Kateřina Svobodová 
Sympatická černovlasá dáma na mě už zdálky mává. Na terase není mnoho lidí, takže poznat se navzájem nám nedá velkou práci. S úsměvem se pozdravíme, Milena mě dokonce bodře obejme a já se na chvíli ztratím ve spleti cípů jejího fialového ponča. „Nebojte se, já už nám vybrala stůl s nejlepším výhledem!“ vesele ukazuje na stoleček u zábradlí.
Usadíme se, objednáme si dvě kávy a já si díky vyvýšené poloze terasy mohu prohlédnout pestře zbarvené stromy na kopcích okolo nás, podzim je v plném proudu. Slunce sice poctivě svítí, jeho paprsky už ale nehřejí. Zajímá mě, proč Milena nenavštívila Lázně radši v sezóně, kdy by mohla využít i venkovního bazénu. „Schválně si vybírám termíny pobytů kolem listopadu. Je tady méně lidí, větší klid a většinou také speciální podzimní procedury, které mám ráda,“ vysvětluje.
Lidí si prý v průběhu roku užije dostatečně. „Pracuji jako učitelka dějepisu na střední škole. S dětmi přicházím do kontaktu každý den, a i když je to práce, která mě baví, ráda si vždy na podzim odpočinu od mezilidského kontaktu. Je to takový můj restart,“ usmívá se. Ptám se, jak je možné, že ji vedení školy uvolní i v průběhu školního roku. „Musím si to pokaždé domluvit hodně dopředu, ale jelikož jsem letos do kosteleckých Lázní jela poosmé, pan ředitel s tím už prakticky počítá. A stejně tak studenti, kterým zadávám práci dopředu,“ dodává.
Za úlevou od bolesti
Milena Konečná pochází z Ostravy, o zdejších Lázních ví už od dětství: „Můj otec pracoval ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda a do kosteleckého hotelu jezdil v 70. letech společně s kolegy na závodní rekreaci. Jakmile mě začaly trápit klouby, zjišťovala jsem si, do kterých lázní bych mohla v rámci léčby jet. A když jsem přišla na možnost jet do kosteleckých, neváhala jsem i díky tatínkovi, který si rekreaci pochvaloval.“
Zároveň ale dodává, že lázeňská péče tehdy nebyla prioritou. „Pracovníci byli rádi, že si mohli odpočinout, navíc zdejší příroda je nádherná, tatínek často vzpomínal na hromadné výšlapy do Hostýnských kopců. Ale nepamatuji si, že by zmiňoval mnoho procedur, které tu navštívil,“ uvažuje nahlas sympatická žena.
Milena patří mezi klienty s problémy pohybového aparátu. „Trpím na artrózu kyčle i obou kolen. Lázně tak pro mě představují možnost dlouhodobé úlevy. Ale operaci se nakonec stejně nevyhnu, nepodchytila jsem to včas,“ krčí rameny. „Nicméně výhodou listopadového pobytu je to, že se mohu díky menší obsazenosti lépe domluvit na konkrétních termínech procedur. Zároveň tu nebývá takový hluk a vždy je volný můj oblíbený pokoj,“ pochvaluje si Milena. V tu chvíli zamává na procházející ženu v černém elegantním kabátu a bílých kalhotách.
„Promiňte, to je moje spolubydlící, potřebuji jí něco ukázat,“ omluví se a odběhne. Mezitím mi zrak spočine na její výstřední kabelce, která má stejně výrazný odstín fialové barvy jako Milenino pončo. Zaujme mě množství infantilních přívěsků, jimiž je kabelka ověšena. Vracející se Milena si všimne mého zaujetí a vesele spustí: „Ty přívěsky mám od studentů. Dostávám je vždy na konci školního roku, je to už taková tradice.“
Léčba i odpočinek
Fyzické obtíže na jinak dobře naladěné Mileně zaznamenám právě když dosedá do venkovního křesla. „Už to zkrátka není, co to bývalo. Ale co mi opravdu pomáhá, jsou sirné koupele, na které ostatně chodím nejčastěji,“ vysvětluje. Ty napomáhají při léčbě revmatismu, bolestí kloubů a svalů, ale i mnoha kožních onemocnění jako lupénky, atopického ekzému nebo akné. Podle Mileny do kosteleckých lázní nejčastěji jezdí lidé s kloubními problémy: „Nejvíce jsem se zde setkala s lidmi s revmatismem nebo bolestmi kloubů. Zrovna loni jsem byla na pokoji s paní, která měla stejnou artrózu jako já.“
Mileninu domněnku mi později potvrzuje i obchodní manažer Lázní Jiří Fadler. „Do našeho resortu nejčastěji jezdí klienti s poruchami pohybového aparátu, kteří si velmi pochvalují účinky zdejšího sirného pramene. Podstatnou část klientely ale zároveň tvoří hosté využívající ostatních hotelových služeb – přijedou si zahrát golf nebo minigolf, vykoupat se v bazénu nebo si odpočinout v přírodě.“
Opomíjená historie
Přidanou hodnotou pobytu je pro učitelku Milenu také historie lázeňského komplexu. „O lázeňských vilách stávajících pod kopcem mi vyprávěl už můj otec. Ukazoval mi fotografie, které zde pořídil, ale v 70. letech už byly obě vily v hrozném stavu. Pro Vítkovické železárny holt nebylo jejich udržování prioritou,“ vysvětluje.
„Jediná škoda je, že se historii zdejších Lázní mezi lidmi moc neví. Všimla jsem si, že jsou v kapli pod Hotelem rozmístěné takové cedule s informacemi i dobovými fotografiemi, ale příliš mnoho návštěvníků jsem tam nikdy neviděla,“ upozorňuje Milena. „Ona totiž historie obecně nepatří mezi největší lákadla. Těmi jsou v dnešní době zejména vířivky, sauny a fotogenické výhledy, které se poté vyjímají na sociálních sítích,“ smutně krčí rameny.
I nadále se ale drží svého životního optimismu. „Nicméně já věřím, že se to zlepší. Když pozoruji své studenty, zájem o historii je u některých velký. Důležité je snažit se ho v nich probudit, poté už si ke krásám dějin mohou najít svou osobní cestu.“
