jinou cestu. Navíc jsou rozdílní i věkově, na to upozorňuje další mladý režisér, který studuje v Olomouci, Lukáš Citnar. „Lukášovi (Masnerovi) je kolem šestatřiceti, Honzovi (Haluzovi) bylo třicet a Markovi (Čermákovi) je dvacet sedm. Bylo štěstí, že se tady ti kluci vůbec potkali,“ vysvětluje Citnar. Přesto si našli cestu nejen k filmu, ale i k sobě navzájem a mohli spolu utvořit seskupení režisérů, jejichž vázanost na konkrétní město je v naší republice bezesporu výjimečná. Tahle sevřenost je patrná i v samotných filmech. Ty na první pohled nemohou být odlišnější, ale pokud se podíváte na víc za sebou, začnou se vám spojovat. Ať už skrze titulky, ve kterých často vidíte ty samá jména, nebo přes opakující se natáčecí místa a tváře herců.
A koho do takzvané „Olomoucké nové vlny“ vlastně řadit? Jsou to právě již zmínění, ale i další režiséři, kteří prošli filmovou a divadelní katedrou a nejrůznějšími amatérskými filmovými přehlídkami, ať už společně, nebo s několikaletým rozestupem. Je to Lukáš Masner se svými absurdními filmy (Fantasma, Hvězda padá na hubu), Jan Haluza, který tíhne k žánrovému filmu a rád si „na koleně“ a prakticky zadarmo hraje s vizuálními efekty (Případ pro Jáchyma Semiše, Trhlina) nebo Marek Čermák a jeho autorské umělecké výpovědi (Hrdina, V pokoji). Zmínit je třeba Milana Cyroně, který lpí na historických látkách a úspěšně se posunul od úsměvných amatérských pokusů typu Chuť střelného prachu až k poloprofesionálnímu Na konci září. Marek Partyš se prosadil v reklamním a videoklipovém odvětví, Andy Fehu se zase pohyboval trochu mimo tuhle partu, zato se mu jako prvnímu z mladých olomouckých tvůrců povedlo protlačit film do širší distribuce (Nenasytná Tiffany). „Větší rozdíly mezi tvůrci už za daných podmínek snad ani nejsou možné,“ podotýká Petr Bilík.
Jestli Nenasytnou Tiffany budou následovat i ostatní, to ukáže až čas. Přehnaný, z recese vzniklý název „Olomoucká nová vlna“ sice zná jen nejužší okolí amatérských filmařů kolem Olomouce, je relativně složité ji definovat a zjistit, koho vše do ní vlastně lze obsáhnout. Je nicméně úctyhodné, že přestože v Olomouci není praktická filmová škola, ale pouze teoreticky zaměřený obor Filmová věda, vyšlo odsud v poslední době hned několik lidí, kteří se nebojí realizovat své projekty, a právě prostředí Olomouce mnohé z nich posunulo dál. Je tedy ve výsledku jedno, jestli nějaká tady nějaká nová vlna vůbec existovala, případně zda jde o správné označení. Důležití jsou samotní tvůrci, jejich filmy a fakt, jestli se v budoucnu dokáží prosadit. Pokud ano, jejich olomoucké začátky dostanou zase nový rozměr.
Autor: Tomáš Poštulka
