Eliška Šťastná 
První zástupci cechu kloboučnického se v Novém Jičíně usadili už v roce 1633 a jejich řemeslo zde přetrvává dodnes. Jeho symbolem může být tovární komín s velkým nápisem TONAK tyčící se nad městem. Pod ním stojí komplex budov tvořících srdce celého podniku. Právě zde vyrobí klobouk, který si možná koupíte právě vy.
Říkáte, že si nejste jistí, že se klobouk hodí zrovna na vaši hlavu? Myslíte si, že ho nevynosíte? Pojďte prosím dál a přesvědčte se sami v novojičínské expozici klobouků.
Dva pohledy na historii
Pokud jste stejně jako my přijeli autem, můžete zaparkovat pod Žerotínským zámkem. Odtud je to k našemu cíli již jen kousek. Stačí projít parkem a ocitnete se na náměstí. Návštěvnické centrum s expozicí klobouků se nachází v domě U Laudona. Jméno po slavném generálovi není náhodné – právě zde totiž vojevůdce v roce 1790 zemřel. My jsme dnes ale přišli za jinou historií. V Návštěvnickém centru, před nímž stojíme je totiž kromě Laudona i expozice klobouků z Tonaku.
Název novojičínské firmy Tonak vznikl jako zkratka slov „Továrna na klobouky“. Tradice této firmy sahá až do roku 1799, což z ní dělá jednu z nejstarších továren na světě. Firma byla založená Johannem Nepomukem Hückelem a během své více než 200leté tradice si prošla znárodněním i privatizací, dnes funguje jako akciová společnost a jejím většinovým vlastníkem je švédská společnost PCTC Invest AB.
Králíci z klobouku i klobouky z králíků
Vejdeme-li do domu U Laudona a vydáme se po schodech do prvního patra, dostaneme se do expozice klobouků. První, co můžeme vidět jsou prostorné skleněné krabice plné materiálů v jednotlivých stupních přípravy. Za nimi na zdi visí obrovský obraz Boba a Bobka, králíků z klobouku. Jejich přítomnost se zdánlivě nabízí díky cylindru, v němž přebývají. Mnohý návštěvník ale změní názor ve chvíli, kdy si přečte, že onou vystavovanou základní surovinou je králičí srst.
Výroba klobouků je dlouhý proces. Cesta od nápadu po hotový výrobek na hlavě zákazníka se proto počítá v týdnech. „Je to zhruba 42 dní od počátečního vstupu po finální výrobek,“ říká manažerka Tonaku Klára Šugárková. „Proces zahrnuje 150 výrobních operací a z toho je 80 výhradně ručních.“
Ve zkratce by se dalo říct, že nejprve se přichystá srst, vyčistí se od nečistot a následně se z ní ve speciálních formách vytváří plstěné kužely. Tomuto kroku se říká plástění a v celé výrobě patří mezi ty nejdůležitější a zároveň nejobtížnější. Následuje valchování, barvení a tvarování. Poté se klobouky nechají uschnout, upraví se jejich povrch (klobouky se brousí a upravují nad plamenem) a vytvaruje se jim hlava na požadovaný tvar. Posledním krokem je zdobení – tehdy se dovnitř všívají podšívky a potní pásky, nahoru zase stuhy a další dekorace.
Pro větší názornost si můžeme prohlédnout dva nedílné články výroby. Na jedné straně místnosti stojí Michelagnoli – stroj italské výroby používaný na tvarování čepic. O kousek dál se nám představí ještě jeho ocelový kolega Kornet používaný pro roztahování a tvarování plstěných polotovarů.
Expozice zahrnuje i ukázky strojové výroby. / foto: Eliška Šťastná
Zapojení strojů do výroby celý proces zrychlilo a zefektivnilo. „Vyrobíme 300 tisíc kusů polotovarů ročně, což znamená, že zákazník si je ještě dotvoří, nebo je přeprodává modistům dále. Sto tisíc kusů finálních klobouků a skoro dva miliony pletených pokrývek hlavy,“ vypočítává Šugárková. Počet vyráběných druhů se ale spočítat nedá. „Možností je neomezeně. Máme tři tisíce barev, neomezeně druhů zdobení a tvar si můžete nakombinovat různě, ať už jde o krempu nebo i o hlavu toho klobouku.“
V expozici je možné seznámit se s výrobou díky mini kinu, v němž se ve smyčce promítají dokumenty o firmě i záběry z výroby. Tvořiví návštěvníci navíc mají možnost veškeré dosud nabyté vědomosti přetavit do praxe v ateliéru. Díky kreativním kurzům a funkčním modelům strojů se může alespoň na malou chvíli stát každý návrhářem kloboučku, tak jako to ti opravdoví dělají denně. „Máme vlastní designéry jak ve výrobním závodě v Novém Jičíně, kde se vyrábějí plstěné klobouky, stejně tak máme svůj designerský tým ve Strakonicích, kde se vyrábí pletené pokrývky hlavy,“ říká Klára Šugárková. „Někdy spolupracujeme i s designéry na nějakých limitovaných kolekcích, teď jsme spolupracovali s Liběnou Rochovou, nebo v minulosti s Klárou Nademlýnskou.“
Zrcadlo, zrcadlo…
Nejoblíbenější částí výstavy je ale jednoznačné zkoušírna. Stačí vystoupat pár schodů a ocitneme se ve světě barev, vzorů, elegance i extravagance. Na policích je rozeseto několik desítek klobouků všech druhů, barev a tvarů, mezi nimiž můžeme přecházet a vybírat dle libosti.
„Připadnu si nóbl, když mám ten klobouk na hlavě,“ říká jedna z návštěvnic když se prohlíží ve velkém zrcadle. Na hlavě má světlý klobouk bohatě zdobený korálky a stužkami a její hodnocení doprovází souhlasné přikyvování její kamarádky.
Výrazně větší nadšení projevuje nejmenší parádnice v místnosti. „Mami, podívej! Sluší mi to?“ dožaduje se pochvaly zatímco už vybírá další pokrývku hlavy. Její fantazie a radost nezastavil ani fakt, že jí je většina klobouků velká. Už asi tuší, že hledání toho pravého chce trpělivost a hodně zkoušení. Když jej nasadí na hlavu, musí mít pocit, že ho vyrobili právě pro ni.
V expozici je kromě řady raritních cylindrů a výrazně zdobených modelů k vyzkoušení i pár kusů z poslední kolekce. Komu by padly natolik, že by bez nich nedokázal odejít, přijde vhod podniková prodejna v přízemí Laudonova domu. K nákupu vstupenky se automaticky přikládá slevový kupón i nákup nového klobouku.
Nám hodina fintění a parádění v expozici bohatě stačila. Zrcadlo mohlo mlčet a stejně jsme poznali, který klobouk je nejkrásnější. Opravdoví kloboukoví nadšenci ale mohou přejít ještě do Žerotínského zámku, kde si v trvalé expozici „Nechte na hlavě“ budou mít možnost prohlédnout více než 600 klobouků, čepic a čepců z různých historických období. Zde už ale bohužel bez zkoušení.
