Jan Horejš 
Němci hledali partyzánský úkryt, který v Juříčkové mlýně v obci Leskovce na Vsetínsku skutečně byl. Důmyslně ukrytý bunkr pod světnicí vedle chléva nesloužil pouze jako jednorázová skrýš. Panoval zde čilý partyzánský ruch.
U Juříčků byla vysílací stanice vysílající pod názvem Gloria, rozmnožovací tiskařský stroj, zásoba zbraní a munice, a hlavně lazaret pro zraněné a nemocné partyzány. Těch se osudného rána 3. dubna 1945 nacházelo v úkrytu pod mlýnem celkem pět. Šestým byl jejich ošetřovatel Agapitus Oldřich Bláha, který po válce vzpomínal: „Němci začali odhazovat desky z hromady, jíž bylo maskováno okno bunkru – to jsme věděli, že je zle. Pak spustili oknem desku, na jejímž konci byly upevněny tři granáty. Jejich výbuchem byl vyražen vchod – dřevěná dvířka maskovaná krmítkem pro kozu. Kryt byl odhalen, musili jsme ven!“
Nacisté do této akce nasadili ozbrojené příslušníky ze stíhacího oddílu a členy oddílu ke zvláštnímu použití z Rožnova pod Radhoštěm, Valašského Meziříčí a Hošťálkové. Pod velením kriminálního rady brněnského gestapa Huga Römera byla zapojena i zhruba stovka brněnských a zlínských členů gestapa.
Jejich počínání při ničení domova musela přihlížet celá Juříčkova rodina, která byla vyvedena se svázanýma rukama za krkem ze mlýna – hospodářova manželka Františka, devatenáctiletý syn Jan, šestnáctiletá Františka, čtrnáctiletá Marie a samozřejmě i zbitý a pomlácený hospodář Jan Juříček.
Výpověď svědka Josefa Martince je zapsaná ve školní kronice obce Leskovec, v kronice se píše: „Jeden esesman ze vzdá¬lenosti asi dvaceti metrů střelil z pancéřové pěsti přímo do okna bunkru, které bylo zazděno, a ještě zamaskováno bukovými fošnami. Tato rána způsobuje takovou detonaci, že část krytiny se sesypala a ostatní popraskala. Jiní střílejí do všech oken a dveří do každého otvoru celého domu.“
CHLAPCI, POJĎTE VEN, JE TO MARNÉ
Dvěma partyzánům, z celkové počtu šesti ukrytých členů osazenstva bunkru, se podařilo v nastalém zmatku a kouři nepozorovaně proběhnout až k betonovému potrubí o průměru půl metru. Zde se Fjodorovič Sapelnik a Konstantin Kalabalin ukryli a ve studené vodě přečkali dvanáct hodin. Poté se opět zapojili do dalšího partyzánského boje.
Osud Fjodoroviče Sapelnika je po válce neznámý. Konstantin Kalabalin byl po válce odvezen do Ruska, kde byl s největší pravděpodobností popraven NKVD, lidovým komisariátem sovětského vnitra, který měl neomezenou moc.
Partyzáni Alexandr Kotlarov a Sergej Sorokin se pokusili z obklíčení prostřílet a dostat se do bezpečí. Proti mnohanásobné palebné přesile ale neměl ani jeden z nich naději na záchranu života.
Odbojáře Oldřicha Kaňoku a již zmíněného ošetřovatele Oldřicha Bláhu ale kouř a střelba z jejich úkrytu nedostala. Na nátlak gestapa vyzýval zbědovaný a pomlácený majitel usedlosti Jan Juříček zbylé muže k opuštění bunkru: „Chlapci, jste-li někdo naživu, pojďte ven, je to marné!“
Z hořící usedlosti vyšel pouze ošetřovatel Oldřich Bláha. Po utichnutí střelby se musel do zakouřené, hořící usedlosti společně se synem hospodáře Janem pro odbojáře Oldřicha Kaňoku vrátit. Bláha vzpomínal takto: „Vběhl jsem do chléva, plného čpícího kouře a narazil jsem na mrtvolu Oldřicha Kaňka. Byl bledý, pravděpodobně se zastřelil – prohlašoval vždy, že se živý do rukou Němcům sám nikdy nevydá. Vytáhl jsem ho ven i s Janíčkem, synem hospodáře, který měl tvář oteklou a po zachroptění skonal, zřejmě zadušen plyny.“
Celá tragická událost v obci Leskovec ze dne 3. dubna 1945 měla smutný konec v okamžité popravě Jana Juříčky a posléze i zbylých členů jeho rodiny, na kterou vzpomíná na stránkách školní kroniky svědek Josef Martinec:
„A konečně zní poslední rozkaz: ‘Přiveďte ihned obyvatele tohoto domu!‘ A tak přicházejí členové Juříčkovy rodiny. Poslední bolestný výkřik a tři jednotlivé rány zakončují rodinnou tragédii.“
