Eliška Nováková 
Nedávno jste dokončil měsíční trénink lezení na rychlost, které nepatří mezi Vaše nejsilnější stránky. Jaký pro vás měsíc v kůži rychlostního lezce byl?
Lezení na rychlost už trénuji déle, konkrétně od ledna loňského roku. Uplynulý měsíc byl ale speciální v tom, že jsem lezl opravdu jenom rychlost. Bál jsem se hlavně toho, že na tom budu špatně psychicky a nebude mě to bavit. Lezení mě baví hrozně moc, a i když byly všechny dosavadní trénink těžké a ne vždycky se mi chtělo, tak jsem do toho šel. Lezení na rychlost je disciplína specifická v tom, že mě primárně moc nezajímá a nebaví. I přesto jsem si nakonec našel chvíle, které byly zábavné a užil jsem si je. Důležité je, že jsem to přežil psychicky. Rychlolezecká cesta je nakonec stejná jako každá jiná, dá se zkoumat a ladit do nejmenších detailů, takže je ve výsledku velmi podobné jako lézt nějaký těžký projekt na skalách.
Jste rád, že už to máte za sebou?
S lezením na rychlost nepřestávám, i teď se mu věnuji, jen k němu pomalu přidávám další disciplíny. Což je velmi osvěžující, protože se konečně cítím jako lezec, a ne jako běžec.
Trénoval jste rychlolezení už někdy předtím, nebo až poté, co jste se dozvěděl, že bude součástí olympiády?
Párkrát jsem si to zkusil v roce 2015 a potom také o tři roky později před mistrovstvím světa v Innsbrucku, kde jsem v rychlosti závodil. Pořádně jsem ale začal trénovat až minulý rok, do té doby jsem to víc než třicetkrát nevylezl.
Lezení na rychlost se od boulderingu a lezení na obtížnost liší asi nejvíc. Jak těžké pro vás byly tréninkové začátky v lezení na rychlost?
Úplné začátky jsou jednoduché, zlepšujete se každý den a vidíte neustálý pokrok. Ale pocit, když poprvé lezete aspoň trošku rychle, je povznášející.
Trénink rychlolezení je úplně odlišný od tréninku, na který jste zvyklý. Musel jste dokonce začít chodit i do posilovny, trénovat výbušnost. Myslíte, že by vám to mohlo uškodit ve zbylých dvou disciplínách?
Po měsíci v posilovně je váha trošku vyšší, v lezení na obtížnost mi rychlost určitě může i ublížit. Nepochybuji ale o tom, že se do olympiády dostanu zpátky na ideální váhu, kterou jsem měl v celém loňském roce. Konkrétně v obtížnosti mi rychlost asi nic pozitivního nepřinese, ale v boulderingu je pár specifických kroků, kde by mi explozivní síla mohla pomoct.
Co říkáte na to, že sportovní lezení bude na olympiádě probíhat jako takový trojboj?
Z hlediska atraktivnosti pro širokou veřejnost je to velmi špatné rozhodnutí, čehož si je vědoma i mezinárodní federace. Samotné finále bude trvat tři a půl hodiny, bude velmi těžké přesvědčit televizi nebo diváky, aby to takovou dobu sledovali. Kdyby se soutěžilo jen v jedné disciplíně, trvá finále čtyřicet minut. Olympijský výbor bohužel řekl, že nám dá zatím jen jednu sadu medailí a mezinárodní federace se musela rozhodnout, kterou z disciplín na olympiádu zařadit. Aby se staly olympijské všechny tři disciplíny najednou, bylo to z jejího pohledu nejmenší zlo. Kdyby se tam dostala jen jedna, mohly by se ostatní dostat do ústraní a možná i na národních úrovních by pak peníze proudily jen do té jedné, olympijské disciplíny. Je to šalamounské řešení, ale popírá to přirozený vývoj lezení.
Je možné, že se do příští olympiády disciplíny rozdělí a bude se soutěžit v každé zvlášť?
Je hloupost, že tahle kombinační disciplína vznikla, protože hned po olympiádě zase zanikne. Na další olympiádě už s velkou pravděpodobností budou dvě sady medailí, jedna pro rychlost a druhá pro bouldering s obtížností dohromady. Tahle kombinace už smysl dává.
Jak těžké je trénovat všechny tři disciplíny?
Trénink všech tří disciplín je velmi těžký, styl lezení se totiž hodně liší. Na efektivní pohyb s co největší úsporou, který je v obtížnosti velmi žádoucí, musí člověk u rychlosti zapomenout. Technika rychlosti je pro mě jako vytrvalce velmi nepřirozená. Je těžké trénovat obtížnost a boulder, kde se jedou velké objemy i s relativně vysokou únavou, a zároveň trénovat výbušnost a rychlost, kde musíte být čerství a odpočatí.
Většina vrcholových lezců se nevěnuje všem třem disciplínám závodně. Pro koho je podle vás během přípravy na olympiádu jednodušší zdokonalit se v oblasti, které se normálně tolik nevěnuje?
Z historického hlediska to bylo vždycky tak, že na jedné straně byli lezci boulderu a obtížnosti, na straně druhé pak specialisté na rychlost. Pokud se lezci na rychlost nevěnovali boulderingu nebo lezení na obtížnost někdy dříve, mají velmi malou šanci být v těchto dvou disciplínách konkurenceschopní. Lidé, co se věnují obtížnosti a boulderu, zase můžou uspět ve dvou disciplínách, ale rozhodně nemají šanci předběhnout specialisty na rychlost.
Máte za sebou tedy měsíční trénink lezení na rychlost. Na co se soustředíte teď?
Zrovna jsem v základním objemovém období. Musím nalézt kilometry, ze kterých pak budu celou sezonu čerpat. Je to další měsíc, který strávím na umělé stěně a nechám si hodně „natíkat“. Čeká mě spousta metrů na laně, ale jen na malém prostoru, budu lézt pořád dokola.
V olympijské přípravě určitě musíte mít nějaký plán. Jak dlouho dopředu víte, co budete dělat?
Měsíc dopředu vím, co konkrétně budu jaký den dělat. Tři měsíce dopředu mám rámcovou představu, kdy vím, co v jakém období budu trénovat a na jaké závody pojedu.
Jak se dá naplánovat, aby byl lezec na olympiádě v té nejlepší kondici?
Kdyby se soutěžilo jen v jedné disciplíně, bylo by to daleko jednodušší. Nikdo z nominovaných nemá moc velké zkušenosti, výsledek se počítá součinem umístění ze všech tří disciplín. Je velmi těžké určit, na co se mám soustředit. Lezení na obtížnost beru jako svoji nejsilnější disciplínu a chci to udržet. Uspět chci i v těch dalších, ale musím vycházet ze základu, kterým je co nejlepší umístění v té jedné disciplíně. Bouldering mám taky rád, ale může se tam stát cokoliv. Je nás tam zatím nominovaných třináct a vyhrát nás může deset.
Kdo vám s tímto plánem a olympijskou přípravou pomáhá?
Plán konzultuji s trenérem ze Španělska, který byl ještě před deseti lety mým soupeřem. Komunikujeme hlavně online, osobně se vidíme jen párkrát do roka. S rychlostí mi pomáhá bývalý český reprezentant a kdysi držitel světového rekordu Libor Hroza. Dále také fyzioterapeuti, kteří zajišťují, abych se cítil dobře, a pomáhají mi předejít zraněním.
Jste zvyklý závodit na světových pohárech, mistrovství světa a na soutěžích podobného formátu. Olympiáda bude ale přece jen něco úplně nového, lezení tam bude mít navíc svoji premiéru. Myslíte, že se to podepíše i na vaší nervozitě?
Tlak bude určitě výrazně větší než na jakémkoliv závodu, který jsem doteď absolvoval. Nervozitě se nejde vyhnout, ale určitě na ní jde pracovat. V téhle chvíli se na ni snažím nemyslet, soustředím se na každý trénink, abych do něj dal všechno. Naštěstí mě trénink baví a do ničeho se nutit nemusím. Na olympiádu si vzpomenu jen tehdy, když se cítím nejhůř a chci se namotivovat. To se mi ale stává málokdy.
Jak s nervozitou bojujete třeba týden před soutěží a jak pět minut před závodem?
Nejhorší je pro mě půl hodina před lezením. Většinou mi pomáhá vybavit si určitý moment v poslední době, kdy jsem se cítil dobře a lezlo se mi lehce. V takových chvílích mi totiž lezení přijde automatické a přirozené. Řeknu si, že není důvod, aby se mi teď nelezlo třeba ještě o něco lépe.
Hraje ve vaší nervozitě roli i pozice nejlepšího lezce světa a očekávání okolí, že z olympiády přivezete medaili?
Největší tlak, který cítím, je ten, který si vytvářím sám. Chci přijet co nejlépe připravený a zalézt co nejlepší výsledek. V tomhle formátu je ale umístění velice náhodné a hůře se dá prorokovat, kdo má největší šance.
Kdy se chystáte do Tokia odjet?
Do Tokia vyjedu měsíc předem, doprovodí mě má přítelkyně a dva fyzioterapeuti. Týden před začátkem přijede i můj trenér a zbytek týmu, který mě doprovází a zachycuje na kameru. Ti jsou ale spíš samostatná jednotka a snaží se, abych nevnímal, že mě někdo natáčí.
Rodiče vám fandit nepojedou?
Rodiče mne podpořit nepojedou. Je to vcelku finančně náročné, a navíc by byli tak nervózní, že by se na místě ani dívat nedokázali. (smích)
