Tomáš Pika
Do Vodárenské věže přicházím deset minut před půl jednou. Herci už mají být na místě od dvanácti. Museli si ještě dříve připravit nezbytné rekvizity a vyzkoušet veškerou techniku. Vcházím do budovy a zdravím všechny okolo postávající a posedávající, přitom si říkám, že jsem si vždycky představoval divadelní zkoušky daleko produktivnější. Všímám si zničených obličejů některých herců a techniků. Ptám se tedy, co se děje? „Ty to opravdu neslyšíš?“ ptá se Hana Grigarcziková, dramaturgyně a zároveň představitelka hlavní ženské role, Viktorie. Můj nechápavý výraz způsobí alespoň na chvíli drobné pobavení. Až v tu chvíli si uvědomuji, že slyším takový velice nepříjemný pisklavý zvuk. Na můj tázavý pohled dostávám záhy odpověď. „Při hře potřebujeme zadýmit scénu. I když jsme byli domluvení s majitelem, že vypne požární hlásiče, stejně nám tam jeden pořád píská. Nevíme jak to vypnout. Už jsme volali správce, jsou na cestě.“
Když se pokazí generálka, bude super premiéra
Po deseti minutách se musím přiznat, že už i mně začíná třeštit hlava. Obzvláště pak poté, co se od prvního hlásiče chytají další dva a spouštějí tak sérii disharmonických zvuků, která člověka přivádí k šílenství. To už však přijíždí majitel, muž ve středních letech. Neváhá a jde rovnou do práce. U vchodu něco naťuká na ovládacím panelu. Žádná změna. Podrbe se na hlavě a spěchá po schodech nahoru k hlásičům. Když přijde zpátky, všem vysvětluje, že jeho hlásiče jsou vypnuté, že se jedná o přístroje jeho kolegy. Bere do ruky mobil a chvíli telefonuje. Poté pospíchá nahoru, aby podle jeho slov: „…své hlásiče odpojil úplně.“ Jeho kolega přijíždí na místo v několika minutách. Po chvíli práce najednou veškeré třeštění ustává. Všem se viditelně zlepšuje nálada. Přichází režisérka Natálie Gregorová a s úsměvem mi oznamuje, že je vlastně dobře, že se něco pokazilo. „Je známé divadelní pořekadlo, že když se pokazí generálka, tak bude super premiéra,“ dodává.
Všichni se ve chvíli dávají do pohybu. Začíná se přenášet zbytek scény sestávající z postele, stolu a dvou židlí. Technici zapínají reflektory a podle pokynů režisérky jimi osvětlují scénu. Společně s fotografem a zvukařem si půjčujeme z vedlejší místnosti židle a vytváříme tak provizorní hlediště. „Tady všude okolo scény budou moci stát lidé. Budou daleko blíže hercům a stanou se tak součástí scény. Hranice mezi scénou a hledištěm bude snížena na minimum. Ti, kdo nebudou chtít být tady dole, mají ještě možnost využít horního ochozu a shlížet na herce shora. Celkově to tak vytvoří lepší atmosféru. Pro diváka bude celý děj daleko realističtější než na normálním divadle. Bude to mít takový více surrealistický nádech,“ vysvětluje Gregorová.
Po formální stránce scéně vlastně není co vytknout. Je sice zařízená v minimalistickém stylu, nicméně je zde vše potřebné. Herci se přesunují mezi dvěma druhy scén – postelí a stolem se židlemi. Ty mají symbolizovat dvě místnosti. Zároveň herci umění využít atypičnost místnosti. Hrají také na kovových schodech vedoucích k venkovnímu balkónu, což poprvé vyzkoušeli právě na generální zkoušce.
Hádání replik a zmatený divák
To už ovšem herci začínají hrát. Aktuálně zde jsou Michal Stelmach představující hlavní roli Edgara a Hana Grigarcziková jako jeho Viktorie. Celá scéna začíná v posteli, na které se převaluje Edgar ze strany na stranu jako ve snu. Zničehonic se probudí a uvědomí si, že za postelí je Viktorie. S tou začne vést rozhovor o tom, jak se poznali, a o snu, který se mu rok od roku zdává. Michal Stelmach má ovšem problémy s textem, který mu musí neustále režisérka nahazovat. Tak dochází k poměrně komickým situacím, kdy představitel hlavní role spíše hádá jednotlivé repliky, místo aby předváděl podařený herecký výkon, jak se dle mého názoru na generální zkoušku sluší a patří. Nakonec už to Stelmach nevydrží a odchází do vedlejší místnosti za Jakubem Stránským představujícím Edgarova zemřelého děda Benedikta, aby si vypůjčil text. „Ty to jako neumíš?“ ozývá se pouze z vedlejší místnosti za smíchu ostatních.
Poté už se konečně herci vracejí opět ke hře a mohou tak děj zase o něco posunout. Poprvé zmiňují právě Benedikta. Ten je velmi zajímavou postavou, protože ač mrtvý, setkává se rok co rok s Edgarem. A tady přichází otázka, kterou si bude návštěvník tohoto představení pokládat doslova od začátku až do konce. Pohybuje se děj stále ve snu, nebo se už jedná o bdělý stav? Tuto hranici poprvé naznačuje Edgarova replika: „Uprostřed noci se probouzím s vlasy rozcuchanými celý vyjevený, aniž by se mi před tím cokoliv zdálo. Sedím na posteli a z vedlejšího pokoje slyším šouravé kroky v pantoflích. Znal jsem je až příliš dobře. Za tím pokojem byl totiž ještě jeden pokoj a v něm rakev se svým obyvatelem. Teď vejde ta hrůza ke mně. Já jsem viděl mrtvou hlavu!“ Následující děj, kdy mrtvola Benedikta ztvárněná Stránským, komunikuje s Edgarem je přesně tou, kdy už opravdu nevíte, na které straně hranice se pohybujete.
Nechyběly ani efekty
Sama režisérka však říká, že to je přesně záměr této hry: „Klíma byl představitel magického realismu, kde je reálná a snová linie zásadní. Nejde zcela přesně zahrát, co je sen a co už není. Je na divákovi, aby si tuto hranici stanovil sám,“ vysvětluje mi Gregorová. Při postupném prokousávání se textem si herci zároveň ujasňují pohybové aranžmá. Všechny rekvizity stále nejsou na místě a budou se připravovat až následující den. Herci si tedy musí vyzkoušet, kam mohou a nemohou chodit, s jakým prostorem mohou při premiéře počítat. „Támhle u dveří bude ještě jeden veliký paraván, aby tam nešlo vidět. Zároveň už prosím počítejte s tím, že tady okolo budou stát diváci. Abyste zítra nebyli překvapení, že nevíte, kudy přecházet mezi scénami,“ koordinuje herce Gregorová.
Někteří z herců si již zkouší také scény v kostýmech. Zcela nalíčený však je pouze Jakub Stránský, představující Benedikta. Z jedné poloviny mrtvolně bílá tvář, kruhy pod očima a v mrtvolné části obličeje v oku červená kontaktní čočka. Kdybyste podobě vypadajícího člověka potkali v noci na ulici, zcela jistě byste se polekali. Jakub Stránský se role mrtvého ujímá na výbornou. Nechybí sípavý hlas, šouravé kroky a stylový smích. Zkoušejí se také drobné efekty, jako plazivý kouř při Benediktově příchodu či umělá krev, při Edgarově snaze Benedikta zabít. Neméně efektní je také jed, který Edgar v jedné z posledních scén vlévá do vody, a po kterém se voda zbarví doruda.
Celá zkouška nakonec netrvá déle než hodinu, nepočítám-li prvotní problémy s požárními hlásiči. Za sebe můžu konstatovat, že ač se jedná o malou scénu bez profesionálního zázemí, potřená hranice mezi hledištěm a jevištěm a sugestivní výkony herců vás dokáží natolik vtáhnout do děje, že vám hodinové představení uteče opravdu velice rychle. Nakonec vám mohu ručit také za to, že budete mít při cestě domů nad čím přemýšlet.
