Nahrávka od bráchy má jinou příchuť. Jahodovou

„Druhej útok – klasika. Na středu Martin a na křídlech brášini,“ prohlásí před každým zápasem náš trenér. Ve mně to vyvolá jakýsi zvláštní pocit přibližující se hrdosti. Až se vždycky, alespoň v koutku duše, musím pousmát. Radostí, že jsme tu oba. S výběrem tématu seriálu rozhovorů mě pojí osobní zkušenost, kterou jsem nechtěl vynechat. S mým o tři roky mladším bratrem Petrem hrajeme od začátku probíhající sezóny v jedné útočné formaci. Plácáme spolu florbal. Druhou nejnižší soutěž v Olomouckém kraji za tým FBC Droždín. Vím, tento seriál je věnovaný hokejovému prostředí, ale když oba s bráchou zavřeme oči, představujeme si, že máme na nohou místo sálovek brusle. Věřte mi, když jsme jako malí kluci doma v pokoji mastili hokejkami o nábytek, určitě jsme si nehráli na florbalové hvězdy. Vlastně, doteď nevím, kdo je nejlepším florbalistou světa. Znám jen pár hráčů z české reprezentace a tím to hasne. Hokej nás, a mě speciálně, fascinoval odmala, proto byl náš pokoj oblepený plakáty nejlepších hokejistů světa. „Viděl jsi tu šibenici? Jako Ovečkin,“ řekl jsem bráchovi, když zalezl pod stůl, který alternoval za klasickou branku, a myslel si, že se právě proměnil v Tomáše Vokouna. Florbal jsme prostě vždycky měli jako jakousi náhradu za hokej, kterého jsme si mohli užívat v podstatě jen v zimě na zamrzlém rybníku. Nepátral jsem po tom, ale když se nad tím zamyslím, florbal musí vycházet z hokeje. Beztak ho před několika lety vymyslel někdo, kdo se jen pořádně nenaučil bruslit. Snad už jsem se dostatečně vymluvil z toho, proč tuhle glosu píšu, i přesto, že nejsme hokejisté. Jediný z příběhů v seriálu rozhovorů, se kterým se můžu osobně konfrontovat, je ten, který mi vyprávěli skvělí, bezprostřední a odvázaní bratři Šimon a Matouš Kratochvílovi. Hodně z toho, jak svůj vztah, ať už na hřišti, nebo mimo něj, popisovali, bych mohl jen podepsat. Control + C, Control + V a měl bych definici toho, co spolu zažíváme i my dva. Bylo by to ale moc jednoduché. Budu se tedy snažit o to, abych Kratochvílovi pouze nezkopíroval. Brácha je občas jako terč, který na sobě má desítky či stovky šípů vystřelených z mého luku. A každý z nich přilétá s jiným slovním doprovodem. Často dost peprným. Jak říkal Jirka Luňák v seriálu Okresní přebor „kdybychom takhle hnusně mluvili během prvoligovýhozápasu v přímým přenosu… voni by nás museli normálně vypípat.“ Je pro mě prostě první na ráně. On mi buďto vrátí stejnou mincí, nebo nasadí imaginární klapky na uši, které mě dokážou namíchnout dvojnásob. Jenže touhle obětí může být jen v případě, že do něj šiju já. Jakmile vidím, že do mého terče střílí někdo jiný, dokážu se proměnit v někoho, koho neznám. Párkrát už se přihodilo, že se na bráchu někdo ze soupeřů, slušně řečeno, křivě podíval. Po pár vteřinách dostával dvojnásobnou, přinejmenším slovní, jahodovou nálož. I když jsme se v životě „kousli“ už nesčetněkrát, nikdy u nás nehrozila nějaká ponorka. Alespoň se nikdy neponořila až ke dnu, natož tak na několik dní. To vůbec. Naštvání vyprchá dřív než bublinky z limonády v pet lahvi, kterou zapomenete pořádně dovřít. Ve sportu to podle mého názoru, a zvlášť mezi sourozenci, ani jinak nejde. Říct si vše napřímo, a pak jít do všeho znovu s čistou hlavou. „Důkladnější a kritičtější“ rozbory (nejen svých) výkonů si pak necháme na cesty z tréninků, potažmo zápasů. Vidět zápis o utkání, v němž je u gólu Droždína dvakrát za sebou jméno Jahoda, je skvělý pocit. Mohl bych říct klišé ve smyslu „že je vlastně jedno, kdo dává góly a kdo kolik bodů nasbírá. Hlavně, že se daří týmu.“ Ne. Vnímám a cítím to prostě trochu jinak. Když se jednomu z nás povede vstřelit branka (a světe div se, nebylo to v této sezóně úplně ojedinělé) a ten druhý mu na ni přihraje, v hlavě si připočítávám ještě jeden kanadský bod navíc. Když se to pak vydaří i před zraky rodičů či prarodičů – což už tedy, nevím proč, tak časté nebylo – moje nadšení se stupňuje. Ano, vím, že tohle všechno může znít až přehnaně, ale rodinné vazby jsou všude stejné a neznamená, že i když si plácáme druhou nejnižší soutěž, nemůžeme tyto okamžiky prožívat stejně jako ti lidé, o kterých ve své práci píšu, a na které si tak trochu v iluzi hrajeme. Za tuhle iluzi jsem ale v každé vteřině nesmírně rád a užívám si ji, jak jen to jde. Věřte, nebo ne, přihrávka od bratra má jinou příchuť. Jahodovou.