Tereza Hrubá 
Kdy a jak jste se dozvěděla, že máte rakovinu prsu?
Bylo to v roce 1994. Tehdy mi bylo 43 let a v podstatě jsem to zjistila ještě předtím, než jsem šla na vyšetření k mému lékaři Josefu Kopeckému, který mi diagnózu stanovil a ihned mi doporučil operaci. V tu dobu jsem ale také dojížděla do Prahy k přírodnímu léčiteli Pavlu Šímovi. Pan Šíma mi řekl, že spousta onemocnění a také určité tipy rakoviny se dá vyléčit alternativní léčbou, ale že je to jen na mně. V každém případě mi nabídl pomoc, v průběhu léčby a pozdější chemoterapie, v podobě bylinek. Já jsem se tedy nejprve rozhodla vložit důvěru do alternativní léčby a oznámila jsem to tak také svému doktorovi. Ten však nebyl spokojen a za určitou dobu nám domů přišel dopis s pozváním do ordinace pro mě a mého manžela. Snažil se nám tam vysvětlit, že ne vždy je alternativní a přírodní cesta to, co pacient potřebuje. Na základě jeho slov jsem se nakonec rozhodla jít na operaci.
Spousta pacientů svou rakovinu objeví náhodou, když si nahmatají bulku. Bylo tomu tak i u vás?
Jednak jsem si nahmatala malinkou bulku, ale to, co mě začalo děsit nejvíc bylo, když tato bulka zčernala a vypadala částečně jako modřina. I na základě této proměny jsem se pak rozhodla pro operaci a upustila jsem od alternativní léčby. Těsně před tímto rozhodnutím jsem se ale sama vydala do Prahy za panem Šímou a prosila jsem jej, aby mi naznačil, zda je operace vhodná. On mi mezi řečí dal najevo, že bych operaci opravdu podstoupit měla, ale že je ochoten mi pomáhat s průběhem celé léčby.
Jakým způsobem jste tedy s panem Šímou rakovinu léčili, než jste se rozhodla jít na operaci?
Neléčili jsme konkrétně rakovinu. Původně jsem k němu začala docházet po porodu kvůli problémům, které jsem měla s ledvinou a on se mě snažil čistit, abych měla ledvinu opět funkční a bezproblémovou. Jeho způsob léčení probíhal pomocí pohledu do očí a také bylinkami, které si pěstoval u sebe na zahradě. Až později, když jsem si nahmatala bulku, jsme se zaměřili i na tento problém.
Byla jste ještě před diagnózou srozuměna s tím, co je to vlastně ta rakovina, nebo byla informovanost ohledné tohoto onemocnění na špatné úrovni?
Rozhodně bych neřekla, že byly informace ohledně této nemoci na nějaké vysoké úrovni. V té době se toho ještě tolik nevědělo a pokud přeci jen něco, tak se to k obyčejným lidem, ke kterým se řadím i já jako laik, nepohybující se ve světě zdravotnictví, určitě nedostalo. Osobně jsem se nebála toho, že bych umřela, ale spíše toho, co by to znamenalo pro zbytek rodiny. Měla jsem dvě dcery, které by tady po mně zůstaly. Jedna z nich navíc ve stejnou dobu přišla o první dítě, takže to bylo vše pro nás pro všechny ještě o něco těžší.
Měl u vás v rodině někdo rakovinové onemocnění případně přímo rakovinu prsu?
Ne, byla jsem úplně první případ. Starší dcera má dnes ale cystu v prsu, díky které je hlídaná a pravidelně dochází na kontroly do mamografického centra a jednou za dva roky chodí také na mamograf. Na kontroly dochází také má druhá dcera, která prodělala rakovinu děložního čípku a jelikož jsme brány jako ohrožená skupina, tak preventivně musí kontroly od 20 let absolvovat i vnučka.
Než se u vás diagnóza objevila, prováděla jste samovyšetření prsu?
Ne. V té době nám nikdo neřekl, že by se to dělat mělo. Já jsem si bulku nahmatala úplnou náhodou. Dnes je informovanost opravdu na úplně jiné úrovni, což je skvělé, protože to může předejít mnoha problémům.
Jak probíhala samotná léčba?
Šla jsem na operaci, která proběhla v nemocnici ve Frýdku-Místku. Operoval mě doktor Kopecký, který zde působil interně. Strávila jsem tam celkem 14 dní, v té době byla úplně jiná péče, než je dnes a opravdu se mi věnovali na 100 %, stejně jako všem onkologickým pacientům.
Celý proces tedy probíhal na jednom místě?
Ne, další léčbu (chemoterapie a radioterapie) jsem absolvovala v Ostravě – Porubě na onkologickém oddělení a musím říct, že psychicky na mě působila daleko hůře právě Poruba než Frýdek-Místek. Po operaci jsem odcházela s povzbuzujícími výsledky. Pan doktor mi sdělil, že jsem opravdu utekla hrobařovi z lopaty a stihli jsme to za pět minut dvanáct a jelikož se bál, abych neměla metastáze, tak mi nakonec odebrali i uzliny. Tím se jistili, aby se nemoc nerozšířila dále, samozřejmě vše provedli s mým souhlasem. V Ostravě jsem pak tedy docházela na chemoterapii. Dostávala jsem tu nejsilnější, která byla vždy jednou měsíčně a kvůli které jsem musela přes noc zůstat v nemocnici. Po druhé chemoterapii jsem se ale rozhodla, že budu na noc chodit domů, protože celá atmosféra byla neskutečně depresivní. Na pokoji nás bylo osm a všichni si tam mysleli, že zemřou. Jelikož jsem tedy měla výsledky – krevní obraz a nádorové markery v pořádku, tak jsem v nemocnici nezůstávala.
Během tohoto období jste se také obracela na alternativní medicínu, nebo už vše probíhalo jen v rámci odborné léčby?
Je důležité, aby léčba probíhala pravidelně a já tak mezi chemoterapiemi užívala bylinky, které mi míchal již dříve zmíněný pan Šíma, a které mi měly pomáhat s udržením dobrého krevního obrazu a zároveň mi snižovaly špatné stavy po ozařování. To mi pomáhalo natolik, že jsem své vlastní léky na bolest darovávala kamarádce z práce, která tam se mnou také ležela. Léky byly drahé a dostávaly jsme jen jednu pilulku za měsíc. Bohužel ale ani to ji nepomohlo a boj s nemocí nakonec prohrála.
S jakým pocitem jste šla na další chemoterapie? Přeci jenom člověk už ví, do čeho jde a jak mu poté bude.
Už jsem byla připravená a věděla jsem, co od toho čekat. Navíc jsem byla s Pavlem Šímou v pravidelném telefonním kontaktu. Díky tomu mi mohl vysvětlit, co a jak dávkovat a posílal mi balíčky s bylinkami, abych nemusela cestovat až do Prahy.
Napadlo vás někdy během léčby, že to za ten boj nestojí, nebo jste od začátku byla odhodlaná udělat vše, abyste se uzdravila?
Věřila jsem, že se vyléčím. Byly tady samozřejmě špatné stavy během chemoterapií, kdy mi bylo zle a člověk se jednoduše necítil nejlépe, ale nikdy mě nenapadlo, že bych to vzdala.
Co pro vás bylo nejtěžší?
Největší zápor léčby pro mě byla neinformovanost ohledně průběhu léčení pomocí chemických prostředků. Nikdo mi totiž neřekl, že přijdu o vlasy hned po první chemoterapii. Pro ženu je to opravdu velký handicap a pokud na to není připravená a nemá paruku, tak je to hrozné. Pamatuji si, že jsem ještě oslabená po chemoterapii běhala po obchodech a sháněla umělé paruky. V té době nebylo moc možností a sehnat nějakou paruku byl v podstatě nadlidský výkon. Nakonec mi mou první paruku z pravých vlasů sehnala moje paní kadeřnice. Bylo to pro mě velmi těžké období. V podstatě po týdnu jsem byla pustá jako Sahara.
Je pravda, že vlasy, které pak člověku narostou po léčbě jsou o stupeň lepší?
Po ukončení léčby mi narostly krásné vlnité, a hlavně pevnější vlasy, se kterými se dalo daleko lépe pracovat. Moje původní vlasy nebyly nic moc a byly velmi jemné.
Aby byla léčba úspěšná, museli vám odstranit jedno prso. Změnilo se pak nějak vaše vnímání ženskosti? Cítila jste se méně sebevědomá?
V té době jsem se hlavně těšila z toho, že žiji. Vlastně mi to asi vadilo méně než ztráta vlasů, která pro mě byla daleko větším handicapem, který veřejnost vnímala mnohem více. Po operaci jsme dostali provizorní prsní epitézu, která slouží jako náhrada prsu a díky které nešlo nic poznat, když byl člověk oblečen.
Uvažovala jste někdy nad plastikou prsu?
Dala jsem na pana Kopeckého, který mi tento zákrok nedoporučil. Mě samotnou to ani nenapadlo, protože jsme na to v dané době finančně neměli. Pojišťovny to hradily jen částečně a já si navíc uměla představit život i takto. Dnes už zákrok pojišťovny proplácí, problém je ale stále s nedostatkem implantátů, na které musejí pacientky dlouho čekat. Četla jsem články Amazonek, což je centrum pomoci pro onkologické pacienty, které sídlí v Ostravě a s jejich pomocí jsem získávala informace, které mi pomohly se s tímto problémem vyrovnat po svém.
Jak na to reagoval váš partner? Cítila jste se vůči němu jinak?
Manžel mě maximálně podržel. Bral to velmi rozumně. Řekl mi, že je hlavně rád, že žiji a pokud to nebude vadit mně osobně, tak on v tom problém nevidí.
Po absolvování léčby jste musela dodržovat určitá pravidla, která to byla? Bylo/je to pro vás těžké?
Jelikož si můj žaludek teprve zvykal na stravu, tak ze začátku jsem nemohla konzumovat určité suroviny. Úplné tabu pro mě byly mléčné výrobky, které jsem nebyla schopna strávit. Jinak jsem ale žádná velká omezení neměla, jediné snad, musela jsem omezit fyzickou práci a jak pan Šíma, tak na onkologii mi doporučili, abych z jídelníčku vypustila veškeré uzeniny a vepřové a hovězí maso. Od té doby jsem to od roku 1995 porušila jen třikrát, když jsem si dala jitrnici, na kterou jsem měla chuť. Po prvních dvou chemoterapiích jsem se dokonce rozhodla vrátit do práce, kde mi vyšli neskutečně vstříc. Vrátila jsem se jako sekretářka na plný úvazek, jen s přebíráním nového zboží mi pomáhaly kolegyně. Nejhorší pro mě bylo zůstávat sama doma. Manžel byl v práci, jedna dcera byla ve škole, druhá už bydlela jinde a já jsem tak měla bohužel prostor přemýšlet sama nad sebou. Psychicky mě návrat do práce vynesl rychle nahoru.
Od skončení léčby tedy docházíte na pravidelné kontroly do mamografického centra a na mamograf, je to tak?
Prvních deset let jsem každého půl roku chodila na kontroly na onkologii. Po deseti letech mě dalších patnáct let kontrolovali ob rok a teď už docházím jen k obvodní doktorce a zároveň dvakrát ročně absolvuji kontrolu v mamografickém centru u paní doktorky Kopecké, kde mi dělají sono a co dva roky mě posílají na mamograf (dříve to bylo každý rok). Nádorové markery a epitézy už má dnes pod taktovkou obvodní lékař, kde si mohu nechat napsat vše potřebné jako jsou plavky, podprsenky a ty si pak člověk vyzvedne ve specializovaných zdravotních prodejnách.
V dnešní době už je mnoho možností, jak se chránit. Angelina Jolie se po zjištění, že má genetické předpoklady pro onemocnění rakovinou prsu, rozhodla podstoupit profylaktickou bilaterální mastektomii (radikální odstranění prsní žlázy – pozn. aut.), aby snížila své riziko rozvoje nemoci. Myslíte si, že je to přehnané řešení?
Myslím si, že je to zodpovědné, ale zároveň mi to v dnešní době rozvoje vědy a techniky, která je na velmi vysoké úrovni a jde stále dopředu, připadá předčasné. Já osobně bych to řešila, až když by ta situace nastala. Přeci jenom si po tomto zákroku ženy přejí plastiku prsou, aby nepřišly a svou ženskost, a to je podle mě zbytečný zásah do těla.
Pomáhá vám dnes po zdravotní stránce ještě něco dalšího?
Při operaci mi byly odstraněny lymfatické uzliny a bylo mi zakázáno tuto stranu těla zatěžovat. Já jsem to ale asi v nějakou chvíli podcenila a ruka mi začala natékat. Díky tomu jsem se dostala na kožní, kde jsem se dozvěděla, že jako onkologický pacient mohu využívat lymfatické masáže, které mi velmi pomáhají zmírňovat růži, která se mi v ruce vyvinula a vracela se skoro každý rok. Později jsem se dostala také na imunologii, kde mi paní doktorka navrhla možnost autovakcíny. Poslala mě na krajskou hygienu, kde mi každoročně dělají stěry a na jejich základě mi za dva měsíce vyrobí autovakcínu, kterou užívám ob den po kapkách. Musím říct, že tuto léčbu beru již pátým rokem a poslední tři jsem v ruce neměla žádný zánět. Tuto léčbu navíc proplácí pojišťovna, stejně tak jako lymfatické masáže, na které by měl mít člověk nárok dvakrát do roka. Je o ně ale tak velký zájem, že jsem ráda, když se tam dostanu alespoň jednou ročně.
Máte dnes povědomí o některých organizacích, které informují o prevenci rakoviny prsu, případně pomáhají nemocným?
Organizace, která pomohla mně a kterou určitě doporučuji jsou Onko – Amazonky, které působí v Ostravě. Také si moc ráda koupím kytičku heřmánku, kterou dobrovolníci prodávají během Českého dne proti rakovině, a která právě boj proti rakovině podporuje – nádorovou prevenci, zlepšení kvality života onkologických pacientů, podporu onkologické výuky, výzkum a vybavení onkologických center.
