Adéla Halfarová 
Ve své podstatě je famfrpál (anglicky Quidditch) velmi jednoduchá hra. Hraje se na hřišti oválného tvaru, zhruba 150 metrů dlouhého a 24 metrů širokého, s malým centrálním kruhem o průměru přibližně půl metru uprostřed. Na obou koncích hřiště se nachází brankoviště s třemi vysokými tyčemi zakončenými obručí. Každá obruč má stejný průměr, ale výška tyčí je různá.
Tým se skládá ze sedmi hráčů – tří střelců, dvou odrážečů, jednoho brankáře a jednoho chytače. Součástí hry je také rozhodčí. Hraje se celkem se čtyřmi míči. První z nich je camrál, který je velký zhruba jako fotbalový míč. Vše začíná příchodem rozhodčího, který přinese míče do centrálního kruhu. Hráči se rozestaví kolem něj a čekají, než rozhodčí vhodí camrál do vzduchu. Teprve v té chvíli mohou nasednout na svá košťata a hra začíná. Camrál si mezi sebou hází střelci a snaží se jej vhodit do jedné z obručí soupeře. Tyto obruče chrání brankář. Pokud se střelcům podaří skórovat, získávají 10 bodů. Dalšími míči ve hře jsou potlouky - malé, černé kovové míče vypadající jako dělové koule, které jsou očarovány tak, aby shodily co nejvíce hráčů z koštěte. Úkolem odrážečů je odrážet holemi potlouk od svých spoluhráčů a poštvávat je proti protihráčům. Posledním míčem ve hře je zlatonka. Jedná se o malý zlatý míček s křídly o velikost vlašského ořechu. Úkolem posledního hráče v týmu, chytače, je zlatonku chytit. Získá tím pro své družstvo 150 bodů a hra končí. Zlatonka je ale velmi hbitá a očarovaná tak, aby se vyhnula chycení po co nejdelší dobu, což může výsledný proces protáhnout na několik hodin i dní. Je známo, že byl zaznamenán zápas, který trval půl roku.
Míče určené na famfrpál. Zleva zlatonka, potlouk a camrál. Poslední míč se používá pro americký fotbal a je zde pouze pro srovnání velikostí. Z www.pinterest.com
Kolébka famfrpálu je ve Velké Británii
Vraťme se však o několik století zpět v čase, abychom si připomněli, jak se tento oblíbený sport zrodil. Jak říká kniha Famfrpál v průběhu věků, úplné počátky se datují do 11. století a místa zvaného Amphorpoole Marsh v Anglii. Čarodějka jménem Gertie Keddleová si tehdy psala deník, ve kterém popsala podivnou hru, kterou hrály děti nad močálem nedaleko jejího domu. Létaly na košťatech a přehazovaly si mezi sebou kožený míč, který se pokoušely prohodit do korun stromů na obou stranách močálu. Později se do jejich hry začlenily i dva kameny očarované tak, aby se je snažily shodit z koštěte.
Další zmínky o famfrpálu se objevují o století později a dokazují, že se během let sport rozšířil po celé Anglii a započaly turnaje mezi různými famfrpálovými týmy. Hra se také inovovala, neboť místo do korun stromů, se míče házely do brankových sudů umístěných na pilotách. Sudy byly tři na každé straně hřiště. Zákeřné očarované kameny už měly své jméno a říkalo se jim Krváky, nepochybně předchůdci Potlouků. Dozvídáme se také, že odrážeči měli kyje, což můžeme považovat za předchůdce holí, které se používají dnes. O zlatonce však není žádná zmínka.
Malá a zatraceně rychlá
Roku 1269 přinesl Barberus Chvástal, náčelník Kouzelnické rady, na famfrpálový zápas zlatonosku zavřenou v kleci. Jednalo se o malého ptáčka, věhlasně známého pro svou pozoruhodnou rychlost. Chytit ji bylo otázkou prestiže a její lov oblíbenou kratochvílí kouzelnického lidu. Jako by nestačilo vyhrát zápas a zajistit si tak slávu, Barberus chtěl hru povýšit na ještě vyšší úroveň a vyhlásil, že kdo zlatonosku chytí, získá odměnu 150 galeonů (kouzlenická měna). Historie sice říká, že ptáčka nechytil žádný z hráčů, nýbrž neohrožená ochranářka zvířat, která ji později pustila na svobodu, nicméně tento zvyk se uchytil a zlatonoska se tak stala regulérní součástí hry. Pro její chycení byl vyčleněn jeden hráč, nazývaný lovec. Když zvíře chytil a zabil, získal svému týmu 150 bodů na památku oněch 150 galeonů, které kdysi přislíbil Barbeus.
Obliba famfrpálu však šla ruku v ruce se „spotřebou“ zlatonosek a ty se tak brzy staly takřka vyhubeným druhem. Kouzelnická rada tedy rozhodla o zákazu používání zlatonosek a prohlásila ji za chráněný druh. Diváci a hráči si ale mrštný míček oblíbili natolik, že se jej snažili nahradit jinými ptáky. Mezitím kouzelník zvaný Bowman Wright, z Godrikova dolu, vynalezl zlatonku. Ta vážila stejně jako její živý vzor, zlatonoska, a stejně jako ona měla křídla s otočnými klouby, které jí umožňovaly měnit směr letu, aniž by se tím snížila její rychlost. Zachránil tak život malého ptáčka i famfrpál jako takový.
Zlatonoska. Z https://www.hp-lexicon.org/creature/birds/golden-snidget/
Mudlům vstup zakázán
Konečná verze famfrpálových míčů, jak je známe dnes, byla sice na světě, avšak tam kde byl vyřešen jeden problém, druhý nastal. Hráči famfrpálu byli totiž tak zapálení do hry a chtěli ji hrát de facto kdykoliv a kdekoliv, že se příliš neohlíželi na své okolí. To zapříčinilo, že si jejich sportu všimli mudlové (lidé, kteří nekouzlí). Proto musela být ustanovena opatření, která zakazovala hrát famfrpál v blízkosti měst nebo kdekoliv, kde by se mudlové mohli vyskytovat. Vždycky se však našla nějaká výjimka a z tohoto důvodu si mudlové neustále spojují čarodějnice s létáním na koštěti – je to jednoduše nejhůře střežené kouzelnické tajemství. Vše se změnilo v roce 1692, kdy byl přijat Mezinárodní zákoník o utajení kouzel. Od té doby se famfrpál hraje pouze na speciálních hřištích, která jsou zajištěna protimudlovskými bezpečnostními prvky jako jsou například zastírací kouzla.
Inovace v průběhu věků
Jakmile se hra odehrávala za „zavřenými dveřmi“ mohla se v poklidu dále rozvíjet. Pro střílení branek už nebyly používány sudy, ale koše a změnila se i výška stožárů, na kterých byly koše umístěny. Roku 1883 je vystřídaly obruče, které se používají dodnes. Změnou prošly i míče. Původní camrály hnědé barvy dostaly zářivě červenou barvu, aby byly vidět i za špatného počasí. Bylo jim také přidáno kouzlo, které zaručuje, že jakmile camrál někdo upustí, snáší se pomaličku k zemi, místo toho aby rychle spadnul a hráči ho museli střemhlavě stíhat. Z camrálů se také roku 1875 odstranili poutka, která byla potřebná pro chycení a házení míče jednou rukou. I tady pomohla kouzla, tentokrát však chytací, která umožňují míč ovládat jednou rukou i bez úchytů. Potlouky, tehdy Krváky, se z kamenů změnily na kovové míče, dříve vyráběné z olova ale dnes dělané ze železa.
Inovace se dotkla i nejdůležitějšího nástroje famfrpálu, košťat. Ta zpočátku nebyla nijak zvláštní nebo speciálně stvořená pro tento sport. Vše se změnilo roku 1879, kdy se zrodila Duběnka 79. Ta byla prvním pokusem o rychlé a aerodynamické koště, ale příliš se neosvědčilo. Od té doby se jednotlivý výrobci začínali předhánět v tom, kdo udělá lepší a rychlejší koště. Následoval Měsíční paprsek, či Stříbný šíp, ale první opravdu kvalitní koště určené na famfrpál bylo vyrobeno v roce 1926. Jmenovalo se Zameták jedna a ve své době bylo bezkonkurenčním výrobkem. Tohle jméno by mělo být fanouškům povědomé, neboť ho vlastnil Ron Weasley dostal v roce 1995 od svých rodičů Zameták Jedenáct. Nicméně po éře Zametáků, přišlo na scénu další koště a to Kometa 140. Po ní následoval Ohnivák, Žíznivá čára a Povětroň ale všechny měly své mouchy. Naprostou revoluci v závodních košťatech však zapříčinilo uvedení modelu Nimbus 1000 v roce 1967. Toto koště si okamžitě získalo oblibu všech týmů a bylo také prvním koštětem, se kterým jsme se setkali v příbězích o mladém čaroději. V roce 19991 se Harryho prvním koštětem stal Nimbus 2000 a o rok později jsme viděli i jeho vylepšený model, Nimbus 2001. Roku 1990 se objevila Proutěnka 90, ale ta byla velmi nestabilní ve vysokých rychlostech a tudíž nevhodná pro famfrpál. V roce 1993 bylo na trh uvedeno koště, které se těší velké oblibě do dnes. Byl to Kulový blesk. I to Harry dostal a to od svého kmotra, Siriuse Blacka. Kulový blesk je do dnes považován za nejrychlejší koště a jeho verze Kulový blesk Nejvyšší kvality je neprodávanější vůbec.
Postupná evoluce košťat. Odzhora Nimbus 1500, Nimbus 200, Nimbus 2001, Duběnka 79, Povětroň, Střbrný šíp, Žíznivá čára, Ohnivák a Proutěnka 90. Z https://aminoapps.com/c/harry-potter/page/blog/broomsticks/rWTe_u0xamkxm2gZKR7PPB1Z7pe51a
Neexistuje střídání
Když už máme k dispozici hřiště, hráče i vybavení, potřebujeme také pravidla. Bez nich by totiž byl famfrpál jedna velká hra o život. Roku 1750 byly proto vytvořeny oficiální pokyny pro tento čarodějný sport a skládala se ze sedmi pravidel. První z nich se týká hranice hřiště. Hráč, který vybočí mimo čáry je povinen odevzdat camrál protihráčům, jelikož dostat se mimo vyznačené hranice je zakázáno. Co se ale výšky vzletu týče, hráči mohou létat tak vysoko, jak je potřeba. Druhé pravidlo hovoří o tzv. oddechovém čase. Ten si může kapitán družstva vyžádat, pokud zápas trvá déle jak dvanáct hodin. Oddechový čas může trvat až dvě hodiny, ale pokud se po jejich uplynutí hráči nevrátí, jsou diskvalifikováni. Třetí pravidlo umožňuje rozhodčímu nařídit trestné střílení. Tohoto úkonu se účastní jen střelec, který trestné střílení provádí a protivníkův brankář. Všichni ostatní se musejí držet stranou. Čtvrté pravidlo praví, že při pokusu získat camrál od protihráče se hráči smějí dotýkat míče, ale ne těla protihráče. Páté pravidlo je pro tým tou nejhorší zprávou, jelikož říká, že zraněný či diskvalifikovaný hráč nemůže být nahrazen. Tým musí pokračovat ve hře bez těchto hráčů. Může se tedy klidně stát, že zápas budou hrát tři hráči proti sedmi. Předposlední pravidlo povoluje hráčům hůlky. S jejich pomocí však nesmějí jakkoliv zasahovat do hry nebo proti divákům. Z toho vyplývá, že hráč může hůlku použít pouze na sebe a to na sebe jakožto člověka a ne jako hráče. Nemůže si tedy zvýšit fyzickou sílu či výdrž, ale může ji použít například v situaci, kdy spadl z koštěte a potřebuje zbrzdit svůj pád. Poslední pravidlo říká, že zápas končí ve chvíli, kdy je chcena zlatonka, nebo a tento případ je velmi ojedinělý – pokud se na tom dohodnou kapitáni obou týmů.
Kontaktní sport znamená plno zranění
Na začátku článku jsem zmiňovala, že je famfrpál tvrdá hra a nepsala jsem to jen tak pro nic za nic. V této hře existuje několik set faulů a je dokázáno, že v roce 1473, kdy se konalo první mistrovství světa, se hráči dopustili úplně všech. Odbor kouzelných her a sportů Ministerstva kouzel má sice k dispozici seznam všech těchto faulů, ale široké veřejnosti je nezpřístupnili. Přesto se však autorovi knihy Famfrpál v průběhu věků, Kennnilworthymu Whispovi, podařilo zjistit některé z nich.
Jako faul je například považováno deformování camrálu (v angličtině Quafflepocking) nebo uchopení či držení protivníkova koštěte a zabránění mu tak v letu (Blagging). Mezi dalšími můžu jmenovat Kapsování (Haversacking) tedy držení camrálu v momentě kdy prochází obručí, vlétnutí více jak jednoho střelce do brankoviště (Stooging), zaklínění násady vlastního koštěte za násadu koštěte protivníka s cílem odklonit ho ze směru letu zvané Nedovolené bránění (Blurting), odplaování potlouků do obecenstva (Bumphing), úmyslné srážení se s protivníkem (Blatching), chytání zlatonky jinými hráči než je chytač (Snitchnip), užívání loktů (Cobbing) a vyrážení camrálu z obručí zezadu (Flacking), místo zepředu, což se týká jen brankáře.
Faulování ale není jen běžnou praxí mezi hráči. Doloženy jsou i případy, kdy byla očarována košťata rozhodčích nebo jejich přemístění do saharské pouště. Existuje i případ, kdy byl rozhodčí zabit, ale do dnes nebylo zjištěno, kdo smrtelnou kletbu vyslal.
Hráč padající k zemi při utkání ve famfrpálu. Z https://www.pottermore.com/features/how-to-survive-a-quidditch-match
Setkávání s přáteli i nepřáteli
Přese všechny nástrahy a nebezpečí však famfrpál zůstává milovaným sportem kouzelnického světa. Hagrid jeho oblibu přirovnal k mudlovskému fotbalu a určitě se nemýlil. Stejně jako mudlové šílí nad uměním Lionela Messiho, kouzelníci a čarodějky slintají nad výkonem Viktora Kruma. A stejně jako fotbal i famfrpál se hraje na mnoha úrovních.
Většina magicky nadaných dětí se s profesionálnější formou famfrpálu setká ve škole. V Bradavicích měla každá kolej své famfrpálové družstvo, přičemž tato družstva mezi sebou pravidelně hrála zápasy za účelem výhry famfrpálového poháru.
V rámci každé země také existují lokální družstva, stejně jako u nás Sigma Olomouc nebo Sparta Praha. Zdaleka nejvíce úspěšných famfrpálových týmů má Velká Británie, jež je také kolébkou tohoto sportu. Celkový počet činí 13. Zajímavé také je, že přestože je famfrpál hra smíšených týmů, existuje v Anglii jeden čistě ženský a to Holyheadské harpyje, za které (po ukončení studiu v Bradavic) hraje Ginny Weasleyová. Mimo ostrovní zemi má Evropa i další kvalitní týmy jako jsou Sopotští skřeti (Grodzisk Goblins) z Polska, Sofijští supi (Vratsa Vultures) z Bulharska, Quiberonští camrálisté (Quiberon Quafflepunchers) z Francie, Heidelberští harcovníci (Heidelberg Harriers) z Německa, Gorodočtí chrliči (Gorodok Gargoyles) z Litvy, Bigonvillští bombardéři (Bigonville Bombers) z Lucemburska a Bragští bijci (Braga Broomfleet) z Portuglaska. Zajímavý je sledovat trend pojmenovávání družstev, kdy oba názvy začínali stejným písmenem. Když se přesuneme na jiné kontinenty, zjistíme, že Severní Amerika má pět prvoligových týmů, Austrálie a Nový Zéland a Afrika mají po třech týmech, Jižní Amerika dva a Asie pouze jeden. Tyto týmy proti sobě mohou hrát v rámci národní ligy ale také na Mezinárodním turnaji týmů.
Konečným stupněm jsou pak národní mužstva. Ty proti sobě hrají na mistrovstvích kontinentů či na Mistrovství světa ve famfrpálu. Jedno takové jsme mohli vidět ve čtvrtém díle, Harry Potter a Ohnivý pohár. Ve finále mistrovství z roku 1994 se proti sobě utkaly týmy Irska a Bulharska, z nichž druhé jmenované vyhrálo. Mistrovství světa se koná stejně jako to mudlovské každé čtyři roky, a to od roku 1473.
Samozřejmostí při každém zápasu, ať už školním nebo mezinárodním, jsou reprezentační hábity (něco jako naše dresy) a stejně jako jsou hráči ustrojeni na hru, jsou také fanoušci. Ti nosí trička, šály, čepice i vlajky svých oblíbenců, aby jim tak vyjádřili podporu.
Zápas mezi Bulharskem a Irskem na Mistrovství světa ve famfrpálu v roce 1994. Z https://harrypotter.fandom.com/wiki/1994_Quidditch_World_Cup
