NIkola Bajerová 
Jakmile ucítím jemný teplý vánek, je mi jasné, že východ už nemůže být daleko. A pak přišel teplotní šok. Kdo by to byl čekal, když jsme na tropickém ostrově! Ale přechod z letištní haly, kde klimatizace jela na maximální výkon, ven na přímé slunce ve tři hodiny odpoledne, opravdu nebylo nic příjemného. „Tak tohle je to pravé tropické podnebí,“ pomyslím si v duchu. A stále tomu nemůžu uvěřit, že jsme opravdu přiletěli do ráje na Zemi, na malebný havajský ostrov Maui.
„Fuj to je vedro, že jsme raději nejeli někam do hor,“ neodpustí si rýpavou poznámku Ondra. „Zimu máme v Česku skoro osm měsíců, teď si konečně užijeme teplo,“ odvětím mu. Našim prvním úkolem po příletu je najít autopůjčovnu, ve které jsme si již dopředu zarezervovali auto, abychom se mohli vydat na cestu do campu ve Waiʻānapanapa State Park. V campu jsme si rovněž dopředu zaplatili za místo pro stan na dva dny. První ubytování nás stálo pouhých čtyřicet dolarů na obě noci. V přepočtu tedy zhruba dvě stě dvacet korun na jednoho na noc. Není to sice all inclusive hotel, ale my jsme si chtěli užít atmosféru tropického ostrova se vším všudy. Tudíž i přespání pár kroků od oceánu a s palmami nad hlavou – stanem. A samozřejmě i s komáry všude okolo nás.
Najít půjčovnu asi nebude tak těžké. Předpokládáme, že většina lidí jsou turisti, a tak jdeme prostě s davem. Intuitivně jsme pochopili, že se ke všem půjčovnám dostaneme takovým malým vláčkem. Cesta z terminálu k půjčovnám je zadarmo. Možná, kdyby stála pár dolarů, tak by si jízdu polovina turistů rozmyslela a raději došla pěšky, jelikož by to byla taková hezká dvaceti minutová procházka. Vlak byl ale zadarmo, takže se do něj narvalo zhruba sto lidí, kteří stáli na nástupišti. Ve vagónu jsme na sebe všichni namačkaní jako sardinky. Nic příjemného, ještě když není zapnutá klimatizace. „Jak dlouho bude jízda trvat?“ ptám se Ondry. „Asi pět, možná deset minut,“ odpoví mi. Usoudím, že to není nic hrozného a cestu přežiju, i když se na mě každých pár metrů nalepí nějaký turista, jelikož vlak mírně drncá a lidé se samozřejmě nedrží, uklidním se větou, že „vždycky může být hůř.“ Asi po sedmi minutách jízdy jsme konečně vystoupili na čerstvý vzduch. Fronta v autopůjčovně je dlouhá až ven, takže se k našemu autu dostáváme po necelé hodině. Od přistání jsme nic nejedli, tudíž je naše první zastávka jasná – fast food. Na ochutnání havajských specialit totiž máme celý týden.
Po půl hodině, ve které jsme stihli najít nejbližší fast food a zahnat hlad, už sedíme v autě a konečně vyrážíme směr Waiʻānapanapa State Park přes turisticky známou a vyhlášenou Hana Highway. Cesta vede tropickým lesem podél divokého pobřeží se spoustou zatáček, vodopádů, mostků a krásné vegetace. Road to Hana je pro Maui jednou z jeho ikon, kterou při návštěvě ostrova nesmí turista minout. Trasu zadávám do navigace v mobilním telefonu. „Do campu je to přesně dvě hodiny,“ informuji Ondru. „Super, tak doufám, že budeš dobře navigovat,“ odpovídá mi. Ano, navigování nepatří k mým silným stránkám a u našeho předešlého, společného cestování se nám již několikrát stalo, že jsme kvůli mně zabloudili, jelikož jsem nedávala pozor a navigaci nesledovala. Zároveň se mi při navigování podařilo i několikrát usnout. Ale jak říkám, lepším se!
Po výjezdu z města Kahului, těsně před začátkem Hana Highway se ještě zastavujeme u vodopádů Twin Falls. Mírně nás znejistí tabule, na které stojí, že v tomto místě je zvýšený výskyt vykradačů aut. Proto všechny cenné věci raději bereme s sebou do batůžku. Asi po hodině se vracíme zpět k autu a mimo zážitku z krásných vodopádů si přinášíme i několik desítek štípanců od komárů po celém tělo. Repelent je věc, kterou je potřeba mít na Maui pořád u sebe. My jej ale pro tentokrát nechali v autě, za tu chvíli nás přece tolik komárů nepoštípá, mysleli jsme si. Tak alespoň máme na celý týden už ponaučení!
Za devatero zatáčkami a devatero vodopády
„Tak teď se drž, bude to asi občas pořádně houpat,“ upozorňuje mě Ondra ve chvíli, kdy vjíždíme do první ostré zatáčky na Hana Highway. Hned na to projíždíme druhou a následně auto prudce zastaví. „Co se děje, proč zastavujeme?“ ptám se. „Nevidím za zatáčku, musím počkat, jestli tam nejede nějaké auto, nevyhnuli bychom se,“ odpovídá mi Ondra. Naštěstí je cesta prázdná a my můžeme pokračovat dál. Tropický les, kterým projíždíme, je opravdu dech beroucí. Čas od času se nám podél cesty otevře krásná scenérie s výhledem na pláž. V kombinaci se západem slunce se nám nabízí opravdu nevídaný pohled. Jelikož je cesta opravdu klikatá, nedá se po ní jet rychleji, než 30 mil za hodinu. Což je i výhodou, jelikož si i řidič auta stihne prohlédnout tropickou vegetaci všude okolo.
Užívám si nevšední podívanou, kterou nám jízda nabízí. Zhruba po patnácti minutách mi však zatáčky a neustálé náhlé brždění začíná trošku vadit. „Začíná se mi z těch zatáček dělat zle, můžeš jet prosím trošku opatrněji?“ prosím Ondru. „Vždyť já se snažím, jak nejvíc to jde,“ odsekne mi. Jde vidět, že i ho neustálé klikaté zatáčky na úzce cestě nenechávají klidným. „Tůtů,“ ozve se z našeho auta. „Proč troubíš?“ zeptám se. „Protože pokud nevidíš za zatáčku, tak máš troubit, aby o tobě auto z druhého směru vědělo a případně zastavilo. Je to napsané tady na ceduli,“ odpoví mi. Auto stále zatáčí ze strany a na stranu, z poměrně častého troubení už mě začíná bolet i hlava a o zvedajícím se žaludku ani nemluvím. Pomalu se začínám modlit, aby cesta už skončila. Tropického lesa už mám až po krk a výhled na vlny kolem pláže už ani nestíhám sledovat, jelikož se mi při každém pohybu udělá ještě hůř. Pohodlně se tedy usadím do sedačky a snažím se zhluboka dýchat.
„Kolik mil nám ještě zbývá?“ táže se mě Ondra. „Už jenom čtrnáct mil,“ odpovím radostně a s velkou úlevou, že už je před námi jen malý kousek. Úsměv mi ale rázem ztuhne, když se zaměřím na čas dojezdu, který navigace ukazuje. Čtyřicet minut. Ještě čtyřicet minut plných křivolakých zatáček, brždění, troubení a rozjezdů na nezpevněné cestě plné výmolů. „Já už to asi nezvládnu,“ říkám sklesle Ondrovi s pocitem staženého žaludku a třeštící hlavy. „A to budeme muset celou cestu projet ještě jednou zase zpátky. Přes jihovýchod ostrova vede jen nezpevněná kamenitá polní cesta, kterou místní nedoporučují projíždět, pokud máš auto z půjčovny. Mohlo by se s ním něco stát, a pak bychom se nedoplatili, jelikož se na to nevztahuje pojištění,“ upozorní mě Ondra. Po tomhle zjištění se mi zvedá žaludek ještě víc. Obratem beru do ruky mobil a hledám nejbližší vodopád, u kterého bychom mohli zastavit, jelikož se už opravdu potřebuju nadýchat čerstvého vzduchu a na chvilku se projít.
Podél Road to Hana se nachází nespočet vodopádů různých rozměrů, a tak se dá zastavit v podstatě každou chvíli. My jsme měli v blízkosti Upper Falls, tři velké vodopády, u kterých bylo na okraji cesty i malé parkoviště. Jenomže k naší smůle začaly z nebe zlehka padat tropické kapky deště. Já jsem i přesto chtěla vystoupit a projít se, jelikož jsem si byla jistá, že v autě už opravdu nevydržím a chvíle venku by mi mohla pomoct. Vodopády byly dobře viditelné už ze silnice, ale když k nim člověk přišel blíž a na chvíli se zastavil, až v té chvílí ho opravdu okouzlily.
Záhada promáčknuté kapoty
Krátká procházka mi pomohla, a tak byl čas posunout se zase blíž k cílové destinaci, campu ve Waiʻānapanapa State Park. Navíc už se začínalo pomalu stmívat, což nám do karet rozhodně nehrálo. K naší smůle se z tropického deštíku stal hustý déšť. „Horší je, že nemůžeme zaparkovat auto přímo u našeho místa v campu. Budeme si muset vzít s sebou jen ty nejnutnější věci a zbytek nechat v autě. Zároveň je to travnaté místo a v kombinaci s deštěm tam zřejmě bude bláto, tak s tím počítej,“ říká mi nemilou zprávu Ondra. „Tak to bude ještě pořádný dobrodrůžo,“ odpovídám ironickým hlasem. Psychicky jsem se začala připravovat na stavění stanu v dešti s baterkou v ruce a na spaní v blátě. Do toho mě stále svědilo celé tělo, na kterém si dvě hodiny nazpět pěkně pochutnalo hejno komárů. „To bude noc,“ neodpustím si neříct sama pro sebe rýpavou poznámku.
Po půl hodině jízdy se konečně blížíme k našemu dnešnímu cíli. Déšť stále nepolevuje a venku už je úplná tma. Najednou dálková světla od auta osvětlí ceduli, která je na pravé straně silnice. Stojí na ní: Waiʻānapanapa State Park Campground. „No paráda, konečně jsme na místě,“ vykřiknu radostně a nálada se mi najednou zlepší o sto procent. „Super, zaparkujeme auto, postavíme stan a pořádně se prospíme. Pro dnešek už toho bylo dost,“ odpoví mi Ondra. „Prásk,“ ozvala se najednou hlasitá rána. „Co to bylo?“ vykřiknu. „Já nevím, ale asi nám to udělalo pořádnou díru do kapoty,“ říká ustrašeně. A pak že pro dnešek toho už bylo dost. Parkoviště u campu se nám podařilo za malou chvilku najít. Jakmile jsme zastavili, oba nás zajímalo jediné. Co nás to spadlo na kapotu?! Ondrovi možná v hlavě běžela spíš myšlenka: „Snad se na takové škody vztahuje i naše pojištění.“ Oba svítíme baterkou z mobilu na kapotu auta. K našemu překvapení je na ní už víc, než jen jedna prohlubeň. V té chvíli se nám trošku ulevilo a uvědomili jsme si, že na ostrově Maui asi „něco“ padá na kapoty aut běžně. „Jenomže co?“ šrotuje nám oběma v hlavě stejná otázka.
Jelikož déšť stále nepolevuje, urychleně bereme z kufru auta ty nejnutnější osobní věci, stan, spacáky a karimatky a míříme hledat naše místa na stanování. Bohužel je tma, takže nedivíme, jak camp pořádně vypadá, každopádně od auta k jednotlivým místům na stanování jdeme přes úzkou betonovou uličkou mezi keři. Místa pro stany se nachází na travnatém plácku vedle sebe. Na druhé straně od parkoviště jsou i záchody a venkovní sprchy. Náš plácek se nám podařilo najít poměrně rychle. Ve stavění stanu už máme také praxi a nakonec to hravě zvládáme i po tmě a v dešti. Všechny věci jsme si uložili do stanu a přichystali si to nejnutnější na večerní hygienu. „Sakriš, zapomněla jsem si v autě kartáček na zuby,“ zjišťuji. „Tak si pro něj běž,“ reaguje Ondra. „Jenomže já se sama bojím,“ odpovídám trochu ustrašeně. Ondrovi se otráveně protočí oční panenky, ale nakonec jdeme k autu společně. Hlavou nám oběma stále šrotuje jediné: „Co nám to jenom na tu kapotu spadlo?“ Rána to byla opravdu hlasitá, takže připadá v úvahu jedině nějaké tropické ovoce. Když už jsme u auta, nedá nám to a baterku natočíme směrem vzhůru. „No jasně, kokosový ořech!“ vykřikl Ondra. V tu chvíli zaostřím do výšky i já a opravdu jsou všude okolo několikametrové kokosovníky. „Tak tohle tady všem padá na auta,“ dodám a už je nám to oběma jasné. A naše dnešní, poslední záhada je rázem vyřešena.
Po osobní hygieně už nezbývá nic jiného, než konečně ulehnout ke spánku. Upřímně jsem čekala, že se nám stane ještě další nemilá věc. Třeba že nám spadne stan na hlavu nebo nás ve stanu navštíví nezvaný host ve formě tarantule. Nic takového už nás naštěstí nečeká a my můžeme po náročném dni konečně v klidu usnout.
