Jan Hello 
Jak byste popsala vaše začátky v ordinaci?
Rovnýma nohama, přímo do problémů. Sehnat místo bylo obtížné, měla jsem nabídky z Olomouce, ale začínat tady jsem se bála. Proto jsem začínala ve Studénce v školní ordinaci, ošetřovala jsem převážně předškolní a školní děti a jednou týdně jsem zastupovala za pana šéfa, když měl výjezdy. Tak jsem měla možnost udělat si i protetiku, extrakce. Mám z toho dodneška respekt. Opravdu je to otázka odvahy, aby si člověk věřil. Mladí jsou dnes odvážnější.
Co vás na vaši práci nejvíce baví? Dá se říct, že svou práci berete jako poslání?
To je složité. Jednak je zajímavá práce s lidmi, potom je důležité to, že člověk něco vytváří. Sice je to takové diskutabilní, lidé to většinou nevidí, ale zachraňovat zuby a „trošku je restaurovat“, aby vypadaly dobře. A můžu ještě jinak? My jsme měli více klinické praxe, ona „celostní“ medicína je také zajímavá, při ní si člověk mohl většinou v ordinaci při zjišťování anamnézy udělat představu o zdravotním stavu lidí. Mohl diagnostikovat stav, který se pak ověřoval na obvodě, na ORL, na chirurgii atd. Takže mě baví i spolupráce s jinými obory. Jinak svou práci určitě považuju za poslání. Beru to jako službu lidem a to už musí mít člověk v genech, cítit potřebu pomáhat.
Jací jsou vaši pacienti? Chodí k vám rádi nebo se vás bojí?
Myslím si, že s většinou jsem vycházela velmi dobře, snažila jsem se jim vyjít vstříc. Je pravda, že vždycky se najde někdo, komu nevyhovíte a potom ten člověk odchází někam jinam anebo obrážejí ordinace, chodí od ordinace k ordinaci. Ostatní kolegové si pak o nich taky udělají obrázek.
Z jakého zákroku mají pacienti největší strach?
Obecně se bojí bolesti. Někteří pacienti se bojí všeho, někteří pacienti se bojí krve nebo vůbec toho, že se jim něco dělá v puse, že se udusí. Lidé se nadechnou, než se začne něco dělat, zadrží dech, pak zamávají a práce se přeruší. Pokračuje se dál, až se zase nadechnou. Jako když se potápějí do vody.
Vzpomenete si, jakou nejkurióznější situaci jste s pacientem během kariéry zažila?
Ono jich je víc, ale na začátku mé praxe přišel mladý člověk s tím, že ho bolí zub. Když otevřel pusu, měl všechny horní zuby ulámané. Zbyly mu jen kořeny a dole skoro to samé. Zeptala jsem se ho, co se mu stalo, proč má zuby takto v nepořádku a on říká: „No víte, když mě začne bolet zub, jdu do dílny, vezmu si kombinačky a lomcuji s bolavým zubem tak dlouho, až se ulomí, mě to přestane bolet, a tak nikam nejdu.“ Ale tentokrát, když byl u mě, zub se ulomil, ale bolel dál, takže vyhledal pomoc. To bylo jeho řešení a právě strach lidi paralyzuje a brání jim včas vyhledat pomoc. Až tak, že máte plnou pusu radixů, čili kořenů na vytržení. A to je špatně.
Chovají se k vám pacienti podle vašeho názoru jinak vzhledem k vašemu věku?
Ani bych neřekla, myslím si, že máme pořád standartní vztah. Ale možná se chovám jinak já k nim. Jen bych chtěla podotknout, že se člověk přece jen k vrstevníkům chová trošku jinak než k dětem, kteří rostou před očima. Už jsou sice dospělí, ale já je pořád vidím jako děti.
Byly ve vašich začátcích k dispozici školení nebo vzdělávací programy k dalšímu profesnímu rozvoji?
Bylo jich málo, nicméně si pamatuju, že jsme měli interní sezení s kolegy. Vždy si někdo v rámci provozní schůze připravil přednášku a „obšťastňoval“ ostatní, něco jsme sami nastudovali, ale takové možnosti, co se týče vzdělávání, absolutně nebyly. Neměla jsem možnost atestačního školení. Dnešní možnosti i nabídka jsou velké, člověk se v podstatě vzdělávání nevyhne. Aby zubař zabodoval u pojišťoven, aby měl lepší ohodnocení, musí splňovat určitá kritéria. Musí mít za sebou nějaká školení, ale stojí to hodně peněz. Zubaři si je platí sami, mohou si je sice dát do nákladů, ale jsou jde o nemalé částky. Školení za dva až tři tisíce je normální, musíte splnit určitý počet kreditů, které musíte nasbírat, abyste získal nějaké osvědčení z lékařské komory. Myslím si, že je to dost velká částka, zvlášť pro mladé, a nejen pro mladé, protože strojový park i materiál atd. se musí neustále obnovovat.
Jaký byl nejnáročnější lékařský zákrok, který jste kdy vykonala?
Mě moc nebaví operativa, ale v mých začátcích mě primář donutil, abych si zkusila odoperovat resekci kořenového hrotu (odstranění zánětlivého ložiska pozn.). Také jsem dělala operaci vlajícího hřebene (volně pohyblivá dáseň nevyztužená kostí pozn.), nebo jsem běžně extrahovala všechny zuby včetně dolních osmiček, což bylo někdy velmi zajímavé a náročné.
