čt., 6. duben 2017 14:05

Na konci září, amatérský projekt s velkými ambicemi

Pokud mluvíme o „olomoucké nové filmové vlně“, film Na konci září by se dal označit za její vyvrcholení. Jako svůj doposud největší projekt jej režírovala dvojice Milan Cyroň a Tomáš Uher. Kameru měli na starosti další olomoučtí režiséři Lukáš Masner a Jan Haluza, na střihu se pak spolu s Cyroněm podílel Andy Fehu, režisér filmu Nenasytná Tiffany, který se prosadil i do široké distribuce. Společně se pustili do ambiciózního projektu z období druhé světové války, který jim nabobtnal na úctyhodných 80 minut. Ukousli si příliš velké sousto, nebo jejich film zaslouží pozornost i u širšího publika?

Snímek se odehrává na široké ploše a pokrývá jak předválečné roky 1936 až 1938, tak poválečné dění roku 1945. Hlavním hrdinou je účetní Jan Holý (Martin Sítek), který je během válečné mobilizace v Československu roku 38 povolán, aby bránil pohraničí před Němci. Opouští svou ženu (Klára Bednaříková) a přidává se k dalším vojákům u jednoho z pohraničních bunkrů. První část filmu tak tvoří krátká expozice jeho života v civilu a následné čekání na obranu vlasti, ke které nemělo nikdy dojít. Ta druhá přeskočí válečné roky a sleduje jeho návrat do Československa a neúspěšnou snahu navázat na předchozí život.

 

Zajímavé téma brzdí v rozletu druhá polovina

Tvůrci si pro svůj příběh vybrali jedno z klíčových období naší historie, které je v naší kinematografii dosud trestuhodně nezmapované. Skrze hlavního hrdinu sledují původní nadšení, se kterým mladí vojáci šli bránit svou vlast, následnou deziluzi, kterou přinesla náhlá kapitulace, a ještě krutější osud těch, kteří si následně prošli válečným konfliktem, ale po jeho skončení se už neměli k čemu vrátit. Témat je v Na konci září požehnaně a díky celovečerním parametrům stopáže se většinu z nich podařilo důstojným způsobem zpracovat. Je třeba ocenit, jak se v první části filmu tvůrcům podařilo poměrně sugestivně zachytit nervózní očekávání vojáků na konflikt, ke kterému nemusí vůbec dojít. Tím snímek svou atmosférou připomíná výborný americký film Mariňák od Sama Mendese. Drobné rozmíšky mezi jednotlivými vojáky, život v neustálém napětí, gradace scén – vše je v nejlepším pořádku a divák neztrácí zájem o dění na plátně, přestože z historie ví, jak to všechno musí nevyhnutelně dopadnout.

Problematická je spíš druhá, poválečná část. Ta pracuje především s psychickým stavem hlavního hrdiny a se vztahem, který si k němu divák během filmu tvoří. Což moc dobře nefunguje hlavně kvůli podivně vystavěnému úvodu. Ten je jednak nepřehledně sestříhaný, nefunguje v něm návaznost jednotlivých scén, z nich některé nejsou dostatečně motivované a nedokážou zároveň sloužit příběhu a přitom představit dané období a místo děje. V jednu chvíli tak sledujeme šťastný pár stěhující se do nového bytu, aby na to nepřesvědčivě navázala scéna, ve které je hlavní hrdina s úplně jinou postavou, která navíc není nijak přiblížena. První dvě scény filmu tak nedokážou úspěšně představit místo děje, ani dobu. Stejně přibližně je pak představen i hrdina samotný a jeho vztah se ženou je dost odbytý. To se nevyhnutelně projeví v druhé půlce filmu. Ta stojí na hrdinově poválečné deziluzi, která se kromě jiného projevuje i ve ztrátě jeho předválečného života. Těch úvodních deset minut nás do něj ale neuvede natolik dobře, abychom jej dokázali naplno pochopit a prožít bezvýchodnost jeho situace společně s ním.

V jeho poválečném bloudění životem a následném nástupu zpět do pohraničí se sice zúročují i motivy z předchozího dění (vzpomínky na ženu i jeho vojenské kolegy, paralela situace v pohraničí před a po válce…), ale jinak se rozpadá na více či méně zajímavé epizody, jejichž propojení není úplně hladké. Tvůrci se snaží pracovat s leitmotivy a dějovými výpustkami, kdy by nám pohledy postav a jejich jednání v určitých situacích měly komunikovat více než statický dialog a pomáhat při gradaci děje ke zdánlivě nevyhnutelnému konci. Druhá polovina filmu má ale daleko k precizně vystavěné první části a konec tak není zdaleka tak osudový, jak si jej tvůrci nejspíš představovali. Chtělo to buď ještě přitlačit na stopáži (buď na začátku, nebo se víc probrat psychikou hrdiny po jeho návratu z války), nebo být skromnější a zůstat jen u tématu mobilizace a následné kapitulace. To samo o sobě nabízí dostatek motivů pro kvalitní film.

 

Amatérský film s profesionálními parametry?

Po technické stránce je Na konci září na amatérský film rozhodně nadstandard. Až na zmíněný podivný střih v některých sekvencích a občasné problémy se svícením a ostrostí záběrů bych se jej dokonce nebál označit za profesionální. Zvuk, na kterém pracoval další z bývalých studentů Univerzity Palackého Jan Tomšů, je na špičkové úrovni, práce s ruchy a jejich zdůrazňováním pomocí hudby je originální a převyšuje i velkou část českých filmů, které dnes běžně vidíme v široké distribuci. Cyroň s Uhrem se umí pohybovat v historických látkách, kostýmy a výprava nepůsobí směšně, právě naopak dokážou působivě přispět k celkové atmosféře filmu. Z hlediska produkčního uchopení je Na konci září sebevědomý projekt. Kdyby na něj tvůrci měli ještě lepší rozpočet, vůbec bych se nedivil, kdyby dokázal uspět i v kinech.

V české kinematografii obecně je historických látek nedostatek a tento film je hezkou ukázkou toho, že v nich tkví značný potenciál. V jeho scenáristickém uchopení a celkové výstavbě příběhu stále vidím mezery, podmínky jeho tvorby byly logicky omezeny rozpočtem a úskalími amatérského filmu obecně. Z filmů „olomoucké nové vlny“ jde ale o nejprofesionálněji zpracované dílo, které krásně ukazuje zápal jeho tvůrců a jejich nezpochybnitelný talent. Jde jen o to, zda se ve svých dalších filmech zvládnou poučit ze svých předchozích chyb a posunout se dál. Milan Cyroň momentálně natáčí další historický film s názvem Pláč svatého Šebestiána. Osobně jsem velmi zvědavý, jak tento nový projekt pojme a kam až se s ním dokáže dostat. Na konci září je hezká ochutnávka jeho schopností, která je jen kousek od toho, aby mohla uspět i u diváků v širší kinodistribuci. A Šebestián by mohl být filmem, který odkaz „olomoucké nové vlny“ posune ještě o ten pomyslný kousek dál.

 

Hodnocení: 60 %

 

Autor: Tomáš Poštulka

 

Zobrazeno 2096 krát
Naposledy upraveno: čt., 20. duben 2017 22:23

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste