Kristina Jochmannová
Sbor v Pavlovičkách se po roce kdy do něj Maria chodila, transformoval do sboru při Domu dětí a mládeže Olomouc a teprve po asi dalších pěti letech vznikl dětský pěvecký sbor Campanella, popisuje začátky sboru Maria.
Zpěv však Maria milovala dávno předtím, často si například zpívali s rodiči v autě. „Když jsem začala chodit do sboru v Pavlovičkách, tak jsem ze začátku tápala. Tam už se zpívaly vícehlasy a z mě nejasných důvodů mě tehdy Karel Klimeš zařadil do čtvrtého hlasu.
A protože jsem v rodině vždycky zpívala první hlas, nebo jsme maximálně zpívali dua, tak jsem byla tak trošku ztracená a ostatní děti se mi tam posmívaly a měla jsem z toho komplex,“ vzpomíná Maria na období, kdy si od ostatních dětí vysloužila přezdívku Basistka.
„Měla jsem pocit, že jsem ve čtvrtém hlasu a tím pádem musím zpívat úplně nejhlouběji, co to jde, a to bylo většinou dost vedle. Naštěstí byl pan Karel Klimeš takový otcovský typ
a docela si mě oblíbil a podporoval mě, a když později zjistil, že nejsem úplný alt, tak mě přesunul do druhého sopránu (2. hlas, pozn. autorky) a od té doby šla moje hvězda nahoru,“ doplňuje Maria se smíchem své vyprávění o tom, jak se jí i díky sboru zvedlo sebevědomí
a z lehce zamindrákované holčičky vyrostla v sebevědomou ženu. „Díky sboru mám spoustu kamarádů a přátelství na celý život. A hlavně ta hudba, to je něco, co člověku zůstane.
I ta zkušenost sborového zpěvu, sounáležitosti s ostatními, vnímání hudby a radosti z toho jsou nepopsatelné,“ dodává Maria.
Rozdíl mezi jednotlivými sbormistry je velký
Pěvecký sbor Campanella si odjakživa zakládá na tom, že jeho zpěváci vyjíždějí na zahraniční zájezdy. V době komunismu, kdy za hranice nemohl vyjet téměř nikdo, se tak staly výjezdy do ciziny lákadlem pro nové schopné zpěváky. Za hluboké totality, kdy sbor navštěvovala Maria, se jezdilo pouze do východních zemí, NDR, Ruska, nebo Maďarska, na Západ se dalo vyjet teprve mnohem později.
Postupem času Campanellu začal přebírat Jiří Klimeš, syn Karla. Nejdříve jezdil jako dvacetiletý student pedagogiky se sborem na soustředění jako vedoucí a ve zkouškách doprovázel skladby hrou na klavír. Nácvik však měl stále na starost Karel Klimeš. „Postupně však začal starého pana Klimeše odstavovat. Přebírání sboru trvalo několik let a nebylo to nic příjemného. Později Jura vedl hlasovou výchovu a postupně převzal i nacvičování.
A nacvičování byla jeho nejsilnější stránka. Posunul sbor o něco dál a byl, co se nácviku týče, mnohem efektivnější. To, co se dělo mezi otcem a synem však podle mě nebylo hezké,“ říká
o přechodu od jednoho sbormistra k druhému Maria.
V dětském pěveckém sboru Campanella přestala Maria zpívat poté, co odmaturovala. Následně však nastoupila do pěveckého sboru Žerotín pro dospělé, který tehdy vedl Svatopluk Ščudlík. Po jeho smrti zpívání ve sboru na nějakou dobu kvůli studiu a mateřství přerušila,
ale později se k Žerotínu vrátila. V té době ho již vedl Pavel Koňárek, který jako dirigent Žerotínu působí až do dnes. „Rozdíl mezi jednotlivými sbormistry byl velký. U Jury Klimeše jsem byla zvyklá na to, že to odsýpalo. Měl velké požadavky a všichni členové sboru byli schopni skladby poměrně rychle nacvičit. Myslím si, že z těch sbormistrů, které jsem za svůj život poznala, byl jeden z nejlepších, co se rychlosti, stylu a efektivity nacvičování týče. Pavel Koňárek byl zase lepší ve finálním dopracování skladby,“ říká o jednotlivých sbormistrech Maria.
I přes to, že na všechno se sborem spojené vzpomíná ráda, nejraději vzpomíná právě na Karla Klimeše. „On byl opravdu osobnost. Když sbor vedl Jura, měla jsem někdy pocit, že jeho přístup není fér, hraje se nečistá hra, nebo jsem s ním měla nějaký morální problém. Starý pan Klimeš ale nikdy neudělal nic, u čeho bych měla pocit, že to není v pořádku. Byl to hodný člověk a toho jsem si hodně vážila,“ popisuje.
Podobně jako většina bývalých sboristů, chtěla i Maria do sboru přihlásit i své dcery. „Problém byl v tom, že starší dcera vůbec neuměla zpívat. Přesto jsem chtěla zkusit, jestli by ji do sboru nepřijali, takže jsem ji poslala na konkurz s mou kamarádkou Mahulenou, která tam taky chtěla dát synka,“ vypráví Maria. U konkurzu tak Jiří Klimeš nevěděl, že je to Mariina dcera a nemohlo to jeho volbu nijak ovlivnit, holčičku proto nevzal. S mladší dcerou už to ale bylo jinak, do sboru byla přijata, ale navštěvovala ho jen dva roky. „Měla jsem pocit,
že tam nebyla zdravá atmosféra a nechtěla jsem, aby zažila nějaké zklamání. Navíc, byla jednou na soustředění a tam se jí nelíbilo. Sama od sebe do sboru ani nějak moc nechtěla
a já jsem ji nenutila,“ říká.
Když se na závěr Marii ptám, jestli ve sboru zpívá ještě dnes, odpovídá mi, že ne, že už nemá hlas a zpívá si jen doma. „Ještě bych ale někdy zpívat chtěla. Někdy se zasním a říkám si,
že až budu v důchodě, tak bych třeba s tím hlasem mohla ještě něco udělat. Ale mám strach, že už to nepůjde, že už jsem stará. Vzhledem k tomu, že už patnáct let nezpívám, tak mám hlasivky atrofované, takže se bojím, že už je to konec. Taková hlasová smrt. Ale já to ještě možná nějak dám,“ dodává optimisticky na závěr.
