Šárka Hamplová Nejznámějším z nich je nejspíše hnutí Limity jsme my, které se na začátku léta mediálně proslavilo Klimakempem a s tím souvisejícím několikahodinovým pozastavením těžby hnědého uhlí. „Hnutí se snaží bojovat za klimatickou spravedlnost, tak, abychom se vyhnuli změně klimatu a aby důsledky neodnesli ti nejzranitelnější – třeba v zemích globálního jihu,“ popisuje Áron smysl hnutí. Největší akcí hnutí byl doposud zmiňovaný Klimakemp, které se ho účastnilo zhruba 300 lidí. Ten měl dle Árona několik cílů, například ekologický, vzdělávací, ale i seznamovací. Součástí bylo finální několikahodinové pozastavení těžby hnědého uhlí. „Těžba a spalování hnědého uhlí je totiž jedna z věcí, která přispívá ke změně klimatu nejvíc,“ vysvětluje.
Limity jsme my ale neskončily pouze u Klimakempu. „Někdy děláme i další, menší akce, nebo třeba jezdíme podpořit zahraniční skupiny. Snažíme se koordinovat v rámci celé Evropy,“ říká Áron.
Téma životního prostředí řeší i ve své církvi. Áronův kamarád zjistil, že jejich církev investovala prostředky do fosilních firem, a rozhodli se proto konat. „Vymýšlíme teď kampaň, jak lidi v církvi přesvědčit, že by neměla vydělávat na destrukci planety a tím pádem i společnosti,“ nastiňuje Áron. Kromě komunikace s církevním poradním odborem pro životní prostředí plánují psát o tématu i do církevních časopisů a cílem je, aby synod – nejvyšší orgán církve – tyto investice pozastavil.
Áron také pomáhal pořádat jihlavský každoroční festival Ekofilm, není však aktivní pouze v otázkách životního prostředí. Od patnácti let se sdružuje i ve skupině Food not Bombs, se kterou vaří veganská jídla bezdomovcům. Jedná se podle něj o anarchistickou iniciativu, která se snaží upozornit na to, kolik lidí hladoví a kolik peněz se zároveň dává na zbraně. „Kromě toho se ale taky snaží upozornit na plýtvání jídlem, takže často vaříme z vyhozeného jídla, co najdeme v popelnicích u supermarketů,“ přibližuje Áron aktivity skupiny.
Sedmnáctého listopadu také pomáhal organizovat jednu z demonstrací s názvem Listopadem to nekončí. „Demonstrací jsme chtěli upozornit na to, že 17. listopad by neměl být jen o tom říkat si, jak jsme to tehdy roku 1989 zvládli a jak je nyní všechno fajn, ale přiznat si i to, že naše společnost má spoustu problémů,“ vysvětluje Áron. Mezi ty podle něj patří například sociální nerovnost, klimatická nespravedlnost, oligarchizace médií nebo „hnědnutí“ společnosti. „Tím myslím hlavně čím dál větší toleranci k nenávistným projevům, i u politiků,“ vysvětluje.
Aktivismus, nebo politika?
Ačkoli Áronovy aktivity týkající se životního prostředí nemusí každý považovat za bytostní politiku, sám Áron je za politické považuje. Změnu klimatu nazírá jako politickou záležitost, stejně jako aktivity hnutí Limity jsme my. „Podle mě je třeba chápat slovo ‚politické‘ v širším slova smyslu. Například Limity jsme my nemusí každý vnímat politicky, ale podle mě tam jde v závěru hlavně o tu politiku,“ míní.
Sám členem žádné politické strany není. Chodíval sice na schůze Strany zelených a sleduje jejich politiku, zatím ale nezvažuje, že by se stal členem. „Myslím, že to členství v politické straně je často jen vykonávání a praktická realizace všeho, což by mě asi příliš nebavilo. Já se snažím diskutovat o ideách a upozorňovat na problémy,“ vysvětluje Áron. Myslí si také, že být v politice zároveň znamená byl hodně pragmatický a dělat kompromisy. „A mně je mnohem líp s lidmi, kteří si drží své ideály a snaží se je žít,“ dodává.
Podle Árona je taktéž škoda, že se mladí lidé nezajímají více o veřejné dění. „Třeba lidé okolo mě o společenských problémech vědí, ale nijak se neangažují. Přitom je tak jednoduché něco udělat, alespoň mně to tak přijde,“ domnívá se. Situace se ale podle něj čím dál víc lepší. To, zda se mladí o veřejné dění zajímají, je dle Árona věcí škol a toho, jak se v nich podporuje diskuze nebo kritické přemýšlení. „Stejně tak to může člověk ovlivňovat i na osobní úrovni tím způsobem, že se o politických tématech bude s lidmi bavit a nebude to dělat nudné a nezajímavé,“ myslí si.
A jak se vlastně k zájmu o nejrůznější politická témata dostal? O environmentální témata se Áron začal zajímat už ve třinácti letech díky širší rodině, které jezdil pomáhat větší hospodářství a kde o environmentálních tématech někdy diskutovali. „A jinak to podle mě vyplývá trochu z té mojí puberty. Byl jsem naštvaný na systém. Jedna učitelka nám ve škole třeba stále opakovala ‚tam venku je trh, a tam se s vámi nikdo mazlit nebude‘, a že peníze jsou to nejdůležitější a podobně. To mě docela štvalo,“ vzpomíná Áron. „Asi se to pořád postupně proměňuje. Základ té naštvanosti zůstává podobný, ale názory už mám asi trochu propracovanější,“ uzavírá.
