Alena Dolníčková Vedete divadelní spolek v Novém Městě na Moravě. Z Nového Města ale nejste. Odkud tedy jste?
Jsem z Bystřice nad Pernštejnem, tam bydlím. Divadlo jsem ale hrála už v Rozsochách s místním divadelním spolkem. Nyní hraji a režíruji v rámci ochotnického spolu v Novém Městě na Moravě.
S režírováním tedy stíháte i hraní?
To bych si přece nemohla nechat ujít. (smích) Je ale pravda, že jsem si úmyslně přidělila roli, která je nenáročná jak textově, tak na výstupy. Mám sice málo výstupů, ale vždy je to role, které mi sedí a opravdu si ji užívám. Bylo by mi moc líto, kdybych nehrála alespoň nějaký malý štěk, protože kdo jednou zažil potlesk publika, nechce si ho nechat znovu ujít. (smích)
A mohla byste prozradit, kterou roli tedy ztvárníte?
Přijďte na představení a sama uvidíte. Ale dám vám nápovědu. Budu v bílém, obklopená lodičkami z papíru a budu se shánět po důlku na hraní kuliček. Po tomhle už vám musí být jasné, koho budu hrát. (smích)
To opravdu je. Díky tomu se ale na představení těším mnohem víc. V Novém Městě na Moravě se před nástupem vašeho spolku totiž ochotnické divadlo delší dobu nehrálo. Byla jste iniciátorkou založení souboru Ochotníci z Novoměstska?
Musím vás vyvést z omylu. Jiří Janíček, který je ve spolku s námi, mi řekl, že to není tak dlouho, co se v Novém Městě divadlo hrálo. Prý asi pět let před naším prvním divadelním počinem. Já sama jsem si ale také myslela, že už to je delší doba. V Novém Městě ale všechno začalo v době, když jsme hráli s mým partnerem Petrem Smékalem v Rozsochách. Jednou jsem si totiž posteskla, že bych chtěla vést něco sama. A jeho napadlo, že v Novém Městě se divadlo nehraje. Proto šel za ředitelkou Novoměstských kulturních zařízení Veronikou Teplou a spolu s ní domluvil založení ochotnického divadla. Byl to on, kdo se o vznik našeho spolku postaral.
Iniciátorem byl tedy váš partner, ale jak jste se šéfkou stala vy?
On je vynikající herec a hrozně rád hraje. Proto se i rád zřekl těch pro něj nezáživných záležitostí. Hraje většinou jednu z hlavních rolí a v podstatě nesleze z jeviště. Což mu ale vážně vyhovuje. (smích) Výjimku udělal v loňském roce, když jsme hráli Čtyři vraždy stačí drahoušku, a do režisérského křesla usedl sám. Od loňska se ale zřejmě poučil, že je pro něj přece jen lepší hraní než režie a pro letošní hru mi moje místo vrátil. (smích)
Ve chvíli založení jste ale byli členy pouze vy a Váš partner. Jak jste sháněli ostatní herce?
Dali jsme inzerát do novoměstského zpravodaje s tím, že se právě zakládá divadelní spolek a kdo má zájem, ať se přijde podívat a promluvit si s námi. A samozřejmě se k nám přidalo i pár našich kamarádů. Většinou jsou to ale lidi z venku. Úžasné bylo, že u spousty z nich šlo o jejich prvotinu. Nikdy dříve nehráli nebo hráli kdysi a vrací se k tomu třeba i po více než deseti letech. Všem patří velký dík, protože jsou opravdu neskutečně zodpovědní. Samozřejmě teď už to není tak, jako na začátku. Pro většinu je letošní sezóna pátou, kterou hrají, a tak už zjistili, že některé věci se dají trošku, tak říkajíc, ošulit, že se dají obejít. V podstatných a stěžejních věcech jsou ale pořád stejně zodpovědní a opatrní.
Kolik vás v současnosti ve spolku působí?
Začínalo nás dvacet jedna, ale nyní nás je o deset víc. Během těch pěti let někdo odešel, někdo nový zase přišel. Z původní party nás zůstalo asi deset. S rolemi je to potom jako v každém divadelním spolku, jedna, dvě osoby hrají hlavní role a ostatní jsou takový ten neméně důležitý kompars. To je ale všude.
Hrajete hru Dívka na koštěti. Držíte se přesně toho, co bylo ve filmu?
Vůbec ne. Jsme ochotníci. Pustili jsme se do toho po hlavě a s plným nasazením. Samozřejmě některé scény musely být vyřazené, upravené nebo zkrácené. Už takhle i s pauzou má představení skoro dvě hodiny. Sedli jsme tedy k televizi, přepisovali jednotlivé repliky a některé si i přidali.
V každém hereckém spolku se najde někdo, kdo strašně rád improvizuje a druhé herce škádlí. Máte tam také někoho takového?
Určitě ano, skoro bych řekla, že jsem to často já sama. (smích) Ale vážně. Je to tím, že když se člověk tu roli učí, tak jede striktně podle scénáře, nahrává druhým a někdy to ještě i pořád čte. Kdežto když už to člověk umí natolik, že už nemusí přemýšlet, co má dál říkat, tak má pocit, že to musí víc odehrát, víc do toho dát, že si to musí více užít. Začnou se objevovat emoce, pauzy a vtípky a začne se těžce improvizovat. Ale spíš je to dané tím, že se člověk opravdu už tolik nedrží scénáře, role se mu dostává takzvaně pod kůži.
Nevadí Vám, jako režisérce, improvizace?
Ne. Proto jsme herci. Nejsme recitátoři nějakého textu. Každý herec musí do své role dát něco ze sebe. Nesmí jen bezduše odříkat to, co je napsáno ve scénáři.
Zanedlouho vás čeká premiéra, co přijde pak?
Pak bude ještě pět představení. A hlavně bych chtěla upozornit na derniéru, která bude 13. dubna, v sobotu v 18 hodin. Ta by mohla být ještě mnohem lepší než premiéra, protože herci už budou staří „kozáci" a na derniéře budou mít určitě sklony dělat si naschvály. Dopředu si připravují, co tam přidají. Všem bych doporučila, aby nejdříve zhlédli klasické provedení a pak aby si to přišli užít ještě na derniéru. Budou mít pocit, že vidí dvě naprosto různá představení, která mají stejný pouze název.
Užijí si vaše představení pouze diváci v Novém Městě nebo s ním opět pojedete i jinam?
Šest představení odehrajeme v novoměstském kulturním domě a já jsem velký optimista a věřím, že je jako roky minulé naplníme. Dále již pravidelně hrajeme i dvě benefiční představení. Jedno pro handicapované děti v Bystřici nad Pernštejnem a druhé pro Domácí hospic Vysočina. A poté se dostaneme zase na začátek, kdy vybíráme a připravujeme nové představení. Musím přiznat, že pár nápadů mám už teď.
